Say Makar (výcvik pro Rein Steep)

Pakliže je hráč déle než 30 dní neaktivní, sem bude přesunut jeho výcvik

Moderátor: Moderátoři

Uživatelský avatar
Rein Steep
Učedník
Učedník
Příspěvky: 75
Registrován: 20.3.2011 22:22:11

Příspěvek od Rein Steep »

Soustava Malachor; neznámá základna:


Po mém vyčerpávajícím postupu jsem už v tuto chvíli dýchal klidně a tep se vrátil do normálu. Začal mluvit. Těžká slova a hlubokomyslné věty mi začaly proudit mým vlastním vědomím. Stál jsem tam, v pravé ruce stále svíral vypnutý světelný meč a poslouchal onoho mladého muže. Byl jsem překvapen, ale nedával jsem na sobě nic znát. Čekal jsem, že nebude k žádné konverzaci příležitost, že na mne budou útočit bezmyšlenkovitě. Teď se ukázal opak. Padawan mluvil rozumně, moudře. Jeho způsoby vůbec nesouhlasily se slovy co mi mistryně řekla v hangáru.

Dostal mě. Nevím vůbec nic. Nevím vůbec nic o týhle zpropadený misi... O těchto lidech. ...“Zbloudilé duše upadlé do temnoty... ...Jsou to nepřátelé... ...Zneškodni je...“ V mysli se mi začaly objevovat rozpory. Mlčel jsem a nechal mluvit muže.

Pravidla jsem vždy respektoval. Dělal jsem, co mi bylo řečeno abych udělal. Neodmlouval jsem. Nad vším jsem ale přemýšlel, rozum a vlastní osobnost do jednání vždy promlouvaly. Pokud jsem s něčím doopravdy nesouhlasil, řekl jsem to nebo jsem poslechl sám sebe a zařídil se podle toho. Teď jsem nesouhlasil se slovy mistryně. Popravdě se vyvrátila sama svými slovy. Sama mi ještě připomněla, že pro Jedie je násilí až poslední baštou v jednání spravedlivých. A neřekla to jen ona. Patří to mezi jedno z největších pravidel Jediů, i když bývá často porušováno. Já ho však porušit nehodlal. Nebudu ten, který zaútočí jako první.
Začalo mi vadit, že onen padawan, který tak chytře mluvil má vskutku pravdu. Tohle už se nikdy nesmí stát. Mistryně se mnou bude muset více mluvit. Už se nechci dostat do situace, kdy si nebudu jistý tím, co mám vlastně říct, aby to byla pravda.
Nevěřím, že by tohle celé mohlo být divadlo. Vždyť by to bylo i zbytečné...

Zpozorněl jsem a ještě než jsem zaznamenal nový pohyb jsem si uvědomil novou osobu v sále.
A sakra...
Zrak mi přelétl z muže na ženu, která se náhle v sále objevila. Působila tak klidným a neagresivním dojmem, že se mi ruka s mečem ani nepohnula. Ale pořád jsem nevěděl kdo to přede mnou vlastně stojí, zůstával jsem ve střehu.
Upřel jsem na ni svou pozornost. První co mě napadlo, bylo to, že se k padawanovi dokonale hodila. Dokonalá jako on. Stál jsem nehnutě na místě a stále mlčel. Položila mi otázku, ale dříve než jsem stihl něco říct, odpověděl on. Popravdě si nejsem jistý, jestli bych něco řekl, kdyby mi nechal více času. Znovu na mne upřela její zářící oči. Chtěl jsem uhnout pohledem, ale netroufal jsem si. Samozřejmě že ne...
Na kratičký okamžik, drobný zlomek sekundy jsem jí přestal hledět do očí. Mohl za to instinkt, který můj pohled strhl na její dva meče. Nic nového jsem se nedozvěděl, nějak už jsem počítal s tím, že bude také padawan.
Její náhlá reakce ve mně znovu vyvolala překvapení. Byla zoufalá. A zdálo se mi, jako by i on, její společník byl zoufalý. Začal jsem si přát, aby se toto setkání uskutečnilo za úplně jiných podmínek a událostí. Chtěl jsem vědět o co tu vlastně jde a chtěl jsem slyšet více verzí.
Nějakou dobu jsem ještě zůstal mlčet. Po chvíli jsem se konečně pohnul. Uvolnil jsem se, mírně svěsil stále rovná ramena a meč přicvakl na sponu k mému pásu.
“Bylo mi zděleno, že jste nepřátelé. Musím to tedy brát na vědomí a jednat podle toho. Nemůžu vám věřit, stejně jako vy nemůžete věřit mně. Přál bych si, aby tomu bylo jinak, ale to uskutečnit nelze.“ řeknu pomalu, jemným, ale rozhodným hlasem. Jak jsem řekl, nehodlám nic podceňovat.
Udělám dva kroky vpřed a zase se zastavím.
“Stejně jako vy nechcete boj, ale zároveň se mi nechcete vzdát, tak já vás nemohu nechat jít. Žádám vás tedy, ať se setkáte se mnou s mou paní.“ teď pro změnu otevřu své ruce směrem k nim já. Uvědomoval jsem si, že v mistryni Shanari hluboce věřím. Přesně kvůli tomu jsem ale pamatoval na její slova, která ve mně vyvolala rozpory. Řekl jsem, nemůžu jim věřit. Znovu jsem se začal připravovat na všechny reakce.

Uživatelský avatar
Atalon
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 1210
Registrován: 28.3.2010 17:29:34
Bydliště: Psst! To je tajný

Příspěvek od Atalon »

Soustava Malachor; neznámá základna:

Tvá odpověď oba padawany dost překvapila, více to bylo vidět na dívce, ta projevům vlastních emocí dávala podstatně více místa než on, ale poznal jsi to i na něm. Ani oni asi příliš nečekali rozumnou debatu, nebo mírové řešení, ale rozhodně se mu nebránili.
Dobře. Půjdeme.
Vyhrkla takřka okamžitě dívka, otírajíc si slzy z tváří, byla šťastná že se může vyhnout boji i když jí to mohlo přivést k ještě většímu nebezpečí. To padawan reagoval podstatně klidněji a rozumněji.
Počkej.
Okřikl svou společnici a obrátil svou pozornost k tobě.
Jak to chceš udělat?
Zeptal se pozorně.
Jak, když sám říkáš, že si nemůžeme věřit? Jak nás chceš dovést ke své mistryni, ke své paní? A kam? Máme tě snad nechat chodit dál po našem domově? Jak ti máme věřit, že toho nechceš jen využít aby ses dostal kam chceš?
Váha otázek dopadla i na dívku, její nadšení pomalu pohaslo a v její tváři se objevila nejistota, ale ani náznak podezření.
Pochop, i nám bylo cosi řečeno. I podle našeho mistra jste nepřátelé a neměli bychom s vámi ani mluvit, ale zneškodnit vás dřív, než nám uškodíte.
Dodal padawan. Mluvil klidně a svá slova volil hodně pečlivě.

