Xiaz Zeorr (výcvik pro Vesgam)

[Vesgam]

Korriban; Akademie Sithu:

S radostí i s údivem, což však jako vždy dobře zamaskuji, sleduji jak můj cíl padá k zemi s výkřikem a s otevřenou zlomeninou lýtkové kosti. Tvářím se, jakoby to byl už od začátku můj cíl, avšak ve skutečnosti jsem ohromen silou nekontrolovatelného vzteku, který způsobem sobě vlastním rozdrtil kost mého nepřítele. A to jsem teprve na začátku svých sil! Nejsem ani sith, pouze učedník. Ale sithem brzy budu...

Nevyčkávám a hned když se dozvím, co jsem způsobil, vrhnu se na stojícího nepřítele. Povzbuzen silou vzteku ho směřuji na svého nepřítele v podobě rychlé sekvence silných úderů. K mému zklamání druhý učedník není dlouho zaskočen mou silou a rovněž využívajíc veškerého svého vzteku se vrhá na mě. Jsou to tedy dva agresoři, tváří v tvář. Jenže... já už znám jeho styl boje. A vím že silné údery jsou přesně to pravé. Aby to neměl tak jednoduché, vedu je na jeho pravou stranu, tam kde má útočný meč. Můj styl boje se dost změní. Nejenže přecházím z obrany do útoku a zvyšuji sílu svého meče, ale z kontrolovaného vzteku přecházím na nekontrolovaný. Předchozí akce mě přesvědčila, že vztek je o moc silnější, když se mu pustí otěže. Stačí jen vědět kdy je pustit. A teď nepotřebuji vztek kontrolovat, potřebuji vyřídit tohoto nepřítele a jediné co si v hlavě stále opakuji, je kam mají směřovat útoky. Na jeho pravou stranu. A jakmile vyřídím tohohle, ležící, ačkoliv hodně naštvaný a tím pádem i silný, učedník pro mě nebude problém. Stačí mi jednen živej jako důkaz pro mistra. Ať třeba vztek rozhodne, jestli to bude tenhle, když už mi zařídil tak výhodné postavení. Klidně ať ho v návalu vzteku zabiju, je mi to jedno. Je to jako zašlápnout otravného švába. Stačí mi jeden...

[Atalon]

Korriban; Akademie Sithu:

Nával tvého rostoucího vzteku a útoku je prudce zastaven útokem soupeře. Tvůj útok aniž by jsi si všiml, díky tvému vzteku, začal přecházet v útoky makashi, pro něž tak jako předtím tvůj soupeř jsi měl příliš málo prostoru, což jsi jasně poznal ve chvíli kdy se tvým rouchem prořízla čepel soupeřova meče. Jen díky tvým útokům na jeho pravou stranu, které jej donutili k útočení levou neohrabanější rukou jsi nebyl raněn i ty. Nicméně tvůj vztek rychle vystřídalo zděšení, které bylo pro tvé tělo jasným důvodem pro přechod zpět k soresu. Jak jsi právě zjistil, používat nekontrolovaný vztek byl možná účinný způsob v destrukcích pomocí Síly, ale ne v boji mečem kde se trocha rozvahy hodí. Druhý soupeř zatím nevypadal schopný reakce, protože jen nehybně seděl a zíral na svou nohu. Tvůj soupeř ovšem získal svým malým vítězstvím novou mízu a okamžitě začal útočit s plnou vervou oběma meči, bez sebemenší známky obrany. Údery byly zasazovány na první pohled chaoticky, ale přesto jsi jasně cítil jeho soustředění na každý z nich které vypovídalo opak. A navíc mnoho z nich by bez tvé obrany bylo jasně smrtelných, až příliš nato aby byly pouhým projevem vzteku.

[Vesgam]

Korriban; Akademie Sithu:

Nával vzteku, kterému jsem se rozhodl pustit otěže, je až neužitečný, když se nekontroluje. Vzpamatuji se až poté, co sám jen o vlásek uniknu neestetickému šrámu od světelného meče. Okamžitě přecházím do Soresu a kontrolu nad mým šermem přebírá rozum. A s rozumem se mi navrácí i stará, dobrá, osvědčená taktika a trpělivost. Už jen samotný fakt, že cítím náznaky toho, že učedníkovi útoky jsou řízené, ač vypadají vesměs chaotické, mě utvrdí v názoru, že sledovat jeho taktiku a hledat slabá místa, se vyplatí.

Nečekám dlouho, jakmile najdu v jeho útocích řád spolu se silnými a slabými místy, útočím v duchu páté formy, nejlépe opět z té strany, aby musel krýt útočným mečem, když by už chtěl a stihnul krýt.

