Výcvik pro Anthoniel Abarmo (Needay):Mrtvé Duše

[Needay]

Ord Mantell, hotel

Také se zasměji, kdyby jen věděl, že to byl můj nápad takto mu začít říkávat. Jsem ráda, že je jedimu lépe, alespoň psychicky. Dokazuje to i příjemná hudba, brzy se šířící celou místností. Přijmu nabízenou sklenku a pozvednu pohárek pro přiťuknutí .
Provázej nás síla.
Ozve se krátké a očekávané cinknutí, jak do sebe narazily dvě sklenice. Hladiny nápoje se mé rty dotknou skoro jakoby pouze z principu, ani příliš neupiji. Zajímalo by mě co hledá, rozhlíží se očekávaje že naň vyskočí jeho známí? Vráti-li se mu negativní myšlenky?
Natažení vyzívající ruky k tanci mě uklidní, odložím nádobku a jeho nabídku akceptuji. Bosé nožky se zlehka, přirovnatelně k tiché chůzi víl, dotknou podlahy. Nejdřív prsty potom došlápnu celými chodidly. Postavím se, teď mne vlatně napadne, co chce tančit? Neměl by být problém, musela jsem se v minulosti naučit mnoho zvyků a společenských tanců, různých kultur, ale… Co když tento nebudu znát? To by se opravdu nehodilo, utrhnout si ostudu.

[Gnost Kohn]

Ord Mantell, hotel

Dorn si tě přitáhl k sobě a jednou rukou tě objal kolem pasu. Začal s prvními kroky. Hezky pomalu a to jedním ze základních tanců, alderaanským waltzem. Jen co se chytíš do rytmu začne zrychlovat. Po neurčité době, ale přešel do něčeho, co zas tak dobře nepoznáváš.
No... hudbu nevybíráme... musel bych jít na druhou stranu místnosti.
Zasmál se, když po pár vteřinách na to začala hrát pomalejší hudba. Pomalu si tě přitáhl k sobě a položil ti ruce na boky. Tanec sladil s hudbou a teď už jel jen pomalejší ploužák.
Víš... Rada si myslí, že jsem jenom bouchač. Možná mě nebaví řešit věci jejich způsobem, ale mám i jiné přednosti... kolik z nich třeba umí vařit.
Pak se na chvíli odmlčel, ale nepřestával se usmívat.
K tomu, jak jsi říkala, že rozumíš mým pocitům, že naslouchám srdci i mysli, která mě drží zpátky. Neodpověděl jsem ti.... Možná naslouchám mysli, ale srdce má navrch. Třeba jen jdu podle promyšleného plánu. Třeba tě dostat do postele...
Podíval se ti do očí s rošťáckým výrazem a zasmál se.
Ve smyslu, že usneš. Jen, abych pak mohl vyrazit sám, protože třeba nemám potřebu se nechat hlídat? Co když je to takhle?

[Needay]

Ord Mantell, hotel

Tanec mění své tempo a já se mu pokouším přizpůsobovat, co nejlépe to umím. Bosé nožky zlehýnka našlapují po zateplené podlaze, přesně tak, jak by se dalo od takovéhoto hotelu čekat.
Zůstaň.
Usměji se škemravě na jeho poznámku o přecházení do jiné části místnosti. Při přesunutí se do ploužáku mu položím svojí hlavu na hruď. Zavřu očka. Mysl mám čistou a cítím se šťastněji než kdy jindy před potkáním tohoto muže. Když však prohodí větu o posteli, zvednu svojí tvář a naše pohledy se potkají. Na oplátku se též usměji.
A ty si myslíš, že bych se nechala svést nějakým bouchačem?
Nechám jej doříct zbytek slov, jež má na srdci.
Myslela jsem, že věci ohledně hlídání už jsme řešily. Chci ti pomoci z vlastní vůle, ne z vůle rady.
Podám krátkou rekapitulaci.
A jestli pomýšlíš na to, že stejně vyrazíš sám, klidně to udělej, ale až tě příště potkám, nepřivítám tě polibkem.
Zastavím své kroky, přinutím jej tak také přestat se ploužit.
Přece bys o tohle nechtěl přijít?
Zamrkám naň.

