Nikomu se nedá věřit - Výcvik pro Ceanu Geri (Hayasan)

[Hayasan]

[quote="Merthor"]Někde ve spleti chodeb:
Celé setkání bylo takové… divné. Kastról sice trochu hudroval a snažil se být přísný, ale já si ho vlastně ani nevšimla. Tatínek vypadal skutečně jako vyměněný. Jakoby snad ani neměl radost, že mne vidí.
Má mne táta vůbec ještě rád? Udělala jsem něco? Zlobila jsem? Má to být trest?
Znejistěla jsem a ihned jsem začala hledat chybu u sebe. Opět jsem udělala krok vzad.
Aha,
přikývla jsem na tátovy výmluvy. Kestrelův rozhovor na pozadí jsem vnímala jen částečně, ale dost na to, abych pochopila smysl.
Táta mne spíš učit nechce. Ale proč?
Po vlasech jsem se pohladit nechala, ale netvářila jsem se u toho moc radostně.
Bude se jmenovat Sváča, i kdyby to byl kocourek,
potvrdila jsem tátovi, ale už jsem z kotěte neměla takovou radost. Tatínek byl prostě jiný, už mne neměl asi moc rád a nebyl to můj starý tatínek. Ani trošičku. Byla jsem z toho zklamaná a možná i otrávená. Rozešla jsem se tedy k danému křeslu a posadila jsem se.
Já tu Timlornen nechci,
popletla jsem její jméno, protože jsem ho nezachytila pořádně a byl delší a pro mne i trošku neobvyklé.
Ale už nechci ani tatínka.
Já chci, abyste mne učil hlavně vy, Kestreli. Timlornen si se mnou určitě neporadí,
prorokovala jsem, usazená do křesla. Bylo pro mne příliš velké a necítila jsem se v něm moc dobře. Chvíli jsem hledala vhodnou polohu, ale nakonec jsem se v křesle trošku schoulila do klubíčka, takže jsem v něm spíše ležela. Sledovala jsem hlavně Kestrela, na tátu jsem jenom občas mrkla. Tento nový tatínek, který mne možná ani neměl rád, protože by jinak nadšeně na tu možnost učení kývl, se mi nelíbil.

[Merthor]

Jednací místnost, někde ve spleti chodeb:

Ve chvíli, kdy byla atmosféra v jednací místnosti nejtěžší, se táta zhluboka nadechl a mírně narovnal ve svém křesle.
Zřejmě opětovně hledal vhodná slova, aby mohl konečně něco říct. Nebylo patrné, komu to chce říct, tobě či Kestrelovi.
Každopádně to ale byl Kestrel, kdo jako první přerušil jejich oční kontakt. Ve chvíli, kdy se táta pohnul od něj Kestrel rychle a úplně odvrátil svou tvář, aby hned v dalším momentě vrátil téměř celou svou pozornost směrem k tobě. Stočil směrem k tobě svou tvář, zřetelně, významné přikývnutí a jeho žluté oči na tebe dokonce dvakrát zamrkaly.
"Neboj se,to se ví, že tě budu učit a postupně tě naučím všechno, co budeš potřebovat a co budeš chtít umět,"
přisvědčil docela tak pohotově, jako před tím Tillmoren. Než pokračoval, odlepil se ze svého místa u stolu v čele místnosti. Mlčky obešel jedno prázdné křeslo a zastavil se z druhé strany toho, v němž jsi seděla ty. Jednu ruku položil na horní část jeho opěradla. Tím se opět ocitl v tvé blízkosti. Byl nyní blíž než tvůj táta a jak se tam tak opíral, mírně se k tobě skláněl.
"Všechno bude brzy v pořádku, uvidíš. A pokud se ti bude učení dařit, budeš za nějakou dobu mít i svůj vlastní meč a svou osobní loď Budeš s nimi cestovat po celé Galaxii. Možná se přitom setkáš s důležitými osobami ," slíbil ti.
Neopomemul se při tom zmínit ani s patřičným důrazem zmínit o tom, co to znamená, jaká tě čeká budoucnost.
Jeho oči se od tebe nepohnuly, přesto následující věty, vyslovené jakoby mimochodem patřily jasně tvému tátovi.
"Řekls jí vůbec, že není jako všichni ostatní, že patří k těm výjimečným? Jednou by se o ni mohl zajímat i sám císař."
Jestli před tím chtěl táta ještě něco říct, tahle Kestrelova poznámka ho zcela spolehlivě usadila zpátky. Zavřel už napůl otevřenou pusu a přiznání v podobě záporné odpovědi z něj vyšlo maximálně v podobně zavrtění hlavou. Z jeho úst nevyšlo jediné slovo, jediná hláska. Kestrel teď navíc jasně hrál první housle. Věnoval se hlavně tobě. Ani moc nečekal zda-li z táty něco vypadne, nebo ne. Obloukem se vrátil zpátky k tomu, co načal už před tím, k tvému učení a tvé budoucnosti.
"Tillmoren budeme ještě potřebovat. Já se ti vážně nebudu moct věnovat pořád. Ona se o tebe postará, mohla by tě naučit jiné věci, než já. Když jí řeknu, udělá pro tebe cokolivco budeš potřebovat a sežene ti nějaké hračky...."
Očima rychle zašilhal ke dveřím, jako by se v každém dalším okamžiku měli otevřít.
Až když už se nezdálo, že by měl táta vůbec něco dalšího se říct, z čista jasna ozval o trochu jiným hlasem,
"Ceano, musíš být trpělivá a taky opatrná. Opatrnější, než kdy dřív..." Teď to znělo o maličko víc, jako by ti to řekl někdy dřív, někdy před tím, než jste se dostali sem.

