Úvodem
Co může zkazit poklidný život rytíře Jedi víc, než válka? A k tomu válka s takovýmto koncem. Ilegalita? Blbost. S podlomeným sebevědomím a názory, nemluvě o celém životním postoji si měl tak akorát našláplé k … no nazvěme to změnou.
Nový systém nepočítal s Řádem Jedi, jak ses mohl přesvědčit při situaci zvané Rozkaz 66 a jak ses záhy dověděl, Císař Palatine si vymyslel novou organizaci. Nelítostnou, víceméně oddanou a skoro neporazitelnou Inkvizici. Skrýval ses. Ale už pár měsíců si měl pocit, jako že ví, kde přesně jsi a předvídají každý tvůj krok mnohem lépe, než kdykoliv předtím. A bylo to tak. Blíží se konec 19 BBY.
Smířen se Silou?
Rancoří mozky! Ty neoživujte! S tímhle mi pomožte.
Ale …
Příliš slabý než aby nadále sloužili Impériu.
Bolest. Nesnesitelná bolest ti spalovala útroby. Nemohl si se hýbat, dělalo ti problém zaostřit zrak i myšlenky. Všechno se vzdalovalo. Odplouvalo do prázdna. Ne, nicota nemá barvu. Nepotřebuje ji. Těm, kdož jsou tak blízko smrti nezáleží na ničem. Opouštěla tě hmota bytí. Existence se vzdalovala. Bezbolestný klid, mír ….
Sídlo Inkvizice, mučírna
Tvým tělem otřásla neskutečná bolest. Světlo uprostřed temnoty nebyla naděje na lepší časy, spíš jen jakási modrá mazanice, po níž přišla nesnesitelná bolest, a pak neskutečně jasné světlo svítilny, namířené ti do obličeje. Omdlels.
Když ses znova probral, byl si na „stojáka“ připoután ke zdi. Okolní místnost zaplňoval strohý kovový stůl, na němž ležel, ledabyle pohozený datapad. Stěny tě svírali svou dramatickou pochmurností. Byl jsi sám a ve velkým průšvihu. Vzpomínal si, co se stalo před tím, než ses tady vzbudil. Z toho všeho ti jako jasná připadala jen jedna věc, tvůj plán na sebevraždu nevyšel. Asi za deset minut od tvého probrání vstoupila do místnosti drobná postava v kápi.
Konečně žiješ.
Hlas měl v sobě notnou dávku sebeuspokojení. Podle intonace patřil lidské ženě. Přišla do tvého zorného pole.
Když si mi na té planetě tak blbě skočil do rány, myslela sem, že to nepřežiješ, ale tys přesto přežil.
Nedalo ti takový problém poznat, kdo to je. Aestra Cognoscence. Kdysi padawanka, pozděj Dookuova akolyta, dnes Imperiální inkvizitora. Vždycky si uměla včas vybrat tu správnou stranu.
Omlouvám se za to nepohodlí, ale někteří tvrdí, že můžeš utéct, pochybuju o tom, nemáš kam. Chtěli tě tam nechat umřít.
Zakázala jsem jim to, byla by škoda přijít o někoho tak nadějného a talentovaného jako ty.
Při řeči si sundala plášť a položila jej na stůl. Měla na sobě vysoké černé boty, černou sukni po kolena, černý korzet a oranžovou košili. U pasu se ji houpal tobě dobře známý světlený meč.
Nebudu to zakrývat. Než jsi na nás zaútočil, chtěla jsem ti to vysvětlit, ale zjevně na to nebyl vhodný čas, takže poslouchej.
---------------------------
Napiš si, co uznáš za vhodné. Konec je dle mého zlozvyku otevřen, takže .... Ať si to užijeme.
Stát na správné straně - Kane Aderyn (výcvik pro Eli)
Moderátor: Moderátoři
Stát na správné straně - Kane Aderyn (výcvik pro Eli)
Join the Dark side... We have cookies!
Víš kdy pohádky přestávají být příběhy? Když v ně lidé začnou věřit.
„Je mnohé, čemu můžeš věnovat život. Láska? Jistě. Moc? Ano. Sláva a bohatství? To také. Já však nejvýše stavím možnost držet zbraň a právo bojovat s ní…“
Víš kdy pohádky přestávají být příběhy? Když v ně lidé začnou věřit.
„Je mnohé, čemu můžeš věnovat život. Láska? Jistě. Moc? Ano. Sláva a bohatství? To také. Já však nejvýše stavím možnost držet zbraň a právo bojovat s ní…“
-
Elinor Yall
Re: Stát na správné straně - Kane Aderyn (výcvik pro Eli)
Sídlo inkvizice, mučírna
Byla jenom bolest.
Čirá, tepající snad všemi nervovými zakončeními.
Mozaika z černé a bílé občas vystřídaná podivně rozkouskovaným sledem holografických obrázků a útržků.
Naprosto tomu chyběla logika, systém, cokoli.
Skvělé východisko, když si člověk znova prochází vlastní život.
Nemělo to smysl.
Všechny mise, všechna práce pro Republiku vedly k jedinému.
Znova jsem cítil záchvěvy smrti rozlévající se Silou, znova mi hlavou rezonovalo znění rozkazu, o kterém jsme v SOBDE věděli, ale který působil jen jako vyrovnávací situace kvůli rozkazu 65.
Letálními silami.
Žádné zatýkání, žádné stavění před polní soud.
Vše se vyřeší hned na místě.
Sakra, tohle měla být pojistka.
Nic víc než pitomá pojistka, protože nikdo z nás „proti zájmům Republiky“ nejednal.
Ať se vzpomínky zaostřily na cokoli, nikdy a nijak to nešlo proti „zájmům Republiky“.
Bylo to zbytečné.
Všechno a naprosto.
Každá vteřina při vědomí toho byla plná.
Fyzické bolesti pulzující ze zranění. Obrazů z minulosti. A jistoty, chladné, ledové jistoty, že všechny kompromisy mezi svědomím a pocitem povinnosti v rámci rozkazů v SOBDE byly k ničemu, že vyšší dobro nevedlo k ničemu jinému než dýce v zádech.
Pocit roztrhané mapy.
Pocit dlaní rozedřených na kost, které se z posledních sil odmítají pustit drátěné parodie na zábradlí lávky nad propastí – víc setrvačnost než co jiného.
Chtěl jsem se pustit.
Nedařilo se, bolest hrála stejně tak dobře, ne-li ještě víc, proti mně.
Nemůžeš vydržet dlouho.
Dojdou síly.
Znělo to jako plán, jako jediný plán, na který ještě stálo za to spoléhat.
Nechat tělo, ať si prohraje svůj boj, projít si tím až na konec... a umřít.
Střídání palčivé bolesti, zmatených útržků minulosti a bezvědomí mi hrálo do karet.
Do chvíle, než jsem definitivně přišel k sobě.
Neznámé místo, neznámé obrysy, každý nádech připomíná, jak se mi nepodařilo ukončit poslední boj. Nemít za zády stěnu a nedržet mě u ní pouta, ani se nezvládnu udržet na nohou.
Takhle to jde.
Mozek to bere jako trochu ultimátnější verzi dočasného nepohodlí.
Jestli – zatím – žiju, je to proto, že Impérium bude něco chtít.
To mi bylo jasné, když se začal lov stáčet, jak se stáčel.
Pokus ho urychlit, ušetřit si bolest a utéct na druhou stranu nevyšel.
Je to noční můra.
Noční můra, co pokračuje a ukazuje, že může být ještě hůř.
Aestra pouze konstatuje.
Dá mi pořádnou práci se soustředit na její slova.
Chápat je a skládat do souvislostí.
Děsí mě představa, že žiju jen díky starému (ne)přátelství z klonových válek.
Ironie celé situace se prohryzává do morku kosti. Docvakávají věci, co jsem neviděl, nechtěl vidět, nechtěl řešit, omlouval, že Republika potřebuje. Jsem v stejné situaci, jako „neletálně ulovené“ cíle, co „strillům“a mně určilo velení. Jen s tím rozdílem, že jsem minimálně z půlky mrtvý.
Na chvíli se naše pohledy setkají a já ani nemusím zkoušet říct MĚLI mě tam nechat umřít.
Vidí mi to na očích, stejně jako „Snad nečekáš, že ti za TOHLE budu vděčný.“.
Byla jenom bolest.
Čirá, tepající snad všemi nervovými zakončeními.
Mozaika z černé a bílé občas vystřídaná podivně rozkouskovaným sledem holografických obrázků a útržků.
Naprosto tomu chyběla logika, systém, cokoli.
Skvělé východisko, když si člověk znova prochází vlastní život.
Nemělo to smysl.
Všechny mise, všechna práce pro Republiku vedly k jedinému.
Znova jsem cítil záchvěvy smrti rozlévající se Silou, znova mi hlavou rezonovalo znění rozkazu, o kterém jsme v SOBDE věděli, ale který působil jen jako vyrovnávací situace kvůli rozkazu 65.
Kód: Vybrat vše
V případě, kdy jedijští důstojníci jednají proti zájmům Republiky a po obdržení specifických rozkazů vydaných přímo nejvyšším velitelem (kancléřem), velitelé GAR odstraní tyto důstojníky letálními silami, a velení GAR se navrátí k nejvyššímu veliteli (kancléři), dokud se nestanoví nová velící struktura. Žádné zatýkání, žádné stavění před polní soud.
Vše se vyřeší hned na místě.
Sakra, tohle měla být pojistka.
Nic víc než pitomá pojistka, protože nikdo z nás „proti zájmům Republiky“ nejednal.
Ať se vzpomínky zaostřily na cokoli, nikdy a nijak to nešlo proti „zájmům Republiky“.
Bylo to zbytečné.
Všechno a naprosto.
Každá vteřina při vědomí toho byla plná.
Fyzické bolesti pulzující ze zranění. Obrazů z minulosti. A jistoty, chladné, ledové jistoty, že všechny kompromisy mezi svědomím a pocitem povinnosti v rámci rozkazů v SOBDE byly k ničemu, že vyšší dobro nevedlo k ničemu jinému než dýce v zádech.
Pocit roztrhané mapy.
Pocit dlaní rozedřených na kost, které se z posledních sil odmítají pustit drátěné parodie na zábradlí lávky nad propastí – víc setrvačnost než co jiného.
Chtěl jsem se pustit.
Nedařilo se, bolest hrála stejně tak dobře, ne-li ještě víc, proti mně.
Nemůžeš vydržet dlouho.
Dojdou síly.
Znělo to jako plán, jako jediný plán, na který ještě stálo za to spoléhat.
Nechat tělo, ať si prohraje svůj boj, projít si tím až na konec... a umřít.
Střídání palčivé bolesti, zmatených útržků minulosti a bezvědomí mi hrálo do karet.
Do chvíle, než jsem definitivně přišel k sobě.
Neznámé místo, neznámé obrysy, každý nádech připomíná, jak se mi nepodařilo ukončit poslední boj. Nemít za zády stěnu a nedržet mě u ní pouta, ani se nezvládnu udržet na nohou.
Takhle to jde.
Mozek to bere jako trochu ultimátnější verzi dočasného nepohodlí.