Uživatelský avatar
Rein Steep
Učedník
Učedník
Příspěvky: 75
Registrován: 20.3.2011 22:22:11

Příspěvek od Rein Steep »

Soustava Malachor; neznámá základna:

Po dívčině odpovědi se těžké napětí v sále rozpadlo na nesčetné množství malých zanedbatelných vzorků nedůvěry a nepříjemných poletujících myšlenek.
No, znamenitě... V duchu jsem slavil první část úspěchu. Zvedl jsem hlavu a chystal se souhlasně kývnout.
Dřív, než-li jsem to však stihl učinit promluvil muž. Ony poletující kousky napětí se ihned zase seběhly k sobě a slepily se ve skoro viditelnou mlhu vznášející se mezi námi. Přál jsem si, aby byla zase pryč, když už jednou zmizí, lehko se na to zvyká.
Bylo poznatelné, že padawan byl obdařen vysokou vrozenou inteligencí, schopností neztrácet chladnou hlavu a třeba i nějakými těmi špatnými zkušenostmi. Měl zase pravdu, takže jsem se na něj za ty otázky ani nezlobil.
Rozhodl jsem se, že jim dám najevo, že nějaké vedlejší úmysly opravdu nemám.
"Máš pravdu. Dobrá, tak co navrhujete? Já mohu začít tím, že vám zdělím, kam se chci popravdě dostat. Jde o místo, kde se mám sejít s mou mistryní. Je to za prostředními dveřmi v místnosti, odkud jsem přišel sem." Pohlédnu na dvojici tázavým pohledem a čekám na reakci. Jsem připraven učinit i další kompromisy, vypadá to, že teď už jde jen o to.

Uživatelský avatar
Atalon
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 1210
Registrován: 28.3.2010 17:29:34
Bydliště: Psst! To je tajný

Příspěvek od Atalon »

Soustava Malachor; neznámá základna:

Oba padawani se na sebe podívali a v jejich očích se objevil náznak obav.
Z hangáru sem vede jen severní chodba.
Řekl tiše, skoro až roztřeseným hlasem padawan.
Na té je jediné rozcestí s prostředními dveřmi a ty...
Odpověděla mu dívka a zalapala po dechu.
Doháje!
Vykřikli takřka současně oba jen moment předtím, než svou pozornost obrátili zpět k tobě. V jejich rukou se zaleskli meče i když dosud němé.
Co chce tvoje mistryně dělat? Chce vypnout pole? Mluv! Chce nás tu všechny zabít?
Vychrlil ze sebe prudce padawan a taktak popadal dech. Byl vyděšený, ale ne z možnosti vlastní smrti, z něčeho jiného, tobě neznámého, a nedokázal to skrýt. Ironicky, teď byla klidnější zase dívka, ta také první rukojeť meče ukázala tobě otevřeně a svá slova volila pomalu a opatrně.
Řekl jsi, že tvým úkolem, že vaším úkolem, je zadržet nás a dovést nás na Coruscant. Ale co ostatní?
Otázka jí vázla v krku a oči se jí naplnily slzami.
Je tam i mistr.
Řekl náhle padawan, očividně se opět zklidňoval, používal k tomu jedijských dechových cvičení a začínala se mu vracet rozvaha.
Ale otázka je to dobrá.
Podotkl nakonec
Odpovíš?
Padawanovi, vlastně oběma, záleželo na něčem jiném víc než na jejich mistru, na tom bylo cosi znepokojivého. Oba byli teď netrpěliví, smysly se upírali do jedné z chodeb za sebou a nemohli se dočkat až se tím směrem budou moci rozběhnout. Dívka o něco víc, nebo to dokázala méně skrýt, ale i tak byla její následující věta šokující.
Jestli to udělají, tak je konec, půjdu a všechny je zabiju, to přísahám!

Ano, to znělo jako sith, nebo ne? Ronil by sith u podobné věty slzy? Měl by jeho společník tak skleslý, smutný a zachmuřený výraz? Opravdu jsou skuteční následovníci temné strany až tak odlišní od toho co o nich učí v chrámu?

To co se teď dělo před tvýma očima bylo jiné, jiné než jsi čekal, jiné než bys kdy čekal. Ti dva před tebou byli živý a o smrti mluvili se stejnou vahou, ne-li větší než ty. Jejich slova byla naplněna neznámem, neznámem které pokud budeš chtít, můžeš vyložit jako to cosi temného, záminku k aktu násilí, k boji. Nevypadali si toho vědomy, nevypadali že by jim na tom záleželo, ne, jejich zájem byl někde v tom neznámu jejich slov.

Dívka měla strnulou tvář s napjatým snad každým svalem, snažila se ze všech sil tvářit co nejpřísněji, nejtvrději, ale její oči jí zrazovaly. Bolest a slzy, strach.

Uživatelský avatar
Rein Steep
Učedník
Učedník
Příspěvky: 75
Registrován: 20.3.2011 22:22:11

Příspěvek od Rein Steep »

Soustava Malachor; neznámá základna:

Zdánlivé příměří s klidem, které jsem si obtížnou, táhlou a vratkou diskuzí vydobyl je rázem pryč. Začínám mít pocit, že tím, že najdu řešení jednoho problému, tak tím odkryji motivaci pro jiný, který se příležitosti velice rád chytne a se škodolibým úšklebkem jakoby mi sděloval, že to bude zase pěkný oříšek se ho zbavit.
Emoce mi to ale moc nepocuchalo. Snad za to mohl onen skoro kamarádský vztah s těmi problémy, snad jsem prostě jen své emoce neprojevoval skoro nikdy, což bylo příčinou jednak kodexu a druhak mého charakteru.
Kdybych měl masku, dal bych oči v sloup... No ne... Co jsem vlastně pokazil? Zatím se nestalo nic špatného krom mého zničeného roláku... Kam je chci dovíst by se dozvěděli tak jako tak. A stejně, měl jsem je zneškodnit. Přivést do chrámu. Živé předpokládám. O to je potom zneškodnění právě světelným mečem těžší...
Padawan najednou prudce změnil svoje chování, teď už se moc neovládal. Dost ho moje informace vzala.
Takže tam je nejspíš řídící místnost či jenom ovládání štítu... A tam je jejich mistr.
Slečna se naopak teď docela držela docela obstojně, škoda že po tom co promluvila se znovu málem rozbrečela. Zdá se, že tahle emocemi jen hýří. Všiml jsem si, že oba pokukují po jedné z chodeb za nimi, tu chodbu jsem si zapamatoval. Vycítil jsem, že oba dva mají starosti z ještě něčeho jiného. Z čeho, na to jsem bohužel zatím nepřicházel. Neměl jsem čas nad tím přemýšlet a jestli se to mám dozvědět, tak si jsem jistý, že se v brzké době dozvím.
Padawan se nakonec dal dohromady a v očekávání odpovědi na mě hleděl. Tohle místo je nasáklé strachem. A oni zřejmě chtějí do té místnosti. Já také.
Strnul jsem s otevřenou pusou připraven odpovědět - jeho družka se znovu dosti bouřlivě projevila. Dost bouřlivě, překvapivě. Zavřel jsem ústa, olízl si rty a potom promluvil.
“Všimli jste si jedné věci? Tolik otázek... A já jsem nepoložil zatím ani jednu... Dokonce neznám ani vaše jména...“ odmlčím se a s lehce zvednutým obočím pohlédnu na jejich připravené meče.
“Štít nikdo rušit nebude. Není důvod. Jak koukám, dal jsem vám docela silnou motivaci abyste mi konečně vyhověli a vydali se se mnou do té místnosti, protože má mistryně tam už jistě bude. Půjdeme tedy?“ Poslední větu doprovodím pokynutím ruky směrem k chodbě a jemným zdvořilostním úsměvem.

