Hyperprostor; loď třídy Consular:
Bylo to už pár let co jsi se stal padawanem své mistryně Shanari, znali jste se velmi dobře, svým způsobem, ale stále na ní bylo mnoho zvláštního a občas i dost provokativního. Například její zvyk nehýřit informacemi, no přesnější by bylo říct, že více by se toho člověk dozvěděl i od sochy v chrámových zahradách. Stejně tomu bylo i před třemi dny, místo ranního tréninku ti mistryně mile sdělila, že vyrážíte na misi a aby to náhodou nevypadalo že ti nepodala dostatek informací, dodala že na nebezpečnou. Další a nutno dodat, že jedinou další informací bylo umístění vaší lodi a doba odletu.
< Consular v hangáru 7, za hodinu. >
Na podobné instruktáže jsi si už zvykl, ono ti nic moc jiného ani nezbývalo, ale když se po startu mistryně zavřela na tři dny do kajuty beze slova vysvětlení, mimo oznámení ti místa určení, kam vás máš dopravit,...
< Hvězdný systém Malachor. >
...to bylo už trochu dost, ale co se dalo dělat. Možná proto jsi teď doufal v aspoň základní přísun toho nejnutnějšího, zahlédl jsi totiž, že konečně opustila svou kajutu. Když jsi se znovu ujistil že jsou všechny přístroje nastaveny a vše funguje, rozhodl jsi se proto ověřit si své podezření.
Bylo správné, našel jsi ji dle očekávání v jídelním koutě, právě seděla s miskou jejích oblíbených pučených vloček, snad jediného neinstantního pokrmu na palubě, které jedla až neuvěřitelnou rychlostí. Misku držela blízko u pusy aby náhodou svým stylem stravování neohrozila svou róbu a dost možná i proto aby mohla omezit pohyb ruky se lžící na nejnutnější minimum, čímž dosahovala onoho úctyhodného zrychlení. Ano, leckdo by to nazval "žraním jako nezjednaný Gamorrean" ale to by mistryni neznal, její způsoby stravování byly léty vycvičeným uměním, podobně jako umění Echani, jímž by takovému člověku vzápětí nejspíše urazila hlavu. Hned jak jsi vešel polkla sousto a jemným hlasem tě oslovila.
Děje se něco?
Jakmile dořekla poslední hlásku, tak se vrátila k obsahu své misky. Mistryně Shanari byla prostě zvláštní člověk, no ona byla vlastně Miraluka a podle mistra Kit Fista byla výbornou mistryní. Ty jsi byl jejím druhým padawanem a narozdíl od prvního jsi s ní strávil několik let, on jí byl přidělen jen krátce před tím než se stal rytířem, Kit Fisto říkal že hodně její zásluhou, ale to si šlo někdy jen těžko představit. Rozhodně ale byla mladá, ne jako ty, ale v prostředí chrámu rozhodně patřila k těm mladším. Měla ráda modrou a bílou barvu, toho si šlo těžko nevšimnout, nosila prakticky pořád tmavě modrou vestu na bílé haleně, modrou suknici přes bílou sukni, modře lemovaný bílý plášť s modrou výšivkou a její dvojice mečů byla proslulá svou sytě modrou září. Jediné co se trochu vymykalo byl rudý pruh látky překrývající místo kde by měly být její oči. Uměla se pohybovat s tichostí a elegancí divoké kočky, uměla být velmi prudká, ale i milá, většinou ale byla především rezervovaná. Měla pevný názor na kodex i pravidla, který se ne ve všem líbil radě, ale nevymykal se natolik aby proti němu šlo něco namítat. To všechno jsi věděl a nic z toho od ní, tedy formou konverzace, vlastně zjištění i těchto pár informací o osobě ti tak blízké, jako je tvůj mistr, tě stálo skoro pět let pátrání, vyptávání a pozorného naslouchání, přesto se dalo říct, že jsi jí znal velmi dobře, vaše sehranost byla takřka dokonalá, což se ale nějak nevylučovalo s tím aby byla tajemným provokatérem. Mistryně Shanari byla prostě zvláštní člověk.
_________________________
Jen pro jistotu, nehraj za cizí postavy, neposouvej děj příliš dopředu, pokud neřeknu jinak a hlavně si to užij. Pokud budeš mýt jakékoli připomínky, otázky, požadavky, atd. tak se na mě neváhej obrátit.
Say Makar (výcvik pro Rein Steep)
Moderátor: Moderátoři
-
Rein Steep
- Učedník
- Příspěvky: 75
- Registrován: 20.3.2011 22:22:11
Hyperprostor; loď třídy Consular:
Podpírajíc si rukama hlavu ležím svlečený do prádla na palubním lůžku. Dívám se vzhůru do prázdna a letmo si přehrávám co se událo za posledních pár dní. Nic moc důležitého. Jen menší změna v rozvrhu týdne.
Už to budou tak tři dny, co jsme se vydali na cestu. Můj ranní trénink se nekonal a místo něj jsem se vypravil se svou mistryní někam do Malachoru. Prý nebezpečná mise. Nic od toho nečekám. Snad jsem jen trochu plánoval a přemýšlel o tom, co se snad bude dít. Popravdě mě toho moc nenapadlo. Slovo „nebezpečná“ ve mně moc obav nevyvolalo. Nejspíš jsem si dostatečně věřil nebo je to také tím, že z tak mála informací člověk ani znervóznit nemůže, ani zdravá nervozita nehrozí. Jen přemýšlí, co jiného mu zbývá. V mém případě jsem volný čas na palubě věnoval posilování, či hraní si s podšálkem.
Mistryně od našeho odletu nevyšla z kajuty. Nad tím jsem už taky přemýšlel. A zase, k žádnému pádnému závěru se mi dojít nepodařilo. Byl jsem rád za udání cíle naší cesty, ale samozřejmě že bych byl za nějaké další informace ještě radši. Nějaké to pozitivum to ale přece jenom má. Trénuji tak svou rychlost přizpůsobivosti situace. S chladnou hlavou jde všechno – většinou - lépe. Alespoň tomu z mé zkušenosti zatím tak bylo.
Vstanu, protáhnu se a obléknu se. Své oblečení moc neměním. Volné kalhoty a těsný jednoduchý vršek z tlustší, ale jemné látky. Obojí v tmavých barvách. Kolem krku jsem si ještě napevno ovinul vínový šátek sahající mi až na ramena. Na ozdoby si moc nepotrpím a na zbroje už vůbec ne. Potřebuji cítit volnost, volnost pro pohyb.
Vyšel jsem z kajuty za účelem rutinního kontrolování palubních přístrojů a cestovního naprogramování. To nebylo naštěstí nijak těžké a tak jsem to mohl provádět bez větších potíží a nejistoty. Jaké bylo překvapení, když jsem koutkem oka zahlédl svou mistryni Shanari, jak kráčí po chodbě. Hned mi zmizela z dohledu. V klidu jsem dodělal kontrolu a dal se směrem mistryně.
Nalezl jsem jí v jídelní místnosti. Jedla, jakoby tři dny nic nepozřela. A taky to tak nejspíš je. Snažím se být opatrný i v myšlenkách, jinak bych si beze studu pomyslel, že... ale klídek, má hlad. Sám někdy hltám stejně...
“Nic zvláštního v naší situaci, o čem bych věděl.“ odpovím, dojdu až k jejímu stolu a posadím se naproti ní.
“Jsem rád, že vás zase vidím.“ odmlčím se. “Co v Malachoru?“ zeptám se jednoduše položím ruce na stůl. Nevím přesně co čekám že mi odpoví, ale od ní každé slovo dobré.
Podpírajíc si rukama hlavu ležím svlečený do prádla na palubním lůžku. Dívám se vzhůru do prázdna a letmo si přehrávám co se událo za posledních pár dní. Nic moc důležitého. Jen menší změna v rozvrhu týdne.
Už to budou tak tři dny, co jsme se vydali na cestu. Můj ranní trénink se nekonal a místo něj jsem se vypravil se svou mistryní někam do Malachoru. Prý nebezpečná mise. Nic od toho nečekám. Snad jsem jen trochu plánoval a přemýšlel o tom, co se snad bude dít. Popravdě mě toho moc nenapadlo. Slovo „nebezpečná“ ve mně moc obav nevyvolalo. Nejspíš jsem si dostatečně věřil nebo je to také tím, že z tak mála informací člověk ani znervóznit nemůže, ani zdravá nervozita nehrozí. Jen přemýšlí, co jiného mu zbývá. V mém případě jsem volný čas na palubě věnoval posilování, či hraní si s podšálkem.
Mistryně od našeho odletu nevyšla z kajuty. Nad tím jsem už taky přemýšlel. A zase, k žádnému pádnému závěru se mi dojít nepodařilo. Byl jsem rád za udání cíle naší cesty, ale samozřejmě že bych byl za nějaké další informace ještě radši. Nějaké to pozitivum to ale přece jenom má. Trénuji tak svou rychlost přizpůsobivosti situace. S chladnou hlavou jde všechno – většinou - lépe. Alespoň tomu z mé zkušenosti zatím tak bylo.
Vstanu, protáhnu se a obléknu se. Své oblečení moc neměním. Volné kalhoty a těsný jednoduchý vršek z tlustší, ale jemné látky. Obojí v tmavých barvách. Kolem krku jsem si ještě napevno ovinul vínový šátek sahající mi až na ramena. Na ozdoby si moc nepotrpím a na zbroje už vůbec ne. Potřebuji cítit volnost, volnost pro pohyb.
Vyšel jsem z kajuty za účelem rutinního kontrolování palubních přístrojů a cestovního naprogramování. To nebylo naštěstí nijak těžké a tak jsem to mohl provádět bez větších potíží a nejistoty. Jaké bylo překvapení, když jsem koutkem oka zahlédl svou mistryni Shanari, jak kráčí po chodbě. Hned mi zmizela z dohledu. V klidu jsem dodělal kontrolu a dal se směrem mistryně.
Nalezl jsem jí v jídelní místnosti. Jedla, jakoby tři dny nic nepozřela. A taky to tak nejspíš je. Snažím se být opatrný i v myšlenkách, jinak bych si beze studu pomyslel, že... ale klídek, má hlad. Sám někdy hltám stejně...
“Nic zvláštního v naší situaci, o čem bych věděl.“ odpovím, dojdu až k jejímu stolu a posadím se naproti ní.
“Jsem rád, že vás zase vidím.“ odmlčím se. “Co v Malachoru?“ zeptám se jednoduše položím ruce na stůl. Nevím přesně co čekám že mi odpoví, ale od ní každé slovo dobré.
Naposledy upravil(a) Rein Steep dne 10.4.2011 21:41:46, celkem upraveno 1 x.
Hyperprostor; loď třídy Consular:
Mistryně se po tvé otázce okamžitě zamrzla, lžíci na půl cesty k ústům, zvedla hlavu a chvíli se rozhlížela po okolí, ne po lodi spíše hleděla někam dál, ven.
Co víš o Malachoru?
Zeptala se naléhavě a bleskově dodala.
Víš doufám, že se do té soustavy nedá vletět hyperychlostí?
Otázka to byla vcelku na místě, tedy nemít vaše loď navigační počítač, který ti okamžitě oznámil že letíte do neskokové zóny. Na druhou stranu nejeden Jedi, obzvláště podobných nadání jako mistryně, se při navigaci neřídil vždy tak docela navigačními počítači a raději spoléhal na Sílu, jež dokázala dobře šetřit čas. Právě na tuto možnost teď poukazovala mistryně a velmi správně. Vaše loď neletěla po úplně běžné skokové dráze pro tuto cestu, ale za to jsi nevděčil Síle, nýbrž předchozímu uživateli, ten podle všeho do počítače uložil solidní zásobu zkratek k budoucímu využití. Cesta se tak, a také vlivem hodně předělaných hypermotorů, zkrátila z několika týdnů na necelé čtyři dny, i přes to však cesta končila na okraji soustavy Malachoru ještě nějakých pár hodin letu od vnitřních orbitálních drah.
Mistryně napínala své smysly kamsi před vás do prázdna dlouho, než ti odpověděla a opět velice informativně.
Hlavně si vezmi svůj meč. Obávám se že bez něj to nepůjde, ale nezapomeň jaká je nejsilnější forma boje jakou Jedi zná?
Tato otázka už byla položena tolikrát, že se nedalo splést.
"Nulová forma. Forma míru. Jedi používá násilí jen jako poslední možnost."
Ironií ale bylo, že právě mistryně Shanari je pověstná svým užíváním "agresivního vyjednávání" poněkud častěji než by bylo nezbytné. Ale u mistryně byly výcvik a její osobní chování vždy dvě pevně oddělené věci.
Až doletíme na místo, tak vypni aktivní senzory a vysílače a zavolej mě. Nechci aby o nás bylo slyšet než budeme kde být máme.
Dodala nakonec ještě Shanari poslední drobečky informací, skryté v pokynech pro tebe a hbitě se vrátila ke své misce. Zbytek byl na tobě, tahat z mistryně další informace bylo bezpředmětné, byla opět ve své náladě "jeden rozhovor, jedna otázka" a tuto zásadu dodržovala velmi striktně. Škoda jen, že jediným způsobem jak tuto náladu rozeznat, bylo tu jednu otázku položit.
Z cesty vám zbývalo ještě něco přes hodinu, mistryně nejspíše ještě tak třetinu z toho stráví doplňováním "vnitřních zásob" a zbytek nejspíše meditací. Jak jej strávíš ty jí jako obvykle zcela nezajímalo, pokud dokážeš zařídit aby z toho nebyl nějaký průšvih. Ovšem otázkou bylo zda trénovat a dost možná se tím zbavovat později možná potřebných sil, či zda si najít jiné ukrácení času.
_________________
Děj můžeš posunout až k výstupu z hyperprostoru.
Mistryně se po tvé otázce okamžitě zamrzla, lžíci na půl cesty k ústům, zvedla hlavu a chvíli se rozhlížela po okolí, ne po lodi spíše hleděla někam dál, ven.