Při boji díky perifernímu vidění zahlédnu, nutno podotknout že s velkým potěšením, i ležícího učedníka, který nevypadá, že by byl schopen jakékoliv formy boje. Nevěnuji mu příliš pozornosti, avšak zvláštním způsobem mi jeho stav působí radost a dodává sebevědomí.
"Ubližovat je ve své podstatě neuvěřitelně krásné. Tedy... když se nedostaví pocit provinění. A ten se nedostaví. Né mně. Né v téhle situaci."

[Atalon]

Korriban; Akademie Sithu:

Váš souboj se opět přelil do tvé defenzívy a pozorování stylu soupeře příliš slabin neodkrylo, většina jeho útoků byla naprosto neuspořádaná a ledabylá, ale jak ti rychle a správně došlo útoky které používal byly perfektně mířené i plánované, včetně jejich hrané chaotičnosti která ti znemožňovala jejich analýzu. Jediné čeho jsi si všiml bylo jejich zmírnění a mírné zhoršení ve chvíli kdy jste se vířením souboje dostali blíže k druhému soupeři, když se to stalo i podruhé usoudil jsi že toto zmírnění má za příčinu ztráta soupeřovi pozornosti. Jinak jste však ustrnuli na mrtvém bodě, tvé soustředění možná i trochu posílené tvým strachem ti poskytlo dobrou obranu odolávající soupeřovu náporu a jeho útok tak pozbýval účinku. Na druhou stranu však tato obrana vyžadovala tvé plné soustředění, tudíž ti znemožňovala komplexnější protiútok. Ale na druhou stranu se ti také při sledování soupeře podařilo najít poklad pro tvé budoucí vyjednávání s Mistrem, neboť ve sbírce mečů na opasku tvého protivníka se houpal i jeden tobě velice povědomí a tvá teď značně zbystřená mysl jej rychle identifikovala, byl to meč patřící členovi Rady Jediu jehož tvůj Mistr zabil a jenž si přinesl jako trofej. Běžně byl uložen v jeho pracovně v ozdobném pouzdře s průhledným víkem a byl tam i dnes ráno, ale teď byl zde a nabízel se jako dokonalá šance omluvy. Možnost přivést pár zlodějů i když zlodějů mečů by byla přijatelná leč pomíjivá, ale dovést nebo zneškodnit zloděje kteří okradli Mistra jeho zájem zaručovalo.

[Vesgam]

Korriban; Akademie Sithu:

Musím říct, že ve skutečnosti obdivuji šermířský um svého soupeře. Zvláště teď. V poslední fázi. Jeho "chaotické" útoky obzvláště zasluhují mé uznání. Škoda jen, že se duel již blíží ke konci...

"Škoda... ale tvoje. Takže vedle svého společníka jsi nyní paradoxně slabší. Tak to abychom toho využili. Pár úderů na tvé zatlačení... Né, ještě lépe - necháme tě ať mě tam sám zatlačíš. Ať si myslíš, že je to tvá vlastní vůle. Nechceme přeci, aby jsi pojal podezření."

Ačkoliv zahlédnu u pasu svého soupeře meč a v hlavě mi bleskne opět další jiskřička naděje, nenechávám se vyvést z míry. Ospravedlnění pro mého mistra je nyní druhořadá záležitost. Nejprve musím zajistit své přežití.

Pomalu ale jistě začnu ustupovat k ležícímu učedníkovi. Jednou za čas se zastavím a "snažím se" zatlačit svého nepřítele, avšak marně. Dělám vše proto, aby můj nepřítel nepojal podezření. Aby si sám myslel, že mě chce zatlačit. A nejspíš ani nebude chtít, abych byl s jeho přítelem sám. Raději se mě bude snažit zaměstnat...

Tak jako tak, časem se dostanu blíže k jeho příteli. Musím si teď dávat pozor na blízko ležícího nepřítele, který by mohl mít špatné úmysly. Na druhou stranu můj stojící sok zase zmírní své soustředění a já mohu mírně polevit. Teď je na čase jednat. Nejprve se pokusím o useknutí jedné ze soupeřových rukou. Nejlepší by bylo nastavit meč při jednom z jeho vlastních seknutí. Nejsem si tak úplně jistý proč můj soupeř ztrácí koncentraci blízko svého společníka, avšak zatím to nehodlám řešit. Zkusím ho porazit tady a teď, když ztratil část ze své koncentrace. Pokud by to nešlo, uchýlím se k riskantnějšímu kroku, který by však teoreticky mohl zvýšit soupeřovu zlost a sílu, a rychlým pohybem ruky useknu ruku ležícího soka. Poté využiji šok a rychle seknu šokovaného nepřítele. K tomuto riskantnějšímu kroku se však uchýlím pouze po delší snaze o výhru vedle zloděje se zlomenou lýtkovou kostí. Pouze pokud by to dlouho nešlo, podniknu tento riskantnější krok. Navíc se tím i trochu pojistím proti jakýmkoliv nápadům ležícího soka. Ty bych ostatně tak jako tak trestal useknutím paže.