[Gnost Kohn]

Ord Mantell, hotel

Ještě nevím, ale myslím, že bys mě tak přivítat už nikdy nemohla. A nejsou náhodou ty otázky vzájemné.
Gaheris se zastavil, ale nesundával z tebe ruce. Pořád si tě nechával docela blízko.
Ty si myslíš, že by se ten bouchač nechal svést?
Pak se k tobě natáhl, sklonil hlavu a položil ti ji na rameno.
To ani on sám neví. Možná je moc chytrej...
Jeho hlava se o sekundu později pohnula a políbil tě na krk. Nosem ti jel až k uchu, kde se zastavil.
A nebo jenom nechce být další hračka v téhle hře, kterou hraješ Anthoniel. Ví toho totiž dost.
Zvedl hlavu a podíval se na tebe zezhora.
Co si teda myslíš? Půjdete do toho s tím bouchačem? Nebo si jen rozšiřujete sbírky a hrajete svoje hry?

[Needay]

Ord Mantell, hotel

Na jeho dotaz o svedení bouchače mu neodpovím. Na rameni ucítím váhu jeho hlavy. Usmívám se do té doby, dokud znovu nepromluví. Koutky úst přesně tak jako rampouchy roztají. Sjedou níže.
Neví toho dost. Ví jen to, čeho se doslechl nebo to co odhadl. Chtěla jsem ho nechat mě hlouběji poznat, protože… já nevím jak to popsat. Cítím se s ním šťastnější. Ale po tvých slovech, se mi zdá, že jsem prohrála hru, o které jsem nevěděla, že ji s ním hraji.
Upřímně a zároveň smutně se mu podívám do tváře.

[Gnost Kohn]

Ord Mantell, hotel

Gaheris zavřel oči a skousl si rty v puse. O chvíli později otevřel oči..
Ten bouchač by šel hned. Ale já nejsem on... potřeboval jsem si být jistý, že nedělám chybu... v poslední době jsem jich udělal tolik....
Znovu se ti podíval do očí a pak tě chytil za ruce.
Prostě... všechno, co jsem udělal šlo do kytek. Můj nejlepší přítel se mě pokusil zabít, víc než jednou... Moje... bývalá... mistryně mě už skoro nechce ani vidět a já už prostě nevím, jestli to, co dělám je dobře, nebo špatně.
Pokusil se o úsměv konečně se ti znovu podíval do očí.
Takže... promiň a.. teď jsi trošku víc poznala mě... a jestli mě necháš poznat tebe... udělám to.

[Needay]

Ord Mantell, hotel

Nedokážu vyprávět tak jako ty. Aby mě člověk lépe poznal, musí semnou strávit více času. Pokud to hodláš podstoupit, pak věřím, že se tvé rány zahojí.
Budoucnost leckdy skýtá mnohá překvapení má malá Anthoniel.
Znovu se laskavě usměji, především nad Haroldovým hlasem v mé mysli.
Měli bychom si jít lehnout, zítra nás čeká mnoho práce.
Konstatuji. Už je pozdě a na nějaké laškování jsem ztratila chuť. Jestli mne opravdu chce, mého těla se dočká.

[Gnost Kohn]

Ord Mantell, hotel

Jo... rozumnej nápad.
Pustil tě a vrátil se ke stolu.
Já ještě něco pojím, když už to tady máme... stejně bude i na snídani.
Řekl, když si doléval sklenku a vzal do ruky pár kousků něčeho, co přípomínalo hrozny. O chvíli později přecházel po místnosti s datapadem v ruce a rukou, kterou jej držel zároveň zuřivě mačkal tlačítka na jeho boku. Pak, jakoby ale zmrzl a napřímil se.
Pohledem přejel na naši postel ve tvaru srdce, která název líbánkové apartmá podtrhovala.
Každej na svojí straně, pokud teda opravdu nekoušeš, jak tvrdíš.
Zasmál se zase s tím rošťáckým výrazem a zahodil datapad.
Sakra... zaber si svoji část... já musím ještě něco udělat.
Datapad mu vletěl zase do ruky, tentokrát bylo ale jasné, že něco píše.