[Hayasan]

Jednací místnost, někde ve spleti chodeb
Celé toto setkání s tatínkem bylo divnější, než jeho návštěvy u mne v pokoji. Zdálo se mi, jako kdyby vedl s Kestrel nevyhlášenou válku. Začala jsem těkat očima z jednoho na druhého. Nejraději bych utekla. Bylo mi smutno, dokonce ani na koťátko jsem nemyslela.
Po Kestrelově ujištění jsem kývla hlavou.
To jsem ráda. A budou u toho i jiné děti? Chtěla bych mít kamarády,
spíše jsem jen hlesla, protože jsem ještě pořád vnímala tu nepěknou atmosféru. Nebylo mi v této místnosti dobře a necítila jsem se zde uvolněná.
Už aby ta Timlornen přišla.
Jakmile se Kestrel ocitl v mé blízkosti, narovnala jsem se, sedla jsem si normálně a otočila jsem se k němu čelem.
Osobní loď?
Ano, sliby to byly veliké, ale na co by mi byla osobní loď? Já bych se raději proháněla po planetě na něčem menším.
Já bych raději chtěla pořádnou speedrovou motorku,
znovu jsem se ozvala. Nechápala jsem, na co by mi jako měla být osobní loď. Když chci cestovat z planety na planetu, můžu využít normální dopravní linku. A já nikam cestovat nechci. Mám tu Kestrela, bude zde i koťátko a je tu i divný tatínek, který je pořád můj tatínek, i když se asi hodně změnil.
Meč?
Mírně jsem zakroutila hlavou. O meči jsem slyšela, ale jen pár slov, které uklouzly tatínkovi.
Blaster je lepší. A když jsem si chtěla půjčit tátův, tak mne plácl přes ruku. Já na blaster nesmím sahat. Nebo už můžu, tatínku?
Přestala jsem se dívat na Kestrela a upřela jsem oči na tátu. Ono se toho totiž opravdu hodně změnilo, takže i zákaz sahání na blaster asi padl. Jenže než jsem stačila rozvést, že bych místo meče měla raději obrovskou plyšovou gizku, přerušil mne Kestrel a já mírně pootevřela ústa. Dokonce jsem i ožila.
Tatínku! Co to Kestrel povídá? Jak jsem výjimečná? A proč? Jako, že jsem hezká? A není na mne Císař moc starý?
Čučela jsem na tátu překvapeně. Něco podobného jsem totiž nečekala. Jak bych asi mohla být výjimečná? Vždyť zcela jistě nejsem jediné dítě na planetě.
Takže, když jsem výjimečná, tak Timlornen mi bude podřízená? Budu jí moct poroučet? Když jí řeknu, aby si stáhla kalhoty a se staženými kalhotami přeskákala jako žabka celou chodbu, tak to udělá?
Má nálada se trochu vylepšila. Ta představa, jak nějaká žena při každém skoku zakopne o vlastní kalhoty a spadne, mi připadala hodně úsměvná.
Super! S Timlornen si budu moct hrát!
Těšila jsem se, jak ji budu „týrat“ podobnými nesmyslnými rozkazy. Už, už jsem se chtěla zeptat, jestli bych těch Timlornen nemohla mít víc, ale předběhl mne tatínek s varováním, které se mi zdálo úplně zbytečné.
Kestrel povídal, že jsem v bezpečí.
Ale proč? Ty jsi mne vždycky ochránil, tatínku. A Kestrel by mne určitě také bránil, kdyby mne například ostatní děti chtěly zbít,
malinko, ale opravdu malinko jsem se usmála. Nepochybovala jsem totiž o tom, že i s novým tatínkem jsem v bezpečí. Určitě mne nenechá napospas kohokoliv. Bezpochyby stačí přijít s brekem a všechno se dá do pořádku.

[Merthor]

Jednací místnost, někde ve spleti chodeb:

"Ale ona přece je opatrná, copak to nevidíš?" ubezpečil Kestrel tátu tím naprosto hlasem naznačujícím o tom, že ví co říká.
Což dávalo znát, že ani jeden z těch dvou ještě neřekl všechno, co říct chvěl. Ne ti dva ještě opravdu zdaleka neskončili.
Není jasné, jak by to celé pokračovalo a co všechno by se stačilo říct, nebo udělat, kdyby se nestalo to, na co už vlastně všichni netrpělivě čekali. Najednou jste totiž mohli zaslechnout jakýsi tlumený zvuk a hned potom se otevřely dveře.
Ve dveřích stála, žena, jíž by sis mohla prohlédnout už na holokomuniačním zařízení, kdybys ovšem dávala větší pozor.
Byla o kousek menší, než Kestel, na ženu byla však i tak spíš vyšší, jinak veskrze postavy. Dále se o ní dalo říct, že se od Kestrela liší i jinak, než jen výškou. Zcela jasně měla světlejší vlasy a neměla ty zvláštní žluté oči. Vlasy byly hnědé a oči byly podobné barvy. Oděna byla středně tmavé šedé blůze jasně dámského, přesto hlavně praktického střihu a upnutých kalhotách.
V rukou držela jakousi krabici. Její obsah mohl být velice různorodý, přičemž nebylo vyloučeno ani to, že je v ní opravdu kotě.
O vývoji situace i o průběhu rozhovoru bylo rázem rozhodnuto. Méně jasné bylo, jak to bude se zodpovídáním celé té sady dodatečných otázek. V případě brzkého odchodu bys některé odpovědi vůbec nedostala, což platilo aspoň pro tuhle chvíli.