[Atalon]

Korriban; Akademie Sithu:

Váš souboj konečně nabral na obrátkách ve chvíli kdy jste se tvou chytrou lstí dostali k raněnému nepříteli. Ve chvíli kdy jsi ucítil opětovné snížení soupeřovi pozornosti jsi prudce vyrazil a silně sekl po jeho ruce, bohužel místo ruky tvůj meč narazil na ostří soupeřova druhého meče čímž jsi byl v zápětí donucen k prudkému ústupu soupeřovým zběsilým útokem. Nezbývalo než použít temnějších metod, pomalu jsi udělal krok vzad a ve chvíli odražení dalšího soupeřova útoku jsi v ruce rychle protočil meč a tím dosud apatickému nepříteli uťal levou ruku v rameni. Ten se nyní s bolestným výkřikem složil na zem kde ve křiku pokračoval.
Néé!! Já tě zabi..
Dostalo se ti velmi hlasité odpovědi od tvého soupeře, který bez rozvážení zvedl pravou ruku z mečem a chystal se tnout aniž by si povšiml tvé ladné otočky jež následovala po protočení meče a v níž jsi nataženou rukou s mečem opsal půlkruh kam až stísněný prostor chodby dovoloval. Než stihla jeho hrozba doznít skutálela se jeho čistě uťatá hlava k jeho pod ramenem zkrácené ruce doposud svírající teď už deaktivovaný meč. Jeho tělo se po chvilce rezignovaně sesunulo za ní a konečně tak ukončilo váš střet. Teď bylo na čase jít si zachránit svůj život u mistra.

---------
Dobře, děj můžeš posunout až k hangáru.

[Vesgam]

Korriban; Akademie Sithu:

Potěšeně sleduji úsěch mé lsti. Opravdu mě těší, když věci vycházeji tak jak plánuji. Manipulace je nádherná věc. Chvilka šermování v nově uzpůsobené situaci a soupeřova hlava a následně i tělo padá na zem. A já už jen stojím se zažehnutým světelným mečem. Na mém ledově klidném obličeji není nic znát, ale v mé mysli probíhá vášnivý monolog.

"Zabil jsem prvního člověka. Moje první vražda. Nádhera...
Jaký skvělý pocit. Já mám moc, ale on je už bezmocný. Já jsem přežil a jeho jsem zabil. Udělal jsem něco, na co na okamžik pomyslel snad každý tvor v galaxii, avšak jen malé procento z nich se kdy vůbec odvážilo to vykonat. Slova to nedokáží popsat.

Nedávám najevo žádné emoce. Doteď zapnutý světelný meč se prudce mihne k obličeji ležícího nepřítele. Chvíli se na něj dívám. Můj pohled mu nic říct nemůže, avšak rád bych viděl jeho pohled. Chvíli na něj hledím. Lepší bude přivést ho živého... pro mistra. Vypnu meč, avšak zatím ho neschovávám. Držím ho v ruce.

"Budeš žít. Ale jestli tě napadne udělat jakoukoliv blbost, stane se ti něco mnohem horšího, než je tohle."
Řeknu a ukážu na jeho nohu. Mluvím celkem klidně, ale mám temný podtón podpořen vraždou jeho společníka. Po tom proslovu se skloním ke světelným mečům na zemi a připevním je na opasek, který kdysi patřil tomu mrtvému. Opasek si přivlastním. Poté chytnu hlavu mrtvého do jedné a nohu (tu zdravou) živého do druhé ruky a směřuji ke své batožině. Celou cestu si dávám pozor na jakýkoliv podnět, jakýkoliv zvuk a jsem připraven zasáhnout, kdyby učedník chtěl cokkoliv dělat. Výměna nohou by mu snad měla dostatečně takové úmysly vymluvit. Jakmile dojdu ke své batožině, krátkým pohledem zkontroluji, zda-li nechybí cokoliv z mého obsahu. Pokud to nebude nic důležitého (a vzhledem k tomu, že kromě světelného meče pro mě není nic z mého vlastnictví na akademii dostatečně důležité), přejdu to a do batožiny hodím všechny světelné meče kromě toho mého. Ten si nechávám na opasku. Poté si dám batožinu na záda a opět s hlavou v jedné a s nohou v druhé ruce jdu k hangáru. Jelikož je toto místo, kde jsem se setkal se zabrakem, hangár nebude daleko. Celou cestu dávám pozor na učedníka, ačkoliv to tak nejspíše nevypadá. Když dorazím do hangáru, vyhlížím mistra. Hned jak ho uvidím, zrychlím. Blízko sebe pustím učedníka i hlavu na zem a přijdu před svého mistra. Pokleknu na kolena a skloním hlavu.