Uživatelský avatar
Atalon
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 1210
Registrován: 28.3.2010 17:29:34
Bydliště: Psst! To je tajný

Příspěvek od Atalon »

Soustava Malachor; neznámá základna:

Ani jeden nevypadal z tvé připomínky nadšený, o tvém návrhu ani nemluvě. Padawan byl ale dost klidný nato, aby ti odpověděl i když kapku jedovatě.
Nevím jak ty, ale my svá jména neříkáme jen tak. Zvláště těm kteří nás napadli se nemám tendenci zpovídat. Ale protože situace se nám zatím jen komplikuje, tak bude lepší ji neztěžovat hloupostmi...
V tom se do rozhovoru vložila padawanka a jemně řečeno odsekla odpověď.
On je Hiradin a já Trista. Spokojen? Co chcete udělat s ostatními?!
Nebylo pochyb, že dívka dělala vše pro to, aby si zachovala alespoň poslední střípky masky klidu, i když dost neúspěšně. Hiradinovi se mezitím čelo rozechvělo mořem myšlenek hledajících vodítko k něčemu co slyšel a bylo důležité.
Štít?
Ozval se tázavě Hiradin.
On o tom neví!
Dodal dost překvapeně a nebyl sám koho to překvapilo. Trista se najednou zarazila a bylo vidět, jak se snaží co nejrychleji uklidnit a srovnat myšlenky.
Co když...
Řekla najednou a opět si věnovala s Hiradinem vyděšené obličeje.
Rychle! Jdeme!
Křikl na tebe Hiradin a v patách Tristě zamířil do chodby za sebou. Ani jeden z nich neaktivoval svůj meč, ani jeden z nich se nestaral jestli je následuješ nebo ne, ale oba spěchali jako by na tom záležel osud galaxie.

Uživatelský avatar
Rein Steep
Učedník
Učedník
Příspěvky: 75
Registrován: 20.3.2011 22:22:11

Příspěvek od Rein Steep »

Soustava Malachor; neznámá základna:


Její otázku nechávám nezodpovězenou a jen střídavě sleduji obličeje obou. Uvědomuji si, že se případ vydal úplně jiným směrem a že jsem se sám dostal do úplně něčeho jiného, než jsem čekal. Napadla mě myšlenka, co až se dostaneme do oné místnosti. Přijdu tam s těmihle dvěma, ozbrojenými, nervózními a připravenými se vrhnout do čehokoli proti nám. A prý tam je i jejich mistr. To, že opravdu nemám tušení o co tu jde a vůbec co chce moje mistryně provést věci jen komplikovalo a vytvářelo to širokou propast v racionálním uvažování. Nezbývalo mi nic, než že tu propast zaplnit důvěrou k mistryni, uvědomění úkolů a informací, které jsem od ní získal a tím, že my jsme Jediové a že tímhle úkolem nás dozajista pověřila rada. To by mi mělo odstranit veškeré obavy. To se ale nedělo. Rozum mi napovídal obezřetnosti.
Já opravdu netuším co chceme udělat s ostatníma...!
Oba dva teď jenom stojí na místě, napnutí jako silové pole. Představoval jsem si, že kdyby teď do nich někdo zezadu šťouchnul, vyskočili by stopu do vzduchu a usekli tomu nešťastníkovi ruku.
Za pár chvil se ukázalo, že moje předešlá věta jen potvrdila, že vím velký kulový a to dalo Hiradinovi a Tristě – jak se oba padawani představili – konečný signál k akci. Oba se rázem otočili a rozeběhli se k chodbě.
Trochu mě popudilo a překvapilo, že mladík pobídl i mě, abych běžel s nimi. Přišla chvíle, kdy jsem musel jednat sám.

Jak sami řekli, nic nevím. A od nich jsem se nic nedozvěděl. Teď to vypadalo, jakoby čekali, že se vydám s nimi jako nový spojenec. Mohl bych běžet za nimi a nechat se dovést na místo setkání. Ale to bych jen dodal dva potenciální nepřítele. Musel jsem je tedy tady zastavit.
Moment... MOHL bych běžet za nimi a nechat se dovést na místo setkání... A potom je zastavit... Jen neutralizovat. A kdyby se mi to nepodařilo, tak je alespoň zdržím na dostatečně dlouho dobu.
Vyskočil jsem ze své pozice (obrazně řečeno) a rozeběhl se za dvojicí.
Měl bych něco říct... Trochu demagogie...
“...Měl bych vás zastavit...“ řeknu rozhodným hlasem, ale nechám do něj vplout náznaky nejistoty.

Uživatelský avatar
Atalon
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 1210
Registrován: 28.3.2010 17:29:34
Bydliště: Psst! To je tajný

Příspěvek od Atalon »

Soustava Malachor; neznámá základna:

Ano?!
Dostalo se ti ironií sršící odpovědi od Hiradina který už teď měl před tebou hodný náskok, o Tristě ani nemluvě. Ta se totiž hnala jako divá ještě nějakých pět metrů před Hiradinem a pomocí Síly si otevírala četné dveře ležící jí v cestě nedbaje na nic za svými zády.

Byla tu šance je zastavit, přinejmenším Hiradina, ten běžel tak pět metrů před tebou, chodbou nijak vábné konstrukce z níž by se s trochou snahy a telekineze dala udělat možná i smrtelná past. Možná by šlo ho i dohnat, nebylo by to snadné, rychlostí i zrychlením nešetřil, už jen aby si udržel Tristu na dohled, ale těch pár metrů bys získat dokázal.

Chodba ubíhala rychle a různě se klikatila a měnila v otevřené křižovatky, než jsi se dostal do závěsu Hiradina, jste jich minuli pět. Co ale bylo horší, byl sál do nějž jste vběhli již v řadě. Byl velký a otevřený, vedlo z něj skoro dvacet výstupů ohraničených těžkými vraty, nejpodstatnější ale byl jeho obsah, všude po stěnách a v bednách po zemi ležely blastery, granáty, pěchotní výstroje a další vybavení. Mezi ním ležely bedny sloužící za provizorní kavalce potažené jednoduchými dekami. A bylo zde tak padesát ozbrojených vojáků dost překvapených vaším příchodem, někteří nejspíše ti zkušenější, rychle poznali Tristu i Hiradina a uklidnili se, minimálně do chvíle než spatřili tebe, zbytek byl vyděšený už od začátku, většina zaujala velmi rychle palebné pozice a dostat jediný rozkaz od tvých "průvodců" byl bys nejspíše mrtví dřív než by ses začal bránit. Do sálu nebo spíše kasáren jste totiž vběhli takřka středem a ve stejném směru jste se jím hnali, přímo středem možné křížové palby. Rozkaz ale nepřišel, oba padawani se řítili dál k jedněm z dveří které se už pod Silou Tristy otevřely dokořán. Nebylo moc co zvažovat, byly jen dvě možnosti, sledovat padawany nebo zastavit a bojovat s vojáky. Boj by to nebyl asi složitý, v obložení takového množství výbušnin by stačila jen malá snaha vymazat je a dost možná i velký kus základny, ale to tvůj úkol nebyl, nemluvě o maličkosti jako riziko možného zastřelení než bude příležitost k oné malé snaze. Proto jsi se raději držel "pronásledování" které ti vlastně poskytovalo podle všeho ochranu jako novému spojenci.

