Napsal: 04.3.2008 19:21:25
Kashyyk- Lesní stezka
Běžel jsi, i když už obezřetněji, ale stále se nic nedělo, až jsi se divil. Po druhém křupnutí však tvé, ač ještě nevycvičené schopnosti Síly zaznamenali mírné zachvění - přítomnost někoho, nebo něčeho. Stále sis opakoval: Nesmím zastavit, nesmím zastavit... ale malé nervozitě ses nemohl ubránit.
Najednou jsi uslyšel příšerný hluk, jako kdyby něco padalo, nějaká lavina. Otočil jsi se za zvukem a spatřil jsi obrovské množství velkých kamenů - sesuv hornin, kde se tady vzaly? V hlavě se ti ozval hlas, v kterém jsi poznával ten Mistrův.
Nezastavuj se...
Žaludek se ti sevřel, první kámen mířil přímo na tebe a zbytek se valil za ním. Tři sekundy, dvě a spadne, tři... Zavřels oči a čekal náraz.
Nic, byla to jen iluze.
Běžel jsi dál, ale stále cítil něčí přítomnost. Cesta začala mírně stoupat - kopec byl sice mírný, ale přeci jenom dosti dlouhý. Když jsi byl asi ve čtvrtině, něco tě zarazilo - na kopci stála nějaká postava, v ruce světelný meč, zlatý, to jsi poznával, a na těle mu vlála kápě, která skrývala i jeho tvář. Čím více jsi se přibližoval, tím více jsi rozpoznával barvy a rysy. Když jsi byl asi dvacet metrů od něj, postavil se do bojového postoje stylu Ataru a otočil se k tobě čelem - i přes kápi jsi poznával nemocně žluté bělmo a nahnědlou, mokvající pokožku...
Běžel jsi, i když už obezřetněji, ale stále se nic nedělo, až jsi se divil. Po druhém křupnutí však tvé, ač ještě nevycvičené schopnosti Síly zaznamenali mírné zachvění - přítomnost někoho, nebo něčeho. Stále sis opakoval: Nesmím zastavit, nesmím zastavit... ale malé nervozitě ses nemohl ubránit.
Najednou jsi uslyšel příšerný hluk, jako kdyby něco padalo, nějaká lavina. Otočil jsi se za zvukem a spatřil jsi obrovské množství velkých kamenů - sesuv hornin, kde se tady vzaly? V hlavě se ti ozval hlas, v kterém jsi poznával ten Mistrův.
Nezastavuj se...
Žaludek se ti sevřel, první kámen mířil přímo na tebe a zbytek se valil za ním. Tři sekundy, dvě a spadne, tři... Zavřels oči a čekal náraz.
Nic, byla to jen iluze.
Běžel jsi dál, ale stále cítil něčí přítomnost. Cesta začala mírně stoupat - kopec byl sice mírný, ale přeci jenom dosti dlouhý. Když jsi byl asi ve čtvrtině, něco tě zarazilo - na kopci stála nějaká postava, v ruce světelný meč, zlatý, to jsi poznával, a na těle mu vlála kápě, která skrývala i jeho tvář. Čím více jsi se přibližoval, tím více jsi rozpoznával barvy a rysy. Když jsi byl asi dvacet metrů od něj, postavil se do bojového postoje stylu Ataru a otočil se k tobě čelem - i přes kápi jsi poznával nemocně žluté bělmo a nahnědlou, mokvající pokožku...