Co víš o Malachoru?
Zeptala se naléhavě a bleskově dodala.
Víš doufám, že se do té soustavy nedá vletět hyperychlostí?
Otázka to byla vcelku na místě, tedy nemít vaše loď navigační počítač, který ti okamžitě oznámil že letíte do neskokové zóny. Na druhou stranu nejeden Jedi, obzvláště podobných nadání jako mistryně, se při navigaci neřídil vždy tak docela navigačními počítači a raději spoléhal na Sílu, jež dokázala dobře šetřit čas. Právě na tuto možnost teď poukazovala mistryně a velmi správně. Vaše loď neletěla po úplně běžné skokové dráze pro tuto cestu, ale za to jsi nevděčil Síle, nýbrž předchozímu uživateli, ten podle všeho do počítače uložil solidní zásobu zkratek k budoucímu využití. Cesta se tak, a také vlivem hodně předělaných hypermotorů, zkrátila z několika týdnů na necelé čtyři dny, i přes to však cesta končila na okraji soustavy Malachoru ještě nějakých pár hodin letu od vnitřních orbitálních drah.
Mistryně napínala své smysly kamsi před vás do prázdna dlouho, než ti odpověděla a opět velice informativně.
Hlavně si vezmi svůj meč. Obávám se že bez něj to nepůjde, ale nezapomeň jaká je nejsilnější forma boje jakou Jedi zná?
Tato otázka už byla položena tolikrát, že se nedalo splést.
"Nulová forma. Forma míru. Jedi používá násilí jen jako poslední možnost."
Ironií ale bylo, že právě mistryně Shanari je pověstná svým užíváním "agresivního vyjednávání" poněkud častěji než by bylo nezbytné. Ale u mistryně byly výcvik a její osobní chování vždy dvě pevně oddělené věci.
Až doletíme na místo, tak vypni aktivní senzory a vysílače a zavolej mě. Nechci aby o nás bylo slyšet než budeme kde být máme.
Dodala nakonec ještě Shanari poslední drobečky informací, skryté v pokynech pro tebe a hbitě se vrátila ke své misce. Zbytek byl na tobě, tahat z mistryně další informace bylo bezpředmětné, byla opět ve své náladě "jeden rozhovor, jedna otázka" a tuto zásadu dodržovala velmi striktně. Škoda jen, že jediným způsobem jak tuto náladu rozeznat, bylo tu jednu otázku položit.
Z cesty vám zbývalo ještě něco přes hodinu, mistryně nejspíše ještě tak třetinu z toho stráví doplňováním "vnitřních zásob" a zbytek nejspíše meditací. Jak jej strávíš ty jí jako obvykle zcela nezajímalo, pokud dokážeš zařídit aby z toho nebyl nějaký průšvih. Ovšem otázkou bylo zda trénovat a dost možná se tím zbavovat později možná potřebných sil, či zda si najít jiné ukrácení času.
_________________
Děj můžeš posunout až k výstupu z hyperprostoru.
-
Rein Steep
- Učedník
- Příspěvky: 75
- Registrován: 20.3.2011 22:22:11
Hyperprostor; loď třídy Consular; Jídelní místnost:
Zamyslel jsem se. O Malachoru jsem toho bohužel moc nevěděl, ale alespoň na několik informací jsem si ještě vzpomněl.
"Hm. Malachor je známý tím, že se na něm Jediové dopustili největšího masakru v historii. Pod vlivem Revana a Malaka poslali republikové vojáky na smrt proti přesile Mandalorianů. Následně se do bitvy zapojili sami a pobili i všechny Mandaloriany i když s velkými ztrátami ve svých řadách... Víc vám o něm bohužel neřeknu mistryně. A co týče toho skoku, bez obav, počítač mě na to upozornil." odpověděl jsem a podíval se mistryni do tváře. Zeptala se správně. Sám jsem byl dost překvapen, když mi navigační počítač zdělil, že se chystám nastavit kurz na neskokovou zónu. Zabýval jsem se tím ještě nějakou chvíli a zjistil, že ten co se do Malachoru vydával před námi, se cestováním určitě dosti zabýval, jelikož díky jeho vylepšením navigace se nám celková doba cesty dosti zkrátila.
Když mi poví o zbrani a následně se zeptá na tradiční a naučnou frázi, se zavřenýma očima ji odrecituji a na tváři se mi na chvíli objeví lehký úšklebek. Zřejmě kvůli uvědomění si toho, že Shanari se této "nejsilnější formy" moc často nedrží. Upřímně, nic moc jsem proti tomu neměl. Mistryni jsem plně důvěřoval a stejně tak jsem důvěřoval i jejím činům.
"Udělám tak." řeknu krátce jako reakci na její instrukce. Následně odejdu z místnosti zpět do své kajuty.
Podle počítače nám moc času do dosažení našeho cíle cesty moc nezbývá, ale okamžik to také není. Zbývající chvíle jsem se rozhodl věnovat meditaci. Pohodlně jsem se posadil na lůžko a zavřiv oči jsem si začal pročišťovat mysl a vyhánět myšlenky ven.
Zamyslel jsem se. O Malachoru jsem toho bohužel moc nevěděl, ale alespoň na několik informací jsem si ještě vzpomněl.
"Hm. Malachor je známý tím, že se na něm Jediové dopustili největšího masakru v historii. Pod vlivem Revana a Malaka poslali republikové vojáky na smrt proti přesile Mandalorianů. Následně se do bitvy zapojili sami a pobili i všechny Mandaloriany i když s velkými ztrátami ve svých řadách... Víc vám o něm bohužel neřeknu mistryně. A co týče toho skoku, bez obav, počítač mě na to upozornil." odpověděl jsem a podíval se mistryni do tváře. Zeptala se správně. Sám jsem byl dost překvapen, když mi navigační počítač zdělil, že se chystám nastavit kurz na neskokovou zónu. Zabýval jsem se tím ještě nějakou chvíli a zjistil, že ten co se do Malachoru vydával před námi, se cestováním určitě dosti zabýval, jelikož díky jeho vylepšením navigace se nám celková doba cesty dosti zkrátila.
Když mi poví o zbrani a následně se zeptá na tradiční a naučnou frázi, se zavřenýma očima ji odrecituji a na tváři se mi na chvíli objeví lehký úšklebek. Zřejmě kvůli uvědomění si toho, že Shanari se této "nejsilnější formy" moc často nedrží. Upřímně, nic moc jsem proti tomu neměl. Mistryni jsem plně důvěřoval a stejně tak jsem důvěřoval i jejím činům.
"Udělám tak." řeknu krátce jako reakci na její instrukce. Následně odejdu z místnosti zpět do své kajuty.
Podle počítače nám moc času do dosažení našeho cíle cesty moc nezbývá, ale okamžik to také není. Zbývající chvíle jsem se rozhodl věnovat meditaci. Pohodlně jsem se posadil na lůžko a zavřiv oči jsem si začal pročišťovat mysl a vyhánět myšlenky ven.
Soustava Malachor; loď třídy Consular:
Zbytek cesty jsi se rozhodl strávit meditací, klidně jsi se usadil ve své kajutě a zahájil dechová cvičení uvádějící meditační stav. Meditace byla pro tebe věc, za ta léta v chrámu, již automatická, byla dobrým způsobem jak doplnit síly, zklidnit mysl a pro některé najít odpovědi. Ty jsi se musel spokojit s prvními dvěmi možnostmi, sám jsi si už dávno zvolil cestu soustředění na sílu telekineze, která ti taje hluboké meditace zapovídala. Ale dnes jsi přeci snad něco pochytil a navíc něco co se ti nijak nelíbilo, tvá dnešní meditace byla narušována bezpočtem rušivých sil a ozvěn. Neměl jsi schopnosti rozeznat jejich původ, ale se zvyšující se intenzitou s každým světelným rokem k soustavě Malachoru nebylo moc těžké ten zdroj nalézt. Tato neklidná meditace ti moc odpočinku nepřinesla a proto jsi byl jen rád když se ozval varovný signál.
Pět minut před cílem zazněl lodí automatický výstražný signál, jenž tě probral z meditace. Došel jsi na můstek a zkontroloval přístroje, vše bylo v pořádku a připravené. Dle pokynů jsi zavolal mistryni, její příchod si vyžádal pár vteřin, nejspíše díky výstražnému signálu. Ty jsi se klidně usadil do křesla druhého pilota a místo hlavního přenechal mistryni Shanari. Sledovat její pilotní umění bylo vždy úžasné, mnoho lidí ho přirovnávalo ke grácii souboje dvou mistrů Makashi a nebyli daleko od pravdy. Teď tě ale zaujalo přece něco úplně jiného a to výhled. Mistryně klidně zatáhla za páku hyperychlosti a šmouhy okolo se znovu shlukly do bílých teček, přesto zde bylo cosi na co se dalo jen těžko zapomenout. Před tvýma očima se objevil obraz zkázy, obří orbitální pole asteroidů, trosek a bolesti. Po celé soustavě bylo roztroušeno bezpočet trosek lodí z dávných dob, ale i těch co hloupě nedbaly varování navigačních počítačů, volně plujících mezi obřím polem líně rotujících asteroidů vzájemně se otírajících a kolidujících. Byl to pohled smrti, která se skrze Sílu prohryzávala hluboko do tvých kostí.
Vítej poutníku, u pomníku války a prohry života. Nechť je ti nekonečnou připomínkou toho co bylo a být už nesmí.
Pronesla hořce Shanari.
Pomalu vnořila loď do prvních polí létajících skal. Bylo to neuvěřitelné, letěla tak jistě a dokonale, bez zaváhání se vyhýbala obřím i těm nejmenším skalám a to bez podpory senzorů. Dle jejích pokynů byla vaše loď takřka slepá, přesto letěla pevně ke svému cíly. Ano brzy jsi uviděl váš cíl, mistryně k němu mířila tak přímo, jak jen jí to Malachor dovoloval. Zprvu to vypadalo jako černá tečka uprostřed zkázy, časem se ale ta tečka změnila do dalšího kusu trosek a ten se časem změnil do...
Byla to velká temná stavba plující vesmírem, sestavená z desítek trosek lodí, ale i nových dílů, možná celé lodi. Čišela z ní smrt a temnota, sem tam se k ní příliš přiblížil nějaký kus skály, jenž se s odporem odvalil stranou po vlnách rušivého pole jí obklopujícího. Nebýt pole a několika drobných světel sem tam problikávajících skrze pláty konstrukce, nebylo by těžké věřit že jde jen o další mrtvý kus trosek. Ale tohle bylo víc, mnohem víc, jak jasně dokazovala svraštěná tvář mistryně.
Zde, na tomto místě, se drž světla v sobě víc než kdy jindy. Jak snadné je zde sejít z cesty a jak těžké se na ni vrátit. Dávej si pozor padawane můj, ráda bych ti stála po boku při tvé rytířské zkoušce, ne při tvém pohřbu.
Zazněla tiše její slova, když naváděla loď blíže k čemusi jako otevřené přistávací palubě. Obraným polem proletěla jako by ani nebylo, ladně se vyhnula jeho vlnám a s ledovým klidem proletěla i silovým polem držícím přistávací plochu pod tlakem. Přistála lehce a dokonale i přesto že hangár byl stavěn pro menší plavidla a váš Consular ho zabíral víc než polovinu. Mimo něj zde stálo několik stíhačů, podle všeho republikových, možná dokonce přímo z Coruscantu a vzadu dvě transportní lodi YT série. Ale také několik pracovních droidů a astromechů a pár lidí, vypadali jako technici a rozhodně nepatřili k Republice, což potvrzovali jejich vyděšené pohledy na nový přírůstek s velkým a krásně výrazným symbolem řádu Jedi na boku. Okamžitě vyběhli z hangáru malými automatickými dveřmi pryč, aby o pár chvil později zazněl celým místem poplašný signál.
Zdá se, že jsme očekáváni. Půjdeme?
Zeptala se víceméně řečnicky mistryně a odebrala se k výstupní rampě.
Zbytek cesty jsi se rozhodl strávit meditací, klidně jsi se usadil ve své kajutě a zahájil dechová cvičení uvádějící meditační stav. Meditace byla pro tebe věc, za ta léta v chrámu, již automatická, byla dobrým způsobem jak doplnit síly, zklidnit mysl a pro některé najít odpovědi. Ty jsi se musel spokojit s prvními dvěmi možnostmi, sám jsi si už dávno zvolil cestu soustředění na sílu telekineze, která ti taje hluboké meditace zapovídala. Ale dnes jsi přeci snad něco pochytil a navíc něco co se ti nijak nelíbilo, tvá dnešní meditace byla narušována bezpočtem rušivých sil a ozvěn. Neměl jsi schopnosti rozeznat jejich původ, ale se zvyšující se intenzitou s každým světelným rokem k soustavě Malachoru nebylo moc těžké ten zdroj nalézt. Tato neklidná meditace ti moc odpočinku nepřinesla a proto jsi byl jen rád když se ozval varovný signál.
Pět minut před cílem zazněl lodí automatický výstražný signál, jenž tě probral z meditace. Došel jsi na můstek a zkontroloval přístroje, vše bylo v pořádku a připravené. Dle pokynů jsi zavolal mistryni, její příchod si vyžádal pár vteřin, nejspíše díky výstražnému signálu. Ty jsi se klidně usadil do křesla druhého pilota a místo hlavního přenechal mistryni Shanari. Sledovat její pilotní umění bylo vždy úžasné, mnoho lidí ho přirovnávalo ke grácii souboje dvou mistrů Makashi a nebyli daleko od pravdy. Teď tě ale zaujalo přece něco úplně jiného a to výhled. Mistryně klidně zatáhla za páku hyperychlosti a šmouhy okolo se znovu shlukly do bílých teček, přesto zde bylo cosi na co se dalo jen těžko zapomenout. Před tvýma očima se objevil obraz zkázy, obří orbitální pole asteroidů, trosek a bolesti. Po celé soustavě bylo roztroušeno bezpočet trosek lodí z dávných dob, ale i těch co hloupě nedbaly varování navigačních počítačů, volně plujících mezi obřím polem líně rotujících asteroidů vzájemně se otírajících a kolidujících. Byl to pohled smrti, která se skrze Sílu prohryzávala hluboko do tvých kostí.