"Mistře. Moc se vám omlouvám, dovolte mi vysvětlit můj pozdní příchod."

Chvíli klečím a čekám na mistrovu odpověď. Hned jak mistr svolí, ukážu mistrovi obsah batožiny. Jakmile si mistr dostatečně prohlédne hrst světelných mečů, promluvím.

"Toto jsou zloději světelných mečů, již nějakou dobu zřejmě působí na pozemcích akademie. Můj světelný meč se měl zřejmě přidat do jejich sbírky. Jen díky Síle se mi dokázalo porazit ty dva a přivést vám je. Tohle by vás mohlo zajímat."
Řeknu nakonec a vytáhnu ven z batožiny mistrův meč. Dále jen čekám na jakékoliv mistrovi reakce.

[Atalon]

Korriban; Akademie Sithu:

Hangár sice nebyl nikterak daleko, ale s tvým nynějším naložením to i tak byla téměř desetiminutová cesta, po jejíž celou délku tě provázelo plačtivé kvílení tvého zajatce, které na vás upoutává poměrně dost pozornosti. Hned u dveří hangáru jsi zahlédl mistra ve společnosti několika vojáků, tobě známého zabraka Tuloka a ještě jedné osoby zahalené v černém plášti s velkou kapucí, která halila dokonale její tvář, ale ne její Sílu která tě ihned zaujala neboť sice nebyla nikterak velká, ale nebyla ani temná. Ty jsi se ale věnoval podstatnému a při pohledu na Mistrovu tvář jasně neodkladnému a to omluvě svého takřka půl hodinového zpoždění.
Už bylo na čase, co to sebou vlečeš?
Zareaguje na tvou omluvu Mistr a vcelku klidně si vyslechne tvé vysvětlení, které udělalo své. Neboť na jeho závěru zůstal Mistr jen stát s otevřenou pusou hledíc na svou trofej v tvé ruce, po chvíli se mu pomalu navrátil klid, nebo spíše všechno jen ne klid a vražedným pohledem se zahleděl na polomrtvého stále kvílejícího zloděje. Jediným napřažením ruky se zloděj vznesl do vzduchu a za pomalého zavírání mistrovi ruky dokončil svou životní pouť. Nakonec zněj zbyla jen beztvará hromada masa a kůže válející se na zemi.
Dobře jsi udělal, můj žáku. Možná je v tobě přeci jen dost Síly.
Pochválil tě nakonec tvůj Mistr a převzal od tebe všechny meče, které vzápětí předal jednomu z přiběhnuvších mistrů s pokyny k jejich uložení.
Gratuluju veliteli. Jsem rád že jste z toho vybruslil, já se bál že jsem vás praštil moc a vy jste někde tam na chodbě v bezvědomí. Měl jste přijít o pár minut pozdějc, ale ne o tolik.
Dodal ti, mezitím co mistr rozdával rozkazy, vysvětlení a trochu i omluvu Tulok, podle všeho jí dokonce myslel i upřímně a připomněl ti tak vaši předchozí konverzaci. Mluvil naprosto klidně a dost hlasitě, takže všichni včetně Mistra museli jasně slyšet každé jeho slovo, ale nikdo nereagoval.

[Vesgam]

Korriban; Akademie Sithu:

Kvílení zraněného učedníka se snažím nevnímat, rozhodně necítím žádný soucit. Popravdě mě časem začíná docela štvát, takže se na něj těsně před hangárem otočím s tím vražedným pohledem v očích.

"Budeš zticha?!"

Neplánuji však učedníka zabít, tohle... potěšení ponechám svému mistrovi. Je mi jasné jak moc ocení možnost potrestat člověka, který ho okradl. Jakmile si prohlédnu místnost, zaujme mě muž v černém plášti s kapucí, kterého obklopuje síla. Avšak na temná strana a to je na akdemii nezvykem.
"Je to snad Jedi? Ale co by Jedi dělal na akademii? Smlouval? Je to možné, ale nepravděpodobné. Ale jestli to není jedi, tak kdo to je? Nebude na škodu optat se mistra. Nejdříve omluva."