Kdestel se narovnal. Pustil opěradla křesla, v němž jsi seděla, aby si mohl uvolnit ruku. Udělav dva kroky ocitl se mezi vámi.
"Tillmoren, tohle je Ceana Geri," představil první tebe, tím, že lehce kývl dolů, směrem ke křeslu a tedy směrem k tobě.
"Ceano, tohle je Tillmoren Keyrent. Jak už jsem řekl, postará se o tebe," ukázal volnou rukou na ženu stojící ve dveřích.
Zdvořilým způsobem započal možnost k vašemu seznámení. Právě tehdy šlo nejlépe zpozorovat, jak se výraz té ženy nepodobá tomu Kestelovu, ani tomu, jenž měl ten "nový" táta. Zdaleka nepůsobil tak ztuhle a nehybně, Působilo to daleko příjemněji.
Pak ti Kestrel přeci jen ještě jednu z otázek zodpověděl. A to otázku, týkající se Tillmoren a toho jak to s ní doopravdy myslel.
"Tillmoren je podřízená mě a já si přeji, aby pro tebe udělala cokoliv rozumného, co budeš potřebovat. Dohlédne na to, že se budeš moct v klidu najíst, převléknout, vyspat a že ti nebude chybět nic podstatného. Když se jí budeš na něco chtít zeptat, budeš něco potřebovat, tak ji stačí požádat. Možná ti stihne začít vysvětlovat něco z těch důležitých věcí.
Tillmoren samotné žádné další pokyny nedal, spokojil se s tím, že to všechno zopakoval tobě. Velkou část toho odříkal skoro stejně, jenže před tím tu nebyla Tillmoren, což byl asi ten správný důvod, Nemohla nic z toho slyšet. Podle toho, jak to Kestel říkal už před tím, tě Tillmoren měla odvést do tvého pokoje. Vaše povídání bylo téměř u konce. Z celého hovoru zbyly jen dvě důležité informace. Hodné zdůraznění.
"Uvidíme se zase zítra. A nezapomeň, co jsi slíbila o tom, že budeš poslouchat."

[Hayasan]

Jednací místnost, někde ve spleti chodeb:
Znovu jsem se podívala na Kestrela. Opravdu jsem nevěděla, o čem se ti dva dohadují. Dost mi toho unikalo, navzájem si protiřečili a já netušila, kdo má větší pravdu. Před zajetím bych neváhala a řídila se dle toho, co by mi řekl tatínek, jenže tatínek se už o mne tolik nestaral. Dokonce se mi i zdálo, že Kestrel je na mne hodnější než nový tatínek.
Než jsem se ale stačila opět nějak projevit, do místnosti vstoupila žena, která měla v ruce krabici. Zprvu jsem si ji ani neprohlížela, neboť ta krabice mi připadla daleko zajímavější.
Kotě! To je moje Sváča!
Vyhrkla jsem, ihned jsem jako malá ještěrka sjela z křesla a vyrazila jsem za ženou. Postavila jsem se těsně před ní a začala jsem se natahovat po krabici a bez ptaní jsem se ji pokusila i převzít. Sice jsem riskovala, že tam Sváča nebude, ale já viděla jen tu jednu možnost. Tedy tu s kotětem uvnitř.

Ženu jsem si prohlédla až v okamžiku, kdy byla vyřešena záležitost s krabicí a já se vrátila do křesla. Na rozdíl od Kestrela byla sympatická. Jenže Žlutooký byl zase hodný a zařídil mi to kotě. Takže vzhled možná až zas tak velkou roli nehrál.
Ráda tě poznávám, Timlornen,
automaticky jsem jí začala tykat. Teď jsem sice její jméno zaslechla dobře a nebylo až zas tak složité, abych ho nemohla zopakovat správně, ale pro mne to už byla Timlornen snad napořád.
Takže dostanu i tu speedrovou motorku, když nechci loď? A ten blaster, když nevím, co bych dělala s mečem a blaster se mi zdá lepší?
Ihned jsem se otočila na Kestrela a dožadovala jsem se odpovědí na své předchozí otázky.
Jůůj, speeder! Ten bych moc chtěla. Proháněla bych se na něm po venku.
Nezapomenu, že jsem slíbila, že budu poslouchat vás, Kestreli. Ohledně Timlornen jsme nemluvili a myslím si, že by spíše ona měla poslouchat mne, když jsem výjimečná,
trošku jsem nafoukla tváře, ale zdálo se mi, že atmosféra v místnosti není tak hustá, jako před chvílí, tak jsem se na Kestrela i usmála svým typickým úsměvem.
Asi bychom měli jít, Timlornen. Chci se vysprchovat a pořádně najíst,
znovu jsem vstala z křesla a skutečně to nevypadalo na to, že bych ženu chtěla nějak extra poslouchat.
Mám hlad na čokoládu, oranžové želé a kyselé gizky. Poté musíme se Sváčou ubytovat, potřebuji pro ni misky a pelíšek. A potom budete mít volno, protože už vás potřebovat nebudu,
řekla jsem v případě, že jsem už byla vlastnicí kotěte. Pokud ne, jeho jméno jsem vynechala. Znovu jsem zatoužila jít na průzkum komplexu a Tillmoren by mi jenom zavazela. Průzkum je celkem na prd, když mi má za zády dýchat nějaký dospělý člověk.
Jestliže by se už odcházelo, nebyla bych proti. Vlastně bych nijak nezdržovala. Jen bych zamávala napřed Kestrelovi a teprve poté i tatínkovi.

[Merthor]

Jednací místnost, někde ve spleti chodeb:

