Golrath, tajné výcvikové středisko
Snad ne...Zareaguju na mladíka, který mluvil a mluvil, že jsem většinu jeho proslovu ani nepostřehl. Co jsem ale postřehl, byl konec, na který jsem hned okamžitě zareagoval. Jmenoval se Attija Sammer a byl to jeden z můžu pod mým velením. V ruce držel šroubovák a podobný nástroj držel i zbytek mého týmu. Nebyly to náhrady za zbraně, ale důležitá součást mého tajného úkolu. I když né až tak tajného. Mým úkolem bylo totiž opravit generátor. Když jsem poprvé uslyšel náplň mého úkolu, chvilku jsem nevěřil svým uším, než jsem zaťal pěsti, zasalutoval a odešel. Nečekal jsem, že hned po obdržení týmu dostanu úkoly udržbáře. Čekal jsem přece jenom něco víc. Měl jsem pod sebou pět mužů, s kterými jsem si mohl dělat v rámci možností co jsem chtěl. Neměl jsem ale moc možností, jak je vyzkoušet. Základna sloužila jako výcvikové středisko, odkuď se teprve kadeti rozesílali do akce. Byly jsme zde v bezpečí, přesto to ale nebylo, co jsem chtěl. Nestěžoval bych si ale, v jistém ohledu mi přijde tohle pohodlí a bezpečí jako luxus, který bych nerad vyměnil. Z části jsem ale chtěl zase bojovat...
Bitvy nejsou tak akční, jak si představuješ. Budeš možná rád, když si jednou vystřelíš za celou akci. Hlavně se nenech unést a pomatuj kdo tomu velí...Nechci vidět jak vběhneš mezi bandu stormů a prozradíš všechny. Pokud to přežiješ, zastřelím tě sám...
Možná jsem byl už příliš unaven a znuděn, možná mně jenom přestal bavit monolog, který voják vedl. Až po domluvení jsem si uvědomil, co jsem řekl. Ale líbilo se mi to, Nemluvil jsem dál. Nemělo to smysl. Byl to klasický nováček. Neměl zkušenosti. Stejně jako další nováčci, které jsem dostal. Já ale taky nebyl žádný hrdina. Ani veterán. Měl jsem za sebou jenom pár akcí. Až do jedné bitvy, kde jsem se předvedl. Nečekal jsem, že si toho někdo vůbec všimne. Jmenování důstojníkem už vůbec. A teď tohle.
Podobné řeči jsem neslyšel poprvé, a popravdě, většina kadetů, co sem přišli měla podobné verze příběhů. Někdy mně to až unavovalo. Já nebyl jiný. Ale teď jsem.
Pohlédl jsem opět na své vojáky. Nohou jsem párkrát posunul imaginární kamínek na zemi. Neměl jsem co dělat, práci jsem nechal "svým lidem"
Když zvládneš na jedničku jednoduché věci, jsi hoden nést i těžší břemena.
Objevila se mi v hlavě citace majora Buwoa, která mi nyní přišla jako celkem paradox, protože po těch těžších břemenech jsem dostal jednoduchý úkol, který byl i pro mně pod úroveň. Ale byl jsem jmenován nově, a koho jinýho využít, něž někoho bez zkušeností. Pouze se utěšovat, že přijdou lepší časy mi nestačilo. Vlastně jsem byl z části jako Attija. Přišel o blízké a žene se za pomstou. Taky si přeju abych mohl sestřelit pár Imperiálů. Přeju si zničit Imperium, za to co provedli mým lidem.
Imperium zničilo mojí rasu!
Znělo mé ujišťování nad skutečnými viníky, nikomu jsem to ale ještě nepřiznal. Byl jsem spíš ten pasivnější. Nerad jsem se bavil o své minulosti s kýmkoliv jiným, než se svým svědomím.
Už je to opravené, vojíne? Můžeme to konečně nakopnout a vyzkoušet.
Zeptám se vojáka, co vypadá že se v tom aspoň trochu vyzná a nedrží pouze nářadí v ruce. Doufám v kladnou odpověď, protože mně pomalu začínají téct nervy z tohoto úkolu a nejraději bych jej měl za sebou.
___________________________
Doufám, že jsem to napsal správně.
Nevěděl jsem, jak víc posunout děj, abych za nikoho nehrál nebo abych neodešel pryč a generátor ještě například nebyl opraven. A doufám, že to není moc chaotický.