Vítej poutníku, u pomníku války a prohry života. Nechť je ti nekonečnou připomínkou toho co bylo a být už nesmí.
Pronesla hořce Shanari.
Pomalu vnořila loď do prvních polí létajících skal. Bylo to neuvěřitelné, letěla tak jistě a dokonale, bez zaváhání se vyhýbala obřím i těm nejmenším skalám a to bez podpory senzorů. Dle jejích pokynů byla vaše loď takřka slepá, přesto letěla pevně ke svému cíly. Ano brzy jsi uviděl váš cíl, mistryně k němu mířila tak přímo, jak jen jí to Malachor dovoloval. Zprvu to vypadalo jako černá tečka uprostřed zkázy, časem se ale ta tečka změnila do dalšího kusu trosek a ten se časem změnil do...
Byla to velká temná stavba plující vesmírem, sestavená z desítek trosek lodí, ale i nových dílů, možná celé lodi. Čišela z ní smrt a temnota, sem tam se k ní příliš přiblížil nějaký kus skály, jenž se s odporem odvalil stranou po vlnách rušivého pole jí obklopujícího. Nebýt pole a několika drobných světel sem tam problikávajících skrze pláty konstrukce, nebylo by těžké věřit že jde jen o další mrtvý kus trosek. Ale tohle bylo víc, mnohem víc, jak jasně dokazovala svraštěná tvář mistryně.
Zde, na tomto místě, se drž světla v sobě víc než kdy jindy. Jak snadné je zde sejít z cesty a jak těžké se na ni vrátit. Dávej si pozor padawane můj, ráda bych ti stála po boku při tvé rytířské zkoušce, ne při tvém pohřbu.
Zazněla tiše její slova, když naváděla loď blíže k čemusi jako otevřené přistávací palubě. Obraným polem proletěla jako by ani nebylo, ladně se vyhnula jeho vlnám a s ledovým klidem proletěla i silovým polem držícím přistávací plochu pod tlakem. Přistála lehce a dokonale i přesto že hangár byl stavěn pro menší plavidla a váš Consular ho zabíral víc než polovinu. Mimo něj zde stálo několik stíhačů, podle všeho republikových, možná dokonce přímo z Coruscantu a vzadu dvě transportní lodi YT série. Ale také několik pracovních droidů a astromechů a pár lidí, vypadali jako technici a rozhodně nepatřili k Republice, což potvrzovali jejich vyděšené pohledy na nový přírůstek s velkým a krásně výrazným symbolem řádu Jedi na boku. Okamžitě vyběhli z hangáru malými automatickými dveřmi pryč, aby o pár chvil později zazněl celým místem poplašný signál.
Zdá se, že jsme očekáváni. Půjdeme?
Zeptala se víceméně řečnicky mistryně a odebrala se k výstupní rampě.
-
Rein Steep
- Učedník
- Příspěvky: 75
- Registrován: 20.3.2011 22:22:11
Soustava Malachor; loď třídy Consular; moře trosek:
Soustředím se na každý nádech a výdech. Na nic jiného. Je to jeden z nejzákladnějších a nejjednodušších způsobů, jak zabránit samovolnosti myšlenek a dosáhnout stavu naprosté čistoty duše a mysli. Pro drtivou většinu Jediů byla meditace mnohem více. Skrz ni nahlíželi do podstaty Síly a zjišťovali odpovědi, které jinak zjistil nemohli. Já si vybral onu surovější a jednodušší cestu Síly. Umět ji použít na ovládnutí okolních věcí nebo i osob. Nelitoval jsem toho. Samozřejmě že ne. Jaký by to potom mělo smysl se něčemu věnovat za předpokladu, že to vlastně neděláte rádi... Já se na telekinezi soustředil nitrem duše a ničeho jsem nelitoval. Ani jednou.
Tato meditace mi ale přinesla něco, co jsem nikdy sám neobjevil. Jistě, blížili jsme se k Malachoru, kolem kterého poletovalo plno neuklidněných duší zemřelých. Překřikovali se a odráželi se od neviditelných stěn mé mysli. Když mě z meditace probudil varovný signál lodního počítače, vůbec mi to nevadilo. Nebyl jsem schopen pojmout ty rušivé síly a hlasy duší.
Vyšel jsem z kajuty a několika chodbami jsem došel až na můstek, do pilotní kabiny. Počítače ukazovaly to, co by ukazovat měly, já jen vypnul onen výstražný signál a zavolal mistryni Shanari. Na můstek se dostavila během chvilky a já se přesunul na křeslo druhého pilota. Shanari byla pilot vynikající, zato já jsem se moc chlubit nemohl. Pozorovat ji při pilotování bylo příjemné. Alespoň jsem to tak já cítil. Bylo to profesionální, bez chybičky, nemuseli jste mít strach, že se něco pokazí. Jako když si třeba necháváte vázat kytici u květináře na Naboo. Bez chyby. Okolí najednou dostane příjemnou auru. Je to zvláštní pocit.
Mistryně vypne hyberrychlost, světlé šmouhy kolem lodi najednou vyblednou a rychle se změní na malé hvězdičky. S úžasem hledím na to, co se před námi objevilo. Nekonečné množství trosek starých zašedlých lodí smíchané s asteroidy a poletujícími skalami. Něco takového jsem viděl poprvé. Vypadalo to jako obrovské nedůstojné pohřebiště lodí, jejichž části byly rozházené bez ladu a skladu všude kam jsem se jen podíval. Celé to působilo zastrašujícím a zoufalým dojmem. Uvědomil jsem si, že jsem zaražený do křesla, jako by mě onen výjev tlačil zpět. Pohlédnul jsem na mistryni. S neuvěřitelnou lehkostí a elegancí začala loď navádět tímto pohybujícím se labyrintem. Senzory vypnuté. Loď vedla Silou. Její klid uklidnil i mě. Uvolnil jsem se a znovu se podíval před sebe. K něčemu jsme směřovali. Nebyl jsem si jistý co to je. Přece jenom jsme od toho byli ještě dost daleko, ale rychle jsme se blížili brzy jsem začal rozeznávat detaily onoho objektu.
Znovu jsem byl ohromen. Mířili jsme k veliké stavbě, možná to byla i loď, ale moc pojizdně nevypadala. Hned mě napadl obrázek vodního města jehož budovy byly sestavené z trupů dřevěných lodí, které se rozbily o skaliska. Ta stavba před námi měla stejný charakter. Skály a asteroidy se jí vyhýbaly, díky rušivému poli, které je impulzivně odráželo. Nemohl jsem přijít na to, co to mohlo být za místo a kdo na něm mohl být. Shromáždění všech těch trosek bylo zneuctění objetí prastaré bitvy.
Na slova mistryně jsem odpověděl jen lehounkým zvednutím hlavy. Nemám v úmyslu měnit svůj charakter či skočit do náruče smrti...
Naše loď se blížila k přistávací palubě, alespoň se to tak tvářilo. Rušivé pole bylo stále funkční a vytrvalo vysílalo jednu vlnu za druhou. Mistryně se vlnám vyhnula se skoro až arogantním výrazem. Pousmál jsem se a sledoval ji, jak loď s naprostou plynulostí dovedla rovnou do hangáru. Nebyl prázdný. S překvapením jsem přelétl zrakem vnitřek sálu. Lodě byli republikové, ale to snad bylo všechno, co s Republikou měly společného. Lidé, kteří se zrovna nacházeli v hangáru vyděšeni hleděli na naši loď a v mžiku se rozutekli pryč z hangáru, malými automatickými dveřmi. Jak se palubní počítače vypínaly, zazněl kolem poplašný signál.
Mistryně mne v klidu pobídla k odchodu, přičemž sama vstala vydala se k výstupní rampě. Odepnul jsem záchranný pás a následoval ji. Pravou rukou jsem letmo pohladil svůj meč.
“Mistryně... Řeknete mi, kdo jsou ti lidé?“ zkouším štěstí otázkou. Naučil jsem se ptát přímo, na konkrétní věc a nepokládat otázek více najednou. Když jsem to dodržoval, většinou jsem se alespoň nějaké odpovědi přinášející kýžené informace dočkal.
Soustředím se na každý nádech a výdech. Na nic jiného. Je to jeden z nejzákladnějších a nejjednodušších způsobů, jak zabránit samovolnosti myšlenek a dosáhnout stavu naprosté čistoty duše a mysli. Pro drtivou většinu Jediů byla meditace mnohem více. Skrz ni nahlíželi do podstaty Síly a zjišťovali odpovědi, které jinak zjistil nemohli. Já si vybral onu surovější a jednodušší cestu Síly. Umět ji použít na ovládnutí okolních věcí nebo i osob. Nelitoval jsem toho. Samozřejmě že ne. Jaký by to potom mělo smysl se něčemu věnovat za předpokladu, že to vlastně neděláte rádi... Já se na telekinezi soustředil nitrem duše a ničeho jsem nelitoval. Ani jednou.
Tato meditace mi ale přinesla něco, co jsem nikdy sám neobjevil. Jistě, blížili jsme se k Malachoru, kolem kterého poletovalo plno neuklidněných duší zemřelých. Překřikovali se a odráželi se od neviditelných stěn mé mysli. Když mě z meditace probudil varovný signál lodního počítače, vůbec mi to nevadilo. Nebyl jsem schopen pojmout ty rušivé síly a hlasy duší.
Vyšel jsem z kajuty a několika chodbami jsem došel až na můstek, do pilotní kabiny. Počítače ukazovaly to, co by ukazovat měly, já jen vypnul onen výstražný signál a zavolal mistryni Shanari. Na můstek se dostavila během chvilky a já se přesunul na křeslo druhého pilota. Shanari byla pilot vynikající, zato já jsem se moc chlubit nemohl. Pozorovat ji při pilotování bylo příjemné. Alespoň jsem to tak já cítil. Bylo to profesionální, bez chybičky, nemuseli jste mít strach, že se něco pokazí. Jako když si třeba necháváte vázat kytici u květináře na Naboo. Bez chyby. Okolí najednou dostane příjemnou auru. Je to zvláštní pocit.
Mistryně vypne hyberrychlost, světlé šmouhy kolem lodi najednou vyblednou a rychle se změní na malé hvězdičky. S úžasem hledím na to, co se před námi objevilo. Nekonečné množství trosek starých zašedlých lodí smíchané s asteroidy a poletujícími skalami. Něco takového jsem viděl poprvé. Vypadalo to jako obrovské nedůstojné pohřebiště lodí, jejichž části byly rozházené bez ladu a skladu všude kam jsem se jen podíval. Celé to působilo zastrašujícím a zoufalým dojmem. Uvědomil jsem si, že jsem zaražený do křesla, jako by mě onen výjev tlačil zpět. Pohlédnul jsem na mistryni. S neuvěřitelnou lehkostí a elegancí začala loď navádět tímto pohybujícím se labyrintem. Senzory vypnuté. Loď vedla Silou. Její klid uklidnil i mě. Uvolnil jsem se a znovu se podíval před sebe. K něčemu jsme směřovali. Nebyl jsem si jistý co to je. Přece jenom jsme od toho byli ještě dost daleko, ale rychle jsme se blížili brzy jsem začal rozeznávat detaily onoho objektu.
Znovu jsem byl ohromen. Mířili jsme k veliké stavbě, možná to byla i loď, ale moc pojizdně nevypadala. Hned mě napadl obrázek vodního města jehož budovy byly sestavené z trupů dřevěných lodí, které se rozbily o skaliska. Ta stavba před námi měla stejný charakter. Skály a asteroidy se jí vyhýbaly, díky rušivému poli, které je impulzivně odráželo. Nemohl jsem přijít na to, co to mohlo být za místo a kdo na něm mohl být. Shromáždění všech těch trosek bylo zneuctění objetí prastaré bitvy.
Na slova mistryně jsem odpověděl jen lehounkým zvednutím hlavy. Nemám v úmyslu měnit svůj charakter či skočit do náruče smrti...
Naše loď se blížila k přistávací palubě, alespoň se to tak tvářilo. Rušivé pole bylo stále funkční a vytrvalo vysílalo jednu vlnu za druhou. Mistryně se vlnám vyhnula se skoro až arogantním výrazem. Pousmál jsem se a sledoval ji, jak loď s naprostou plynulostí dovedla rovnou do hangáru. Nebyl prázdný. S překvapením jsem přelétl zrakem vnitřek sálu. Lodě byli republikové, ale to snad bylo všechno, co s Republikou měly společného. Lidé, kteří se zrovna nacházeli v hangáru vyděšeni hleděli na naši loď a v mžiku se rozutekli pryč z hangáru, malými automatickými dveřmi. Jak se palubní počítače vypínaly, zazněl kolem poplašný signál.
Mistryně mne v klidu pobídla k odchodu, přičemž sama vstala vydala se k výstupní rampě. Odepnul jsem záchranný pás a následoval ji. Pravou rukou jsem letmo pohladil svůj meč.
“Mistryně... Řeknete mi, kdo jsou ti lidé?“ zkouším štěstí otázkou. Naučil jsem se ptát přímo, na konkrétní věc a nepokládat otázek více najednou. Když jsem to dodržoval, většinou jsem se alespoň nějaké odpovědi přinášející kýžené informace dočkal.
Soustava Malachor; neznámá základna:
Mistryně se nad odpovědí ti nijak zvlášť nezamýšlela, možná otázku očekávala, možná si ji pokládala v duchu také, v každém případě odpověděla okamžitě.