Ani Tillmoren zřejmě hned nedošlo, jestli mluvíš o jedné věci, nebo o dvou. Přesto se rozhodla neklást tvým snahám příliš velký odpor. Svou roli v tom hrálo i to, že se ti vlivem spěchu, skoro povedlo vyrazit jí krabici z ruky O krok ustoupila, spustila krabici o něco níž, tak, abys do ní mohla nejdříve jen nahlédnout. Uvnitř tě čekalo překvapení. Pro Tillmoren byla krabice středně velká, unesla by ji na jedné ruce. Pro tebe byla velká až dost. Uvnitř byla částečně vystlaná a tam tě čekalo jedno překvapení. Nebylo tam totiž jen jedno kotě, ale ta koťata byla rovnou dvě. Buď to způsobily okolností, nebo to byl nějaký Tillmorenin záměr. Kestrel jejímu hologramu říkal jen o jednom kotěti, pročež to ani nemohl být jeho nápad.
Jedno s koťat opravdu bylo bílo hnědé, pokud se nepočítalo pár šedých chloupků. Nemělo ovšem každé oko jiné barvy.
To už bys možná chtěla příliš, takže ses musela spokojit s oběma stejnýma světlejšíma očima. Druhé kotě bylo žluto-hnědě mourované a mělo žlutozelené kočičí oči. Ta žlutá v nich se podobala očím, jaké měl Kestrel. Obě dvě koťata byla úplně malá a velice roztomilá. Nepřipadali ti, jako příslušníci těch zvláštních divočejších druhů, co se vyvinuly na některých planetách.
"Vezmi si je, ale jen když si je celou cestu do pokoje poneseš sama," oznámila ti Tillmoren vlastní podmínku.
Napůl to bylo ultimátum, ani ona se nehodlala tvářit, že tě hodlá poslouchat úplně ve všem, jen protože si to přeješ.
Stačilo ovšem jakýmkoliv náznakem přisvědčit a vše se obešlo bez jakéhokoliv incidentu. Tillmoren ti podala krabici.
Když sis jí brala, zjistila jsi, že je docela lehká. Důležitější, než váha byly rozměry krabice. Ty jsi ji musela obemknout oběma rukama, a jestli sis ji nesla těsně před sebou, trochu ti zavazela.

V blízkosti křesla, kam ses i s koťaty uchýlila, jsi neměla příležitost setrvat dlouho. Sotva co by jeden vyslovil pár vět.
Jeden by řekl, že je těch tvým otázek čím dál tím víc a popravdě řečeno bylo jich dost i na Kestrela. Ne, že by s tebou přestal mluvit, že by vyloženě zpřísněl, ale z jeho chování byl, při vší vstřícnosti, jíž ti zatím projevit znát úbytek trpělivosti.
Na tvůj návrat k tématu nabízející se možností reagoval o něco stručněji a věcněji, než v předchozích případech.
"Až se s nimi budeš učit, určitě je budeš mít k dispozici," odtušil. Jakmile vyřídil toto téma, pojal úmysl vrátit se ke stolu v zadní části místnost a začal se k němu stahovat. Na tvé dvě poznámky nikdo nereagoval, jako by je ani neslyšeli.
Jako by každého v místnosti to co se tu jinak probíralo aspoň trochu zajímalo, ale tvůj hlad na sladkosti nebyl tak podstatný.
Odezvy se dočkala jediná ze tří poznámek, které jsi vyslovila. Byla to ta o tom, že byste ty a Tillmoren měli jít.
"No tak pojď," řekla ti na to Tillmoren snad i celkem přívětivě, ale opět tak, že byl význam těch slov dostatečně jasný.
Otočila se, aby jako první vyšla ze dveří. Ne, Tillmoren opravdu nepotřebovala, aby Kertřel ještě řešil, jestli tě musí poslouchat nebo ne. Aniž jí to řekl, s celou tou záležitostí si očividně poradila sama, stejně jako ty.
Tillmoren čekala na chodbě, až se k ní i s krabicí a dvěma koťaty připojíš. Vzhledem k tomu, že krabici jsi teď nesla ty, se tě nepokoušela chytit za ruku. Šla stejnoměrným ne příliš rychlým tempem kousek před tebou. Vrátila se zpátky chodbou, ke schodišti, po něm ještě o kousek víš. Pak přišla na řadu další chodby, a po ní ještě jedna. Pomalu bylo daleko těžší se těch chodbách orientovat. Velice snadno z toho vznikl zmatek. Skutečně by se zde dalo zkoumat a rovněž se ztratit.
Tímhle způsobem tě Tillmoren dovedla až do tvého pokoje. Dveře do něho vedoucí byly označeny nějakým kódem.

Tvůj pokoj:

V tomto případě se Tillmoren zachovala opravdu zdvořile. Sama ti otevřela dveře a nechala tě vejít dovnitř jako první.
Pokud ses rozhodla do něho nahlédnout, bez meškání zjistila jsi, že Kestrel splnil alespoň část svých slibů. Byla to jediná místnost jen o málo větší, než tvůj původní pokoj. Hlavní nevýhodou bylo, že v místnosti opět nebylo žádné přepychově velké okno.. Úplná tma v ní ovšem nebyla, ani když nesvítila světla. Nějakým způsobem, možná i zrcadlový systém sem bylo přivedenouř aspoň trochu přirozeného světla. Také jsi zde mohla vidět o něco víc barev. Vybavení bylo spíš jednoduché, než honosné, přesto tu bylo téměr všechno z toho co jsi potřebovala.Po tvé levé stálo nejprve červené křeslo. Ač nebylo primárně dětské, nebylo to ani takové to velké rozložité křeslo. Byl to ten nižšího křesílka, do kterého se jeden dospělý vejde tak akorát. A pro někoho o kousek menšího bylo tak akorát prostorné. Za křeslem Bylo lůžko, přikryté červenočerným přehozem, či snad vrchní pokrývkou. Kousek od lůžka se nacházela jedna polička a chronometr. Na druhé straně bylo vidět další menší kusy nábytku. Stolek s nikterak obrovskou židlí a pár dalších odkládacích ploch. Prostředek pokoje byl prázdný. Na protější straně se nacházely další dveře.