Jestli – zatím – žiju, je to proto, že Impérium bude něco chtít.
To mi bylo jasné, když se začal lov stáčet, jak se stáčel.
Pokus ho urychlit, ušetřit si bolest a utéct na druhou stranu nevyšel.
Je to noční můra.
Noční můra, co pokračuje a ukazuje, že může být ještě hůř.
Aestra pouze konstatuje.
Dá mi pořádnou práci se soustředit na její slova.
Chápat je a skládat do souvislostí.
Děsí mě představa, že žiju jen díky starému (ne)přátelství z klonových válek.
Ironie celé situace se prohryzává do morku kosti. Docvakávají věci, co jsem neviděl, nechtěl vidět, nechtěl řešit, omlouval, že Republika potřebuje. Jsem v stejné situaci, jako „neletálně ulovené“ cíle, co „strillům“a mně určilo velení. Jen s tím rozdílem, že jsem minimálně z půlky mrtvý.
Na chvíli se naše pohledy setkají a já ani nemusím zkoušet říct MĚLI mě tam nechat umřít.
Vidí mi to na očích, stejně jako „Snad nečekáš, že ti za TOHLE budu vděčný.“.
Re: Stát na správné straně - Kane Aderyn (výcvik pro Eli)
Sídlo Inkvizice, mučírna
Opřela se o stůl.
Já vím, žes chtěl umřít.
Pohlédla ti do očí.
Kolikrát jsem se potkali a vždycky na špatné straně. Teď jsme konečně na té samé, tebe i mě Republika zradila, jediný rozdíl je, že mě o něco dříve. Nedali ti možnost se rozvíjet, copak to nevidíš. Využívali tě, a pak tě zradili. Chápeš? Chtěl ses zabít, ale smrtí nic nevyřešíš. Přidej se k nám. Republika byla umírající zvíře, zmítající se v agonii a Císař milosrdně ukončil její trápení. No řekni - zasloužilo si něco tak prohnilého a nefunkčního naši oddanost?
Pohodila hlavou, aby z obličeje odstranila pramínek neposedných vlasů.
Sloužil jsi Republice tak dlouho, tak věrně... A všechno, co ti dala, byly jen prázdné řeči. Impérium představuje sílu. A podle zákonů přírody přežívá silný na úkor slabého. Nemám pravdu? Někteří hlupáci nás označují za "zlé", ale pověz - je zlý predátor, který uloví zraněného býložravce? Ne... Nejsou snad zákony přírody vůlí Síly?
Má snad v přírodě stádo tupých býložravců moc nad predátory, kteří je podle přirozeného řádu loví?
Ano, Imperiální inkvizice pořád sháněla nové a silné členy. Bylo důležité, aby prozřeli. Aestra doufala, že se ji podaří svého starého známého přetáhnout. Měla zkušenosti s poměrně jiným druhem situací, po Rozkazu 66, byl on, její první „diskusní -možná- oběť“.
Impérium tě dokáže docenit. Nebude tě omezovat, dá ti co chceš. A Císař dokáže být velmi štědrý k těm, kteří jsou věrni jeho Novému řádu.
Během řeči měnila tón hlasu tak, aby dala jednotlivým slovům svoji váhu.
Tak mi řekni Kane Aderyne. Chceš být predátorem nebo kořistí, která je tak jako tak odsouzena k záhubě?
Opřela se o stůl.
Já vím, žes chtěl umřít.
Pohlédla ti do očí.
Kolikrát jsem se potkali a vždycky na špatné straně. Teď jsme konečně na té samé, tebe i mě Republika zradila, jediný rozdíl je, že mě o něco dříve. Nedali ti možnost se rozvíjet, copak to nevidíš. Využívali tě, a pak tě zradili. Chápeš? Chtěl ses zabít, ale smrtí nic nevyřešíš. Přidej se k nám. Republika byla umírající zvíře, zmítající se v agonii a Císař milosrdně ukončil její trápení. No řekni - zasloužilo si něco tak prohnilého a nefunkčního naši oddanost?
Pohodila hlavou, aby z obličeje odstranila pramínek neposedných vlasů.
Sloužil jsi Republice tak dlouho, tak věrně... A všechno, co ti dala, byly jen prázdné řeči. Impérium představuje sílu. A podle zákonů přírody přežívá silný na úkor slabého. Nemám pravdu? Někteří hlupáci nás označují za "zlé", ale pověz - je zlý predátor, který uloví zraněného býložravce? Ne... Nejsou snad zákony přírody vůlí Síly?
Má snad v přírodě stádo tupých býložravců moc nad predátory, kteří je podle přirozeného řádu loví?
Ano, Imperiální inkvizice pořád sháněla nové a silné členy. Bylo důležité, aby prozřeli. Aestra doufala, že se ji podaří svého starého známého přetáhnout. Měla zkušenosti s poměrně jiným druhem situací, po Rozkazu 66, byl on, její první „diskusní -možná- oběť“.
Impérium tě dokáže docenit. Nebude tě omezovat, dá ti co chceš. A Císař dokáže být velmi štědrý k těm, kteří jsou věrni jeho Novému řádu.
Během řeči měnila tón hlasu tak, aby dala jednotlivým slovům svoji váhu.
Tak mi řekni Kane Aderyne. Chceš být predátorem nebo kořistí, která je tak jako tak odsouzena k záhubě?
Join the Dark side... We have cookies!
Víš kdy pohádky přestávají být příběhy? Když v ně lidé začnou věřit.
„Je mnohé, čemu můžeš věnovat život. Láska? Jistě. Moc? Ano. Sláva a bohatství? To také. Já však nejvýše stavím možnost držet zbraň a právo bojovat s ní…“
Víš kdy pohádky přestávají být příběhy? Když v ně lidé začnou věřit.
„Je mnohé, čemu můžeš věnovat život. Láska? Jistě. Moc? Ano. Sláva a bohatství? To také. Já však nejvýše stavím možnost držet zbraň a právo bojovat s ní…“
-
Elinor Yall
Re: Stát na správné straně - Kane Aderyn (výcvik pro Eli)
Sídlo inkvizice, mučírna
Povytáhnu obočí, jestli to myslí vážně.
Asi ano, takže mě jen tak mimoděk napadne, čím těžkým ji kdo při zatýkání preventivně přetáhl po hlavě. Znělo mi to jako prvotřídní demagogie, sice demagogie postavená na velice konkrétních a pravdivých postřezích ze života, ale přece jen demagogie.
Nechápu, jestli to nevidí, nechce vidět, není schopná vidět.
A... proč.
„Vidíš to moc jednoduše,“ zkusím se na ni pousmát. Moc se nepodařilo.
Síla sice dokáže bolest otupit, ale i tak se se srůstajícími zlomenými žebry a se sotva nějak posletovanými plícemi nemluví zrovna... nejjednodušeji. Chce to soustředění.
„Co myslíš, že je s predátorem, když se přizabije v pasti?“
Upřímně by mě zajímalo, co by dělala ve chvíli, kdybych se tvářil, že se rybka chytila a teď se pídí po inkvizitorské přihlášce – a pak pokračoval v taktice „získat si důvěru a pak udělat průser, který poškodí Impérium a mně dovolí umřít“.
Myšlenka to není špatná. Jenom k ní nevidím důvod. Průserů jsem v životě nadělal až příliš a odcházet s tímhle... se mi nechce. Podobnou „inkviziční KPZtku“ s radostí přenechám dalšímu Jedimu, kterého v těchto zdech napadne. Určitě si jí užije víc, než bych to zvládl já. A Aestra si odpovědnost za podobný malér nezaslouží. Život má zmrvený dost i tak.
„Impérium mi... už z principu... nemůže dát, co chci.“
Nemůže mi dát pocit domova, ani sounáležitosti, jaký jsem měl v rámci řádu Jedi.
Nemůže vrátit život přátelům, co zemřeli – ať už za války, nebo v průběhu rozkazu 66.
Ani nemůže ze mě udělat toho Kanea Aderyna, kterým jsem byl před bitvou o Geonosis a v zásadě i v prvním roce války.
Uvnitř JSEM víceméně mrtvý. A nemám iluze, že bude jen hůř.
Impérium mi mohlo dát asi tak jen dvě, navzájem se vylučující, věci.
Buď jednosměrnou jízdenku na věčnost, nebo sklepat dohromady, co zbylo, trochu to přeformátovat, a dát tomu směr a cíl.
Nechtěl jsem ani jedno.
První mi připadalo jako nežádoucí nutnost, do které mi bylo hozeno nepřehlédnutelné STOP.
To druhé se, s patřičně ironickým úšklebkem, dalo nazvat jako synonymum „Císař dokáže být velmi štědrý“. A nebyl jsem si tak docela jistý, jestli mi v takovém případě Republika ještě stojí za to, dělat si všechno mnohem horší.
„Jak se ti vlastně podařilo z gizky povýšit na kathskou čubu?“ rýpnu si ze staré známosti. Když jsme se viděli naposledy, měl jsem jiné, důležitější starosti, než se honit za kvapně ustupující nevýznamnou sithskou akolytkou. Že se změnila, si nešlo nevšimnout. Byla klidná, sebevědomější, se sebou srovnanější. Ironie, protože co jsem věděl, lov na zbytky separatistů probíhal stejně úspěšně jako lov na Jedie.
Povytáhnu obočí, jestli to myslí vážně.
Asi ano, takže mě jen tak mimoděk napadne, čím těžkým ji kdo při zatýkání preventivně přetáhl po hlavě. Znělo mi to jako prvotřídní demagogie, sice demagogie postavená na velice konkrétních a pravdivých postřezích ze života, ale přece jen demagogie.
Nechápu, jestli to nevidí, nechce vidět, není schopná vidět.
A... proč.
„Vidíš to moc jednoduše,“ zkusím se na ni pousmát. Moc se nepodařilo.
Síla sice dokáže bolest otupit, ale i tak se se srůstajícími zlomenými žebry a se sotva nějak posletovanými plícemi nemluví zrovna... nejjednodušeji. Chce to soustředění.
„Co myslíš, že je s predátorem, když se přizabije v pasti?“
Upřímně by mě zajímalo, co by dělala ve chvíli, kdybych se tvářil, že se rybka chytila a teď se pídí po inkvizitorské přihlášce – a pak pokračoval v taktice „získat si důvěru a pak udělat průser, který poškodí Impérium a mně dovolí umřít“.
Myšlenka to není špatná. Jenom k ní nevidím důvod. Průserů jsem v životě nadělal až příliš a odcházet s tímhle... se mi nechce. Podobnou „inkviziční KPZtku“ s radostí přenechám dalšímu Jedimu, kterého v těchto zdech napadne. Určitě si jí užije víc, než bych to zvládl já. A Aestra si odpovědnost za podobný malér nezaslouží. Život má zmrvený dost i tak.
„Impérium mi... už z principu... nemůže dát, co chci.“
Nemůže mi dát pocit domova, ani sounáležitosti, jaký jsem měl v rámci řádu Jedi.
Nemůže vrátit život přátelům, co zemřeli – ať už za války, nebo v průběhu rozkazu 66.