Zbloudilé duše spadlé do temnoty, hamižnosti a touhy po moci. Jsou to ubozí blázni zlákaní ubohým bláznem, zlákaným nejspíš někým dalším a tak pořád dál.
Odpověď hodná mistryně Shanari, odpověď odpovídající na otázku, ale říkající posluchači něco úplně jiného než na co se tázal, odpověď k ničemu a přitom obsahující svým způsobem důležité sdělení. Shahari si naštěstí ale svou odpověď i tvou otázku uvědomila, proto se ti dostalo i druhé, podstatně prakticky použitelnější odpovědi.
Jsou to... nepřátelé. Počítej s tím při jednáních s nimi a bude-li to třeba, zneškodni je. Našim cílem jsou především jejich vůdci. Ty musíme zneškodnit a přivést do chrámu, ale dávej pozor, většina z nich toho umí tolik co ty.
Jak mnoho se toho skrylo do několika prostých vět, jak mnoho ti toho teď vlastně řekla v odpovědi, kterou by nejeden posluchač považoval za příliš stručnou. Ale to byla mistryně Shanari, šlo-li něco říct pěti slovy, proč se namáhat šestým. Tato odpověď byla stejná, řekla ti jak se zachovat při setkání s kýmkoli na základně, řekla ti jak se k němu postavit, řekla ti váš cíl a varovala tě před ním.
<"většina umí tolik co ty">
Ano, půjde o další uživatele Síly, varování více než dobré, jelikož v této oblasti zahalené temnou stranou, smrtí a ozvěnami destrukce jsi jen stěží dokázal v Síle najít ozvěnu vlastní mistryně, natož pak někoho dalšího.
Shanari postupovala sebevědomě a dost prudce, hangárem v tvém doprovodu se doslova prohnala, u dveří ani nezpomalila a okamžitě jak se otevřely, do nich vběhla. Za nimi na vás v dost úzkém koridoru čekal uvítací výbor, tvořilo ho pět mužů v lehkých brněních s širokým repertoárem blasterů. Okamžitě spustili palbu, palbu která byla k ničemu, mistryně využila náskoku před tebou a úmyslně se postavila do středu chodby, zažehla oba meče a ty jsi ucítil klid který z ní sálal, ačkoli vzápětí zasypala chodbu bezpočtem prudkých úderů, stále byla dokonale klidná, byla jako hráz pevně stojící proti rozbouřené řece. Stála a prudce se bránila náporu zbraní, ani jeden neunikl, ani jediný výstřel neprošel za její záda, ale nejeden se vrátil k majiteli. Vojáci s bolestnými výkřiky padali v křečích k zemi s ohořelými ranami v ramenou, nohou, pažích, ale jediný nebyl mrtev, ale ani jediný nebyl schopen pokračovat. Mistryně si jich už nevšímala, klidně jejich svíjející se těla překročila a postupovala dál, hlouběji do základny.
Bez dalšího odporu jste došli až do malé místnosti s trojicí dveří, mistryně se klidně rozhlédla a pak ukázala na dveře od vás nejvíce vpravo.
Jdi tudy.
Poté ukázala na dveře vlevo.
Já půjdu tudy.
Nakonec ukázala na dveře uprostřed.
A tam se sejdeme. Nechť je s tebou Síla.
Dořekla a bez meškání vykročila do další chodby, stejně jako vzápětí i ty.
Tvá chodba byla o něco širší, ale i tak neposkytovala ani zdaleka tolik svobody kolik by jsi v případě střetu, obzvláště meči, uvítal. Stěny byly složeny z dost nesourodých, navzájem svařených plátů lodí z nichž sem tam koukalo automatické světlo, tvořící ponuré šero. Chodba se táhla vpřed a pak zatáčkou vpravo, za ní se větvila několika bočními dveřmi, podle všeho zajištěnými, ale především velkým sálem přímo vpředu a bohužel i dalším uvítacím výborem. Ten tvořilo pro změnu šest vojáků s běžnou výzbrojí blasterů, stojících na konci chodby v ústí sálu. Jakmile tě uviděli spustili palbu, nebyla zvlášť účinná, především proto že jí využívali hlavně k vlastnímu krytí, tedy k rozdělení se do dvou skupin a skrytí za rohy průchodu. Poté už palba nabyla na přesnosti a bohužel se ti tak také odhalil pohled o dost nemilejší. S ústupem vojáků na strany jsi totiž uviděl jeho. Uprostřed sálu stála postava, nebyla oblečená v černé róbě, nekoukala po tobě žhnoucíma očima, nebyl to žádný temnou stranou zmrzačený sith. Byl to mladý muž, jen o pár let starší nežli ty, stál tam klidně, oblečený v padawanské róbě, takřka ukázkové. S rukama v bok tam stál a hleděl hnědýma očima přímo na tebe, jeho krátký sestřih, jeho copánek, jeho u pasu pověšená rukojeť meče, to vše mluvilo jasně. Byl to padawan řádu, tak jako ty a přece bylo jisté, že tu čeká na tebe, že je teď tvým soupeřem.
Mistryně se nad odpovědí ti nijak zvlášť nezamýšlela, možná otázku očekávala, možná si ji pokládala v duchu také, v každém případě odpověděla okamžitě.
Zbloudilé duše spadlé do temnoty, hamižnosti a touhy po moci. Jsou to ubozí blázni zlákaní ubohým bláznem, zlákaným nejspíš někým dalším a tak pořád dál.
Odpověď hodná mistryně Shanari, odpověď odpovídající na otázku, ale říkající posluchači něco úplně jiného než na co se tázal, odpověď k ničemu a přitom obsahující svým způsobem důležité sdělení. Shahari si naštěstí ale svou odpověď i tvou otázku uvědomila, proto se ti dostalo i druhé, podstatně prakticky použitelnější odpovědi.
Jsou to... nepřátelé. Počítej s tím při jednáních s nimi a bude-li to třeba, zneškodni je. Našim cílem jsou především jejich vůdci. Ty musíme zneškodnit a přivést do chrámu, ale dávej pozor, většina z nich toho umí tolik co ty.
Jak mnoho se toho skrylo do několika prostých vět, jak mnoho ti toho teď vlastně řekla v odpovědi, kterou by nejeden posluchač považoval za příliš stručnou. Ale to byla mistryně Shanari, šlo-li něco říct pěti slovy, proč se namáhat šestým. Tato odpověď byla stejná, řekla ti jak se zachovat při setkání s kýmkoli na základně, řekla ti jak se k němu postavit, řekla ti váš cíl a varovala tě před ním.
<"většina umí tolik co ty">
Ano, půjde o další uživatele Síly, varování více než dobré, jelikož v této oblasti zahalené temnou stranou, smrtí a ozvěnami destrukce jsi jen stěží dokázal v Síle najít ozvěnu vlastní mistryně, natož pak někoho dalšího.
Shanari postupovala sebevědomě a dost prudce, hangárem v tvém doprovodu se doslova prohnala, u dveří ani nezpomalila a okamžitě jak se otevřely, do nich vběhla. Za nimi na vás v dost úzkém koridoru čekal uvítací výbor, tvořilo ho pět mužů v lehkých brněních s širokým repertoárem blasterů. Okamžitě spustili palbu, palbu která byla k ničemu, mistryně využila náskoku před tebou a úmyslně se postavila do středu chodby, zažehla oba meče a ty jsi ucítil klid který z ní sálal, ačkoli vzápětí zasypala chodbu bezpočtem prudkých úderů, stále byla dokonale klidná, byla jako hráz pevně stojící proti rozbouřené řece. Stála a prudce se bránila náporu zbraní, ani jeden neunikl, ani jediný výstřel neprošel za její záda, ale nejeden se vrátil k majiteli. Vojáci s bolestnými výkřiky padali v křečích k zemi s ohořelými ranami v ramenou, nohou, pažích, ale jediný nebyl mrtev, ale ani jediný nebyl schopen pokračovat. Mistryně si jich už nevšímala, klidně jejich svíjející se těla překročila a postupovala dál, hlouběji do základny.
Bez dalšího odporu jste došli až do malé místnosti s trojicí dveří, mistryně se klidně rozhlédla a pak ukázala na dveře od vás nejvíce vpravo.
Jdi tudy.
Poté ukázala na dveře vlevo.
Já půjdu tudy.
Nakonec ukázala na dveře uprostřed.
A tam se sejdeme. Nechť je s tebou Síla.
Dořekla a bez meškání vykročila do další chodby, stejně jako vzápětí i ty.
Tvá chodba byla o něco širší, ale i tak neposkytovala ani zdaleka tolik svobody kolik by jsi v případě střetu, obzvláště meči, uvítal. Stěny byly složeny z dost nesourodých, navzájem svařených plátů lodí z nichž sem tam koukalo automatické světlo, tvořící ponuré šero. Chodba se táhla vpřed a pak zatáčkou vpravo, za ní se větvila několika bočními dveřmi, podle všeho zajištěnými, ale především velkým sálem přímo vpředu a bohužel i dalším uvítacím výborem. Ten tvořilo pro změnu šest vojáků s běžnou výzbrojí blasterů, stojících na konci chodby v ústí sálu. Jakmile tě uviděli spustili palbu, nebyla zvlášť účinná, především proto že jí využívali hlavně k vlastnímu krytí, tedy k rozdělení se do dvou skupin a skrytí za rohy průchodu. Poté už palba nabyla na přesnosti a bohužel se ti tak také odhalil pohled o dost nemilejší. S ústupem vojáků na strany jsi totiž uviděl jeho. Uprostřed sálu stála postava, nebyla oblečená v černé róbě, nekoukala po tobě žhnoucíma očima, nebyl to žádný temnou stranou zmrzačený sith. Byl to mladý muž, jen o pár let starší nežli ty, stál tam klidně, oblečený v padawanské róbě, takřka ukázkové. S rukama v bok tam stál a hleděl hnědýma očima přímo na tebe, jeho krátký sestřih, jeho copánek, jeho u pasu pověšená rukojeť meče, to vše mluvilo jasně. Byl to padawan řádu, tak jako ty a přece bylo jisté, že tu čeká na tebe, že je teď tvým soupeřem.
-
Rein Steep
- Učedník
- Příspěvky: 75
- Registrován: 20.3.2011 22:22:11
Soustava Malachor; neznámá základna:
Z první odpovědi jsem si dokázal udělat už nějakou představu, snad díky tomu, že jsem si na vyjadřování své mistryně již zvykl. Druhá odpověď ale přinesla jistotu a potřebné informace kvůli zodpovědnosti. Víc vědět nepotřebuji. Popravdě jsem ani nečekal, že mi toho tolik mistryně Shanari poví. Neodpověděl jsem. Nebylo co bych odpovídal. Nic potřebného.
Jen jedno mi vrtalo hlavou. “...většina z nich umí co ty...“ Když jsem to uslyšel, byl jsem překvapen a také mě to trochu popudilo. Nikdy jsem nebyl rád s někým srovnáván i kdyby to snad mělo býti v můj prospěch. Mám silný pocit jedinečnosti, snad se to dá i nazývat pýchou, egoismem, narcismem... Nejsem proti. Uvědomuji si to a těch pocitů se nehodlám vzdát. Dělají mě silnějším. Hranice kontroluji svou opatrností. Přes to všechno se ale budu mít na pozoru, s někým, kdo bude používat Sílu proti mně se setkávám prvně.
Rychlým krokem se držím za mistryní. Došli jsme až k automatickým dveřím, hned se otevřely a mistryně jimi svižně proběhla. Za dveřmi se otevřela úzká chodba a v ní stálo pět připravených mužů s připravenými zbraněmi v rukou. Meč už jsem měl v ruce oranžová barva se odrážela na mé ruce a po stěnách chodby. Zůstal jsem však jen stát v nízké bojové pozici a sledoval jak střela za střelou vylétává z hlavně blasterů a následně se vrací zpět, nejčastěji ke svému vysílateli. Mistryně odrazila každou střelu i tu, která neletěla na ni. Na tváři se jí neobjevila jediná vráska. Ve všem si byla jistá. Nepochybovala o tom, že se žádná střela nedostane za ní. Brzy bylo vše u konce světla všech světelných mečů v chodbě pohasla. Muži skučeli na zemi. Není snad lepší ukončit jejich život než je nechat v bolestech tady na zemi...? S touto myšlenkou už jsem se několikrát setkal, ale ještě nikdy jsem se nezeptal mistryně. Vlastně ani nevím proč. Asi nebyla vhodná příležitost. Vrátil jsem svůj meč zpátky na opasek a vydal se za mistryní dál chodbou.
Chodby nás dovedly až k do malé místnosti s třemi dveřmi. Tam jsme posečkali pár vteřin, poté mistryně podala krátké výstižné instrukce a následně jsme skoro najednou odešli každý svou určenou cestou.
Dveře se otevřely a já vkročil do poněkud širší chodby, než jakými jsme procházeli. To mě trochu ubezpečilo, čím více prostoru, tím lépe pro mne. Pravdou ovšem bylo, že chodba to byla pořád dost malá, což se pro mne mohlo stát nevýhodou. Ale, důvěru v sobě jsem měl. Zmírnil jsem tempo a prohlédl si stěny chodby. Obložení nevypadalo vůbec původně. Nejspíš bylo děláno na několikrát, sem a tam koukal nějaký kovový plát nebo šroub. Světla nesvítila zrovna moc jasně a v chodbě bylo šero. Usmál jsem se. Jak typické...