[Hayasan]

Jednací místnost, někde ve spleti chodeb:
Sotva byla krabice v mém držení, usadila jsem se. Nemohla jsem odolat a hned jsem ji musela prozkoumat.
Jééé, ony jsou tam hned dvě!
Vykřikla jsem. Obě koťátka byla moc krásná a hlavně byla má. Ani jedno jsem nemínila vrátit, protože obě mi přišla moc roztomiloučká. Ihned jsem obě začala hladit.
To hnědé je Sváča,
Pokusila jsem se to bílo-hnědé vytáhnout ven. Hladila jsem ho, zasypala pusinkami a poté jsem jej otočila na bříško, abych zjistila, jestli je to kluk nebo holka. Jakmile jsem se s ním aspoň trošku pomazlila, vrátila jsem Sváču zpět.
Poté přišlo na řadu druhé kotě. I jej jsem lapla.
A ty budeš Bubák,
prohlásila jsem ke druhému kotěti. S bubákem sice nemělo pranic společného, ale líbilo se mi, jak slovo bubák zní. Druhé kotě jsem si přitiskla na tvář, drbala jsem ho pod krčkem a nakonec i ono bylo obráceno, abych zjistila jeho pohlaví. Nakonec i Bubák putoval do krabice.
Poté jsem obě koťat (každé jednou rukou) hladila a drbala. Celá jsem zářila a Kestrelova oblíbenost vylítla do nečekaných výšin. Jen jsem se teda nikam nehrnula, takže jsem s krabicí na klíně nějakou tu chvíli seděla, pokud mne tedy někdo nepopadl za loket a neodtáhl pryč. Tillinina popohánění jsem si nevšímala. Já se starala hlavně o koťata a jejich drbání, jestli se tedy nechala a nepoškrábala mne.
Ještě než jsem se zvedla, podívala jsem se na Kestrela.
Moc vám děkuju, Kestreli. Jste strašně, ale strašně moc hodný,
pověděla jsem a byla jsem Kestrelovi za jeho dárek opravdu moc vděčná. Nakonec jsem ale vstala a vydala se za svou novou průvodkyní spletí chodeb směrem k mému pokoji.

Krabice se mi nesla dost špatně. N proto, že by byla těžká, ale byla velká a já ji musela držet způsobem, který mi nebyl nijak příjemný. Ale ani jsem nepípla. Byla to má koťata a je tedy spravedlivé, když si je odnesu do pokoje. Jen ke konci jsem si už musela vypomáhat trošku Sílou, protože mne brněly ruce.
Orientaci jsem ztratila asi po třetím odbočení i proto, že mou mysl zaměstnávaly živé poklady uvnitř krabice a cestu jsem si opravdu nesnažila zapamatovat.


Můj pokoj:
Otevřenými dveřmi jsem proklouzla do pokoje a s úlevou jsem krabici položila na zem. Ihned jsem také koťátka vytáhla, aby mohla prozkoumat nový domov.
Timlornen, máme před sebou důležité úkoly,
sedla jsem si na bobek a pokoušela jsem si s koťátkami hrát. Jemně jsem je šťourala do hrudníčku a snažila jsem se, aby začala chytat můj prst. O zařízení pokoje jsem se příliš nestarala.
Bubák se Sváčou potřebují pořádný výběh a lovecké teritorium. Kam je budeme pouštět proběhnout? Nemůžou být jako vězni zavření u mne v pokoji,
oběma rukama jsem se pokusila lapnout Bubáka. Hladila jsem ho po hlavičce. Sváču jsem nechala na zemi. Vstala jsem.
Také pro ně potřebuji pelíšek, misky, žrádlo a záchod,
teprve teď jsem se rozhlédla po pokoji. A zatvářila jsem se trošku nespokojeně.
Ale já chtěla pokoj s velkým oknem,
postěžovala jsem si. Na odpověď jsem ani nečekala a zamířila jsem k zavřeným dveřím, kde jsem hádala koupelnu se záchodem.
Plus já potřebuji úklidového droida, čisté oblečení, hřebínek, kartáček na zuby a tak. Plus obrovskou plyšovou gizku. A stavebnice. A figurky vojáků a modely planet a stíhaček a robotů,
vyjmenovala jsem všechny své potřeby. Panenky jsem nechtěla. Tatínek mi sice nějaké kupoval, ale já si s nimi nehrála. Nebavilo mne to.
A taky chci heboučké osušky, ne ty hadry, co jsem měla v předchozím pokoji,
po prohlídce druhé místnosti jsem se vrátila do pokoje.
Půjdeme nakupovat do města? určitě tu nějaké město máte. Kde vlastně jsem? Nikdo mi nic neřekl,
našpulila jsem pusu a pustila Bubáka na zem. Kredity jsem neřešila.
Koťata bychom zatím daly ven, aby se proběhla. Aby mi tu nenadělala nepořádek, jsou totiž ještě maličká a neví, že mi nesmí ničit třeba postel.

[Merthor]

Prakith, vyšší patra inkviziční pevnosti -Tvůj pokoj:

Obě koťata nějakou dobu jevila vůli hrát si a to docela podle tvých představ. Obě se nechala docela ochotně pohladit a podrbat, sem tam některé z nich zamňoukalo, nebo skutečně hráblo packou nahoru, ale nějaká urputná obrana se nekonala.
Bubák, nebo pravděpodobněji Bubáka, u níž jsi při výběru jména nepočítala s oběma možnostmi si vydržela hrát o něco déle.
Skutečnost byla taková, že ač koťata byla ještě dost malá a ty jsi mohla jen hádat, byl Bubák snad spíše kočka, než kocourek.
U Sváči to nebylo o nic víc jisté, přesto i tohle kotě bylo o něco spíš ona. Možná si Tillmoren dobře ohlídala případné riziko.
Zatím co jsi ještě stále drbala Bubáku, Sváča maličko nemotorně vstala a vydala se pokojem pryč. Se zvědavostí kotěte se skloněnou hlavičkou, krátkými přískoky a plížením, dostala až k tvé posteli. Zamňoukala, rozhlédla se, zblízka si prohlédla roh postele. Pak zmizela kdesi za ní, aby to tam pořádně prozkoumala. Zdálo se, že by si díky tomu, jak byla malá, mohla koťata vytvořit svoje teritorium i z téhle místnosti s omezeným prostorem. Určitě by si tu nejdřív musela zvyknout a mít ledacos se naučit a jen Síla ví, co by bylo potom. Přinejmenším zatím jim to tu ale vůbec nevadilo.