Zdá se, že má pud sebezáchovy!
Zahřměl pobaveně před tebou Hiradin i když odpovědi od Tristy se mu nedostalo. Právě naopak, ta otevřivší další dveře, modře značené, ještě zrychlila ač se to zdálo nemožné. Hiradin měl co dělat se jejímu tempu přizpůsobit a oba na tuto rychlost museli sahat hluboko do Síly. Ty jsi samozřejmě začal dost zaostávat, tvé schopnosti vlastního posílení a zrychlení nebyly ani omylem tak rozvinuté a začal jsi cítit fyzickou únavu. Ke zrychlení jsi mohl do jisté míry využít i telekinetické síly, byla to tedy jen teorie jež tě napadla kdysi na jedné z misí, tehdy jsi telekineze využil ke skoku jehož bys se svou úrovní schopností nebyl nikdy schopen. Proto jsi místo toho vymrštil Silou plošinu na níž jsi stál a teprve od ní se odrazil ke skoku. Zde by něco podobného bylo možná také použitelné, otázkou bylo jak moc by ti to pomohlo a jak moc sil v budoucnu možná potřebných by tě to stálo. Naštěstí to byly otázky na něž jsi odpověď hledat nemusel.

V zákrutě do níž jsi vběhl jsi uviděl oba padawany stojící v otevřené místnosti, další z křižovatek. Čekali na tebe.
Tudy dojdeš ke své mistryni!
Hlásil ti, hned jak jsi dorazil, Hiradin ukazujíc na jedny ze dvojice otevřených dveří. Kolem rámu byly znaky svědčící o jejich důležitosti a i přes tvou hodně latentní schopnost cítění Síly jsi si byl jist, že za nimi není jen tvá mistryně ale i jejich mistr. Oni ale o tyto dveře zájem nejevili, je zajímaly ty druhé otevřené dveře.
Jdeme!
Naléhala na Hiradina Trista a netrpělivě se natáčela k dalšímu zběsilému běhu do nich. Hiradin tak netrpělivý nebyl, naopak se v něm projevoval padawanský klid a jistá oddanost vůči mistrovi.
Neměli bychom jít za mistrem? Ať se to všechno vysvětlí.
Namítl klidně, uklidňujícím hlasem rozumu i když o jeho vlastní nervozitě se nedalo pochybovat.
Copak to necítíš? Mistr už to nejspíš zkusil a nepochodil. Jestli to nezvládne, tak je musíme ochránit. Za každou cenu!
V Tristiných slovech bylo cosi zlověstného až ti přejel studený závan po zádech.

Hiradin narozdíl od tebe jejím slovům rozuměl dokonale a byly pro něj dost pádné, dost nato aby jen mlčky kývl a spolu s Tristou se otočil k druhým dveřím. Teď byl tvůj čas, ta chvíle rozhodnutí, jít za mistryní, jít za padawany, zastavit je?

Uživatelský avatar
Rein Steep
Učedník
Učedník
Příspěvky: 75
Registrován: 20.3.2011 22:22:11

Příspěvek od Rein Steep »

Soustava Malachor; neznámá základna:

Hiradinovu poznámku ignoruji a snažím se co možná nejvíce zmenšit vzdálenost mezi mnou a vzdalující se dvojicí. Je to těžší než jsem předpokládal, ty dva žene vpřed opravdová nouze. Tristu minimálně, Hiradin se jí přinejmenším snaží dohnat. Ze začátku se snažím zapamatovat si cestu kudy běžíme, ale po několika křižovatkách jsem už zapomněl, jaká byla druhá odbočka. Jeden z důvodů byl i ten, že jsem se příliš soustředil, na to, abych neztratil z očí Hiradina – Trista mizela za každou druhou zatáčkou.
Jak běžím chodbami podobné konstrukce, jako byla ta, kterou jsem se dostal do sálu mého prvního konfilktu, všímám si, že by nemusel být nijak velký problém pomocí chatrných stěn udělat překážku, která by byla schopná oba alespoň zastavit. Držel jsem se ale toho, že se jimi chci nechat dovést na místo setkání s mou mistryní.
Následovala další křižovatka, chodba vpravo, kousek rovné chodby a zatáčka doleva. Vzdálenost od Hiradina jsem už zmenšil natolik, že kdybych na chvíli opravdu zabral, mohl bych ho poplácat po zádech nebo ho čapnout za tuniku. Nechal jsem se vést po dalších pár zatáčkách se prostředí na chvíli změnilo. Popravdě jsme vběhli do velikého sálu, sloužícího nejspíše jako zbrojnice a kasárna zároveň. Byla zde vojenská posádka, čítající zhruba něco kolem padesátky bojeschopných mužů, volně rozmístěných mezi bednami s municí, blastery, výbušninami, výstrojí a plošinami a bednami potaženými dekami. Tenhle výjev mě trochu zaskočil, ne natolik, abych se zastavil uprostřed sálu a nervózně pošilhával po zbraních mířících na mne. K mému překvapení se oba padawani ignorujíc mě řítili dál. To mělo za následek to, že mne ozbrojenci nebrali jako hrozbu a já mezitím, co mi padal kámen ze srdce jsem se hnal dál za dvojicí. Když jsme vbíhali do jedné z mnoha chodem vedoucích ze sálu, jen jsem pohybem ruky od hlavy letmo pozdravil společnost v sále.
Měl jsem sto chutí odpovědět na Hiradinovu poznámku něco jako: ...myslíš toho vojáka co nestřelil do toho granátu vedle mě?!... ale šetřil jsem si dech a běžel chodbou dál.
Jak mohlo mistryni napadnout, že bych mohl trefit na to místo setkání...?
I přes to, že jsem dost dbal na svou fyzickou kondici, tak už jsem byl pěkně udýchaný a čekal jsem, že mě každou chvíli začne píchat v boku. Aby toho nebylo málo, oba padawani přede mnou ještě zrychlili. To jsem si dokázal vysvětlit jen tím, že jsou cvičeni v běhu používat Sílu. To jsem já nikdy moc nezkoušel, spoléhal jsem se na svojí vytrvalost, která teď ovšem v porovnání s padawany poháněné Sílou a smrtelným odhodláním, zatímco ve mně se spíše proháněly rozporuplné myšlenky, za moc nestála.
Pamatoval jsem si, jak jsem se jednou dostal na jeden dost vysoký bod docela elegantním způsobem, když jsem věděl, že bych tam vyskočit nedokázal. To bylo ale volné prostranství. Teď jsme v úzké chodbě a zkoušet si pod nohy házet letící kusy kovových desek se mi opravdu nechce.

Oba dva už se mi ztratili z očí. V duchu zekleji, ale nepřestávám běžet. Dřív než si začnu říkat co dál, vyběhnu z chodbu do další křižovatky, kde stojí oba padawani a čekají na mě. Oba dva jsou docela vklidu, zatímco já z běhu docela vyčerpaný a nenechat to na sobě snát to opravdu nedokážu. Snažíc se začít trochu normálněji dýchat si prohlížím dvoje dveře. Hiradin mě k mistryni odkázal dveřmi vpravo. Zatímsco jsem se přemáhal neopřít se o kolena, posclouchal jsem rozmluvu mezi dvěma padawany a přemýšlel na plné obrátky.