[Needay]

Ord Mantell, hotel

Moc neponocuj, unavený ho nedostaneš.
Naposledy se na něj podívám, než se odebere dopsat nejspíš nějaké poznámky k plánu jak ho chytit. Koho vlastně? Kdo to je? Neřekl mi jeho jméno. Je to snad záměr? Je to někdo slavný? Nebo se snad stále bojí, abych ho nezradila? Nevyzradila totožnost úřadům? Nebo řádu…
Ni se neohlédnu přes rameno, zastavím se u okna vedle postele, abych vyhlédla na noční kabát, který pokryl kraj.
No… možná trošku.
Odpovím na větu o kousání. Vyhlížeje ven uvolním malý cvoček u pasu a šaty se ze mě pomalu sesunou na zem. Stojím tak zády k němu v rouše Evině. Pomocí síly uložím modrý šat do tašky a já sama se uložím pod hřejivou přikrývku.
Dobrou noc.
Zavřu oči, ale trvá mi ještě mnoho minut, než se mi povede konečně klidně usnout.

[Gnost Kohn]

Ord Mantell, hotel

Dobrou...
Trvalo jen asi minutu, než sek tobě v posteli Gaheris připojil. Pár minut na to konečně usneš.
Nejednou ale zjistíš, že jsi vzhůru. Otevřeš oči, pořád je tma, ale zároveň v dáli začíná pomalu svítat. Podle digitálních číslic chronometru uplynulo asi šest hodin, ale spíše víc, rozhodně by mělo za chvíli plně svítat. Stejně nic z toho neměni nic na tom, že Dorn zmizel...
Teď, ale jakoby slyšíš tlumený hlas. Otočíš se tím směrem a kdesi za oknem svítí malé světlo, ne moc, ale rozhodně je jen kousek za oknem. Když se rozkoukáš víc, vidíš také černý obrys postavy, rolety ti ale brání v podrobnějším pohledu.
Nehody... stávají.....hodit...ostatní...zbavit se....
Napneš uši a konečně rozumíš tlumenému hlasu, který musí patřit Gaherisovi.

[Needay]

Ord Mantell, hotel

Pootevřu jedno oko, potom jej znovu zavřu. Vteřinu na to otevírám obě. Je ještě tma. Převalím se přes bok, tak abych viděla na spícího Gaherise, který… tu není?
Ten bastard, mohla jsem to čekat.
Zběduji v duchu. Rozvalím se přes celé letiště tvaru srdce s nakrabacenou dekou stále na sobě. Vykukují z pod ní pouze nohy. Znovu se pokusím usnout, když tu něco ucítím. Nejedná se pouze o narušení v síle ale také o jakýsi zvuk. Natáhnu se v síle a nechám světelný meč doletět až pod peřinu. Obejmu jednou rukou jeho dřevěné tělo a prstem se dotknu spínacího tlačítka. Nezmáčknu však. Otočím se směrem vydávaného zvuku, oprava, už jej lépe slyším, takže jednoznačně hlasu. Ještě slepenýma očima se snažím rozkoukat. Rozpoznám siluetu. Zachytávám pouze některé útržky smysluplnějších slov. Bezpochyby, je to můj manžel na útěku. Držeje si deku na ňadrech vstanu z postele a postavím se několik desítky centimetrů před sklo, tak, aby silueta byla naproti mně. Světelný meč zažehnu v takové poloze, že mi zářiví jílec osvítil oba naše obličeje. Zamračím se, mlčky.

[Gnost Kohn]