Tillmoren vešla do pokoje hned za tebou. Rychle se podívala na tebe i na koťata, jež si právě vypouštěla a zamířila přes pokoj k těm dalším dveřím, aby ti je pomohla odjistit a otevřít. Na troje prosby a dotazy reagovala trochu jinak, než Kestrel.
Ne, že by nemohla být ani trochu ochotná, nebo by ti nechtěla pomoct s tím, na čem jste se s Kestrelem domluvily.
Jen to vypadlo, že kromě posloucháním tvým novým přáním, nehodlá naslouchat tak pozorně, jako to dělal Kestrel. Rozhodně nereagovala tím způsobem, jako by se jakékoliv tvé přání mělo automaticky považovat za předem vyplněné.
Hned první z tvých požadavků, ji přibrzdil stejně spolehlivě, jako tvého tátu přibrzdila rozmluva s Kestrelem.
Zastavila se a z jejího postoje i obličeje bylo jasně vidět, jak se snaží přemýšlet, rychle se zorientovat v tom, co že to vlastně říkáš a jestli jí náhodou něco podstatného neuniklo. Kestrel ne jen před ní, ale ani před tebou a žádném velkém okně, výběhu pro kočky, přepychových osuškách ani dalších věcech vůbec nemluvil. Podobné věci být součástí, toho co ti slíbil, nemusely.
Pokud jste spolu o něčem mluvily, byly to nějaké hračky, s tím, že jste se částečně zmínili i o potřebách pro kotě.
O těchto věcech Kestrel naopak zcela určitě věděl a musel s nimi aspoň částečně počítat.
"Nechceš toho náhodou trochu moc a všechno najednou, nejlépe ihned?" přerušila tě Tillmoren trochu ironickou otázkou, ještě než jsi skončila se seznamem svých přání a požadavků. Na rozdíl od Kestela ti ona zatím neslíbila nic, takže by teoreticky nemusela počítat ani se všemi věcmi, s nimiž počítal Kestrel a vůbec šlo sotva říct, kdo s čím vlastně počítá a s čím ne.
Tillmoren se vůbec nemusela mračit, vůbec nemusela zvyšovat hlas a přece si ji po téhle otázce bylo zvláště jednoduché představit stojící tam mírně rozkročenou a s rukama založenýma v bok.

Ty ses mezi tím rozhodla nahlédnout za ty druhé dveře na konci místnosti. Mohla jsi rovnou vejít, neboť dveře byl otevřené, ačkoliv před tím dovnitř nebylo moc dobře vidět. Teď jsi za dveřmi objevila malou průchozí místnůstku, v níž se po obou stranách nacházely vestavěné skříňky. Pokud by ses rozhodla držet Bubáku v jedné ruce a rychle nahlédnout do skříněk, mohla bys získat aspoň základní přehled o tom, co se v nich nachází. Na jedné straně se nacházelo oblečení. Na první pohled jsi dokázala určit zejména to, že v příslušné skříňce je srovnané všechno možné. Skoro jistě tam byly kalhoty i šaty. A hlavně, rozhodně to oblečení nebylo celé černé. Barevná škála se skládala hlavně z několika odstínů červené a šedé, případně i z jejich kombinace. Černá se mezi tvými novými oděvy objevila pouze sem tam. Mnoho dalšího se rozpoznat nedalo, protože s kotětem v ruce se nehrabe ve skříních zrovna nejlíp. Byly tam také nějaké ručníky. Nepatřily sice mezi nic zvláštního, ale musely být velké a vyrobené z poctivé z poctivých, pouze přiměřeně tuhých vláken. Na druhé straně bys mohla najít směs různých praktických věci. Dá se říct hodně z toho, co bys mohla potřebovat. Mimo jiné tam se tam nalézalo i několik menších dröidů ve vypnutém stavu. Měli speciální nástavce, a pokud jsi věděla, mohl by to být některý z typů úklidových droidů.
Nahlédnutí do spojovací místnůstky ti mohlo přímo odpovědět na některé otázky, aniž to musela udělat sama Tillmoren.
Jako třeba skříň s oblečením. Nebyla umístěna v hlavním pokoji, jelikož byla tady.
Koupelnu se záchodem jsi našla v další místnosti za tou spojovací. U záchodu ani umyvadla příliš nevadilo, že byly určený spíš pro dospělé, Umyvadlo totiž mělo kloub a mohlo se s ním manipulovat pro větší pohodlí. Nejspíš by se dalo trochu naklonit, abys na něj aspoň nějak dosáhla. Sprcha patřila k těm s výraznější podezdívkou. Pro někoho malého by možná posloužila, jako trochu provizorní malá vana. Nic jiného se ti k prozkoumání mimo vlastní pokoj nenaskytlo.