...Fajn... A teď co...
Pravda by měla být taková, že ať si vyberu jakékoli dveře – za předpokladu, že za jednimi je opravdu má mistryně, tak se budu držet zadání úkolu. Jestliže půjdu za mistryní, půjdu na místo setkání. Jestliže se vydám za padawany, bude se to přinejmenším brát jako průběh zajímání „velitelů“. To co se snaží chránit se zdá býti nesmírně důležité. Z Tristyných slov jsem pochopil, že vyříkání mezi jejich mistrem a mou mistryní nebylo úspěšné, což mohlo znamenat snad je to, že došlo ke konfliktu vážnějšího rázu. Takže by chybou určitě nebylo to, kdybych přišel za mistryní. Za největší problém jsem ale považoval to, že jsem měl mezeru ve vědomostech o této misy a také hlavně o tom, co se oba padawani snaží chránit. Mohl bych jít za mistryní a všechno jí vypovědět. Stejně jako se vydat za padawany na vlastní pěst. Takže?

Chvíli před tím, než mohli oba padawani zmizet v druhé chodbě jsem konečně využil Sílu, když už jsem nemohl při běhu, a zavřel jsem před nimi dveře. Stojíc na místě co nejklidněji to jde, se pokusím o uklidňující gesto.
“Počkat.“ tón hlasu byl nesmlouvavý, takže jsem mohl čekat buď překvapené pohledy a vzápětí zvuk světelných mečů nebo v tom lepším případě jen překvapené a rozlobené pohledy, přičemž jsem na zvuk světelných mečů nečekal a rovnou začal mluvit.
“Chcete je ochránit před kým? Přede mnou? Před mou mistryní? Jestli ano, víte že je to zbytečné, protože my bychom se tam dostali tak jako tak. “ řeknu vzápětí. Jsem si vědom toho, že tímto jen znovu poukazuji na to, že nic nevím, ale to by mělo donutiv alespoň jednoho z nich k vypuštění nějaké další informace, která by mi mohla pomoc v argumentech.
“Já mám zásady Jedi učené v chrámu zakořeněné hluboko v hlavě a to, že násilí nastupuje až když není jiné cesty respektuji snad nejvíce. A respektovat budu. I přes to, že mi ani jeden nepřijdete špatní musím vás stále brát jako nepřátelé, ač zrovna v dočasném příměří.“ zhluboka se nadechnu, abych dal důraz další větě.
“Souhlasím s Hiradinem. Tohle céle by se mělo vysvětlit. Proto vás znovu žádám o spolupráci a dokončení první domluvy; to jest, že všichni půjdeme za mou mistryní. Měli bychom zabránit zbytečnému konfliktu našich mistrů. Nebudu bojovat, dokud nebude jiná možnost. A já jí teď vidím.“ stále trochu zadýchán teď sleduji oba padawany, v očích prosbu a očekávání.

Uživatelský avatar
Atalon
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 1210
Registrován: 28.3.2010 17:29:34
Bydliště: Psst! To je tajný

Příspěvek od Atalon »

Soustava Malachor; neznámá základna:

Tvá ruka vztyčená ke dveřím uzavírajíc je nebyla přijata kladně, ale to jsi očekával a za daných okolností to bylo i nevyhnutelné. Co jsi ale neodhadl zcela správně byla reakce padawanů i když si vyslechli tvůj návrh s pohledy jaké jsi očekával. Hiradinova reakce byla z těch neočekávaných asi tou nejmenší.
Aha, takže chceš vběhnout do sálu kde se tvoje mistryně právě oddává tomu nenásilnému jedijskému řešení, při boji na meče s naším mistrem a začít se jich vyptávat o co tu vlastně jde? Připadá to divné jenom mě?
Zato Tristina reakce, byla no zcela neočekávaná. Trista totiž místo odpovědi znovu vyrazila a již při prvním kroku ostře máchla rukou proti tebou zavřeným dveřím. Jak se ukázalo nebyla manipulativní telekineze její nejsilnější schopností, vlastně její úrovní tak akorát manipulovala ovládáním dveří na dálku, zato rázovou telekinezi a možná i její lepší formy jako vlnu ovládala hodně dobře. To dokazovaly i těžké přechodové dveře před ní, jež vyletěly ze závěsu i s kusy rámu, proletěly rovným úsekem chodby za nimi a dost tvrdě se zapasovaly do zdi zatáčky. Byl to neuvěřitelně silný úder a neuvěřitelně drtivý, možná i rytíř řádu by měl problém se mu postavit byl-li by jeho cílem. Ale Jediové teď Tristu nezajímali, ne aniž by třeba jen zpomalila se prohnala spouští kterou vytvořila takovou rychlostí, že kolem jejího těla při průběhu ještě letěly kusy závěsu dveří které nestačily dopadnout na zem. Než jsi se probral z toho co jsi uviděl, byla už pryč.

V Hiradinově tváři se zračila starost a snad i trocha smutku překrytá jedijskou maskou lhostejnosti.
Dej na ně pozor! A na sebe také.
Zašeptal tiše do prázdné chodby a i ty jsi cítil dodatek nesený Silou.
"Prosím, neztrať se v temnotě!"
Byl tak naléhavý a drásavý že jej nešlo přehlédnout kýmkoli s aspoň stopovou citlivostí na Sílu. Byl to vzkaz, byla to žádost, byla to prosba, byla to tužba.

Nakonec se Hiradin přeci obrátil pozorností k tobě. Bylo vidět, že touží být jinde, přesto stál zde, ve velkém sále hledíc na někoho kdo tu neměl být, na tebe.
Tak co? Vážně tam chceš jít? Vážně se chceš postavit vlastní mistryni v boji?
Na tvou reakci čekat nemusel, přesto chvíli počkal než pokračoval.
Ano, v boji. Nebo si opravdu myslíš, že když přijdeš bok po boku s ozbrojeným "nepřítelem", spojencem toho s nímž právě bojuje, jehož jsi měl zajmout, že s ní půjde klidně promluvit? Já svému mistrovi věřím hodně, ale tak moc ne a ty?
Hiradin držel v dlani rukojeť svého meče s pohledem zabořeným do tebe.
Je tu příliš nejasného a ty, podle mě nejsi nepřítel, ne můj, ne náš. Proto jsem ochoten riskovat a postavit se svému mistrovi, aby se vše vyjasnilo.
Řekl nakonec odhodlaně i když zdaleka ne tak sebejistě jak by bylo vhodné.

Uživatelský avatar
Rein Steep
Učedník
Učedník
Příspěvky: 75
Registrován: 20.3.2011 22:22:11

Příspěvek od Rein Steep »

Soustava Malachor; neznámá základna:

Pootevřel jsem ústa chystající se k odpovědi, ale než jsem stihl cokoliv říct na Hiradinovu poznámku, Trista provedla dosti přehnané gesto toho, že mě poslouchat nehodlá a že jí ani opravdu nezajímají moje názory na věc. Výsledkem jejího překonání byly hrubě vyražené dveře, které sebou vzaly i kusy rámu a to všechno narazilo do zdi na konci zatáčky. Mezitím co jsem to překvapeně sledoval s pozvednutým obočím, Trista se tou spouští prohnala jako vítr a zmizela nám z dohledu. Letmým tiknutím pohledu jsem si uvědomil, že Hiradin zůstal stát na místě a vyčkává. Vyslal jen za Tristou krátkou zprávu a chvíli se díval směrem, kterým zmizela.
Hiradin tu opravdu zůstal. Nepřesvědčil ho ani Tristin odhodlaný a razantní způsob ukázání jistoty v nutnost chránit je. Přesvědčil jsem ho já. Z nějaké nemalé části za to určitě mohla jeho docela zachovalá Jediská morálka. Tu jsem v něm při našich jednání dokázal udržet a hodlám to udělat i na dále. Jak sám řekl, přeje si, aby se tohle všechno vysvětlilo. Tak jako já. Připomněl jsem si slova mistryně – jsou to nepřátelé. Tihle dva mi ale jako nepřátelé zrovna nepřipadají. Určitě ne takoví nepřátelé, se kterými se řeší konflikty násilím. V tomhle jsem hodně obdivoval Obi-wana Kenobiho. Byl to profesionální diplomat, překypující intelektem, taktem i vtipem. A hlavně si vždy dokázal udržet chladnou hlavu. Bral jsem z něj inspiraci.