Ani nemůže ze mě udělat toho Kanea Aderyna, kterým jsem byl před bitvou o Geonosis a v zásadě i v prvním roce války.
Uvnitř JSEM víceméně mrtvý. A nemám iluze, že bude jen hůř.
Impérium mi mohlo dát asi tak jen dvě, navzájem se vylučující, věci.
Buď jednosměrnou jízdenku na věčnost, nebo sklepat dohromady, co zbylo, trochu to přeformátovat, a dát tomu směr a cíl.
Nechtěl jsem ani jedno.
První mi připadalo jako nežádoucí nutnost, do které mi bylo hozeno nepřehlédnutelné STOP.
To druhé se, s patřičně ironickým úšklebkem, dalo nazvat jako synonymum „Císař dokáže být velmi štědrý“. A nebyl jsem si tak docela jistý, jestli mi v takovém případě Republika ještě stojí za to, dělat si všechno mnohem horší.
„Jak se ti vlastně podařilo z gizky povýšit na kathskou čubu?“ rýpnu si ze staré známosti. Když jsme se viděli naposledy, měl jsem jiné, důležitější starosti, než se honit za kvapně ustupující nevýznamnou sithskou akolytkou. Že se změnila, si nešlo nevšimnout. Byla klidná, sebevědomější, se sebou srovnanější. Ironie, protože co jsem věděl, lov na zbytky separatistů probíhal stejně úspěšně jako lov na Jedie.
Re: Stát na správné straně - Kane Aderyn (výcvik pro Eli)
Sídlo inkvizice, mučírna
Aestra se na vše co jí Kane říkal tvářila přezíravě, nebo se o to alespoň ze všech sil snažila. U čeho to ale nedokázala byla jeho poslední poznámka, řadící jí kamsi do části fauny nižšího řádu. Aestra vybouchla, na tohle její nově získaná trpělivost a sebekontrola prostě nestačili. Než si to stihla promyslet, než stihla vůbec zapnout své vědomí, vymrštila se jí ruka k úderu.
Ty.!...
Jistě, za normálních okolností by to asi příliš škody nepřineslo, zlomenou čelist nejspíš, možná frakturu lícní kosti a nejspíš lehký otřes mozku. Tohle ale nebyly běžné okolnosti a pytel do kterého se chystala praštit nebyl ani zdaleka v nejlepším stavu. Vlastně se právě těšil z rychlého konce jeho martýria, které se blížilo.
Tak dost! To by stačilo!
Ozvalo se náhle skřípavé zahřmění tvrdého mužského hlasu. Patřilo skutečně na pohled starému muži bílých vlasů s výraznou pleší a dlouhých vousů v hábitu, který se ale nebývale rychle přenesl ode dveří až k Aestře, jejíž napřaženou ruku zachytil. Aestra sebou trhla a svůj strach už nedokázala skrýt. Ať to byl kdokoli, měla z něj čistou hrůzu, že se nezmohla na jediné slovo, na žádnou reakci, jen se tiše schoulila do co nejposlušnější kopie učednického postoje a zapíchla oči do země asi metr před sebou.
Své jsi udělala. Chytila jsi ho a přivedla, dokonce živého. To ti nikdo nevezme. Ale teď to nech jiným.
Aestra nebyla nadšená, ještě jí pulzovala krev hněvem a navíc cítila, že jí obírají o něco jejího, o kořist. Ale její strach byl moc silný, příliš na to aby se muži vzepřela.
Ano mistře.
Špitla jen, a mlčky zamířila ke dveřím. Poslední pohled, směs hněvu, zklamání, strachu a lítosti, nic víc Kaneovi nedala, nic víc.
Tak snadné to nebude.
Oslovil tě neznámí s odporným úsměvem.
Pojď dál Izo.
Dodal klidně směrem ke dveřím, v nichž se v momentě objevila. Malá postava, zahalená tmavě hnědým těžkým pláštěm s kápí dokonale halící její obličej neprostupnou temnotou stínu. Nebylo vidět nic, nic než oči, dvě jiskřivá světýlka, dva pronikavé odrazy světla v temnotě. Postava pomalu došla ke starci a zastavila se na metr po jeho boku.
Izo. Získej ho, zlom ho, zab ho, je to na tobě. Je tvůj.
Oznámil stařec a přejel, možná až opatrně, pohledem po zahalené dívce. V jeho chování byla obezřetnost, možná až obava, nejistota. Odpověď nedostal, neznámá na něj nijak nereagovala. Opět ten nejistý pohled, opět bez reakce.
Stařec odešel. Nakvap, ale opatrně, bez jediného slova.
Dívka se nepohla.
Stála tam a hleděla na tebe, nic víc.
Uběhla minuta.
Nepohla se. Jen se dívá.
Uběhly dvě.
Nepohla se. Neřekla ani slovo. Jen se dívá
Uběhlo pět.
Nic, ani jediný náznak, jen jemné nadouvání pláště jejím dechem. A ten pohled.
Uběhlo třicet minut.
Nic, ani jediné slovíčko, ani náznak pohybu, jen ten pohled. Ty dva ostré uhlíky propalující se až na kost, hledíc na tebe, skrze tebe, do tebe.
Nic než ty oči.
Jsi její?!
______________________________
Na žádost zúčastněných převzato.
Aestra se na vše co jí Kane říkal tvářila přezíravě, nebo se o to alespoň ze všech sil snažila. U čeho to ale nedokázala byla jeho poslední poznámka, řadící jí kamsi do části fauny nižšího řádu. Aestra vybouchla, na tohle její nově získaná trpělivost a sebekontrola prostě nestačili. Než si to stihla promyslet, než stihla vůbec zapnout své vědomí, vymrštila se jí ruka k úderu.
Ty.!...
Jistě, za normálních okolností by to asi příliš škody nepřineslo, zlomenou čelist nejspíš, možná frakturu lícní kosti a nejspíš lehký otřes mozku. Tohle ale nebyly běžné okolnosti a pytel do kterého se chystala praštit nebyl ani zdaleka v nejlepším stavu. Vlastně se právě těšil z rychlého konce jeho martýria, které se blížilo.
Tak dost! To by stačilo!
Ozvalo se náhle skřípavé zahřmění tvrdého mužského hlasu. Patřilo skutečně na pohled starému muži bílých vlasů s výraznou pleší a dlouhých vousů v hábitu, který se ale nebývale rychle přenesl ode dveří až k Aestře, jejíž napřaženou ruku zachytil. Aestra sebou trhla a svůj strach už nedokázala skrýt. Ať to byl kdokoli, měla z něj čistou hrůzu, že se nezmohla na jediné slovo, na žádnou reakci, jen se tiše schoulila do co nejposlušnější kopie učednického postoje a zapíchla oči do země asi metr před sebou.
Své jsi udělala. Chytila jsi ho a přivedla, dokonce živého. To ti nikdo nevezme. Ale teď to nech jiným.
Aestra nebyla nadšená, ještě jí pulzovala krev hněvem a navíc cítila, že jí obírají o něco jejího, o kořist. Ale její strach byl moc silný, příliš na to aby se muži vzepřela.
Ano mistře.
Špitla jen, a mlčky zamířila ke dveřím. Poslední pohled, směs hněvu, zklamání, strachu a lítosti, nic víc Kaneovi nedala, nic víc.
Tak snadné to nebude.
Oslovil tě neznámí s odporným úsměvem.
Pojď dál Izo.
Dodal klidně směrem ke dveřím, v nichž se v momentě objevila. Malá postava, zahalená tmavě hnědým těžkým pláštěm s kápí dokonale halící její obličej neprostupnou temnotou stínu. Nebylo vidět nic, nic než oči, dvě jiskřivá světýlka, dva pronikavé odrazy světla v temnotě. Postava pomalu došla ke starci a zastavila se na metr po jeho boku.
Izo. Získej ho, zlom ho, zab ho, je to na tobě. Je tvůj.
Oznámil stařec a přejel, možná až opatrně, pohledem po zahalené dívce. V jeho chování byla obezřetnost, možná až obava, nejistota. Odpověď nedostal, neznámá na něj nijak nereagovala. Opět ten nejistý pohled, opět bez reakce.
Stařec odešel. Nakvap, ale opatrně, bez jediného slova.
Dívka se nepohla.
Stála tam a hleděla na tebe, nic víc.
Uběhla minuta.
Nepohla se. Jen se dívá.
Uběhly dvě.
Nepohla se. Neřekla ani slovo. Jen se dívá
Uběhlo pět.
Nic, ani jediný náznak, jen jemné nadouvání pláště jejím dechem. A ten pohled.
Uběhlo třicet minut.
Nic, ani jediné slovíčko, ani náznak pohybu, jen ten pohled. Ty dva ostré uhlíky propalující se až na kost, hledíc na tebe, skrze tebe, do tebe.
Nic než ty oči.
Jsi její?!
______________________________
Na žádost zúčastněných převzato.
-
Elinor Yall
Re: Stát na správné straně - Kane Aderyn (výcvik pro Eli)
Sídlo inkvizice, mučírna
Místo rány dopadla změna.
Mrazivě se zakousla do vědomí.
Získej ho, zlom ho, zab ho, je to na tobě.
Deset slov podtrhujících správnost rozhodnutí, co vedlo ke konfrontaci na vodárenské věži, která měla povahu poněkud... epickou. I s výsledkem popsatelným z mého hlediska jednoduše jako „epic fail“. TOHLE tehdy vědět, kašlu na braní inkvizitorů se sebou a prostě a jednoduše si prostřelím mozek.
Z toho, co jsem viděl, co se mi odehrávalo před očima, jsem dokázal odhadnout jen pár věcí, a nelíbily se mi. Ani trochu.
Stejně jako ta poslední dvě slova.
Slova, která se zarývala do mysli a pálila bezmocí.
Karty na pazzak se rozdaly a já měl v ruce zatraceně špatná čísla. Nezbývá, než pokračovat v tom, co dělám celý život. Pokračovat ve hře. Bez ohledu na to, jak jsou šance mizerné.
V tuhle chvíli... se snažím soustředit na dvě věci.
První – dýchání.
Dá to práci, aby bylo pokud možno pravidelné a klidné. Dýchání a tep srdce, který je až příliš zrychlený. Strach. Nedat ho najevo, zatlačit zpátky, rozpustit, nechat zmizet. Nic snadného, i když mám praxi.
Každá bitva se napřed rozhoduje v mysli protivníků. I... tahle. Zoufale se v tom snažím nevidět důvod k rezignaci. Jediný dobrý zní: přece jim to nebudu dělat zbytečně snadnější. A sobě taky ne.
Druhá – opětování pohledu z očí do očí.
Co nejlhostejněji, jako bych se díval do zdi a přemýšlel, jakéže se to tam rýsují praskliny.
Klasická hra na to, kdo první uhne.
Oba víme, jak to dopadne, od první chvíle, co jsem skončil pod jejím dozorem.
A že stejně budu odkládat nevyhnutelné až do chvíle, kdy... skutečně nebude vyhnutí.
Hodina třicet šest minut, pár vteřin navíc, a ucuknu pohledem.