Ord Mantell, hotel

Dojdeš až k oknu, zažehneš meč a uvidíš, jak Gaheris sedí na zábradlí balkónu, v ruce má sklenku, kousek od něj je položená malá miska a ruční holoprojektor, který ukazuje miniaturu kohosi, kdo sedí zády k tobě. Láhev vína stojí na zemi balkónu, kousek od Dornovy nohy. Ten jen obrátil hlavou směrem k tobě a usmál se.
Musím končit, sluníčko se probudilo... dávej na sebe pozor.
Řekl a natáhl se pro holoprojektor.
Ty taky Gaherisi...
Ozval se ženský hlas, ještě než ho Gaheris schoval do kapsy u kalhot. Seděl tam jen v kalhotech, venku muselo být docela teplo, tak asi neviděl důvod se více oblékat.
Dveře na balkón se se zasyčením otevřely, ale on z tebe nespouštěl oči.
Baf...
Najedou tam nebyl, ani fyzicky, ani v Síle, prostě zmizel.
O sekundu později, jakoby zafoukal vítr, v ten momet za tebou stál, ruku, kterou si přidržuješ deku ti on přidržoval u těla a ruku s mečem ti pro změnu svíral bokem, takže se nemůžeš pohnout.
Bála ses, že bych ti zmizel co? Docela to chápu, ale nechtěl jsem tě budit, jenom abych ti řekl, že mi někdo volá a neutíkám ti.
Zašeptal ti do ucha a povolil stisk.
Meč už na mě ale nikdy nevytahuj.
Řekl tvrdším hlasem. Úplně tě pustil a ukročil do boku, jednu ruku nechával na tvých zádech a... pak si tě odnášel v náručí směrem k posteli.
Nebo budu muset vymyslet, jak ti to pak oplatím...
Zavrněl ti do ucha.

[Needay]

Ord Mantell, hotel

Nečekala jsem tenhle pohled. Naštvaný výraz pookřeje. Svítím si na Dorna a jakousi ženu, která mu je společnicí. Ihned jak mě zpozoroval, uklidil komunikační zařízení. Byl to snad někdo, s kým mě nechtěl seznámit? Pochybuji, že se jednalo o chůvu. Otevřel dveře, já jsem se překvapena neuvědomila, že mám stále zažehnutý jílec. Zatřásla jsem se po tom, co mně ovanul studený vítr. Když na mě bafne ani se nepohnu, stále tam tak stojím zíraje ven na prázdný balkón. Vítr zafouká znovu. Chlad se změnil v hřejivý pocit, když se za mnou Gaheris objevil.
Jenom sem si na tě, chtěla posvítit.
Uvolním stisk a místnost opět potemní, zbraň se pomalu letě vzduchem vrátí do batohu. Nechám se pak zvednou. Jsem ale ještě značně rozespalá a tak se na osobu z přístroje ani neoptám.

[Gnost Kohn]

Ord Mantell, hotel

Položil tě do postele a pak si lehl vedle tebe.
Můžeš ještě tak hodinu, dvě spát... nikam nespěcháme, čekají na nás.
Po chvílce se k tobě natáhl, hlavu měl jen kousek od tebe. Natáhl k tobě ruku a zastrčil ti neposedný pramínek vlasů za ucho.
Musím vědět, jestli mě podpoříš v čemkoli udělám. I když to nebude ani zdaleka to, co bych měl správně udělat. Nechci aby si ho převzaly úřady, soudy, Rada... Máme spolu historii, sice ho už nepoznávám, ale chci to ukončit já...
Pár vteřin byl zamračený, ale pak se usmál.
Líbíš se mi, když spíš, nebo jsi rozespalá... jediný chvilky, kdy nezlobíš...
Změnil zase téma, jakoby chtěl zapomenout, že si chce ještě dneska hrát na soudce, porotu i kata.

[Needay]

Ord Mantell, hotel

Oči se mi znovu začínají klížit, jakoby si snová říše nepřála, abych už procitla. Dokonce jsem se ani nezaobírala větou, že na nás čekají. Chtěla jsem se vyptávat kdo, a proč avšak na to moje ústa rezignovaly. Nevydaly ani hlásku, neboť se nezmohly na jediný pohyb. Mezi krátkými intervaly kdy jsem těžká víčka vždy na chvilku zavřela, sleduji vedle mě ležícího muže. Nechci si to připouštět, říkávala jsem, že se nebudu nikdy vázat, ale líbí se mi. Mám ho ráda a tak na jeho otázku přitahám a tiše pípnu.
Dobře.
Když se nad mojí maličkostí začne rozplývat, široce se usměji.
Prohlížíš si mě, když spím?
Pořád se usmívám. Zpod deky vysunu ručku, kterou poté položím na jeho tvář.
Neříkej to Gaherisovy, ale zdálo se mi o něm. Ležela jsem vedle něho, poté jsem se k němu přitulila, políbila ho na čelo jako malé dítko, co přišlo za maminkou, protože nemůže spát…
Poté přesně jako v pronesené větě jsem se k němu přisunula a objala jej onou rukou kolem ramene. I na dotyk rtů přišla řada.