Hiradin ke mně záhy promluvil.
“Jak už jsem párkrát řekl, nechci bojovat a boj nezačnu. Z čehož plyne, že proti své mistryni bojovat nebudu, pokud na mne sama nezaútočí. Což samozřejmě neudělá. Byl by to naprosto nesmyslný krok, kterých se mistryně nedopouští – jistě že ne. Já své mistryni věřím, pravda, není lehké poznat, že teď jsem trochu mimo výseč vyjasněných informací ale... Jsem si jist tím, že mistryně věří mě. Jinak si nedokážu vysvětlit, proč by mě za vámi posílala. Po pravdě, podle toho, co mi bylo zděleno jsem čekal, že s vámi jednat nepůjde. Budu vás jen muset zpacifikovat a zajmout. Zjistil jsem ale, že něco takového nepřipadá v úvahu, pokud se mám držet Jediských zásad a svého rozumu.“ na chvíli se odmlčím a hledím na něj. Dávám ale najevo, že jsem ještě neskončil. Před tím, než znovu promluvím pomalu poukáží rukou svěrem k neporušeným dveřím, jako gesto toho, abychom se vydali dál.
“Nic se nevyřeší tím, že se postavíme svým mistrům. Když tam oba přijdeme, ozbrojení ale ne jako nepřátelé, budou chtít odpovědi, ne bojovat – stejně jako my.“ zadívám se důležitě na Hiradina přesvědčujícím a upřímným pohledem.
“Hiradine. Možná za to můžou moje mezery v informacích, ale nepřijdeš mi nijak špatný, ani jako nepřítel a ani jako někdo, jehož duše propadla do temnoty. Proto se ptám – opravdu by pro tebe byl příchod do chrámu špatný?“ mluvím pomalu a před začátkem věty se vždycky nadechnu, abych jí tím dal větší důraz.

Uživatelský avatar
Atalon
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 1210
Registrován: 28.3.2010 17:29:34
Bydliště: Psst! To je tajný

Příspěvek od Atalon »

Soustava Malachor; neznámá základna:

Hiradin na tvůj pokyn odpověděl zcela stejně a teprve bok po boku jste se vydali chodbou k mistrům. Chodba se na první pohled lišila od ostatních které jsi zde prošel, byla širší a mnohem častěji dělena velkými bezpečnostními vraty. To mělo, jak jsi brzy odhalil, důvod mnohem prozaičtější než ochranu jejich mistra nebo jeho soukromí a to hlavní velín. Na něj se šlo schodištěm k němuž jste po chvilce a asi šesti dveřmi došli, vy jste ale zamířili na pokyn Hiradina schodištěm dolu kde chybělo označení směru. Teprve teď ti odpověděl na tvou otázku ale ani na moment jsi nepochyboval, že nad odpovědí celou dobu uvažoval. I teď v ní bylo slyšet váhavost, ne slov spíše toho zda ti je říct.
Já v chrámu žil celý život.
Jeho slova byla suchá s příchutí hořkosti.
Skoro ani nevím odkud pocházím, nebo komu jsem se narodil, život v chrámu byl to jediné co jsem kdy znal. Když jsem se stal padawanem, byl jsem tak hrdý. Nedokážu to ani popsat.
Na moment se odmlčel a zaváhal, nakonec se dokonce i na vteřinu zastavil jen aby se zhluboka nadechl než pokračoval v chůzi i odpovědi.
Pak jsem byl s mistrem... mým starým mistrem na misi a poznal jsem jaký je svět. Viděl jsem mračna která se nad ním shromažďují. Viděl jsem jak dusí pravdu, čest, svobodu, všechno na čem mi tak záleželo.
Ušklíbl se.
A Řád s tím nic nedělal, nebylo to v jejich moci.
Dodal pohrdavě.
Když jsem se začal ptát a hledat, ukázalo se že je toho mnohem víc. Že v galaxii je chaos, že se všechno vymyká a že Řád dělá jen tolik aby si sám nepošpinil své... IDEÁLY!
V jeho slovech byl hněv ale i smutek.
Po čase už jsem to nedokázal, nemohl jsem se jen dívat jak Řád nic nedělá, jen proto že by to nebylo v souladu se světlou stranou, s jejími pravidly. A když zemřel můj mistr, tak jsem se už nevrátil. Místo Řádu jsem našel mistra, viděl totéž co já, totéž co mi všichni a stejně jako nás i jeho za to Řád zavrhl. musel odejít, utéct. Ale dost se nás k němu přidalo, snažili jsme se pomáhat tam, kde Řád a Republika nemohli, nebo nechtěli. To proto mě máš teď přivést zpět, abych se spolu s mistrem a ostatními zodpovídal z pomoci těm kterým nikdo jiný nepomáhal, Z ochrany těch na které oni zapomněli, z boje prostředky které by oni nepoužili i když jsou tím jediným co se dá udělat aby se věci změnily.
Hiradin domluvil a zastavil se, stáli jste přede dveřmi. Ani velké plastocelové několikavrstvé dveře nedokázali skrýt Sílu dvou mistrů tak jasnou, že jsi jí pociťoval i ty.
Teď je na Síle, co se stane.
Řekl tiše skoro šeptem Hiradin když aktivoval ovládání dveří.

Magnetické zámky tiše zaklapali a dveře se s šustivým sykotem pomalu otevřely. Vedly do velké místnosti, snad nějakého skladiště jedné z lodí z nichž byla tato základna zbudována. Její obdélníkový tvar dělily v pravidelných rozestupech mohutné přístěnné vzpěry na menší obdélníky každých asi deset metrů. Bylo tu mnoho vybavení, velké výměníky plasmy, bedny se zbraněmi i běžnými potřebami, kabely a mnoho dalšího. Kdysi byly tyto věci dost možná nějak nenápadně uklizeny v rozích místnosti aby se její zbytek dal využít coby svatyně nebo meditační místnost, z toho však teď už nezbylo zhola nic. Důvodem toho byly dvě postavy stojící na jedné ze vzpěr kolem nichž se vlnil vzduch množstvím vyvolané Síly. No on se nehýbal jen vzduch, kolem nich létalo i mnoho vybavení a ne zrovna malých rozměrů. Když jste přišli, tak právě tvá mistryně vrhla, po hodně starém a vrásčitém muži nevelkého vzrůstu ještě sníženého stařeckým ohnutím, oblečenému v pískovém hávu Jediů, cívkou hyperpohonu zhruba rozměrů osobního speederu. Ten pohybem obou rukou změnil její směr tak, že se o pár metrů dále napravo zřítila na podlahu jíž kus vyrvala. Oba poté bleskově zažehli své čepele a prudce se vrhli do pokračování svého souboje.