Dál to... prostě nejde, najednou potřebuju vidět něco jiného než upřeně zírající oči rozkládající mě na prvočinitele. Poslední minuty mi připadají jako celá věčnost, nepříjemná věčnost, které jsem se na chvilku zbavil.
Ticho začíná být nesnesitelné.
Logicky.
Ono MÁ být nesnesitelné.
Cukne mi v koutcích a znovu se zadívám na Izu.
Jenom ji pozoruji, odhaduji možné reakce.
Mozek potřebuje nějak zaměstnat.
Místo rány dopadla změna.
Mrazivě se zakousla do vědomí.
Získej ho, zlom ho, zab ho, je to na tobě.
Deset slov podtrhujících správnost rozhodnutí, co vedlo ke konfrontaci na vodárenské věži, která měla povahu poněkud... epickou. I s výsledkem popsatelným z mého hlediska jednoduše jako „epic fail“. TOHLE tehdy vědět, kašlu na braní inkvizitorů se sebou a prostě a jednoduše si prostřelím mozek.
Z toho, co jsem viděl, co se mi odehrávalo před očima, jsem dokázal odhadnout jen pár věcí, a nelíbily se mi. Ani trochu.
Stejně jako ta poslední dvě slova.
Slova, která se zarývala do mysli a pálila bezmocí.
Karty na pazzak se rozdaly a já měl v ruce zatraceně špatná čísla. Nezbývá, než pokračovat v tom, co dělám celý život. Pokračovat ve hře. Bez ohledu na to, jak jsou šance mizerné.
V tuhle chvíli... se snažím soustředit na dvě věci.
První – dýchání.
Dá to práci, aby bylo pokud možno pravidelné a klidné. Dýchání a tep srdce, který je až příliš zrychlený. Strach. Nedat ho najevo, zatlačit zpátky, rozpustit, nechat zmizet. Nic snadného, i když mám praxi.
Každá bitva se napřed rozhoduje v mysli protivníků. I... tahle. Zoufale se v tom snažím nevidět důvod k rezignaci. Jediný dobrý zní: přece jim to nebudu dělat zbytečně snadnější. A sobě taky ne.
Druhá – opětování pohledu z očí do očí.
Co nejlhostejněji, jako bych se díval do zdi a přemýšlel, jakéže se to tam rýsují praskliny.
Klasická hra na to, kdo první uhne.
Oba víme, jak to dopadne, od první chvíle, co jsem skončil pod jejím dozorem.
A že stejně budu odkládat nevyhnutelné až do chvíle, kdy... skutečně nebude vyhnutí.
Hodina třicet šest minut, pár vteřin navíc, a ucuknu pohledem.
Dál to... prostě nejde, najednou potřebuju vidět něco jiného než upřeně zírající oči rozkládající mě na prvočinitele. Poslední minuty mi připadají jako celá věčnost, nepříjemná věčnost, které jsem se na chvilku zbavil.
Ticho začíná být nesnesitelné.
Logicky.
Ono MÁ být nesnesitelné.
Cukne mi v koutcích a znovu se zadívám na Izu.
Jenom ji pozoruji, odhaduji možné reakce.
Mozek potřebuje nějak zaměstnat.
Re: Stát na správné straně - Kane Aderyn (výcvik pro Eli)
Sídlo inkvizice, mučírna
Dívka čeká, pořád tam tak stojí a pozoruje, její oči jen zlehka těkají po Kaneově postavě. Studuje ho.
Ještě chvíli.
Uhnul, jeho pohled nevydržel. Vrátil se, ale uhnul.
Má to. Našla co hledala tak dlouho.
Ještě malou chvíli se dívá, ale její pohled je jiný. Zlověstně jiný. Rudý lesk v jejích očích se mění do ocelově modré barvy, studené, chirurgické barvy.
Na místě se otočí a odejde. Nezastaví, nezpomalí, odchází středem jako by byla už vítěz. Jen… tam ve dveřích, za dveřmi, její hlas. Tak krásný, hřejivý, jemný, ladný, ženský a přitom skoro až dětský.
Uspat a dát do pořádku!
Mluví klidně, potichu, ale slyšíš jasně každé slovo. Slyšíš i to vystrašené, rozklepané poklonkování kterým jí kdosi odpovídá. Stojí přímo za dveřmi.
Ve chvíli se ve dveřích objeví nová postava, nějaký muž v laboratorním plášti. Ještě se mu nervózně klepou ruce. Má strachy naběhlé žíly na krku a neodváží se zvednout oči víc než je nutné. Přinesl injektor. Neříká ani slovo, jen ti ho přiloží k ruce. Opatrně, drží ho oběma rukama, aby se netřásl. Jemné bodnutí a tlak nové tekutiny skoro necítíš. Nebude po něm ani modřinka, nesmí být, jinak si to odnese. Bojí se, moc se bojí aby dělal chyby. Počká, počká i déle než je nutné, počká až budeš určitě spát…
Procitnutí bylo asi stejné jako poprvé. Jen tě nic nebolí, žádná bolest, žádná únava, dokonce ani hlad. Jen ta pouta, ta pouta a ten stůl. Ale… interiér se změnil. Nevidíš to, tvé “lůžko“ hledí přímo na nedalekou zeď, ale cítíš. Místnost je podobná, stejná úprava, stejně nepříjemné světlo, ale je větší, mnohem větší a… a nejsi tu sám. Cítíš je, lidé, několik lidí. Slyšíš je, vyděšené přerývané dýchání, vystrašené kňučení, tření a lomcování pouty. Slyšíš je, ale ve výhledu na ně ti brání stůl k němuž jsi připoutám.
Kde… kde to jsem?
Tichý chlapecký hlas, vyděšený, překvapený, omámený. Nevidíš ho, ale podle hlasu mu nemůže být víc než dvacet. Má farmářský přízvuk, ale v tom hlase je hořkost zkušeností. Ví kde je, někde hluboko uvnitř to ví, stejně jako ty, jen si to ještě není ochoten připustit.
Ticho! Nebo tě uslyší.
Bylo to tiché, šepot ženského hlasu, hlubokého a jistějšího. Postrádá paniku, ale nese hrůzu, je to varování. Bojí se, ale ne neznámého, bojí se a ví čeho, ví koho.
Kde to jsem?
Chlapec se dožaduje své odpovědi. Nerozumně zvyšuje intenzitu hlasu, jak ztrácí zbytky své sebekontroly.
Ticho! Sakra!
Poslední okřiknutí. Dveře zapípaly.
Sakra!
Poslední zaklení. Tichý mechanický sykot. Dveře se otevřely. Tiché kroky, krátké, klidné, ženské. Šustot pláště o sterilní podlahu.
Je to ona!
Stejný zvuk, stejné kroky, už jsi slyšel. A míří k tobě. V místnosti je hrobové ticho, ani mladý muž se sebe nevydá hlásku, jen zjančený dech a divoce bušící srdce, jen ticho.
Tmavý plášť se po chvíli objeví na straně tvého lůžka. Dívka klidně dojde před tebe, než se k tobě otočí. Zase dokonale zahalená, a zase ten pohled, ale zase je jiný. Ty odlesky, jsou jiné, žluté, zlaté, veselé, hravé, a přeci z nich jde hrůza.
Jsem Iza Toreia Carne. A ty? Jedi.
Její hlas je nádherný, uklidňující, melodický, hřejivý s jemnými vlnkami hrdosti když se představuje.
Dívka čeká, pořád tam tak stojí a pozoruje, její oči jen zlehka těkají po Kaneově postavě. Studuje ho.
Ještě chvíli.
Uhnul, jeho pohled nevydržel. Vrátil se, ale uhnul.
Má to. Našla co hledala tak dlouho.
Ještě malou chvíli se dívá, ale její pohled je jiný. Zlověstně jiný. Rudý lesk v jejích očích se mění do ocelově modré barvy, studené, chirurgické barvy.
Na místě se otočí a odejde. Nezastaví, nezpomalí, odchází středem jako by byla už vítěz. Jen… tam ve dveřích, za dveřmi, její hlas. Tak krásný, hřejivý, jemný, ladný, ženský a přitom skoro až dětský.
Uspat a dát do pořádku!
Mluví klidně, potichu, ale slyšíš jasně každé slovo. Slyšíš i to vystrašené, rozklepané poklonkování kterým jí kdosi odpovídá. Stojí přímo za dveřmi.
Ve chvíli se ve dveřích objeví nová postava, nějaký muž v laboratorním plášti. Ještě se mu nervózně klepou ruce. Má strachy naběhlé žíly na krku a neodváží se zvednout oči víc než je nutné. Přinesl injektor. Neříká ani slovo, jen ti ho přiloží k ruce. Opatrně, drží ho oběma rukama, aby se netřásl. Jemné bodnutí a tlak nové tekutiny skoro necítíš. Nebude po něm ani modřinka, nesmí být, jinak si to odnese. Bojí se, moc se bojí aby dělal chyby. Počká, počká i déle než je nutné, počká až budeš určitě spát…
Procitnutí bylo asi stejné jako poprvé. Jen tě nic nebolí, žádná bolest, žádná únava, dokonce ani hlad. Jen ta pouta, ta pouta a ten stůl. Ale… interiér se změnil. Nevidíš to, tvé “lůžko“ hledí přímo na nedalekou zeď, ale cítíš. Místnost je podobná, stejná úprava, stejně nepříjemné světlo, ale je větší, mnohem větší a… a nejsi tu sám. Cítíš je, lidé, několik lidí. Slyšíš je, vyděšené přerývané dýchání, vystrašené kňučení, tření a lomcování pouty. Slyšíš je, ale ve výhledu na ně ti brání stůl k němuž jsi připoutám.
Kde… kde to jsem?
Tichý chlapecký hlas, vyděšený, překvapený, omámený. Nevidíš ho, ale podle hlasu mu nemůže být víc než dvacet. Má farmářský přízvuk, ale v tom hlase je hořkost zkušeností. Ví kde je, někde hluboko uvnitř to ví, stejně jako ty, jen si to ještě není ochoten připustit.
Ticho! Nebo tě uslyší.
Bylo to tiché, šepot ženského hlasu, hlubokého a jistějšího. Postrádá paniku, ale nese hrůzu, je to varování. Bojí se, ale ne neznámého, bojí se a ví čeho, ví koho.
Kde to jsem?
Chlapec se dožaduje své odpovědi. Nerozumně zvyšuje intenzitu hlasu, jak ztrácí zbytky své sebekontroly.
Ticho! Sakra!
Poslední okřiknutí. Dveře zapípaly.
Sakra!
Poslední zaklení. Tichý mechanický sykot. Dveře se otevřely. Tiché kroky, krátké, klidné, ženské. Šustot pláště o sterilní podlahu.
Je to ona!
Stejný zvuk, stejné kroky, už jsi slyšel. A míří k tobě. V místnosti je hrobové ticho, ani mladý muž se sebe nevydá hlásku, jen zjančený dech a divoce bušící srdce, jen ticho.
Tmavý plášť se po chvíli objeví na straně tvého lůžka. Dívka klidně dojde před tebe, než se k tobě otočí. Zase dokonale zahalená, a zase ten pohled, ale zase je jiný. Ty odlesky, jsou jiné, žluté, zlaté, veselé, hravé, a přeci z nich jde hrůza.