Při návratu do pokoje se před tebou z čista jasna objevila Sváča. Vzala se kdo ví odkud a vběhla ti přímo pod nohy.
Málem bys jí byla zašlápla, což by Sváče i při tvé menší postavě neudělalo moc dobře. Přikrčila se a tentokrát vběhla do spojovací místnůstky. Bubáka mezi tím zamňoukala a pokusila se ti vyklouznout z ruky. i ona už chtěla, abys jí pustila.
Jakmile jsi to udělala, namířila si to pro změnu někam ke stolku a k židli, aby se na ně pokusila vylézt.
"Ne ony netuší, že ti nemají nic zničit," přitakala Tillmore vážně. Pořád ještě stála v pokoji. Otočila se za Bubákou, chvilku jí pozorovala, neudělala však nic proto, aby jí její počínání a případně i destrukční tendence zarazila.
"Myslím, že to bude jeden z tvých prvních úkolů. Starat se o ně a naučit, jak se mají chovat," prohlásila.
Ani o tomhle Kestrel nic neříkal, jenže Tillmoren ti dala už tím, jak tě nechala nést tu krabici, že koťata budou tvoje starost.
Bubáka se mezi tím dostala až ke stolu. Ale šplhání jí pořád šlo jen trochu a uspěla jen z části. Nakonec toho nechala sama.
Teď už Tillmoren neponechala nic náhodě a vzala věci pevněji do svých rukou.
"Asi bys měla vědět, že jsi v bezpečí pevnosti na Prakithu," začala. Snad usoudila, že ti to nemůže říct tolik co některým jiným. Ty jsi toho, na rozdíl od tvého táty, o planetě Prakith, ani o pevnosti na ní skutečně nemohla vědět nic důležitého. Táta ti toho v tomhle směru nikdy moc neříkal. Mluvil o jiných systémech a planetách, ale o Prakithu ne.
Každopádně to byla první informace o tom, kde se nacházíš jakkoliv ti to dávalo maximálně nejzákladnější představu.
"Obávám se, že s volným prostorem to tu bude horší. Dostat se ven z pevnosti není tak jednoduché, aby se to vyplatilo.
A i kdyby. Prakith není moc hustě osídlený. Je na něm dost divoká příroda, v níž by se malá zvířata necítila dobře,"
Aniž to bylo vysloveno nahlas, rovnalo se uspokojení této otázky nepřímému odmítnutí jednoho z tvých požadavků.
Nemohla jsi to sice venku vidět a nevěděla jsi, jak to tam vypadá, ovšem i malému dítěti by mohlo dojít, že vypustit úplně malé kotě do nepřístupného terénu mezi spoustu kamení a divoké křoví není to nejlepší, co se dá udělat.
"Nechtěla ses náhodou umýt a převléknout?" připomenula ti Tillmoren. Proto jsi neměla ani příliš času na hloubání nad problematickými otázkami. Přímé řešení ostatních záležitostí muselo jít na chvíli stranou.

[Hayasan]

Prakith, vyšší patra inkviziční pevnosti -Tvůj pokoj:
U koťat jsem si pohlavím být jistá moc nemohla, ale ono to bylo koneckonců jedno. Byla to má koťata a to bylo pro mne nejdůležitější. Sváčin průzkum jsem ani moc neřešila a nechala jsem ji, aby si to tu prolezla. Aspoň jsem se mohla věnovat druhému kotěti a necítila jsem výčitky, že Sváču zanedbávám. Ono se totiž nešlo na sto procent věnovat oběma koťátkům zároveň. Měla jsem jen dvě ruce.
Svým způsobem jsem dokonce Sváčině průzkumu fandila. Znamenalo to, že se nebojí a cítí se dost bezpečně na to, aby podnikala výpravy do neznámého terénu, kterým byl v tomto případě prostor pod mou postelí.
To jsou moje statečná koťátka,
spokojeně jsem prohlásila a o to usilovněji jsem drbala Bubáka pod krček. U bubáků je přece jedno, jestli je to kluk, nebo holka. Bubáci možná ani nemají žádné pohlaví. Takže Bubák je Bubák, i když je asi to kočička.

I s kotětem v náručí jsem se na Tillmoren zamračila. Ne, nezačala u mne dobře a necítila jsem k ní sympatie. Možná to bylo dokonce naopak.
Já jsem výjimečná,
pověděla jsem a trošku si i dupla nohou. Ano, někdo takový má přece právo na spousty přání, hraček a dalších věcí. Sice jsem absolutně netušila, proč tomu tak je, ale když to povídal Kestrel, asi na tom nějaká pravda bude. Navíc něčemu podobnému se opravdu uvěří velmi snadno.
Navíc jsem byla zavřená v tom pokoji, sama a strašně dlouho. Neměla jsem ani čisté kalhotky na převlečení a byla tam zima. Takže mám právo na náhradu a to, co bych dostala postupně, tak teď mám právo dostat naráz. Víš, jak to tam bylo hrozné?
Přendala jsem si Bubáka tak, abych ji mohla chovat jednou rukou, a tou druhou jsem ukázala na Till, jako by za to snad mohla ona. Její postoj sice značil, že bych měla aspoň trošku brzdit, nebo by to nemuselo dopadnout nejlépe, ale stejně jsem na ni ještě před samotným průzkumem druhé místnosti stihla vypláznout jazyk. Jen jsem si dala pozor na to, abych to udělala při otočce směrem ke dveřím a Till to pokud možno nezaznamenala.

Jakmile jsem vešla do spojovací místnůstky, ihned jsem se hrnula ke skříni. S tatínkem jsme často přespávali v levných hotelech a já tam vždycky prohledávala skříně. Jednou jsem tam našla asi pět kreditů a od té doby skříně prolízám pravidelně. Co kdyby tam předešlý obyvatel zase něco zapomněl?
Prolezla jsem každý šuplík. S oblečením jsem příliš spokojená ale nebyla. Neměla jsem nic žlutého, zeleného, modrého a ani růžového. Droidíky jsem zatím nechala být, ale umínila jsem si, že je budu moct využívat pro koťátka na hraní. Přivážu k nim nějaké hadříky a koťata je budou moct lovit. Ostatní věci byly ryze praktického charakteru a momentálně mne nezaujaly.
Vidíš, Bubáku? Ani jedna hračka,
vydechla jsem zklamaně. Sice to bylo víc věcí, než jsem mívala před naším zajetím, ale já na množství až zas tak nehleděla jako spíš na to, k čemu dané věci mohou sloužit.
Záchod a umyvadlo mne moc neupoutalo. Jen u záchodu jsem zaznamenala, že aspoň budu moct hongat nohama, až na něm budu sedět. Dělávala jsem to totiž celkem ráda. Ovšem sprcha – to bylo něco jiného. V ní si malý bazének udělám a budu se tam čvachtat.