Teprve když se oba modré proudy světla mistryniných mečů zkřížily se žlutou září protivníkova meče utvořeného a perfektně přizpůsobeného prudkému stylu Ataru ve kterém podle všeho exceloval, si dovolila svou pozornost obrátit k tobě. Stále z ní vyzařoval klid a to i přes to, že podle všeho v tomto souboji neměla navrch.
Konečně jsi tu, už jsem se bála.
Její reakce se najednou obrátila k tvému doprovodu a když spatřila v jeho rukou jílec meče, objevilo se v jejích očích překvapení. Náhle rychle a s nevídanou silou odhodila protivníkovu čepel i se starým mistrem, místo protiúderu ovšem vyrazila proti vám a během pár vteřin bylo jasné že jejím cílem je právě Hiradin.
Pozor Sayi!
Zakřičela s plných plic když se se zkříženými čepelemi vrhala proti němu. V tom co se teď mělo stát už jí nebránilo skoro nic, rozhodně ne dost překvapený a otřesený muž pomalu se sbírající z podlahy vedle vzpěry.

Hiradin se nehýbal, jen tiše zašeptal.
Teď je na tobě, co se stane.
Neměl v úmyslu se bránit, nechtěl dávat tvé mistryni, pro níž nejspíše nebyl soupeřem, záminku ospravedlňující její činy, nebo ji možná nechtěl poskytnout tobě. Možná to byl jen test tvých slov, tvého přesvědčení, toho zda opravdu nebudeš bojovat se svou mistryní pokud tě nenapadne a to nedělala, právě naopak, právě teď tě chránila, nebo si to určitě myslela.

Uživatelský avatar
Rein Steep
Učedník
Učedník
Příspěvky: 75
Registrován: 20.3.2011 22:22:11

Příspěvek od Rein Steep »

Soustava Malachor; neznámá základna:

Kráčíme širokou chodbou a místo odpovědi se mi od Hiradina dostává tíživého mlčení, které ve mně vyvolává nejistotu a náznaky nervozity. Z této příčiny jsem netrpělivě počítal velké pevné dveře, kterými jsme procházeli. Když jsme se prošli šestými, došli jsme ke schodišti vedoucímu k velícímu centru. Přirozeně jsem se chtěl vydat nahoru, ale Hiradin ukázal na ne příliš nápadné schodiště vedoucí dolů. Následoval jsem ho. Zrovna když jsem se chystal, že znovu promluvím, abych připomněl svou otázku, konečně přišel se svou odpovědí. Předchozí ticho zdůraznilo jeho přicházející slova a já pozorně poslouchal. Skoro vždycky, když se na chvíli odmlčel, jsem měl chuť začít odpovídat, ale cítil jsem, že bych ho měl nechat mluvit, že mi přece jenom odpovídá na mou otázku.
Jeho slova narazila na obranou zeď mých představ, ideálů a přesvědčení. Ale neprorazila ji a ani nebyla odražena. Zůstala před ní stát a hleděla nahoru na její posádku. Posádka pohled opětovala. Mezitím, co špioni slov hledali škvíry ve zdi, připravovalo se dlouhé diplomatické jednání mezi útočníky a obyvatelstvem žijícím za zdí. Bylo zřejmé, že to nemůže být dokončeno hned, a to z toho důvodu, že ten, co vyslal útok se právě zastavil před velikými zavřenými dveřmi a já věděl, že jsme na místě. Cítil jsem Sílu prosakující skrz stěny i dveře. Oba mistrové byli za těmi dveřmi. Nebyl tedy čas na mou odpověď i když bych strašně rád odpověděl ihned. Hiradin otevřel dveře.
Dveře se otevíraly pomalu. Jako kdyby to snad dělaly schválně a chtěly si pohrát s naší trpělivostí.
Konečně se otevřely dokořán a uvolnily tak výhled do veliké místnosti - spíše sálu.
Všude v sále se válelo plno zničených, polozničených věcí, či jen ležících v nepřirozených polohách. Bylo jasné, že tento nepořádek tu neleží dlouho; když už by k tomuto řčení selhaly všechny argumenty, dal by se předhodit jeden naprosto nediskutabilní a vizuální, který byl jasnou příčinou tohoto nepořádku. Odhad padawanů byl naprosto správný. Slova tady zřejmě nepochodila. S Hiradinem jsme vzhlédli na naše mistry, jak stojící na jedné ze vzpěr sálu bojují proti sobě. Síla, kterou byla jimi vyvolána, šla skoro zachytit zrakem. Nesla sebou mnoho náhodných předmětů, které poletovaly vzduchem kolem bojující dvojice. Má mistryně zrovna vrhla proti svému protivníkovy velikou cívkou. Ten rychle zareagoval a bez toho, aby letící předmět ztratil rychlost, změnil směr a s těžkým nárazem dopadl na zem. Zableskly čepele světelných mečů a oba se proti sobě vrhli.
Muž, proti kterému Shanari bojovala, se zdál už dosti starý, což se však zřejmě neodráželo v jeho bojových dovednostech. Ihned jsem poznal, že používá stejný styl boje se světelným mečem jako já a bylo také vidět, že si je v něm naprosto jistý. Ona jistota se reprodukovala do vykrývání mistryniných útoků a do vedení protiútoků až se zdálo, že onen muž má nad Shanari navrch. Na to jsem ji však už viděl v akci mnohokrát, abych věděl, že zdání často klame.
Zrovna když jsem přehodnocoval situaci a chystal se zareagovat, mistryně si mě uvědomila. Skřížené meče se blýskaly ve vzájemném poměřování sil. Ne však na dlouho. Příčinou toho bylo to, že si mistryně všimla i Hiradina a jeho zbraně. Zdánlivá převaha starého může byla ta tam a s překvapením padal dolů ze vzpěry, odhozen svou protivnicí. Shanari se s rozžehnutými meči vrhla přímo na padawana.
Jeho mistr ležel otřesen na zemi a nevypadalo to, že by byl včas schopen nějaké akce. Bylo jisté, že teď je jen na mě jak se věci povedou dál a potvrdily to i Hiradonova slova. Cítil jsem, že teď už nemám moc na výběr, svou reakci už jsem si předpověděl tím, čím jsem se pokoušel přesvědčit padawany, aby jednali po mé vůli. Mrzeli mě, že se situace dostala až takhle daleko a já musel zasahovat. V koutku mysli se v klubíčku choulily obavy se strachem z toho, jak tohle všechno může dopadnout. Říkal jsem si ale, že by bylo špatně, kdybych žádné obavy neměl. Znamenalo by to, že hodlám zákonně jednat proti mistryni.
Rozkročil jsem se a napřáhnul ruku s gestem zastavení proti mistryni.
“Ne! Dost všech těch bojů!“ zakřičím dost nahlas, aby se má slova donesla i ke starému muži.
“Nikdo z nás nemá právo na to, abychom proti sobě bojovali!“ nepochybuji o tom, že má slova mistryni zastavily. Rychle pohledem přelétnu všechny postavy v místnosti – snad z dramatičnosti, snad spíše pro kontrolu, že nikdo z nich se nechystá k nějaké překvapivé činosti, která by celé moje dnešní snažení připravila o smysl.
Nastal čas abych se dal do svého vysvětlování a předávání argumentů, abych v této celé negativně nabyté situaci otočil list.
“Mistryně, Hiradin mě neohrožuje, stejně jako já neohrožuji jeho, ne dokud to nebude zbytečnou nutností.“ promluvím už klidnějším hlasem a pokynu hlavou směrem k padawanovi.
“Nepřišli jsme sem kvůli urychlení vašeho souboje, jsme tady, abychom ho ukončili. A to tak, že nikdo nebude zraněn.“ na chvíli se odmlčím a znovu prohlédnu všechny tváře v místnosti.
“Jediové nebojují proti sobě... Celá tahle záležitost se dá vyřešit mnohem smyslnějším způsobem, ne bojem...“ chtěl jsem říct mnohem více, ale došlo mi, že by moje slova zrovna teď postrádaly patřičnou váhu, která jim doopravdy náleží a tak budu doufat v „příště“, kdy je budu moci intepretovat. Nyní tedy jen stojím na místě a napjatě sleduji Hiradina, svou mistryni a mistra padawanů.