Šel jsem dál chodbou a došel až k odbočce doprava, nezastavoval jsem se a zahnul za roh. Chodba pokračovala dál a ústila ve velký sál. Víc jsem si prohlédnout nestihl. Chodbu znovu ozářilo oranžové světlo a záblesky střel z blasterů. Zdrojů bylo dost, šest a i když zatím střílely jen naslepo, jelikož se rozutekly za rohy východu, odrážel jsem jen ty střely, které šly přímo na mě a libovolným směrem. Ukázalo se, že bych za chvíli neměl ani na výběr. Střely začaly být přesnější a stahovaly se blíže ke mně. Musel jsem se zbavit pozice terče. Jednak kvůli nebezpečí, že by mě mohli každou chvílí zasáhnout a druhak kvůli postavě uprostřed sálu. Byla to osoba, o které mluvila mistryně Shanari. Copánek, róba, meč u pasu. Nejspíš padlý padawan. Sledoval mě. Už mi moc času nezbývalo, cítil jsem, že nápor střel už moc dlouho neudržím. Hnul jsem se z místa. Obrovskou rychlostí jsem sebou mrštil proti zdi vedle mě, odrazil se jednou nohou od země a druhou položil na zeď. Vymrštil jsem tělo vzhůru a volnou rukou jsem se při přemetu ještě odrazil od stropu – moc prostoru zde nebylo. Dopadl jsem, tělo skoro položené na zemi a v ten samý okamžik jsem levou rukou s křečovitě rozevřenou dlaní využil léta tréninku Síly za účelem vytrhnout zbraně střelcům. Jen je surově vyrvat z jejich rukou a přitáhnout je dostatečně daleko od nich, abych mohl dalším použitím síly vytrhnout ze zdi ty nejuvolněnější části a poslat je na vojáky. Nebyl jsem si jistý, jak moc silně je dokážu vrhnout k nim a tak jsem připraven svou důvěru předat setrvačnosti.
Z první odpovědi jsem si dokázal udělat už nějakou představu, snad díky tomu, že jsem si na vyjadřování své mistryně již zvykl. Druhá odpověď ale přinesla jistotu a potřebné informace kvůli zodpovědnosti. Víc vědět nepotřebuji. Popravdě jsem ani nečekal, že mi toho tolik mistryně Shanari poví. Neodpověděl jsem. Nebylo co bych odpovídal. Nic potřebného.
Jen jedno mi vrtalo hlavou. “...většina z nich umí co ty...“ Když jsem to uslyšel, byl jsem překvapen a také mě to trochu popudilo. Nikdy jsem nebyl rád s někým srovnáván i kdyby to snad mělo býti v můj prospěch. Mám silný pocit jedinečnosti, snad se to dá i nazývat pýchou, egoismem, narcismem... Nejsem proti. Uvědomuji si to a těch pocitů se nehodlám vzdát. Dělají mě silnějším. Hranice kontroluji svou opatrností. Přes to všechno se ale budu mít na pozoru, s někým, kdo bude používat Sílu proti mně se setkávám prvně.
Rychlým krokem se držím za mistryní. Došli jsme až k automatickým dveřím, hned se otevřely a mistryně jimi svižně proběhla. Za dveřmi se otevřela úzká chodba a v ní stálo pět připravených mužů s připravenými zbraněmi v rukou. Meč už jsem měl v ruce oranžová barva se odrážela na mé ruce a po stěnách chodby. Zůstal jsem však jen stát v nízké bojové pozici a sledoval jak střela za střelou vylétává z hlavně blasterů a následně se vrací zpět, nejčastěji ke svému vysílateli. Mistryně odrazila každou střelu i tu, která neletěla na ni. Na tváři se jí neobjevila jediná vráska. Ve všem si byla jistá. Nepochybovala o tom, že se žádná střela nedostane za ní. Brzy bylo vše u konce světla všech světelných mečů v chodbě pohasla. Muži skučeli na zemi. Není snad lepší ukončit jejich život než je nechat v bolestech tady na zemi...? S touto myšlenkou už jsem se několikrát setkal, ale ještě nikdy jsem se nezeptal mistryně. Vlastně ani nevím proč. Asi nebyla vhodná příležitost. Vrátil jsem svůj meč zpátky na opasek a vydal se za mistryní dál chodbou.
Chodby nás dovedly až k do malé místnosti s třemi dveřmi. Tam jsme posečkali pár vteřin, poté mistryně podala krátké výstižné instrukce a následně jsme skoro najednou odešli každý svou určenou cestou.
Dveře se otevřely a já vkročil do poněkud širší chodby, než jakými jsme procházeli. To mě trochu ubezpečilo, čím více prostoru, tím lépe pro mne. Pravdou ovšem bylo, že chodba to byla pořád dost malá, což se pro mne mohlo stát nevýhodou. Ale, důvěru v sobě jsem měl. Zmírnil jsem tempo a prohlédl si stěny chodby. Obložení nevypadalo vůbec původně. Nejspíš bylo děláno na několikrát, sem a tam koukal nějaký kovový plát nebo šroub. Světla nesvítila zrovna moc jasně a v chodbě bylo šero. Usmál jsem se. Jak typické...
Šel jsem dál chodbou a došel až k odbočce doprava, nezastavoval jsem se a zahnul za roh. Chodba pokračovala dál a ústila ve velký sál. Víc jsem si prohlédnout nestihl. Chodbu znovu ozářilo oranžové světlo a záblesky střel z blasterů. Zdrojů bylo dost, šest a i když zatím střílely jen naslepo, jelikož se rozutekly za rohy východu, odrážel jsem jen ty střely, které šly přímo na mě a libovolným směrem. Ukázalo se, že bych za chvíli neměl ani na výběr. Střely začaly být přesnější a stahovaly se blíže ke mně. Musel jsem se zbavit pozice terče. Jednak kvůli nebezpečí, že by mě mohli každou chvílí zasáhnout a druhak kvůli postavě uprostřed sálu. Byla to osoba, o které mluvila mistryně Shanari. Copánek, róba, meč u pasu. Nejspíš padlý padawan. Sledoval mě. Už mi moc času nezbývalo, cítil jsem, že nápor střel už moc dlouho neudržím. Hnul jsem se z místa. Obrovskou rychlostí jsem sebou mrštil proti zdi vedle mě, odrazil se jednou nohou od země a druhou položil na zeď. Vymrštil jsem tělo vzhůru a volnou rukou jsem se při přemetu ještě odrazil od stropu – moc prostoru zde nebylo. Dopadl jsem, tělo skoro položené na zemi a v ten samý okamžik jsem levou rukou s křečovitě rozevřenou dlaní využil léta tréninku Síly za účelem vytrhnout zbraně střelcům. Jen je surově vyrvat z jejich rukou a přitáhnout je dostatečně daleko od nich, abych mohl dalším použitím síly vytrhnout ze zdi ty nejuvolněnější části a poslat je na vojáky. Nebyl jsem si jistý, jak moc silně je dokážu vrhnout k nim a tak jsem připraven svou důvěru předat setrvačnosti.
Soustava Malachor; neznámá základna:
Reagoval jsi dost prudce, ale nijak neuváženě, bylo vidět že léta s mistryní na tobě zanechala skutečně stopy. Rozhodl jsi se přejít do útoku, tedy aspoň tak to muselo všem pozorovatelům připadat. Prudce jsi se vrhl bokem proti zdi, abys uhnul náporu střelců. Ti, vyděšení z tvého prudkého pohybu se dali do o dost intenzivnější, palby, pravda ta postrádala dost na přesnosti, ovšem stejně tak i tvoje schopnost reagovat v tvé akrobacii na ní. Tento tvůj tah vyvolal ve tváři bojovníka hluboký a zlověstný úsměv, ale jinak se ani nehnul. Nějakým spíše štěstím se ti vydařilo odrazit několik výstřelů do země, ale stejně tak jsi ucítil, jak se ti několik střel otřelo teple o tělo a bohužel nejen to. Žár, výbuch tlaku, příval bolesti v boku, to vše jsi ucítil takřka současně.
K zemi jsi dopadl o dost tvrději než jsi měl v úmyslu a nedokázal jsi si zabránit věnovat alespoň jediný pohled svému zranění. Jaké bylo tvé překvapení, když jsi místo takřka smrtelného zranění zahlédl ohořelou tuniku a lehké zranění v místě kde byl na tvém opasku předtím balíček s první pomocí. Z něj zde zbyla jen ohořelá spona a pár malých zbytků termoplastu, zato kus od tebe se na zemi válelo několik desítek zčernalých, občas ještě hořících válečků, zbytků tvé lékárničky. Byl jsi takřka v pořádku, tedy aspoň fyzicky, duševně jsi se pomalu ale jistě musel připravit na další nekonečný rozhovor-nerozhovor s mistryní, ta určitě nebude nadšená z tvého zranění i když nijak vážného. Tento pohled tě trochu uklidnil a tvé zastavení zase střelce, bohužel jen natolik, aby svou střelbu opět soustředili jen na jedno místo, to kde jsi byl ty. Zkusil jsi se vrátit ke svému plánu, napjal jsi ruku, ale všude-doráživší střelba ti nedovolila dávku soustředění kterou bys jej uskutečnil, rozhodně ne na nějakých dvacet metrů, které ti ke střelcům chybělo. Ovšem zadařilo se ti v jiném ohledu, když jsi se totiž rozhodl využít jako zbraň chodbu, vytrhl jsi hned na první pokus asi dva tucty plátů, jistě některé měli velikost jen pár centimetrů, ale pár mělo i víc než metr. Za tento úspěch jsi z velké části asi vděčil odrážení střel mečem, ty totiž nemalým dílem narušily konzistentnost zdí. Nečekaným důsledkem této akce byl tak vznik jakési obrané zdi před tebou, zeď to nebyla příliš kompaktní, několik ve vzduchu plujících plátů plastoceli se nedalo označit za neprůstřelné, ale nevyžadovalo si to tolik tvé pozornosti, abys zbytek nebyl schopen pokrýt svým mečem. Ano, byla tu i možnost pokusit se tuto plující masu více ovládnout Silou a možná z ní stvořit mnohem dokonalejší štít, ale stejně tak jí šlo vrhnout proti protivníkům, jak jsi plánoval. Důvodem, proč jsi tak okamžitě neudělal, bylo tvé překvapení, koneckonců vytrhnout pohybem paže přes dvacet plátů, ať už jakkoli kvalitně navřených, bylo trochu víc než jsi čekal. O této "stanici" se skutečně nedalo tvrdit, že by byla tím nejpevnějším konstrukčním počinem v historii.
Druhou stranou pak ale byli tví protivníci, většina vojáků byla tvým postupem a nastalou situací dost jasně vyděšených. Očividně nic podobného nečekali a ze strachu teď přešli k o dost nebezpečnějším možnostem. V jejich rukou se totiž objevilo několik tepelných granátů. V tvé situaci to zase takový problém nebyl, použili-li by je, jistě by jsi dokázal použít pláty ke krytí, stejně jako tu byla možnost použít telekinezi k jejich vrácení. Problém ale byl stav a pevnost okolí, nabízela se totiž otázka, zda tato stanice, nebo přinejmenším tato její sekce, může podobný výbuch přežít, a nutno říci, bylo tu dost důvodů o tom pochybovat.
Nakonec, po pár vteřinách, jsi se přece rozhodl hodit svým štítem po vojácích. K této akci jsi použil hodně Síly i razance a bylo to vidět. Pláty se vydaly na svou pouť solidní rychlostí a nebylo pochyb, že správným směrem. Avšak vojáci na ně nehodlali počkat, jakmile pochopili o co jde, okamžitě se skryli za rohy průchodu, jediný kdo tak byl v zóně dopadu aspoň části plátů byl neznámí bojovník. Ten použil metodu asi nejjednodušší a zpoza vzdalujících se plátů zazářila modrá záře. Šesti pevnými seky svůj problém vyřešil a zbytky plátů se prohnali kolem něj dál až na podlahu na konci sálu. Bojovník klidně deaktivoval své ostří a vrátil je na opasek aniž by se hnul z místa. Podobně tomu bylo i u vojáků, ti pro změnu opět vykoukli zpoza otlučených rohů, ve všech rukou se objevily opět blastery, které začali vzápětí znovu svou píseň smrti, ale i tak si většina nechala granáty po ruce. Jednoznačně pro ně představovali poslední možnost, na níž ještě byl čas.
Reagoval jsi dost prudce, ale nijak neuváženě, bylo vidět že léta s mistryní na tobě zanechala skutečně stopy. Rozhodl jsi se přejít do útoku, tedy aspoň tak to muselo všem pozorovatelům připadat. Prudce jsi se vrhl bokem proti zdi, abys uhnul náporu střelců. Ti, vyděšení z tvého prudkého pohybu se dali do o dost intenzivnější, palby, pravda ta postrádala dost na přesnosti, ovšem stejně tak i tvoje schopnost reagovat v tvé akrobacii na ní. Tento tvůj tah vyvolal ve tváři bojovníka hluboký a zlověstný úsměv, ale jinak se ani nehnul. Nějakým spíše štěstím se ti vydařilo odrazit několik výstřelů do země, ale stejně tak jsi ucítil, jak se ti několik střel otřelo teple o tělo a bohužel nejen to. Žár, výbuch tlaku, příval bolesti v boku, to vše jsi ucítil takřka současně.