Jsem Iza Toreia Carne. A ty? Jedi.
Její hlas je nádherný, uklidňující, melodický, hřejivý s jemnými vlnkami hrdosti když se představuje.
-
Elinor Yall
Re: Stát na správné straně - Kane Aderyn (výcvik pro Eli)
Sídlo inkvizice, mučírna
Netuším, kolik mohlo utéct času. V zásadě na tom ani nezáleží.
Stereotyp probouzení se odtáhl kamsi k zapomnění. Nic mě nebolí. Pud sebezáchovy postihl akutní záchvat schizofrenie. Nějak netuší, jestli za to má být tiše vděčný, nebo propadat panice a s nostalgií vzpomínat na zlomená žebra a lapání po dechu.
Cítím pouta a ani nemám potřebu zkoušet, jestli jsou opravdu tak pevná, jak se mi zdá. Ani nemám potřebu se pustit do kladení otázek. Odhaduji, že cokoli z toho je zbytečné plýtvání energií. Energií, která se mi bude hodit později.
Zavřu oči, intenzita světla není zrovna příjemná, pořád lepší než reflektor zářící naplno do ksichtu, ale i tak.
...někdo... další?
Takřka první vjemy, krom pohledu na sterilní kachlíčkovou zeď, osvětlení a zjištění faktu, že jsem přikurtovaný ke stolu (ostatně svým způsobem pohodlnějšímu, než byla zeď při minulém probuzení – aspoň ZATÍM). Mimoděk se natáhnu po Síle, abych mohl své okolí a případně společníky prozkoumat blíž, než se pokusím na ně promluvit, ale jejich konverzace mě zarazí.
Jak vyděsit gizku? Strčit ji mezi jiné, vyděšené gizky.
A nejde o to, že je skutečně proč být vyděšený.
Radši se v tuhle chvíli stáhnu do sebe.
Chci být připravený, až přijde ONA.
A nepochybuji, že se objeví, tenhle rozhovor ji přiláká stejně spolehlivě, jako horského tygra vábí mečení kůzlete.
Získej ho, zlom ho, zab ho, je to na tobě.
Nevím, do čeho z toho se pustila napřed, ale už tahle místnost na tom pilně pracuje.
Prostě se tomu nepoddávat.
Nechat nervozitu a obavy sklouznout někam stranou.
Iza přijde, situace se pohne z místa. Nějak a někam.
A zatím modifikuji starý trik.
Částí své mysli vnímám okolí prostřednictvím Síly, pasivně, ale s chirurgickou přesností.
Druhou částí, tou, kolem které se ovíjí emoce... prostě zaměřuji na banthovinu. Skoro doslova.
Absurdní způsob, jak se vypořádávat se stresem a s komplikacemi, ale o jeho účinnosti jsem se dost naučil při menším vypomáhání „strillům“ se sniperskou činností a podobnými legráckami.
Mourek si v podobně nepříjemných situacích recitoval vojenský řád Velké republikové armády.
Generál Aderyn si místo toho vystačil se svou vnitřní sbírkou poezie, porůznu nasbíranou od younglingovských let po doby, co se do něj v jedijské obdobě „obecného vzdělání“ snažili dostat i základy galaktické literatury. A zpravidla to bral chronologicky.
Jak to bylo, pohádko?
- Zabloudilo kuřátko.
Samo v pláních, mezi poli,
pípá, pípá, nožky bolí.
Ve vysokém obilí
bude soumrak za chvíli.
Povězte mi, bílé ovsy,
kudy vede cesta do vsi?
Zkus se zeptat ječmene,
snad si na to vzpomene.
Kuře bloudí mezi poli,
pípá, pípá, nožky bolí.
Pověz milý ječmínku,
jak mám najít maminku?
Dveře se otevřely.
Blížící se kroky a šustění pláště.
Zhluboka se nadechnu.
Ještě chvíli, pár vteřin a...
Vnímání okolí pokračuje, podprahově jede na plný výkon.
Zbytek se stočí do přítomnosti.
Iza se objevila takřka přede mnou.
Čas otevřít oči a vstávat.
„Kane Aderyn,“ odpovím jí na naznačenou otázku.
Hlas se netřese, tenhle tón by byl na místě spíš kdybychom se právě seznámili na nějaké recepci.
Přiměji se k zdvořilému pousmání.
Netuším, kolik mohlo utéct času. V zásadě na tom ani nezáleží.
Stereotyp probouzení se odtáhl kamsi k zapomnění. Nic mě nebolí. Pud sebezáchovy postihl akutní záchvat schizofrenie. Nějak netuší, jestli za to má být tiše vděčný, nebo propadat panice a s nostalgií vzpomínat na zlomená žebra a lapání po dechu.
Cítím pouta a ani nemám potřebu zkoušet, jestli jsou opravdu tak pevná, jak se mi zdá. Ani nemám potřebu se pustit do kladení otázek. Odhaduji, že cokoli z toho je zbytečné plýtvání energií. Energií, která se mi bude hodit později.
Zavřu oči, intenzita světla není zrovna příjemná, pořád lepší než reflektor zářící naplno do ksichtu, ale i tak.
...někdo... další?
Takřka první vjemy, krom pohledu na sterilní kachlíčkovou zeď, osvětlení a zjištění faktu, že jsem přikurtovaný ke stolu (ostatně svým způsobem pohodlnějšímu, než byla zeď při minulém probuzení – aspoň ZATÍM). Mimoděk se natáhnu po Síle, abych mohl své okolí a případně společníky prozkoumat blíž, než se pokusím na ně promluvit, ale jejich konverzace mě zarazí.
Jak vyděsit gizku? Strčit ji mezi jiné, vyděšené gizky.
A nejde o to, že je skutečně proč být vyděšený.
Radši se v tuhle chvíli stáhnu do sebe.
Chci být připravený, až přijde ONA.
A nepochybuji, že se objeví, tenhle rozhovor ji přiláká stejně spolehlivě, jako horského tygra vábí mečení kůzlete.
Získej ho, zlom ho, zab ho, je to na tobě.
Nevím, do čeho z toho se pustila napřed, ale už tahle místnost na tom pilně pracuje.
Prostě se tomu nepoddávat.
Nechat nervozitu a obavy sklouznout někam stranou.
Iza přijde, situace se pohne z místa. Nějak a někam.
A zatím modifikuji starý trik.
Částí své mysli vnímám okolí prostřednictvím Síly, pasivně, ale s chirurgickou přesností.
Druhou částí, tou, kolem které se ovíjí emoce... prostě zaměřuji na banthovinu. Skoro doslova.
Absurdní způsob, jak se vypořádávat se stresem a s komplikacemi, ale o jeho účinnosti jsem se dost naučil při menším vypomáhání „strillům“ se sniperskou činností a podobnými legráckami.
Mourek si v podobně nepříjemných situacích recitoval vojenský řád Velké republikové armády.
Generál Aderyn si místo toho vystačil se svou vnitřní sbírkou poezie, porůznu nasbíranou od younglingovských let po doby, co se do něj v jedijské obdobě „obecného vzdělání“ snažili dostat i základy galaktické literatury. A zpravidla to bral chronologicky.
Jak to bylo, pohádko?
- Zabloudilo kuřátko.
Samo v pláních, mezi poli,
pípá, pípá, nožky bolí.
Ve vysokém obilí
bude soumrak za chvíli.
Povězte mi, bílé ovsy,
kudy vede cesta do vsi?
Zkus se zeptat ječmene,
snad si na to vzpomene.
Kuře bloudí mezi poli,
pípá, pípá, nožky bolí.
Pověz milý ječmínku,
jak mám najít maminku?
Dveře se otevřely.
Blížící se kroky a šustění pláště.
Zhluboka se nadechnu.
Ještě chvíli, pár vteřin a...
Vnímání okolí pokračuje, podprahově jede na plný výkon.
Zbytek se stočí do přítomnosti.
Iza se objevila takřka přede mnou.
Čas otevřít oči a vstávat.
„Kane Aderyn,“ odpovím jí na naznačenou otázku.
Hlas se netřese, tenhle tón by byl na místě spíš kdybychom se právě seznámili na nějaké recepci.
Přiměji se k zdvořilému pousmání.
Re: Stát na správné straně - Kane Aderyn (výcvik pro Eli)
Sídlo inkvizice, mučírna
Těší mě, Jedi.
Odpověděla dokonale melodicky a hladčeji než hadí kůže.
Kdesi za tebou někdo nasucho polkl. Byla to ta žena.
Iziny oči sebou mihly do strany.
Slyšela to. Vnímala celou místnost tak jako ty.
Klidně a beze slova vyrazila někam za tebe, za stůl, někam odkud bylo předtím slyšet ženin hlas. Její kroky se vzdalovaly.
…osmnáct, devatenáct, dvacet.
Dvacet kroků od tebe se zastavila a tobě přeběhl po zádech mráz. Byl to příšerný pocit. Pocit čirého děsu, který se rozpínal po místnosti jako nervový plyn, jako ohlušující výkřik před nímž jsi nejde zakrýt uši. Pocit přicházející od neznámé ženy. Neznámé ženy právě umírající děsem.
Nevydala ani slovo, ani špitnutí, náznak bolestného výkřiku, zakňučení, nic. Strachy ani nedýchala. Jen její srdce, to srdce bušilo. Bušilo a bušilo. Jako ozvěna tisíce zvonů, jako dusot zdivočelého stáda, jako pohled na samu smrt.
Opět se ozvaly kroky.
S každým dalším se zlověstně zesilovaly.
…patnáct, šestnáct, sedmnáct…
Zastavila se. Stála přímo vedle tebe. Hleděla před sebe, nebo aspoň její kápě ano, ale ty jsi ty oči cítil.
Řekni. Bojíš se? Jedi.
Těší mě, Jedi.
Odpověděla dokonale melodicky a hladčeji než hadí kůže.
Kdesi za tebou někdo nasucho polkl. Byla to ta žena.
Iziny oči sebou mihly do strany.
Slyšela to. Vnímala celou místnost tak jako ty.
Klidně a beze slova vyrazila někam za tebe, za stůl, někam odkud bylo předtím slyšet ženin hlas. Její kroky se vzdalovaly.
…osmnáct, devatenáct, dvacet.
Dvacet kroků od tebe se zastavila a tobě přeběhl po zádech mráz. Byl to příšerný pocit. Pocit čirého děsu, který se rozpínal po místnosti jako nervový plyn, jako ohlušující výkřik před nímž jsi nejde zakrýt uši. Pocit přicházející od neznámé ženy. Neznámé ženy právě umírající děsem.
Nevydala ani slovo, ani špitnutí, náznak bolestného výkřiku, zakňučení, nic. Strachy ani nedýchala. Jen její srdce, to srdce bušilo. Bušilo a bušilo. Jako ozvěna tisíce zvonů, jako dusot zdivočelého stáda, jako pohled na samu smrt.
Opět se ozvaly kroky.
S každým dalším se zlověstně zesilovaly.