Má omluva vyjde přesně jak jsem plánoval. Mistr omluvu přijal a učedníkův život ukončil sám a s velkým potěšením. Sleduji celé představení bez jakýchkoliv projevů emocí. Když je po všem, odvrátím zrak zpět k mému mistrovi. Jeho pochvala je vcelku potěšující. Od mistra jsem slyšel jen málo pochval, tudíž nejsem nespokojen. Sám však situaci hodnotím velice dobře a považuji za úspěch mé vítězství proti dvěma obratným šermířům, z nichž oba používají dva meče. Všechny meče, které jsem získal od zlodějů jsou mi odňaty mistrem. Beze slov je předám a poté jen čekám kdy odlétneme.

Když na mne promluví Tulak, držím se a nezamračím se. Zůstává mi neutrální obličej, avšak musím se držet více než obvykle.
"Jó, chlapečku, ty si to ještě vypiješ. Já nepromíjím staré křivdy a rozhodně je nezapomínám. Jsem ti moc vděčný za poučení, které jsi mi dal. Doufám, že ani ty se nebudeš zlobit, když ti dám já jiné: Když někoho udeříš, udělej to tak aby nemohl vstát a pomstít se."

"Proč mi tak říkáš?"
Zeptám se s neutrálním tónem. Mám na mysli oslovení ´velitel´, které mě už od dřívějšího setkání trochu mátlo.

"Zajímalo by mě, proč nikdo nereaguje, ačkoliv se Tulak právě otevřeně přiznal, že mě přivedl do bezvědomí. Třeba to byla domluva s mým mistrem, měl mi pomoci a udělit mi lekci a tím pádem mi slouží a pomáhá, jako veliteli. Přinejmenším by to vysvětlovalo ten pocit, že mi chce vlastně pomoci. Na druhou stranu... Třeba nereagují jen kvůli samotné podstatě sithů. Protože to co Tulak udělal je podle sithského kodexu zcela v pořádku. Chtěl se mě zbavit. Je to v souladu se sithskými způsoby. Tak jako tak to poučení si zapamatuji. A na Tulaka si budu dávat bacha...

Měl bych se zeptat kdo je ten chlapík v plášti. Ale až odejde, teď by to bylo neslušné.

[Atalon]

Korriban; Akademie Sithu:

Místo Tuloka ti odpověděl na tvou otázku Mistr.
To proto že jsi jeho velitel! Tedy spíše budeš, až převezmeš velení nad jednou z lodí flotily...
Mistr se na chvíli odmlčel a nechal tě si vše přebrat, pak pokračoval
...je tvým zástupcem a podle jeho oblíbeného pozdravu, který už také znáš...
ušklíbl se na tebe kysele mistr
...ho nejspíše chceš právě zabít. Neradím ti to a to hned ze dvou důvodů.
Mistr udělal opět dramatickou pauzu,
zaprvé to zkusilo už pět před tebou a on tu je, oni ne! A zadruhé protože Tulok už válku zná, už v ní byl a může ti pomoci tuto zkoušku přežít. Všichni jste dostali pomocníka, tak si toho važ.
Dokončil mistr své vysvětlení a podíval se tázavým až ďábelským pohledem na tebe a neznámého v plášti.
Ale zklamal jsi mne, možná bych tě měl přidělit spíše k pozemním jednotkám. Zabíjení ti jde asi lépe než všímavost.
Vyřkl svou výtku
Více tě zajímá Tulok a jeho slova, než Síla jíž jsi před chvílí děkoval za život. Nebo jsi ji snad neslyšel?
Při slovech se na tebe mistr díval příkře a káravě, ale nic dalšího neřekl.

[Vesgam]

Korriban; Akademie Sithu:

"Velení? Páni. Čekal jsem, že budu jen stát vedle mistra a sledovat veškeré dění, ale zřejmě mám větší důvěru. Dobrá, to mě těší. Je to sice jenom jedna loď, ale vzhledem k mým zkušenostem je to víc než dost."
Beze slov si vyslechnu celý mistrův proslov. O všem si snažím udělat přehled, nepatrnou reakci lze zaznamenat až při slově ´všichni´.
"Je nás víc?!"
V mých očích je vidět záblesk překvapení. Až když mistrův pohled spočine na muži v plášti, záblesk zmizí. Jak kvůli tušení, že on jede také, tak kvůli připomenutí si, že emoce bych nemusel ukazovat před cizími lidmi, ačkoliv tato emoce byla plánovaná a měla přimět mistra, aby vysvětlil svá slova. Ačkoliv stále nevím kdo je muž v plášti, už o něm také mám jisté mínění.
Vyslechnu si mistra a jeho výtku a přemýšlím, zda-li mám na ni odpovídat.