Uživatelský avatar
Atalon
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 1210
Registrován: 28.3.2010 17:29:34
Bydliště: Psst! To je tajný

Re: Say Makar (výcvik pro Rein Steep)

Příspěvek od Atalon »

Soustava Malachor; neznámá základna:

Tvá mistryně se po tvých slovech vskutku zastavila a když Hiradin nejevil snahu vyjít jí vstříc, dokonce i polevila, i když jen o malou špetku, ve své pohotovosti. O to překvapivější však byla její reakce.
Hiradin?!
Takřka vykřikla.
Poslala jsem tě zajmout nepřítele, ne si hledat přátele!
S těmito slovy se prudce obrátila k překvapivě rychle vstávajícímu starci, ale dobře si dávajíc pozor na Hiradinův sebemenší pohyb.
Odzbroj ho a odveď do lodi! Tady to vyřídím sama. A už nechci nic slyšet.
Dodala zcela ignorujíc všechny tvé námitky. I když přeci.
Dost jsi mě zklamal. Takto se protivit rozkazům rady, bych od tebe nečekala.
Zašeptala tiše, ale jasně káravě když vyrazila vstříc starému mistru.

Naivní ubožáku "nikdo z nás nemá právo proti sobě bojovat“?
Ozval se posměšně mistr, než opět zaklínil svůj meč do bloku mistryniným.
Právo proti sobě bojovat je to poslední právo, které nám nemohou vzít!
Řekl a nebývale pružným až úhořovým pohybem se vysmykl ze Shanarina sevření, aby jí zasypal sprškou prudkých úderů. Ta mu je oplatila jediným ale o to tvrdším protiúderem, který jej odmrštil k nejbližší vzpěře. Následná výměna útoků, tak prudká že jsi je ani nedokázal postřehnout je oba vymrštila zpět na vzpěrný systém a v podstatě do situace, v níž jste je objevili před okamžikem.

Tak co? Jde to podle tvých představ?
Zeptal se tiše a klidně Hiradin stále stojíc po tvém boku.
Co teď? Poslechneš svou mistryni? Radu?
V jeho hlase byla nepřehlédnutelná kousavost a hořkost.
Je ti určitě jasné, že se nevzdám, ne bez boje. A že musím svému mistru pomoci. Tak jako ty své mistryni. Takže? Kde je to tvé mírové řešení? Nebo se snad postavíš jí? Já jemu, a budeme doufat že nás nesmetou než si to vysvětlíme?
Tohle už bylo řečeno čistým sarkasmem, bohužel však zcela vážně.

Uživatelský avatar
Rein Steep
Učedník
Učedník
Příspěvky: 75
Registrován: 20.3.2011 22:22:11

Re: Say Makar (výcvik pro Rein Steep)

Příspěvek od Rein Steep »

Soustava Malachor; neznámá základna:

Stojím na místě zmražený ledovou sprchou, která mě právě zlila od hlavy až k patě. Jsem neschopen slova a zřejmě bych se měl cítit zahanbený. Tvář mám křečovitě ztuhlou a ruce pevně zatnuté v pěsti. I když mlčím, v hlavě se mi přelívá jedna věta za druhou a moc rád bych je vyslovil nahlas. Ale netroufám si.
Začnu pociťovat náznak vzteku. Moje ideály byly poraženy a bez důstojného pohřbu zanechány hnít na žhavém slunci.
Nepřátelé, přátelé... myslel jsem si, že se v tom rozdíly najít dají... Teď se to všechno ukazuje jako faleš a žvásty.
Můj plán nebo spíše můj úmysl se nepovedl na sto procent. Kdyby mistryně Shanari mohla, seřezala by mne na místě jako malého kluka, přičemž bych stejně jako ten malý kluk řval že to není fér, že jí nenávidím a ať toho nechá... Obrazně řečeno samozřejmě.
Vůbec nic se nevysvětlilo, vůbec nic nového jsem se nedozvěděl. Jsem na tom ještě hůře než před tím.
Aby toho náhodou nebylo málo, vysměje se mi ještě Hiradinův mistr a následně se opět plně věnuje mistryni. Opět mnou proběhne vlna vzteku. Jistě... vždyť je to takhle strašně jednoduchý co...?!

Pak promluví Hiradin. Skoro jsem na něj zapomněl, jak jen tak stojí vedle mne a v klidu sleduje souboj obou mistrů. Uchechtnu se. Ne nahlas, spíš se mi jen na tváři objeví slabý úšklebek a ramena trochu poskočí.
Teď se mi objevuje několik možností co podniknout. Můžu udělat to co mi řekla mistryně, přemoci Hiradina a odvést ho na loď. Výhoda u této možnosti je ta, že budu mít chvíli klid. Mnohem výraznější nevýhoda je ale to, že budu muset jasně přiznat hanbu, neúspěch, porážku mého vlastního já a kdoví co všechno. Další možnost je přidat se na stranu těch nepřátel a jít proti mistryni. To mi ale i přes všechny moje nynější pocity nějak nejde přes hlavu. Pak bych se mohl na všechno vykašlat, svlíknout se do naha a jít hledat nějakou místnost s něčím na čtení, nebo otevřít oči, probudit se a jít kopat brambory. Kupodivu, i ty dvě poslední možnosti se mi zdají krapet nereálné a bláznivé.

Otočím se na Hiradina. Mírové řešení...?
“Věř si nebo ne... ale ještě pořád se mi nějak udrželo v paměti to, co jsi říkal – 'jsem ochoten se postavit svému mistrovi, aby se vše vyjasnilo' – to jsi mi řekl. Jistě, třeba jen planá slova, ale i přes to... Myslím si, že ani ty sám nevíš všechno co bys vědět chtěl. Jako třeba to, proč jsme sem rovnou přijeli s úmyslem vás zajmout, místo toho, aby Rada, s mistrem Yodou v čele sem poslala diplomatickou výpravu jediů? Tak by vypadalo takové to mírové řešení... Teď se mi ale najednou zdá, že se mnou chceš bojovat. Takže?“
V co doufám? V něco určitě. Ale mám narychlo připravený i plán B, který se mi zdá hůře prostřelitelný a hlavně rychle nasaditelný.

Zamčeno

Zpět na „Dočasně uzavřené výcviky“