…patnáct, šestnáct, sedmnáct…
Zastavila se. Stála přímo vedle tebe. Hleděla před sebe, nebo aspoň její kápě ano, ale ty jsi ty oči cítil.
Řekni. Bojíš se? Jedi.
-
Elinor Yall
Re: Stát na správné straně - Kane Aderyn (výcvik pro Eli)
Sídloi nkvizice, mučírna
Tohle byla její hra – a dávala mi to znát, každým gestem, každým slovem, každým...
Najednou Iza vystřelila, rychleji než dobře vypálený projektil.
Po páteři se rozběhl mráz.
Ve vzduchu visel průšvih.
Průšvih, který jsem skutečně nechtěl zažít, o kterém jsem mohl leccos tušit a zkusit se na něj připravit. Strach JE jedna z nejsilnějších emocí vůbec, zvlášť když se blíží hranicím, kdy se ještě dá kontrolovat. A teď, když se věci daly do pohybu, to strachu nesvědčilo. Vlastně ta iracionální hrůza šířící se místností zapadla do spouštěcího mechanismu vedoucímu ke vzdoru.
Jestliže je všechno ztraceno, jestliže se noční můry stávají skutečností, jestliže nemám nejmenší šanci... pak je jediná možnost. Podívat se tomu to tváře, usmát se, nahmátnout pistoli a vypálit tomu z bezprostřední blízkosti do obličeje celý zásobník. Buď to zabere, nebo ne.
Krevní tlak stoupl, vnímal jsem, jak srdce chytá neblahý reflex kopírovat rytmus srdcí ostatních, jako pohled na smrt.
Jenže s tou jsem se znal až příliš dobře. Posledních pár let jsem se jí díval do tváře dost často na to, abych se s ní smířil, zvykl si na to, že mi stojí za zády. Usmívala se a zapomínala, co je ve skutečnosti. Cesta ven. Jediná, co odsud vede skutečně spolehlivě.
Ztratit není co.
Najednou jsem si uvědomil, že jsem se v Síle zaměřil na neznámou. Vnímal ji, jemně, tak konejšivě, jak jsem toho byl schopný, se dotkl její mysli.
Nevím, jestli jí pořádně můžu pomoct, nevím, jestli jí vlastně chci pomoct – ale chci, aby věděla, že není JENOM strach. Že jsou i jiné věci, tohle všechno znamená pouze dočasné nepohodlí, že nějaká naděje je vždycky, že...
Je to pocit, pocit, co pomáhá se nepoddávat a nevzdat.
Pocit, který mi pomáhal, dokud nebylo pozdě a nenahradil ho jiný, podobný, jen míň... podpůrný.
Nevím, jestli jí to k něčemu bude. Ani netuším. Ale jestli jí to pomůže nevidět věci v takové temnotě, jak vypadají, když dopadá naplno hrůza (a jestli to Izu aspoň v něčem vyvede z koncepce), není to zbytečné.
Vrací se.
Ozvěna kroků se stává důvěrně známou.
Nádech a výdech.
Vteřina, než se vrátí.
Ne, dvě.
A kousek třetí.
A otázka, otázka, co se zasekne jak nexí zuby do masa.
„Co myslíš? Strach je emoce vznikající jako reakce na hrozící nebezpečí. Inkvizitore.“
Klidné, chladné konstatování.
Tohle taky umí strach, když překročí určitou hladinu.
A než se stačí zlomit a nacpat do patřičných formiček.
Tohle byla její hra – a dávala mi to znát, každým gestem, každým slovem, každým...
Najednou Iza vystřelila, rychleji než dobře vypálený projektil.
Po páteři se rozběhl mráz.
Ve vzduchu visel průšvih.
Průšvih, který jsem skutečně nechtěl zažít, o kterém jsem mohl leccos tušit a zkusit se na něj připravit. Strach JE jedna z nejsilnějších emocí vůbec, zvlášť když se blíží hranicím, kdy se ještě dá kontrolovat. A teď, když se věci daly do pohybu, to strachu nesvědčilo. Vlastně ta iracionální hrůza šířící se místností zapadla do spouštěcího mechanismu vedoucímu ke vzdoru.
Jestliže je všechno ztraceno, jestliže se noční můry stávají skutečností, jestliže nemám nejmenší šanci... pak je jediná možnost. Podívat se tomu to tváře, usmát se, nahmátnout pistoli a vypálit tomu z bezprostřední blízkosti do obličeje celý zásobník. Buď to zabere, nebo ne.
Krevní tlak stoupl, vnímal jsem, jak srdce chytá neblahý reflex kopírovat rytmus srdcí ostatních, jako pohled na smrt.
Jenže s tou jsem se znal až příliš dobře. Posledních pár let jsem se jí díval do tváře dost často na to, abych se s ní smířil, zvykl si na to, že mi stojí za zády. Usmívala se a zapomínala, co je ve skutečnosti. Cesta ven. Jediná, co odsud vede skutečně spolehlivě.
Ztratit není co.
Najednou jsem si uvědomil, že jsem se v Síle zaměřil na neznámou. Vnímal ji, jemně, tak konejšivě, jak jsem toho byl schopný, se dotkl její mysli.
Nevím, jestli jí pořádně můžu pomoct, nevím, jestli jí vlastně chci pomoct – ale chci, aby věděla, že není JENOM strach. Že jsou i jiné věci, tohle všechno znamená pouze dočasné nepohodlí, že nějaká naděje je vždycky, že...
Je to pocit, pocit, co pomáhá se nepoddávat a nevzdat.
Pocit, který mi pomáhal, dokud nebylo pozdě a nenahradil ho jiný, podobný, jen míň... podpůrný.
Nevím, jestli jí to k něčemu bude. Ani netuším. Ale jestli jí to pomůže nevidět věci v takové temnotě, jak vypadají, když dopadá naplno hrůza (a jestli to Izu aspoň v něčem vyvede z koncepce), není to zbytečné.
Vrací se.
Ozvěna kroků se stává důvěrně známou.
Nádech a výdech.
Vteřina, než se vrátí.
Ne, dvě.
A kousek třetí.
A otázka, otázka, co se zasekne jak nexí zuby do masa.
„Co myslíš? Strach je emoce vznikající jako reakce na hrozící nebezpečí. Inkvizitore.“
Klidné, chladné konstatování.
Tohle taky umí strach, když překročí určitou hladinu.
A než se stačí zlomit a nacpat do patřičných formiček.
Re: Stát na správné straně - Kane Aderyn (výcvik pro Eli)
Sídlo inkvizice, mučírna
Zajímavá definice.
Odpověděla dívka s ledovým klidem a překrásnou harmonií hlasu.
Ale trochu neúplná.
Poznamená ale vzápětí. Stále se nehýbe. Stále je to ticho, hřbitovní ticho.
Ticho přehlušené jen pomalu se uklidňujícím bušením ženského srdce.
Nezklidnila se, ne úplně, nedokázala to. Žena někde za tebou je pořád vyděšená, pořád jí bije srdce o závod s jejím dechem. Pořád se z ní dere ostře štiplavý pot.
Vnímáš ho.
Vnímáš jí.
Ty i ostatní.
I je vnímáš.
Tiše čekají, doufají že je Iza přehlédne. Doufají že se místo nich zaměří na někoho jiného, kohokoli jiného.
Tebe.
Bát se dá mnoha věcí. Bát se dá i beze strachu.
Řekne najednou. Tiše, konejšivě, lehce.
Udělala krok nazpět.
A druhý.
Zmizela ti z dohledu.
Otočila se. Slyšíš zašustění hábitu.
Někam jde. Daleko.
Slyšíš kroky, slyšíš dechy, slyšíš tlukot srdcí. Slyšíš chaos.
Zrychluje se, všechno, graduje, všechno divočí.
Všechno krom těch kroků. Těch děsivě harmonických kroků. Pevných metronomů uprostřed chaosu.
Zastavila se.
Celý svět se zastavil. Ani jediný nádech, jediný zvuk.
Tepot srdcí už pulzuje jako zběsilý orchestr, zběsilý a hladový po kyslíku, po klidu, po uvolnění i kdyby přicházelo ze smrti.
Ticho trvá.
A trvá.
Žádné kroky. Žádné hlasy. Žádné zoufalství. A přece všechna.
Prosím, neubližujte mi, prosím.
Tichounká slova. Tak tichá že přes dusivé ozvěny ticha nejsou skoro ani slyšet. A přece je slyšíte. Všichni je slyší. A všechny tak neskutečně uklidňují.
Uklidňují.
Návrat mělkých dechů, návrat života. Tichého života.
Nikdo si ho nesmí všimnout, nikdo nesmí vědět že tu jsou.
Jeden je jiný.
Jedno srdce se nezpomaluje, jeden dech se nezklidňuje.
Dívka, možná hodně mladá žena, mladší než ta vedle. Je daleko, je… ustrašená. Čeká bolest. Potí se. Sípá. Polyká vlastní slzy.
Zatajila dech. Skoro cítíš jak pevně svírá zavřená víčka, jak napíná svaly v obličeji. Nechce to vidět. Nechce tu být. Chce být doma, chce být v práci, chce být uprostřed požáru, chce být kdekoli. Kdekoli, jen ne tady.
Ticho.
Žádný dech, žádná bolest, žádný výkřik. Nic.
Šššš…
Tiché, konejšivé. Izin hlas je krásný, uklidňující, melodický.
Výkřik!
Uši deroucí, nervy rvoucí, panický výkřik.
Šustot zmítajícího se těla, škubání svalů snažících se utéct nevyhnutelnému, skřípění kostí a kloubů snažících se vymanit z okovů.
Výkřik! Nekonečný, výkřik paniky neberoucí konce. Její plíce už selhávají, ale její hlasivky se nechtějí vzdát, nemohou se vzdát.
Panika. Vyděšení. Čirá hrůza.
Ale žádná bolest.
Šššš…
Tiché, konejšivé. Izin hlas je tak krásný, uklidňující, tak melodický.
Prosím, všechno vám řeknu, prosím!
Panické, tiché, zoufalé, šeptavý výkřik zoufalství.
Šššš…
Tiché, konejšivé, tak uklidňující.
Pláč, tiché vzlyky. Tiché škytání umořených plic. Tiché popotahování.
Kap!
Ticho v místnosti. Dokonalé ticho.
Kap!
Druhá kapka slané vody dopadla na podlahu.
Kap!
Kroky!
Blíží se. Tak pekelně klidné, tak monotónní, tak dokonalé.
Zastavila se.
Stojí přímo vedle tebe, hledí před sebe a přitom na tebe.
Řekni. Máš rád hry? Jedi.
Zajímavá definice.
Odpověděla dívka s ledovým klidem a překrásnou harmonií hlasu.
Ale trochu neúplná.
Poznamená ale vzápětí. Stále se nehýbe. Stále je to ticho, hřbitovní ticho.
Ticho přehlušené jen pomalu se uklidňujícím bušením ženského srdce.
Nezklidnila se, ne úplně, nedokázala to. Žena někde za tebou je pořád vyděšená, pořád jí bije srdce o závod s jejím dechem. Pořád se z ní dere ostře štiplavý pot.