"Ptát se na člověka v jeho přítomnosti někoho jiného je... neslušné. Ale budiž. Proč tu je?"
To že je to Jedi je prakticky jasné. Ovládá Sílu a to světlou stranu (podle všeho), kdo jiný by to byl... Důležitější je proč tu je. Čekám na odpověď a rozhodnu se muže v plášti i proklepnout - jak jinak než s pomocí Síly.

Jakmile skončí diskuze o Jediovi, starám se o ostatní záležitosti.
"Kdy odlétáme?"
Poté, pokud mám ještě čas, prohodím ještě jednu otázku směrem k Tulokovi.
"Jak dlouho jsi ve válce, jaké jsou tvé zkušenosti?"
Rád bych slyšel co nejvíce ještě před mistrem, aby si nemohl něco vymýšlet. Ačkoliv jsem dostal ujištění od mistra, sám mu tak docela ještě nevěřím. Z části za to může i jeho ponaučení. Z části vrozená nedůvěra v ostatní, posílená výchovou. Mistra by nejspíše potěšilo, že už si nejsem tak jistý, zda-li ho chci zabít. Ale uvažuji nad tím pořád, jenom né tak přesvědčeně.

[Atalon]

Korriban; Akademie Sithu:

Na tvou obhajobu se mistr zatváří na s jasnou otázkou v očích,
odkdy se k Jediům chováme slušně?! Obzvláště ve válce s nimi!
Ale nahlas ti pouze odpověděl na tvou otázku.
Aspoň že jsi všiml. Proč tu je zjistíš sám, protože letí s tebou.
Na mistrově tváři se stále zračil potměšilý úsměv, ale tebe víc znepokojovala ona postava o níž jsi mimo jasné příslušnosti ke Světlé straně nemohl zjistit nic. Ani jsi s jistotou nemohl říct na jaké úrovni je nebo jaké má pocity, bylo to jako hledět na sochu vyzařující Sílu.
A odlétáte před půl hodinou, takže koukejte zalíst do lodi.
Načeš ukázal na jeden z transportů třídy Herald stojících v hangáru. Výzva byla jasná a Tulok i neznámý se jí okamžitě chopili, ty jsi se uklonil Mistrovi a přidal se k nim. Chvíli poté co se za vámi zavřely dveře lodi jsi pocítil její start. Nyní jsi měl chvíli jíž jsi využil ke zpovídání Tulok, bohužel už bez tvého mistra.
Ve válce jsem od začátku, takže přibližně dva roky. A zkušenosti, to se dost těžko popisuje, ale byl jsem nějakou dobu dokonce pod velením samotného Mistra Revana ale převeleli mě na pomoc nováčkům jako jste vy. Budete velet dost velký lodi a většina posádky jsou nový rekruti, takže to může bejt občas dost zajímavý. Já jsem tu od toho vás vlastně naučit jak přežít ve válce. Nic víc, nic osobního.
Nedalo se přeslechnout že poslední věta byla jasně směřovaná k vašemu prvnímu setkání. Neznámí zatím nevydal jediné slovo ani zvuk, jen tiše seděl opodál.
Tak tady jí máte, veliteli!
Ozval se náhle Tulok zírajíc z průzoru lodi, když jsi k němu přistoupil naskytl se neuvěřitelný pohled. Nad Korribanem nyní kotvila flotila dvanácti ohromných plavidel každé nejméně o šesti-stech metrech na délku obklopených nespočtem hlídkujících stíhačů.
To jsou Sithské křižníky, třída Interdictor. Nejsou tak silné jako Centuriony ale ujdou. A tamhleto, to je Messiah. Ten je teď váš!
Pronesl klidně ale s úsměvem Tulok a ukázal směrem k nejbližšímu z nich, k němuž jste nyní mířili.

Messiah

Váš pilot se vás neobtěžoval ani informovat a rovnou s vámi přistál v hangáru. Na palubě hangáru již byl nastoupena čestná ulička Sithských vojáků v jejichž čele a nejblíže k vaší rampě stál uniformovaný asi dvacetiletý muž, který se ti okamžitě hluboce uklonil.
Jmenuji se Karnak pane. K vašim službám, vítejte na palubě.
Karnak se na moment odmlčel a pak potichu řekl.
Omlouvám se pane, ale pokud by vám to nevadilo tak bych vás zavedl přímo na můstek. O vaše zavazadla se postarají, ale obdrželi jsme rozkazy. Máme se okamžitě přesunout do sektoru Lannik a poskytnout taktickou podporu tamním lodím. Je to rozkaz přímo od Temného pána.