K zemi jsi dopadl o dost tvrději než jsi měl v úmyslu a nedokázal jsi si zabránit věnovat alespoň jediný pohled svému zranění. Jaké bylo tvé překvapení, když jsi místo takřka smrtelného zranění zahlédl ohořelou tuniku a lehké zranění v místě kde byl na tvém opasku předtím balíček s první pomocí. Z něj zde zbyla jen ohořelá spona a pár malých zbytků termoplastu, zato kus od tebe se na zemi válelo několik desítek zčernalých, občas ještě hořících válečků, zbytků tvé lékárničky. Byl jsi takřka v pořádku, tedy aspoň fyzicky, duševně jsi se pomalu ale jistě musel připravit na další nekonečný rozhovor-nerozhovor s mistryní, ta určitě nebude nadšená z tvého zranění i když nijak vážného. Tento pohled tě trochu uklidnil a tvé zastavení zase střelce, bohužel jen natolik, aby svou střelbu opět soustředili jen na jedno místo, to kde jsi byl ty. Zkusil jsi se vrátit ke svému plánu, napjal jsi ruku, ale všude-doráživší střelba ti nedovolila dávku soustředění kterou bys jej uskutečnil, rozhodně ne na nějakých dvacet metrů, které ti ke střelcům chybělo. Ovšem zadařilo se ti v jiném ohledu, když jsi se totiž rozhodl využít jako zbraň chodbu, vytrhl jsi hned na první pokus asi dva tucty plátů, jistě některé měli velikost jen pár centimetrů, ale pár mělo i víc než metr. Za tento úspěch jsi z velké části asi vděčil odrážení střel mečem, ty totiž nemalým dílem narušily konzistentnost zdí. Nečekaným důsledkem této akce byl tak vznik jakési obrané zdi před tebou, zeď to nebyla příliš kompaktní, několik ve vzduchu plujících plátů plastoceli se nedalo označit za neprůstřelné, ale nevyžadovalo si to tolik tvé pozornosti, abys zbytek nebyl schopen pokrýt svým mečem. Ano, byla tu i možnost pokusit se tuto plující masu více ovládnout Silou a možná z ní stvořit mnohem dokonalejší štít, ale stejně tak jí šlo vrhnout proti protivníkům, jak jsi plánoval. Důvodem, proč jsi tak okamžitě neudělal, bylo tvé překvapení, koneckonců vytrhnout pohybem paže přes dvacet plátů, ať už jakkoli kvalitně navřených, bylo trochu víc než jsi čekal. O této "stanici" se skutečně nedalo tvrdit, že by byla tím nejpevnějším konstrukčním počinem v historii.
Druhou stranou pak ale byli tví protivníci, většina vojáků byla tvým postupem a nastalou situací dost jasně vyděšených. Očividně nic podobného nečekali a ze strachu teď přešli k o dost nebezpečnějším možnostem. V jejich rukou se totiž objevilo několik tepelných granátů. V tvé situaci to zase takový problém nebyl, použili-li by je, jistě by jsi dokázal použít pláty ke krytí, stejně jako tu byla možnost použít telekinezi k jejich vrácení. Problém ale byl stav a pevnost okolí, nabízela se totiž otázka, zda tato stanice, nebo přinejmenším tato její sekce, může podobný výbuch přežít, a nutno říci, bylo tu dost důvodů o tom pochybovat.
Nakonec, po pár vteřinách, jsi se přece rozhodl hodit svým štítem po vojácích. K této akci jsi použil hodně Síly i razance a bylo to vidět. Pláty se vydaly na svou pouť solidní rychlostí a nebylo pochyb, že správným směrem. Avšak vojáci na ně nehodlali počkat, jakmile pochopili o co jde, okamžitě se skryli za rohy průchodu, jediný kdo tak byl v zóně dopadu aspoň části plátů byl neznámí bojovník. Ten použil metodu asi nejjednodušší a zpoza vzdalujících se plátů zazářila modrá záře. Šesti pevnými seky svůj problém vyřešil a zbytky plátů se prohnali kolem něj dál až na podlahu na konci sálu. Bojovník klidně deaktivoval své ostří a vrátil je na opasek aniž by se hnul z místa. Podobně tomu bylo i u vojáků, ti pro změnu opět vykoukli zpoza otlučených rohů, ve všech rukou se objevily opět blastery, které začali vzápětí znovu svou píseň smrti, ale i tak si většina nechala granáty po ruce. Jednoznačně pro ně představovali poslední možnost, na níž ještě byl čas.
-
Rein Steep
- Učedník
- Příspěvky: 75
- Registrován: 20.3.2011 22:22:11
Soustava Malachor; neznámá základna:
A do prdele...! Syknu bolestí a pohled mi instinktivně sjede dolů k boku, kde jsem ucítil zásah. Lékárnička byla na kusy a v tmavé tunice zela ohořelá díra. To mě mrzelo dost, tenhle elastický materiál se opravuje jen velice nelehko. Pocítil jsem osobní zklamání nad tím, že mi můj plán nevyšel, ba že jsem se dostal do ještě horší situace. A to snad i více do budoucna; uvědomil jsem si totiž, ono zranění bude mistryně brát dosti negativně, hlavně vůči mě. Nejspíš si budu muset vymyslet nějakou povídačku o laserových kanónech... Teď jsem měl ale opravdové štěstí, či za to snad mohla prozřetelnost? Onen podařený-nepodařený zásah mi ale trochu zvedl náladu.
Po tom co jsem dopadl na zem, palba na chvíli skoro ustala. V nízkém dřepu zvednu hlavu ke střelcům a ušklíbnu se na ně. Vzápětí se na mne znovu vrhne déšť střel a krytí začne na novo. Ve stejný okamžik zvednu levou ruku a pokusím se o dokončení mého plánu. Hned ji ale položím zpět na meč. Příležitost jsem propásl. Nedokážu se plně soustředit na to, abych jim na tu vzdálenost vytrhl zbraně. Vykryji dalších několik střel a posunu se o kousek dopředu rychlým kotoulem. Na jeho konci znovu zvednu ruku a pár bezpečných milisekund proměním ve vytrhnutí nepevně držících plátů na stěně. Střelci mi najednou zmizí ze zorného pole, stejně jako celý sál. Přijde mi, jako bych odtrhnul celý jeden blok obložení chodby. Sem tam proletí nějaká střela, tu ale jen tak ledabyle odrazím s minimální námahou. Znovu se pousměji a asi dvě vteřiny se dívám na onu střenu utvořenou z plátů mnou vytržených. Popravdě jsem opravdu nečekal, že toho ze stěny dostanu tolik. Přes mezery mezi pláty zaznamenám změnu počinů vojáků. Palba znovu ustala, ale blastery vystřídaly detonátory. A sakra...
Vzpamatuji se. Udělám dva skoky vpřed a vší silou vrhnu všechny pláty chodbou vpřed. Objekt se prořítí prostorem až do sálu. Úsměv mi ale hned zmizí z tváře, když znovu spatřím sál, přes který se stěna trosek vrhla až k postavě. O okamžik později pláty ze stěn ležely rozsekané na zemi. A co hůř, zpoza rohů se znovu objevily hlavně blasterů před tvářemi všech šesti mužů. Dostal jsem chuť si znovu zanadávat, ale místo toho jsem se soustředil na odrážení střel. Pokud to šlo, tak jsem i uhýbal.
Během mých několika posledních počinech jsem si nemohl nevšimnout postupně se měnícího výrazů ve tvářích vojáků. Byli překvapeni. Nic takového nečekali. Začali dostávat strach. Rozhodl jsem se toho využít. Stejně už mi moc možností jak ukončit tohle obležení nezbývalo. Začal jsem postupovat kupředu, do sálu a hlavně blíže k vojákům. V tréninku jsem se vždy soustředil na akrobacii a kombinoval jsem ji s bojem světelným mečem. Však jsem také cvičil Ataru. Tady v té chodbě jsem své schopnosti z tohoto stylu ale opravdu proměnit nemohl. Snad jen k vyvinutí větší rychlosti. To mi ale také dopřáno nebylo, musel jsem se soustředit na odrážení dotírajících střel. Více jsem se rozkročil abych získal větší oporu a mohl lépe hýbat celým trupem.
Byl jsem si vědom toho, že tohle moc dlouho vydržet nemůžu a tak jsem se zase začal soustředit na sílu. Jestli se mi podaří dostat se ke střelcům dostatečně blízko, znovu je zkusím zbavit zbraní, alespoň některé. Bral jsem na vědomí i jejich granáty, které měli stále připravené. Věřil jsem, že v případě jejich použití bych byl schopen je Silou odrazit. Nejlépe do sálu. Opravdu nechci, aby byl východ z chodby zapečetěn, či ještě hůře, aby chodba spadla na mě.
A do prdele...! Syknu bolestí a pohled mi instinktivně sjede dolů k boku, kde jsem ucítil zásah. Lékárnička byla na kusy a v tmavé tunice zela ohořelá díra. To mě mrzelo dost, tenhle elastický materiál se opravuje jen velice nelehko. Pocítil jsem osobní zklamání nad tím, že mi můj plán nevyšel, ba že jsem se dostal do ještě horší situace. A to snad i více do budoucna; uvědomil jsem si totiž, ono zranění bude mistryně brát dosti negativně, hlavně vůči mě. Nejspíš si budu muset vymyslet nějakou povídačku o laserových kanónech... Teď jsem měl ale opravdové štěstí, či za to snad mohla prozřetelnost? Onen podařený-nepodařený zásah mi ale trochu zvedl náladu.
Po tom co jsem dopadl na zem, palba na chvíli skoro ustala. V nízkém dřepu zvednu hlavu ke střelcům a ušklíbnu se na ně. Vzápětí se na mne znovu vrhne déšť střel a krytí začne na novo. Ve stejný okamžik zvednu levou ruku a pokusím se o dokončení mého plánu. Hned ji ale položím zpět na meč. Příležitost jsem propásl. Nedokážu se plně soustředit na to, abych jim na tu vzdálenost vytrhl zbraně. Vykryji dalších několik střel a posunu se o kousek dopředu rychlým kotoulem. Na jeho konci znovu zvednu ruku a pár bezpečných milisekund proměním ve vytrhnutí nepevně držících plátů na stěně. Střelci mi najednou zmizí ze zorného pole, stejně jako celý sál. Přijde mi, jako bych odtrhnul celý jeden blok obložení chodby. Sem tam proletí nějaká střela, tu ale jen tak ledabyle odrazím s minimální námahou. Znovu se pousměji a asi dvě vteřiny se dívám na onu střenu utvořenou z plátů mnou vytržených. Popravdě jsem opravdu nečekal, že toho ze stěny dostanu tolik. Přes mezery mezi pláty zaznamenám změnu počinů vojáků. Palba znovu ustala, ale blastery vystřídaly detonátory. A sakra...
Vzpamatuji se. Udělám dva skoky vpřed a vší silou vrhnu všechny pláty chodbou vpřed. Objekt se prořítí prostorem až do sálu. Úsměv mi ale hned zmizí z tváře, když znovu spatřím sál, přes který se stěna trosek vrhla až k postavě. O okamžik později pláty ze stěn ležely rozsekané na zemi. A co hůř, zpoza rohů se znovu objevily hlavně blasterů před tvářemi všech šesti mužů. Dostal jsem chuť si znovu zanadávat, ale místo toho jsem se soustředil na odrážení střel. Pokud to šlo, tak jsem i uhýbal.
Během mých několika posledních počinech jsem si nemohl nevšimnout postupně se měnícího výrazů ve tvářích vojáků. Byli překvapeni. Nic takového nečekali. Začali dostávat strach. Rozhodl jsem se toho využít. Stejně už mi moc možností jak ukončit tohle obležení nezbývalo. Začal jsem postupovat kupředu, do sálu a hlavně blíže k vojákům. V tréninku jsem se vždy soustředil na akrobacii a kombinoval jsem ji s bojem světelným mečem. Však jsem také cvičil Ataru. Tady v té chodbě jsem své schopnosti z tohoto stylu ale opravdu proměnit nemohl. Snad jen k vyvinutí větší rychlosti. To mi ale také dopřáno nebylo, musel jsem se soustředit na odrážení dotírajících střel. Více jsem se rozkročil abych získal větší oporu a mohl lépe hýbat celým trupem.
Byl jsem si vědom toho, že tohle moc dlouho vydržet nemůžu a tak jsem se zase začal soustředit na sílu. Jestli se mi podaří dostat se ke střelcům dostatečně blízko, znovu je zkusím zbavit zbraní, alespoň některé. Bral jsem na vědomí i jejich granáty, které měli stále připravené. Věřil jsem, že v případě jejich použití bych byl schopen je Silou odrazit. Nejlépe do sálu. Opravdu nechci, aby byl východ z chodby zapečetěn, či ještě hůře, aby chodba spadla na mě.
Soustava Malachor; neznámá základna:
Stál jsi v sále, pár metrů před tebou nehybná postava podawana upírající na tebe pohled a v periferním vidění to co zbylo z vojáků. Stalo se toho tolik. V posledních pár minutách se odvinulo tolik věcí, že jsi si připadal spíše jako divák.
Blázni!
Promluvil najednou tiše padawan, jeho výtka byla důrazná, ale klidná, jako by byla jen konstatováním.
Stalo se toho tolik. Ještě před pár okamžiky jsi stál v chodbě doslova bombardován smrští blasterových střel. Ještě před chvílí jsi předváděl šílený tanec těla, spleť úhybů, úskoků, otoček a prudkých pohybů meče jen abys uhnul všem střelám těch, kteří se teď váleli mrtví v rozích sálu. Ještě před chvílí jsi si myslel, že tvůj největší problém bude, jak si poradit s granáty. Tehdy jsi i přes odpor vojáků postupoval vpřed, nebyl to postup zrovna úchvatný a rozhodně nebyl z nejrychlejších, vlastně těch pár metrů na dosah k vojákům tě stálo skoro deset minut a pár vrásek když tě několik střel minulo poněkud blíže než by sis byl přál. Nicméně se ti podařilo dostat se na dosah a neváhal jsi toho využít, jediným trhnutím ruky jsi zbavil čtyři vojáky zbraní. Byl to výkon obdivuhodný a velký podíl na něm měla bezpochyby situace. Přeci jen bylo dobře, že kodex Jedi nehovořil o adrenalinu, jinak bys byl jistě již prohlášen Sithem, možná i jedním z jejich lordů. Srdce ti totiž bušilo až v hlavě a krev pulzovala tak, že jsi cítil každý sval. Právě proto jsi co následovalo viděl jako zpomalené divadlo, navíc takové, jehož důvody ti trvalo chvíli pochopit. V momentě kdy jsi totiž vytrhl blastery z jejich rukou, prokázali vojáci že nepatří mezi začátečníky a v jejich rukou se objevily granáty. Neváhali, okamžitě napjali paže k hodu, zamířili a...