Vnímáš ho.
Vnímáš jí.
Ty i ostatní.
I je vnímáš.
Tiše čekají, doufají že je Iza přehlédne. Doufají že se místo nich zaměří na někoho jiného, kohokoli jiného.
Tebe.
Bát se dá mnoha věcí. Bát se dá i beze strachu.
Řekne najednou. Tiše, konejšivě, lehce.
Udělala krok nazpět.
A druhý.
Zmizela ti z dohledu.
Otočila se. Slyšíš zašustění hábitu.
Někam jde. Daleko.
Slyšíš kroky, slyšíš dechy, slyšíš tlukot srdcí. Slyšíš chaos.
Zrychluje se, všechno, graduje, všechno divočí.
Všechno krom těch kroků. Těch děsivě harmonických kroků. Pevných metronomů uprostřed chaosu.
Zastavila se.
Celý svět se zastavil. Ani jediný nádech, jediný zvuk.
Tepot srdcí už pulzuje jako zběsilý orchestr, zběsilý a hladový po kyslíku, po klidu, po uvolnění i kdyby přicházelo ze smrti.
Ticho trvá.
A trvá.
Žádné kroky. Žádné hlasy. Žádné zoufalství. A přece všechna.
Prosím, neubližujte mi, prosím.
Tichounká slova. Tak tichá že přes dusivé ozvěny ticha nejsou skoro ani slyšet. A přece je slyšíte. Všichni je slyší. A všechny tak neskutečně uklidňují.
Uklidňují.
Návrat mělkých dechů, návrat života. Tichého života.
Nikdo si ho nesmí všimnout, nikdo nesmí vědět že tu jsou.
Jeden je jiný.
Jedno srdce se nezpomaluje, jeden dech se nezklidňuje.
Dívka, možná hodně mladá žena, mladší než ta vedle. Je daleko, je… ustrašená. Čeká bolest. Potí se. Sípá. Polyká vlastní slzy.
Zatajila dech. Skoro cítíš jak pevně svírá zavřená víčka, jak napíná svaly v obličeji. Nechce to vidět. Nechce tu být. Chce být doma, chce být v práci, chce být uprostřed požáru, chce být kdekoli. Kdekoli, jen ne tady.
Ticho.
Žádný dech, žádná bolest, žádný výkřik. Nic.
Šššš…
Tiché, konejšivé. Izin hlas je krásný, uklidňující, melodický.
Výkřik!
Uši deroucí, nervy rvoucí, panický výkřik.
Šustot zmítajícího se těla, škubání svalů snažících se utéct nevyhnutelnému, skřípění kostí a kloubů snažících se vymanit z okovů.
Výkřik! Nekonečný, výkřik paniky neberoucí konce. Její plíce už selhávají, ale její hlasivky se nechtějí vzdát, nemohou se vzdát.
Panika. Vyděšení. Čirá hrůza.
Ale žádná bolest.
Šššš…
Tiché, konejšivé. Izin hlas je tak krásný, uklidňující, tak melodický.
Prosím, všechno vám řeknu, prosím!
Panické, tiché, zoufalé, šeptavý výkřik zoufalství.
Šššš…
Tiché, konejšivé, tak uklidňující.
Pláč, tiché vzlyky. Tiché škytání umořených plic. Tiché popotahování.
Kap!
Ticho v místnosti. Dokonalé ticho.
Kap!
Druhá kapka slané vody dopadla na podlahu.
Kap!
Kroky!
Blíží se. Tak pekelně klidné, tak monotónní, tak dokonalé.
Zastavila se.
Stojí přímo vedle tebe, hledí před sebe a přitom na tebe.
Řekni. Máš rád hry? Jedi.
-
Elinor Yall
Re: Stát na správné straně - Kane Aderyn (výcvik pro Eli)
Sídlo inkvizice, mučírna
Pocit viny.
Dělám jim to jenom horší.
Na druhou stranu – co já můžu vědět?
Třeba by na tom byli stejně.
Třeba si jsme v zásadě naprosto rovni.
Třeba...
Jsou to jenom výmluvy, snaha zlehčit stále silnější dojem, že vlastně za jejich situaci můžu já.
Jasně, kdybych tu nebyl, Iza by si hrála s někým jiným. Ale to by se mě tak nedotýkalo. Neútočila by na mě bezmoc, neschopnost cokoli udělat.
Bát se dá mnoha věcí.
Bojím se chvíle, kdy budu na dně, skutečně víc na dně, než si teď zvládnu představu.
Bojím se chvíle, kdy skutečně nebudu moct dál, a budu jen vnímat ten krásný, harmonický hlas.
Bojím se, co komu udělá dál.
A peru se s tím zvráceným pocitem bezpečí, že se mnou jen mluví. S pocitem, za který bych si nejradši nafackoval, protože neznamená nic víc než instinktivní přikývnutí na její pravidla. Jenže ta odmítám, budu odmítat, dokud to bude aspoň trochu možné.
Pořádně se na mě teď nezaměří.
Počká si.
Počká si, až nebudu ve střehu, schopný pořádně udržet myšlenky pohromadě.
Počká si, dokud nebude slušná pravděpodobnost, že to ze mě vypadne taky, to ponížené a zbytečné „prosím“.
Vztek a nenávist.
Niterná touha ji praštit, ublížit jí, zastavit ji – jakkoli.
A je to celé jenom hra. Jenom pitomá psychologická hra.
Iza se vrátí, s rýpáním, s otázkami.
Vychází jí to přesně podle plánu.
Takhle to nejde.
Možná... možná to má nějaké řešení. Jiné, než že ji nechám pokračovat v tom, co dělá, podle jejích plánů.
Moc tomu nevěřím, ale – co můžu ztratit?
Lehce zakloním hlavu, tak, jak mi to prostor mezi krční páteří a stolem umožňuje.
Zavřu oči, pevně sevřu víčka, aby k zorničkám nepronikal ani záblesk světla. Ne, od vnímání okolí se neodstřihnu. Skutečně bych chtěl, ale tohle si nepovolím. Nemůžu povolit.
Vrací se.
Vrací se a připadám si, jako by se poslední týden před dostaveníčkem s inkvizičním komandem nacpaly do několika okamžiků.
„Na hry je tu odborník někdo jiný. Inkvizitore.“
Nenutím se do klidného, stoického tónu.
Jen si dávám pozor, co se v hlase odráží.
Ironie, podrážděnost plynoucí z toho, jak kyselina leptá osobnost rychleji, než by se mi líbilo, rychleji, než bych očekával. Trocha z celkové rozhozenosti, dost na to, aby to vypadalo, že mi skutečně celá situace začíná bytostně vadit.
Ať si všimne mírných prasklinek, co se objevily od chvíle, co jsme si s Aestrou povídali o životě a Impériu.
Ať ji to láká se zaměřit na mě, místo na ostatní.
Jednou mi... bude muset udělit lekci... jinak než podlamováním morálky.
Proč ne... teď?
Nehty se křečovitě zarývají do kůže dlaní.
Oči jsou křečovitě zavřené, stále pořád.
Ještě pár zlomků vteřin, než je zase otevřu. Představa studeného, mléčně zakaleného světla je stejně odpudivá jako celá tahle místnost, celá tahle situace.
Soustředím se.
Instinkty řvou, abych se začal krýt, abych se víc chránil.
Hloupost, na tohle je dávno pozdě. Hodně dávno pozdě.
„Co jsi jim udělala?!“ syknu.
Stěna proti mně je sterilně bílá. Dokonalá a elegantní, a nic na tom nemění ani snahy představivosti doplnit ji o další prvky.
Někde v hlavě mám pocit odpovědi.
Odpovědi, kvůli které bych zoufale chtěl být jinde.
V první linii.
Na misi, co se od začátku šine směrem ke galaktickému průšvihu.
V hrobě.
Kdekoli jinde, jen ne tady a teď.
Bude hůř, povzbudím se. Bude MNOHEM hůř, tak tu současnost příliš nedramatizuj.
Pocit viny.
Dělám jim to jenom horší.
Na druhou stranu – co já můžu vědět?
Třeba by na tom byli stejně.
Třeba si jsme v zásadě naprosto rovni.
Třeba...
Jsou to jenom výmluvy, snaha zlehčit stále silnější dojem, že vlastně za jejich situaci můžu já.
Jasně, kdybych tu nebyl, Iza by si hrála s někým jiným. Ale to by se mě tak nedotýkalo. Neútočila by na mě bezmoc, neschopnost cokoli udělat.
Bát se dá mnoha věcí.
Bojím se chvíle, kdy budu na dně, skutečně víc na dně, než si teď zvládnu představu.
Bojím se chvíle, kdy skutečně nebudu moct dál, a budu jen vnímat ten krásný, harmonický hlas.
Bojím se, co komu udělá dál.
A peru se s tím zvráceným pocitem bezpečí, že se mnou jen mluví. S pocitem, za který bych si nejradši nafackoval, protože neznamená nic víc než instinktivní přikývnutí na její pravidla. Jenže ta odmítám, budu odmítat, dokud to bude aspoň trochu možné.
Pořádně se na mě teď nezaměří.
Počká si.
Počká si, až nebudu ve střehu, schopný pořádně udržet myšlenky pohromadě.
Počká si, dokud nebude slušná pravděpodobnost, že to ze mě vypadne taky, to ponížené a zbytečné „prosím“.
Vztek a nenávist.
Niterná touha ji praštit, ublížit jí, zastavit ji – jakkoli.
A je to celé jenom hra. Jenom pitomá psychologická hra.
Iza se vrátí, s rýpáním, s otázkami.
Vychází jí to přesně podle plánu.
Takhle to nejde.
Možná... možná to má nějaké řešení. Jiné, než že ji nechám pokračovat v tom, co dělá, podle jejích plánů.
Moc tomu nevěřím, ale – co můžu ztratit?
Lehce zakloním hlavu, tak, jak mi to prostor mezi krční páteří a stolem umožňuje.
Zavřu oči, pevně sevřu víčka, aby k zorničkám nepronikal ani záblesk světla. Ne, od vnímání okolí se neodstřihnu. Skutečně bych chtěl, ale tohle si nepovolím. Nemůžu povolit.
Vrací se.
Vrací se a připadám si, jako by se poslední týden před dostaveníčkem s inkvizičním komandem nacpaly do několika okamžiků.
„Na hry je tu odborník někdo jiný. Inkvizitore.“
Nenutím se do klidného, stoického tónu.
Jen si dávám pozor, co se v hlase odráží.
Ironie, podrážděnost plynoucí z toho, jak kyselina leptá osobnost rychleji, než by se mi líbilo, rychleji, než bych očekával. Trocha z celkové rozhozenosti, dost na to, aby to vypadalo, že mi skutečně celá situace začíná bytostně vadit.
Ať si všimne mírných prasklinek, co se objevily od chvíle, co jsme si s Aestrou povídali o životě a Impériu.
Ať ji to láká se zaměřit na mě, místo na ostatní.
Jednou mi... bude muset udělit lekci... jinak než podlamováním morálky.
Proč ne... teď?
Nehty se křečovitě zarývají do kůže dlaní.