[Vesgam]

Korriban; Akademie Sithu:

Všimnu si mistrova pohledu. Bohužel nemůžu mít poučnou řeč o slušných způsobech a tak raději zůstanu zticha a zůstává mi lhostejný výraz.

"Sám si rozhodnu ke komu budu slušný. A tenhle Jedi mi ještě nedal důvod nebýt k němu slušný. Jediové si zaslouží slušnost více, než mnoho jiných lidí v galaxii. Především se dají považovat za moudré, civilizované a znalé Síly. Ano, ovšem... jejich dogmatická omezenost a nechopnost nahlédnout na věc z více úhlů je slabost, ale každý má právo na svou slabost. My jsme ti, kdož slabosti jiných využívají..."
Řeknu si v mysli. Když uslyším odpoveď mistra, držím se, abych neodpověděl.
"Sakra, co to je?! Před chvílí mě tady uráží, že nejsem dostatečně vnímavý a že mě nechá přeřadit k pozemním jednotkám. Ale to že je Jedi jsem si domyslel sám. To že letí s námi také. Nedal mi žádné nové informace, tak proč vůbec vyžadoval abych se ho na něj zeptal?!
Moc rád bych promluvil, avšak drzostí a nepřístojností bylo pro dnešek více než dost. Takže jen zůstanu stát a doposlechnu si vše, co mi mistr chce říct beze změny výrazu. Doufám, že mistr neumí číst myšlenky. Ale na druhou stranu také trochu doufám, že je číst umí. Moc rád bych byl, kdyby věděl co si teď myslím a přitom mě nemohl potrestat za zpupné slova. Ale všeobecně by bylo lepší, kdyby je číst neuměl.

Ukloním se mistrovi a společně s Tulokem a Neznámým vejdu do lodi. Nedlouho poté co se usadíme i vystartujeme. Teď mám chvíli na promluvení si s mým doprovodem. Když se Tulok zmíní, že sloužil i pod mistrem Revanem, ale přeřadili ho na pomoc vojáků, nemůžu se nezeptat:
"A neštve tě to?"
Celkově Tulokovu odpověď ohledně jeho zkušenostech ohodnotím jen slovy:
"Takže přinejmenším základy taktiky ovládáš."

Otázku "Jaký je Revan" si nechám na později. Hodlám využít tuto chvíli na zpověď Jediho. Na lodi by nejspíše nepůsobilo dobře, kdybych se ho ptal proč tu je a ani kdyby on odpovídal. Takže se na něj otočím.
"Takže... Mohu vědět kdo jste? A co zde potřebujete? Nebývá zvykem, aby lidé jako vy chodili do naší akademie."
Začnu. Na přibližojící loď pohlédnu jen zběžně, nemám potřebu se jejich krásou příliš kochat, ačkoliv mě těší fakt, že budu velet na lodi. Mírně mě překvapí jméno lodi.
"Spasitel?! Žeby znamení Síly?"
V duchu se usměji nad svým vlastním egocentrismem. Ale co, kapka sebvědomí neuškodí....


Messiah

Jakmile přistaneme v hangáru, vstanu. Společně s ostatními výjdu ven z lodi a vychutnám si pohled na nastoupenou uličku Sithských vojáků. U srdce cítím teplo, cítím radost. Jsem vzrušený z nové zkušenosti. Snažím se nedávat své pocity najevo. Vypnu hruď, zvednu bradu. Už dlouho jsem se nesnažil vypadat tak aristokraticky. Ačkoliv to mám vrozené. S vážným obličejem si vyslechnu mluvícího.
"Co teď? Mám mu poděkovat? Mám se sám představit? Mám být přátelský, či naopak vzbuzovat strach?"
Přemýšlím o vhodné reakci. Je to něco co vám v akademii do hlavy nevtloukají, každý se musí uvést sám, je to část zkoušky. Karnak opět promluví. Chce nás zavést na můstek.

"Buďte tak laskav."
Odpovím tónem zkušeného (?!) důstojníka, který se nechce unavovat s ceremoniály a chce jít rovnou na můstek a k věci.

[Atalon]

Transportér třídy-Herald:

Tulok se nad tvou otázkou na moment zamyslel a pak klidně odpověděl,
kupodivu ani ne. Tedy jistě že být ve společnosti velikána jako je Mistr je skvělé, ale jak může ve stínu někoho takového někdo zazářit sám? Tady mám možnost se podílet na sice menších činech, ale zase se na nich podílím za sebe a jsou to mé výsledky.
Bylo téměř fascinující pozorovat nestálost a proměnlivost chování tohoto zabraka, zato chování tvého druhého společníka tě nepotěšilo vůbec. Na tvůj dotaz se ti odpovědi sice dostalo, ale podobně plnohodnotné jako předtím mistrova.
"Přistáváme, odpovím ve vaší kajutě!"
Zazněla zpráva v tvé hlavě a jiného vysvětlení se ti nedostalo.