A vzlétli. Ano, jejich nohy se bleskově odlepili od země a oni se ve zběsilém rytmu čerstvě vylovené ryby vznesli nad zem. Nebyla to však tvá Síla jež je tam držela, ne byl to on. Padawan za nimi stál stále pevně, jen jeho ruce teď pozvedlé v gestu tak známém mu dávali jasnou vinu. Nedržel je tam dlouho, vteřinu, dvě, pak prudce máchl rukama od sebe a ty jsi jen sledoval, jak se jeho vlastní muži vrhají obrovskou rychlostí k bočním stěnám sálu. I přes jejich vyděšené povykování jsi slyšel křupání kostí při jejich střetu se zdí. Povykování ustalo, všechno ustalo, bylo hrobové ticho mrtvých, jímž se jako ozvěna neslo tiché šustění látky padawanova roucha svěšujícího své rukávy opět k zemi.
Trvalo to jen moment a už tam zase tak stál, nehybně čekal bezeslova, jen se díval. Pomalu jsi prošel do sálu, co jiného šlo udělat.
Blázni!
Stál jsi v sále, pár metrů před tebou nehybná postava podawana upírající na tebe pohled a v periferním vidění to co zbylo z vojáků. Stalo se toho tolik. V posledních pár minutách se odvinulo tolik věcí, že jsi si připadal spíše jako divák.
Blázni!
Promluvil najednou tiše padawan, jeho výtka byla důrazná, ale klidná, jako by byla jen konstatováním.
Stalo se toho tolik. Ještě před pár okamžiky jsi stál v chodbě doslova bombardován smrští blasterových střel. Ještě před chvílí jsi předváděl šílený tanec těla, spleť úhybů, úskoků, otoček a prudkých pohybů meče jen abys uhnul všem střelám těch, kteří se teď váleli mrtví v rozích sálu. Ještě před chvílí jsi si myslel, že tvůj největší problém bude, jak si poradit s granáty. Tehdy jsi i přes odpor vojáků postupoval vpřed, nebyl to postup zrovna úchvatný a rozhodně nebyl z nejrychlejších, vlastně těch pár metrů na dosah k vojákům tě stálo skoro deset minut a pár vrásek když tě několik střel minulo poněkud blíže než by sis byl přál. Nicméně se ti podařilo dostat se na dosah a neváhal jsi toho využít, jediným trhnutím ruky jsi zbavil čtyři vojáky zbraní. Byl to výkon obdivuhodný a velký podíl na něm měla bezpochyby situace. Přeci jen bylo dobře, že kodex Jedi nehovořil o adrenalinu, jinak bys byl jistě již prohlášen Sithem, možná i jedním z jejich lordů. Srdce ti totiž bušilo až v hlavě a krev pulzovala tak, že jsi cítil každý sval. Právě proto jsi co následovalo viděl jako zpomalené divadlo, navíc takové, jehož důvody ti trvalo chvíli pochopit. V momentě kdy jsi totiž vytrhl blastery z jejich rukou, prokázali vojáci že nepatří mezi začátečníky a v jejich rukou se objevily granáty. Neváhali, okamžitě napjali paže k hodu, zamířili a...
A vzlétli. Ano, jejich nohy se bleskově odlepili od země a oni se ve zběsilém rytmu čerstvě vylovené ryby vznesli nad zem. Nebyla to však tvá Síla jež je tam držela, ne byl to on. Padawan za nimi stál stále pevně, jen jeho ruce teď pozvedlé v gestu tak známém mu dávali jasnou vinu. Nedržel je tam dlouho, vteřinu, dvě, pak prudce máchl rukama od sebe a ty jsi jen sledoval, jak se jeho vlastní muži vrhají obrovskou rychlostí k bočním stěnám sálu. I přes jejich vyděšené povykování jsi slyšel křupání kostí při jejich střetu se zdí. Povykování ustalo, všechno ustalo, bylo hrobové ticho mrtvých, jímž se jako ozvěna neslo tiché šustění látky padawanova roucha svěšujícího své rukávy opět k zemi.
Trvalo to jen moment a už tam zase tak stál, nehybně čekal bezeslova, jen se díval. Pomalu jsi prošel do sálu, co jiného šlo udělat.
Blázni!
-
Rein Steep
- Učedník
- Příspěvky: 75
- Registrován: 20.3.2011 22:22:11
Soustava Malachor; neznámá základna:
Můj výraz ve tváři už dávno nebyl klidný. To by musely být mimické svaly odříznuté od obou hemisfér mozku. Vložil jsem veškeré své soustředění na každičkou střelu, která se blížila k mému tělu. Na každou. Jednu odrazila čepel meče, druhou hned po ní, třetí následovala, před další jsem se sehnul a vzápětí zvedl pravou nohu ze země. Na místo, kde předtím ležela, dopadla střela, jiná se otřela o zvednutou nohu a na tmavých kalhotách udělala ještě tmavší šmouhu. Noha hned dopadla na zem a druhá se rychle přesunula kupředu, aby se mohla vzápětí zase vrátit zpátky. Byl jsem stále široce rozkročený a snažil jsem se pohybovat od jedné stěny ke druhé v nepředvídatelných intervalech. Postupy se v rozdílech s ústupy daly měřit na centimetry. Někdy se mi podařilo postoupit o metr najednou, hned jsem ale musel uskočit zpět, abych se vyhnul jinému houfu střel, jehož příbuzné jsem před okamžikem odrazil všemi směry ode mne.
Obličej jsem měl zkřivený bojovým zápalem. Cítil jsem, jak se mi do něj nahrnula krev a jak mi stéká malá kapička potu přes spánek dolů. Srdce mi bilo jako kdyby snad už nikdy nemělo přijmout a ani vydat kapičku krve. Každý sval se povoloval a hned zase napínal jak jím ona krev protékala rychlostí puštěné vody.
Začala přicházet jistota. Získal jsem rytmus. Pohyby se zrychlily a nabyly na jistotě. Náhodné odražení střely se stalo výjimkou; když letělo více střel na stejné místo, pohnul jsem jen zápěstím a střely postupně dopadly na čepel a stejnou rychlostí jako přiletěly a zase se odrazili na stěny či strop chodby.
Vztyčil jsem se. Prudkým, jistým pohybem jsem odrazil několik střel a rychle křečovitě švihl levou rukou směrem k vojákům, věnujíc trochu z mé soustředěnosti na jejich zbraně. Čtyři blastery se vyřítily směrem ke mně. Ledabyle jsem nastavil čepel proti střele letící od jednoho z dvou ozbrojených vojáků. Palba ustala, jedny zbraně nahradily jiné. Střelci rozmáchli rukou držící granát a už už jsem viděl neexistující letící objekt.
Jejich těla sebou však najednou škubla a zdvihla se do vzduchu. Plni překvapení zůstali pár chvil viset ve vzduchu. Jak najednou ona věčná akce, světelné záblesky a neustálý pohyb ustaly, mozek se ještě nestihl přizpůsobit a ona chvíle, co zůstali vojáci ve vzduchu, mi přišla neuvěřitelně dlouhá. Potom byli mrštěni hrůznou silou proti zdem sálu. Vyděšené výkřiky hned umlčel náraz na stěnu a křupot kostí.
Na svědomí to měl on. V tu chvíli mi nebyla přímo jasná příčina tohoto činu. Snad nechtěl riskovat výbuch granátů ať v chodbě tak v prostoru sálu. Snad šlo o rituální zabití selhalých...
Nad tím popřemýšlíš jindy...
Tmavě oranžová záře mého meče pohasne a já vstoupím do sálu směřujíc přímo k postavě padawana. Zastavím se až na nějakých pět metrů před ním. Chvíli tam stojím a sleduji ho stejně, jako on sleduje mě.
Většina z nich umí tolik co ty... ta slova mi byla řečena od mistryněa já je pamatoval. Sám jsem se už přesvědčil, že nestojím jen tak před někým. Ale nepochybuji o sobě. Viděl jsem, co dokázal, ale nepochybuji o sobě.
“Jsem Say. Přišel jsem tě odvést.“ Srdce stále buší, ale slova ze mě vyšla jasně a nahlas.
“Půjdeš se mnou?“ Zdvořilostí otázka, ale na odpověď čekám. V nic nedoufám. Mnoho ale očekávám. Pokud přijde na boj, bojovat budu. Budu připraven. Konečně je kolem mne volný prostor, který budu moci využít. Protivníkovy schopnosti v Síle jsem už mohl odhadnout. Nebudou nízké. Můžu očekávat výpady, které budu muset odrazit.
Stojím pevně na místě a sleduji muže stojícího po celou dobu dění v sálu.
Můj výraz ve tváři už dávno nebyl klidný. To by musely být mimické svaly odříznuté od obou hemisfér mozku. Vložil jsem veškeré své soustředění na každičkou střelu, která se blížila k mému tělu. Na každou. Jednu odrazila čepel meče, druhou hned po ní, třetí následovala, před další jsem se sehnul a vzápětí zvedl pravou nohu ze země. Na místo, kde předtím ležela, dopadla střela, jiná se otřela o zvednutou nohu a na tmavých kalhotách udělala ještě tmavší šmouhu. Noha hned dopadla na zem a druhá se rychle přesunula kupředu, aby se mohla vzápětí zase vrátit zpátky. Byl jsem stále široce rozkročený a snažil jsem se pohybovat od jedné stěny ke druhé v nepředvídatelných intervalech. Postupy se v rozdílech s ústupy daly měřit na centimetry. Někdy se mi podařilo postoupit o metr najednou, hned jsem ale musel uskočit zpět, abych se vyhnul jinému houfu střel, jehož příbuzné jsem před okamžikem odrazil všemi směry ode mne.
Obličej jsem měl zkřivený bojovým zápalem. Cítil jsem, jak se mi do něj nahrnula krev a jak mi stéká malá kapička potu přes spánek dolů. Srdce mi bilo jako kdyby snad už nikdy nemělo přijmout a ani vydat kapičku krve. Každý sval se povoloval a hned zase napínal jak jím ona krev protékala rychlostí puštěné vody.
Začala přicházet jistota. Získal jsem rytmus. Pohyby se zrychlily a nabyly na jistotě. Náhodné odražení střely se stalo výjimkou; když letělo více střel na stejné místo, pohnul jsem jen zápěstím a střely postupně dopadly na čepel a stejnou rychlostí jako přiletěly a zase se odrazili na stěny či strop chodby.
Vztyčil jsem se. Prudkým, jistým pohybem jsem odrazil několik střel a rychle křečovitě švihl levou rukou směrem k vojákům, věnujíc trochu z mé soustředěnosti na jejich zbraně. Čtyři blastery se vyřítily směrem ke mně. Ledabyle jsem nastavil čepel proti střele letící od jednoho z dvou ozbrojených vojáků. Palba ustala, jedny zbraně nahradily jiné. Střelci rozmáchli rukou držící granát a už už jsem viděl neexistující letící objekt.
Jejich těla sebou však najednou škubla a zdvihla se do vzduchu. Plni překvapení zůstali pár chvil viset ve vzduchu. Jak najednou ona věčná akce, světelné záblesky a neustálý pohyb ustaly, mozek se ještě nestihl přizpůsobit a ona chvíle, co zůstali vojáci ve vzduchu, mi přišla neuvěřitelně dlouhá. Potom byli mrštěni hrůznou silou proti zdem sálu. Vyděšené výkřiky hned umlčel náraz na stěnu a křupot kostí.
Na svědomí to měl on. V tu chvíli mi nebyla přímo jasná příčina tohoto činu. Snad nechtěl riskovat výbuch granátů ať v chodbě tak v prostoru sálu. Snad šlo o rituální zabití selhalých...
Nad tím popřemýšlíš jindy...
Tmavě oranžová záře mého meče pohasne a já vstoupím do sálu směřujíc přímo k postavě padawana. Zastavím se až na nějakých pět metrů před ním. Chvíli tam stojím a sleduji ho stejně, jako on sleduje mě.
Většina z nich umí tolik co ty... ta slova mi byla řečena od mistryněa já je pamatoval. Sám jsem se už přesvědčil, že nestojím jen tak před někým. Ale nepochybuji o sobě. Viděl jsem, co dokázal, ale nepochybuji o sobě.
“Jsem Say. Přišel jsem tě odvést.“ Srdce stále buší, ale slova ze mě vyšla jasně a nahlas.
“Půjdeš se mnou?“ Zdvořilostí otázka, ale na odpověď čekám. V nic nedoufám. Mnoho ale očekávám. Pokud přijde na boj, bojovat budu. Budu připraven. Konečně je kolem mne volný prostor, který budu moci využít. Protivníkovy schopnosti v Síle jsem už mohl odhadnout. Nebudou nízké. Můžu očekávat výpady, které budu muset odrazit.
Stojím pevně na místě a sleduji muže stojícího po celou dobu dění v sálu.
Soustava Malachor; neznámá základna:
Bojovník si tě prohlížel se stále větším zaujetím, jeho oči po tobě brousily jako zaměřovací senzor.
Odvést kam? Proč jste nás napadli?
Jeho slova byla ledová, stejně jako jeho přístup, jen jeho oči prozrazovaly opak. Klidně stál, hleděl na tebe a čekal na odpověď na své otázky, podle všeho myšlené zcela vážně a upřímně. A navíc, otázky poměrně dobré a účelné.
Jak jsi stál naproti bojovníkovi, mohl sis ho pořádně prohlédnout, jeho róba byla naprosto klasická, těžké plátno pískové barvy, jednoduchý střih, perfektně upravené. Vlastně podobně na tom byl celý, účes, pevně střižený, dokonale upravený, ani vlásek kde být nemá, roucho, pás, boty, vše čisté, upravené, pevné. Celý působil solidním dojmem úcty a síly, dokonce i jeho postoj byl učebnicový, nohy v ideálním rozestupu pro maximální stabilitu, ruce založené tak aby nepůsobil útočně, přesto autoritativně, neutrální pohled bez náznaku emocí, prostě připravený na cokoli. Dojde-li k boji, bude reagovat okamžitě, dojde-li k debatě, bude reagovat diplomaticky. Vlastně to vypadalo, že dojde-li k výbuchu jádra základny, bude on připraven jednat dokonale. Takové jednání si vyžadovalo léta cviku, to bylo bez debat, podobně jako si je vyžadovalo to, co předvedl před momentem.