Oči jsou křečovitě zavřené, stále pořád.
Ještě pár zlomků vteřin, než je zase otevřu. Představa studeného, mléčně zakaleného světla je stejně odpudivá jako celá tahle místnost, celá tahle situace.
Soustředím se.
Instinkty řvou, abych se začal krýt, abych se víc chránil.
Hloupost, na tohle je dávno pozdě. Hodně dávno pozdě.
„Co jsi jim udělala?!“ syknu.
Stěna proti mně je sterilně bílá. Dokonalá a elegantní, a nic na tom nemění ani snahy představivosti doplnit ji o další prvky.
Někde v hlavě mám pocit odpovědi.
Odpovědi, kvůli které bych zoufale chtěl být jinde.
V první linii.
Na misi, co se od začátku šine směrem ke galaktickému průšvihu.
V hrobě.
Kdekoli jinde, jen ne tady a teď.
Bude hůř, povzbudím se. Bude MNOHEM hůř, tak tu současnost příliš nedramatizuj.
Re: Stát na správné straně - Kane Aderyn (výcvik pro Eli)
Sídlo inkvizice, mučírna
Na to jsem se neptala.
Poznamená tiše a klidně Iza, ale její hlas je přeci jiný, jeho melodie je… studenější. Pořád je tak úžasně příjemný a melodicky uklidňující, ale přece je v něm… chlad. Pocit, jako dívat se na nádherné svítání, ale stát přitom uprostřed plání Ilumu.
Máš rád hry?
Zopakuje svou otázku.
Zase ten hlas. Zase tak hřejivý jako předtím. Zase dokonalý. Jako by předchozí věta nikdy nepadla, jako by jí řekl někdo jiný, jako…
Krok.
Udělala krok nazpět.
Jediný, nečekaný krok.
Krok očekávající reakci. Krok evokující reakci. Krok vyžadující reakci.
Máš rád hry?
V místnosti je ledový klid a přitom se v ní všechno mění, víří.
Nervozita. Strach. Zděšení.
Cítíš je.
Jsou různé a přece stejné. Jsou všude.
Tiché zatajení dechu.
Jemný náznak zakňučení okamžitě zadušený do ticha.
Žena! Nedaleko.
Slyšel jsi jí.
Ona také.
Slyší jí, ale čeká na odpověď. Tvojí odpověď.
Řekni. Máš rád hry? Jedi.
Na to jsem se neptala.
Poznamená tiše a klidně Iza, ale její hlas je přeci jiný, jeho melodie je… studenější. Pořád je tak úžasně příjemný a melodicky uklidňující, ale přece je v něm… chlad. Pocit, jako dívat se na nádherné svítání, ale stát přitom uprostřed plání Ilumu.
Máš rád hry?
Zopakuje svou otázku.
Zase ten hlas. Zase tak hřejivý jako předtím. Zase dokonalý. Jako by předchozí věta nikdy nepadla, jako by jí řekl někdo jiný, jako…
Krok.
Udělala krok nazpět.
Jediný, nečekaný krok.
Krok očekávající reakci. Krok evokující reakci. Krok vyžadující reakci.
Máš rád hry?
V místnosti je ledový klid a přitom se v ní všechno mění, víří.
Nervozita. Strach. Zděšení.
Cítíš je.
Jsou různé a přece stejné. Jsou všude.
Tiché zatajení dechu.
Jemný náznak zakňučení okamžitě zadušený do ticha.
Žena! Nedaleko.
Slyšel jsi jí.
Ona také.
Slyší jí, ale čeká na odpověď. Tvojí odpověď.
Řekni. Máš rád hry? Jedi.
-
Elinor Yall
Re: Stát na správné straně - Kane Aderyn (výcvik pro Eli)
Sídlo Inkvizice, mučírna
Dívám se do bílé stěny a na nic nemyslím. Radši. Jen poslouchám ten hlas, proměnlivý i opakující se. Je to zlý sen. Sen, s kterým nic nenadělám, z kterého se neprobudím.
Od začátku mi ujíždí půda pod nohama.
Chybí mi pevný bod a nejsem schopný si vytvořit vlastní.
Už.
Zatím.
Oba aspoň tušíme, co řeknu.
Nebo ne?
Dlouhý nádech.
„Na hry je tu odborník někdo jiný. Inkvizitore.“
Dívám se do bílé stěny a na nic nemyslím. Radši. Jen poslouchám ten hlas, proměnlivý i opakující se. Je to zlý sen. Sen, s kterým nic nenadělám, z kterého se neprobudím.
Od začátku mi ujíždí půda pod nohama.
Chybí mi pevný bod a nejsem schopný si vytvořit vlastní.
Už.
Zatím.
Oba aspoň tušíme, co řeknu.
Nebo ne?
Dlouhý nádech.
„Na hry je tu odborník někdo jiný. Inkvizitore.“
Re: Stát na správné straně - Kane Aderyn (výcvik pro Eli)
Sídlo inkvizice, mučírna
Jen tam tak stojí, bez hnutí, bez náznaku pohybu. Jen klidně dýchá, jako by se nic nedělo. Ani v Síle není odezva jiná, jen ledový klid, jen ticho.
Takže ano. Výborně.
Mluví tak monotónně a přitom tak ladně, bez náznaku emocí. Tentokráte v tom už není ani ten záchvěv uklidnění. Nic. Jen slova.
Výborně.
Ozve se znovu.
Je dál.
Kdy se pohnula?
Neslyšel jsi kroky.
Necítil pohyb.
A ta slova.
Je v nich cosi. Přebíhá z nich mráz po zádech.
Kroky.
Někam jde.
Není pochyb, jde k té dívce. Té, jíž vyklouzla jediná hláska, jediný hlasitější nádech.
Nezapomněla.
Nikdy nezapomněla.
Dívka se třese. Víš to. Slyšíš to.
Tiché vrzání pout, jemné šelestění vlasů po kovové desce stolu. Tiché cvakání zubů.
Hlasitě polkla.
Je u ní.
Zatajila dech a napjala svaly. Neví co čekat. Nebo ano?
Nic neříká.
Nikdo nic neříká.
Cukla sebou! Tělo se smyklo po kovové opoře. Nemůže ale uhnout.
Ví to, ale tělo chce.
Panika! Duši rvoucí panika zaplavuje místnost.
Něco se děje!
Tenhle strach je jiný. Hlubší, větší než byl kdy předtím a přitom tak stejný.
Dívka se topí ve vlastním děsu že takřka nemůže dýchat. Cítíš to. Slyšíš.
Ty chraplavé mělké nádechy chytající se posledních zbytků kyslíku v místnosti jím přesycené.
Cukla sebou!
Výkřik!
Křičí jakoby hleděla na vlastní smrt.
Na zem kdesi vzadu dopadly další slzy. Druhá dívka pláče. Roní slzy po desítkách a dusí své vzlyky.
Nechce být slyšet. Nesmí být slyšet.
Zatajený dech, muž skoro nedýchá. Slyšíš jak se mu nehty zatínají do masa. Cítíš napětí harfové struny. Tiché tření zubů. Cítíš štiplavý pot.
Žena křičí! Křičí a křičí.
Chce něco říct, ale její hlasivky ze sebe dokáží vydrat jen ten křik.
Necítí bolest. Cítí beznaděj. Cítí strach, čistý éterický strach.
Už to neudělám, přísahám, neudělám, prosím paní, přísahám!
Dívka křičí a prosí. Její hlas je plný bázně, pokory, hrůzy.
Šššš…
Zase tak uklidňující, zase tak laskavé, zase tak strašidelné.
Dívka polkla. Spolka děs. Spolkla prosby. Spolkla svou duši. A jen pevně zavřela oči.
Třese se děsem. Beznadějí. Studem.
Kroky!
Iza jde ladně, lehce, dokonale.
Řekni…
Je tu. Stojí tam co vždycky.
Strážný sup čekající na oběd, na kořist.
…kdyby sis mohl něco přát. Teď a tady. Cokoli. Co by to bylo?
Její slova jsou tak ladná, milá, uklidňující. Upřímná.
Jen tam tak stojí, bez hnutí, bez náznaku pohybu. Jen klidně dýchá, jako by se nic nedělo. Ani v Síle není odezva jiná, jen ledový klid, jen ticho.
Takže ano. Výborně.
Mluví tak monotónně a přitom tak ladně, bez náznaku emocí. Tentokráte v tom už není ani ten záchvěv uklidnění. Nic. Jen slova.
Výborně.
Ozve se znovu.
Je dál.
Kdy se pohnula?
Neslyšel jsi kroky.
Necítil pohyb.
A ta slova.
Je v nich cosi. Přebíhá z nich mráz po zádech.
Kroky.
Někam jde.
Není pochyb, jde k té dívce. Té, jíž vyklouzla jediná hláska, jediný hlasitější nádech.
Nezapomněla.
Nikdy nezapomněla.
Dívka se třese. Víš to. Slyšíš to.
Tiché vrzání pout, jemné šelestění vlasů po kovové desce stolu. Tiché cvakání zubů.
Hlasitě polkla.
Je u ní.
Zatajila dech a napjala svaly. Neví co čekat. Nebo ano?
Nic neříká.
Nikdo nic neříká.
Cukla sebou! Tělo se smyklo po kovové opoře. Nemůže ale uhnout.
Ví to, ale tělo chce.
Panika! Duši rvoucí panika zaplavuje místnost.
Něco se děje!
Tenhle strach je jiný. Hlubší, větší než byl kdy předtím a přitom tak stejný.
Dívka se topí ve vlastním děsu že takřka nemůže dýchat. Cítíš to. Slyšíš.
Ty chraplavé mělké nádechy chytající se posledních zbytků kyslíku v místnosti jím přesycené.
Cukla sebou!
Výkřik!
Křičí jakoby hleděla na vlastní smrt.
Na zem kdesi vzadu dopadly další slzy. Druhá dívka pláče. Roní slzy po desítkách a dusí své vzlyky.
Nechce být slyšet. Nesmí být slyšet.
Zatajený dech, muž skoro nedýchá. Slyšíš jak se mu nehty zatínají do masa. Cítíš napětí harfové struny. Tiché tření zubů. Cítíš štiplavý pot.
Žena křičí! Křičí a křičí.
Chce něco říct, ale její hlasivky ze sebe dokáží vydrat jen ten křik.
Necítí bolest. Cítí beznaděj. Cítí strach, čistý éterický strach.
Už to neudělám, přísahám, neudělám, prosím paní, přísahám!
Dívka křičí a prosí. Její hlas je plný bázně, pokory, hrůzy.
Šššš…
Zase tak uklidňující, zase tak laskavé, zase tak strašidelné.
Dívka polkla. Spolka děs. Spolkla prosby. Spolkla svou duši. A jen pevně zavřela oči.
Třese se děsem. Beznadějí. Studem.
Kroky!
Iza jde ladně, lehce, dokonale.
Řekni…
Je tu. Stojí tam co vždycky.
Strážný sup čekající na oběd, na kořist.
…kdyby sis mohl něco přát. Teď a tady. Cokoli. Co by to bylo?
Její slova jsou tak ladná, milá, uklidňující. Upřímná.