Messiah

Hned po tvé odpovědi k tobě hbitě přiskočil jeden z vojáků a převzal tvůj batoh s nímž v zápětí zmizel v útrobách lodi doprovázen dvěma, obtěžkanými zavazadly tvých společníků. Ty jsi se s ostatními v půlkrokovém závěsu za Karnakem vydal na můstek, loď byla velice prostorná a spletitá. Po chvíli jste ale přeci jen vstoupili do věže a na můstek. Před tebou se naskytl pohled na velkou místnost rozdělenou na tři části, první tvořila plošina se znakem Sithského Impéria v šíři místnosti, která měla po bocích ovládací panely právě obsazené vojáky, nemluvě o strážích u dveří. Na tuto plošinu plynule navazovaly ostatní, prví byla tvořena dvěmi kójemi s řadami konzolí též obsazených vojáky a několika důstojníky ve sníženém patře rozděleném v prostředku třetí částí, v podobě rampy s vyhlídkou skrze několik ohromných průzorů.
Pane, dovolil jsem si svolat zpět hlídky a udělat přípravy. Ale pokyn ke skoku musíte dát vy.
Vysvětloval rychle Karnak situaci, neboť Tulok po vašem příchodu jistě zamířil k jednomu ze stanovišť jehož stav ho dohnal k zamračení na Karnaka.
Omlouvám se, takový je protokol.
Ještě dodal Karnak a pak se radši rychle přesunul k jednomu se snížených stanovišť, kde nejspíše na oko začal něco kontrolovat.

[Vesgam]

Transportér třídy-Herald:

Se zájmem si vyslechnu Tulokovu odpověď. Jeho charakter se mi něčím velice zamlouvá. Musím si o něm udělat obrázek, když s ním budu teď nějakou dobu spolupracovat, a pozorováním jeho reakcí si ho udělám nejrychleji a nejpřesněji.
"Hmm... Zajímavé. Určitě se bude jako spojenec hodit. Ale bacha, Tuloku, ten kdo tady bude zářit, budu Já!"
Pomyslím si ještě a v duchu se opět sebevědomě usměji. Ano, sebevědomím jsem začal v poslední době překypovat. Ale bezepsoru mám proč. Na Jediho "odpověď" nijak nereaguji, pouze se v duchu zamračím. Ale co, však já na to nakonec stejně příjdu...

Messiah
Svou batožinu nechám vojákovi a vyrazím za Karnakem, který mě (jak doufám) doprovodí na můstek. Při chůzi mírně zrychlím, abych byl více vepředu, než mí společníci. Mám z toho tak lepší pocit, pocit že jsem ve vedení. Což jsem, ale připomínat si to mi dodává dobré pocity. Cestou, ačkoliv se snažím, aby to tak nevypadalo, obdivuji nastoupené sithské vojáky a jejich disciplinovanost. Jsem nadšen z toho, že nastoupili kvůli mně. Kvůli mně!
Konečně dorazíme na můstek. Rozhlížím se okolo sebe, obdivuju svou loď, zatímco Karnak mluví. Zdánlivě tak tvořím dojem, že ho neposlouchám, ačkoliv opak je pravdou.
"Jistěže musím rozkaz vydat já, vždyť jsem velitel lodi. Už jenom nápad, že byste mě chtěli o něco takového ochudit... se mi ani trochu nezamlouvá."
"Jistě. Vyrážíme... Jak dlouho potrvá cesta?"
Zeptám se ještě po vydání rozkazu ke skoku. Rád bych využil nyní trochu času na zpovídání Jediho. Karnakovi ještě oznámím:
"Budu ve své kajutě. Přeji si být nerušen. Volejte mě jen v případě nálehavých věcí."
S tím kývnu na Jediho a vyrážím do své kajuty. Jakmile jsem uvnitř a ujistím se, že budu nerušen, uvelebím se a pronikavě se podívám na Jediho.
"Poslouchám."
Jsem ve střehu a připraven na jakoukoliv lest, ruku mám dostatečně blízko u svého světelného meče, avšak nechci dát Jedimu záminku k podezřívavosti, či útoku, takže ne moc blízko. Jako obvykle, nedávám najevo emoce, avšak můj pocit zvědavosti je velmi silný. Ostatně také je pro to dobrý důvod.
"Jedi v Sithské akademii... Jedi na Sithském křižníku..."