Co uděláme?
Zazněla náhle další z otázek, stejně podstatná jako ty první a připomínající nutkavost situace.
Bojovník si tě prohlížel se stále větším zaujetím, jeho oči po tobě brousily jako zaměřovací senzor.
Odvést kam? Proč jste nás napadli?
Jeho slova byla ledová, stejně jako jeho přístup, jen jeho oči prozrazovaly opak. Klidně stál, hleděl na tebe a čekal na odpověď na své otázky, podle všeho myšlené zcela vážně a upřímně. A navíc, otázky poměrně dobré a účelné.
Jak jsi stál naproti bojovníkovi, mohl sis ho pořádně prohlédnout, jeho róba byla naprosto klasická, těžké plátno pískové barvy, jednoduchý střih, perfektně upravené. Vlastně podobně na tom byl celý, účes, pevně střižený, dokonale upravený, ani vlásek kde být nemá, roucho, pás, boty, vše čisté, upravené, pevné. Celý působil solidním dojmem úcty a síly, dokonce i jeho postoj byl učebnicový, nohy v ideálním rozestupu pro maximální stabilitu, ruce založené tak aby nepůsobil útočně, přesto autoritativně, neutrální pohled bez náznaku emocí, prostě připravený na cokoli. Dojde-li k boji, bude reagovat okamžitě, dojde-li k debatě, bude reagovat diplomaticky. Vlastně to vypadalo, že dojde-li k výbuchu jádra základny, bude on připraven jednat dokonale. Takové jednání si vyžadovalo léta cviku, to bylo bez debat, podobně jako si je vyžadovalo to, co předvedl před momentem.
Co uděláme?
Zazněla náhle další z otázek, stejně podstatná jako ty první a připomínající nutkavost situace.
-
Rein Steep
- Učedník
- Příspěvky: 75
- Registrován: 20.3.2011 22:22:11
Soustava Malachor; neznámá základna:
Jeho odpovědi mě překvapily. Variantě, že se mnou bude ochoten mluvit jsem moc šancí nepřikládal. Prohlédnul jsem si jej pečlivěji. První co mě napadlo, že celý jeho zevnějšek vypadá jako obrázek ideálního padawana, který si studenti všech možných škol prohlížejí, když dojdou k tématu rytířů Jedi.
V duchu jsem se rozčiloval, že mi mistryně o této misi řekla tak málo, a tak v tuto chvíli nemám moc co odpovídat.
“Co tě vede k tomu, že jsme to my, kdo někoho napadl? Faktem je, že útok vzešel z vaší strany. Tvá otázka by spíše měla znít – proč jsme přijeli. Přijeli jsme, abychom tebe a tvé druhy odvezli do chrámu Jedi. Je zbytečné říkat ti proč . Jistě to víš moc dobře.“ odmlčím se a chvíli ho pozoruji. Z jeho tváře toho moc vyčíst nejde, dává si na sobě hodně záležet, ve všem.
“Co uděláme? Odevzdáš mi svůj meč a já tě odvedu. Pokud to neuděláš, budu to brát jako nesouhlas ke spolupráci a budu nucen tě zneškodnit. Nebezpečí ti nehrozí, pokud se pro tuto chvíli zachováš rozumně a poslechneš mne. odpovím diplomatickým, ale rozhodným tónem.
Jeho odpovědi mě překvapily. Variantě, že se mnou bude ochoten mluvit jsem moc šancí nepřikládal. Prohlédnul jsem si jej pečlivěji. První co mě napadlo, že celý jeho zevnějšek vypadá jako obrázek ideálního padawana, který si studenti všech možných škol prohlížejí, když dojdou k tématu rytířů Jedi.
V duchu jsem se rozčiloval, že mi mistryně o této misi řekla tak málo, a tak v tuto chvíli nemám moc co odpovídat.
“Co tě vede k tomu, že jsme to my, kdo někoho napadl? Faktem je, že útok vzešel z vaší strany. Tvá otázka by spíše měla znít – proč jsme přijeli. Přijeli jsme, abychom tebe a tvé druhy odvezli do chrámu Jedi. Je zbytečné říkat ti proč . Jistě to víš moc dobře.“ odmlčím se a chvíli ho pozoruji. Z jeho tváře toho moc vyčíst nejde, dává si na sobě hodně záležet, ve všem.
“Co uděláme? Odevzdáš mi svůj meč a já tě odvedu. Pokud to neuděláš, budu to brát jako nesouhlas ke spolupráci a budu nucen tě zneškodnit. Nebezpečí ti nehrozí, pokud se pro tuto chvíli zachováš rozumně a poslechneš mne. odpovím diplomatickým, ale rozhodným tónem.
Soustava Malachor; neznámá základna:
Pokud vím, tak jste se nijak neohlásili. Proletěli jste obraným polem a zakotvili v našem hangáru. Řekni, jak bys reagoval ty, udělat totéž my vám? A jak bys naše jednání pojmenoval?
Odpověď byla chladná a dokonale připravená, s důrazem na každé slovo a jeho význam. Dával si pozor aby jeho hlas ani slova nebyla příliš provokativní, přesto sdělovala co si přál.
Ale nevím proč. Řekni.
Dodal hořce a zhluboka se nadechl než pokračoval.
Je to proto, že posloucháme svého mistra? Ty snad ne? Je to proto, že si stojíme za svým názorem? Ty snad ne? Je to proto, že jsme slepě nesouhlasili s každým slovem těch, kteří nám ani nevládli? Ty snad ano? Řekni.
V jeho pohledu zableskl záchvěv hněvu, ale okamžitě ho mistrně potlačil, vlastně ne jinak než bys to udělal v podobné situaci ty.
A proč se mnou chceš vlastně bojovat, řekni? Proč mě chceš zneškodnit? Za to že jsem nám oběma zachránil život?
Jeho oči důrazně ukázaly na vojáky ležící v rohu místnosti, ale jinak se vůbec nehnul.
Za to že bráním svůj domov?
Konečně se hnul. Pořád stál na místě, ale jeho ruce se pomalu odlepily od jeho opasku, pohyboval se plynule, ale pomalu, nespouštěje z tebe oči. jeho ruce se konečně zastavily, klidně se vznášely ve vzduchu, dlaněmi k tobě tak aby byly dobře vidět, byla to ukázka míru. Důkaz klidu zbraní, důkaz smíru ale nikoli podrobení se. Říkal, nejsem nepřítel, ale nejsem zajatec ani přítel. Stál tam, hleděl na tebe a tiše promluvil.
Co bys dělal ty? Pověz. Co bys udělal pro ochranu svého domova? Co bys udělal pro ochranu svého světa, celé Galaxie? Řekni.
V jeho tváři byl najednou takový klid, ale ne ten ledový co před chvílí, ne tento byl vřelý přátelský.
My nejsme tvoji nepřátelé. Nechci s tebou bojovat, ale nechci se ti ani vzdát. Nikdo z nás.
Najednou jsi to ucítil, věděl jsi, že tam je. Zpoza padawana vystoupila potichu, lehce a klidně, byla křehká, mladá, krásná a s výrazem smutku ve tvářích.
Proč jsi je zabil?
Zeptala se tě tichým hlasem.
To jsem byl já.
Odpověděl okamžitě padawan ledově a vysloužil si tak překvapený výraz od dívky.
Málem nás všechny zabili. Říkal jsem jim tisíckrát, že nemají nosit granáty.
Dívka smutně kývla hlavou na znamení souhlasu a tiše vyřkla požehnání.
Nechť jejich duše najdou klid v Síle.
Poté konečně obrátila svůj pohled k tobě. Její oči, stále vlahé od slz, byly plné soucitu a její tvář zářila přátelským úsměvem. Byla hubená, oblečená ve stejně dokonalém rouchu jako padawan, jen tmavší hliněné barvy. Měla kratší vlasy, sněhově bílé, stažené vzadu jednoduchou sponou a po boku tváře se jí z jejich pramene vinul pevný copánek. Co ale její tváři s jemnými a vřelými rysy zcela dominovalo byly oči, dvě bledé šedomodré hvězdy s neuvěřitelnou vitalitou a citem.
Proč je tu?
Ptala se padawana, ale hleděla na tebe, nebo spíše do tebe.
Nevím a začínám si myslet, že to neví ani on.
Odpověděl klidně padawan a poprvé od tebe odtrhl oči. Podíval se na ní, v jeho očích byla starost a možná i strach.
Neměla bys tu být. Nech to na mě.
Tvé oči sklouzly k jejímu pasu, byla také... jako ty. Na hnědém opasku vysely dva důkazy, dva krátké, tenké, jednoduché válečky chromového kovu. Všimla si tě.
Chceš bojovat? Chceš nás ovládat?
Zeptala se, byl v tom důraz ale i smutek.
Proč?
Z jejích očí sklouzla slza která se vpila do hrudi jejího roucha kde zanechala tmavou tečku.
Proč nám nemůžete dát pokoj? Proč musí být pořád jen po vašem?
Na její roucho dopadly další slzy, slzy smutku, ne hněvu, hořké slzy které u jejího společníka vyvolávaly hněv, ne na tebe, na sebe sama.
Jdi! Jdi pryč! Jděte všichni pryč!
Zakřičela najednou a málem se úplně rozplakala.
Pokud vím, tak jste se nijak neohlásili. Proletěli jste obraným polem a zakotvili v našem hangáru. Řekni, jak bys reagoval ty, udělat totéž my vám? A jak bys naše jednání pojmenoval?
Odpověď byla chladná a dokonale připravená, s důrazem na každé slovo a jeho význam. Dával si pozor aby jeho hlas ani slova nebyla příliš provokativní, přesto sdělovala co si přál.
Ale nevím proč. Řekni.
Dodal hořce a zhluboka se nadechl než pokračoval.
Je to proto, že posloucháme svého mistra? Ty snad ne? Je to proto, že si stojíme za svým názorem? Ty snad ne? Je to proto, že jsme slepě nesouhlasili s každým slovem těch, kteří nám ani nevládli? Ty snad ano? Řekni.
V jeho pohledu zableskl záchvěv hněvu, ale okamžitě ho mistrně potlačil, vlastně ne jinak než bys to udělal v podobné situaci ty.
A proč se mnou chceš vlastně bojovat, řekni? Proč mě chceš zneškodnit? Za to že jsem nám oběma zachránil život?
Jeho oči důrazně ukázaly na vojáky ležící v rohu místnosti, ale jinak se vůbec nehnul.
Za to že bráním svůj domov?
Konečně se hnul. Pořád stál na místě, ale jeho ruce se pomalu odlepily od jeho opasku, pohyboval se plynule, ale pomalu, nespouštěje z tebe oči. jeho ruce se konečně zastavily, klidně se vznášely ve vzduchu, dlaněmi k tobě tak aby byly dobře vidět, byla to ukázka míru. Důkaz klidu zbraní, důkaz smíru ale nikoli podrobení se. Říkal, nejsem nepřítel, ale nejsem zajatec ani přítel. Stál tam, hleděl na tebe a tiše promluvil.
Co bys dělal ty? Pověz. Co bys udělal pro ochranu svého domova? Co bys udělal pro ochranu svého světa, celé Galaxie? Řekni.
V jeho tváři byl najednou takový klid, ale ne ten ledový co před chvílí, ne tento byl vřelý přátelský.
My nejsme tvoji nepřátelé. Nechci s tebou bojovat, ale nechci se ti ani vzdát. Nikdo z nás.
Najednou jsi to ucítil, věděl jsi, že tam je. Zpoza padawana vystoupila potichu, lehce a klidně, byla křehká, mladá, krásná a s výrazem smutku ve tvářích.
Proč jsi je zabil?
Zeptala se tě tichým hlasem.
To jsem byl já.
Odpověděl okamžitě padawan ledově a vysloužil si tak překvapený výraz od dívky.
Málem nás všechny zabili. Říkal jsem jim tisíckrát, že nemají nosit granáty.
Dívka smutně kývla hlavou na znamení souhlasu a tiše vyřkla požehnání.
Nechť jejich duše najdou klid v Síle.
Poté konečně obrátila svůj pohled k tobě. Její oči, stále vlahé od slz, byly plné soucitu a její tvář zářila přátelským úsměvem. Byla hubená, oblečená ve stejně dokonalém rouchu jako padawan, jen tmavší hliněné barvy. Měla kratší vlasy, sněhově bílé, stažené vzadu jednoduchou sponou a po boku tváře se jí z jejich pramene vinul pevný copánek. Co ale její tváři s jemnými a vřelými rysy zcela dominovalo byly oči, dvě bledé šedomodré hvězdy s neuvěřitelnou vitalitou a citem.
Proč je tu?
Ptala se padawana, ale hleděla na tebe, nebo spíše do tebe.
Nevím a začínám si myslet, že to neví ani on.
Odpověděl klidně padawan a poprvé od tebe odtrhl oči. Podíval se na ní, v jeho očích byla starost a možná i strach.
Neměla bys tu být. Nech to na mě.
Tvé oči sklouzly k jejímu pasu, byla také... jako ty. Na hnědém opasku vysely dva důkazy, dva krátké, tenké, jednoduché válečky chromového kovu. Všimla si tě.
Chceš bojovat? Chceš nás ovládat?
Zeptala se, byl v tom důraz ale i smutek.
Proč?
Z jejích očí sklouzla slza která se vpila do hrudi jejího roucha kde zanechala tmavou tečku.
Proč nám nemůžete dát pokoj? Proč musí být pořád jen po vašem?
Na její roucho dopadly další slzy, slzy smutku, ne hněvu, hořké slzy které u jejího společníka vyvolávaly hněv, ne na tebe, na sebe sama.
Jdi! Jdi pryč! Jděte všichni pryč!
Zakřičela najednou a málem se úplně rozplakala.