Když jsem se vracela do pokoje, zničehonic se mi pod nohama ocitlo druhé kotě.
Sváčo!
Vykřikla jsem a lekla se možná víc než ona. Bubáka jsem ihned položila na zem.
Promiň, promiň, promiň… já nechtěla, já tě neviděla!
Omlouvala jsem se kotěti a vyběhla jsem za ním. Pokoušela jsem se za ním opatrně přiblížit, vzít ho d náruče a jako omluvu jej pořádně, ale pořádně drbat, hladit a pusinkovat.
Ať už s usmířeným kotětem v náručí, nebo bez něj, nakonec jsem se vrátila za Till.
Když jsem se vrátila, Bubák začal vyvádět neplechy.
Bubáku!
Vykřikla jsem, pokud byla Sváča v náručí, opatrně jsem ji položila na zem.
Bubáku!
Zopakovala jsem a zamířil jsem k ní. Jedním prstem jsem ji klepla po čumáku tak, aby ji to nebolelo.
Bubáku, nesmíš! Nesmíš mi škrábat věci! Musíš být hodné kotě. Jestli chceš na židli, musíš na ni vyskočit,
vysvětlovala jsem pokud možno „přísnějším“ hlasem, i když mi kotě nerozumělo. Bubáka jsem ale nepohladila, protože byl právě potrestaná. Podívala jsem se ale na Till, abych zjistila, jestli jsem se zachovala správně.
Samozřejmě, že se o svá koťátka postarám. I o neplechu Bubáka,
pohledem jsem těkala mezi dvěma koťaty, abych jejich případné další řádění zarazila.
Jenže na výchovu koťat potřebuju ty misky, kočičí záchod, pelíšky, kočičí hračky a prolézačky, aby měla Bubák i jinou možnost, než ničit mé věci,
okleštila jsem své požadavky na potřeby pro kočky.
Na další Tilliny informace jsem sice kývla hlavou, ale nebyla jsem z nich příliš moudrá.
V jakém systému se Prakith nachází? A čí je to pevnost? Vojenská, nebo jsou zde bezpečnostní složky?
Položila jsem pár upřesňujících otázek. Počkala jsem si na odpověď, pokud tedy nějaká byla.
Také jsem chtěla sladkosti,
zareagovala jsem na připomínku ohledně mytí a vydala jsem se rovnou do spojovací chodby. Vytáhla jsem z ní jednoho droidíka, který vypadal, že je na mytí podlahy. Zapnula jsem ho. Za předpokladu, že to byla pravda a neměl potenciál ublížit koťátkům, vypustila jsem ho do pokoje.
Kdyby se tu vyčůrala, když nemám pro ně záchod,
vysvětlila jsem. Ale nechtěla jsem koťata rvát zpět do krabice, tak jsem je nechala, ať běhají chvíli bez dozoru. Poté jsem ale skutečně zamířila do koupelny. Pokud tam nebyl ručník, nějaký jsem si vzala.

S koupelí jsem opravdu nespěchala. Odtok ve sprše, pokud nešel nějak zadělat, zacpala jsem vlastním zadkem, páč jsem si tam sedla. Pustila jsem vodu a nechala jsem ji téct, dokud skoro nepřetékala. Poté jsem ji vypla, vydrbala jsem se mýdlem, vlasy jsem si umyla mýdlem. Potom jsem se hezky čvachtala. Trochu stříkala vodou, dělala jsem kruhy, kopala jsem nohama… a nevylezla jsem dříve, než jsem se vydováděla.
Poté jsem se do sucha vytřela ručníkem, vyšla z koupelny a oblékla se do toho, c bylo právě nahoře, vzhledem k tomu, jak byl výběr nanic. Nakonec jsem ještě pustila dalšího droidíka, pokud ovšem byl na úklid, aby po mě v koupelně uklidil ten nepořádek a konečně jsem se vrátila do pokoje, abych zjistila, co má koťata mezi tím provedla.

[Merthor]

Prakith, vyšší patra inkviziční pevnosti -Tvůj pokoj:

Na to, že jsi výjimečná ti TIllmoren odpověděla již osvědčenou taktikou. Jiným slovy, už zase na to neřekla vůbec nic.
Pokud jsi chtěla chytit Sváču, musela ses za ní vrátit do spojovací místnosti, kam mezi tím stačila proklouznout a pustit se do další fáze zběžného průzkumu. Z nedostatku jiných věcí se snažila důkladně prozkoumat prostor jako takový. S hrdě vztyčeným hřbetem procházela okolo skříněk spojovací místnosti a jak tak nakukovala pod hranu dvířek, vypadalo to skoro, jako by se docela ráda podívala, co je tam uvnitř. Možná i ona hledala nějaké hračky. Když si jí brala do rukou, učinila pokus dostat se zpátky na podlahu. Pak se ale přestala bránit, opřela se o tebe předními packami a nechala se přenést zase do pokoje.
Tam jsi ovšem Sváču musela zase pustit, abys mohla usměrnit Bubáku. Sváča šla za tebou a pak se kousek od tebe natáhla na zem, takže sis zase musela dávat pozor, neboť by nebylo tak těžké malé kotě přehlédnout. Zatím co Bubáka po tvé výtce hrdě pozvedla ocas, nahrbila se ještě výrazněji, než před tím Sváča a pod stolkem a poličkami si to odpochodovala kus podél stěny.
Rychlý pohled na Ttillmoren ti odhalil její nepokrytý kradmý úsměv, nad tvou snahou koťata zvládnout.
Její úsměv z tváře nezmizel, ani v následující chvíli. Když jsi ji ujistila, že se o koťata budeš starat, snad ho jen doprovodilo jedno přikývnutí. Právě skrz koťata jste se potom zase vrátily k praktičtějším věcem, což Tillmoren plně akceptovala.
"To nejdůležitější pro ně ti nějak obstarám, ale ven je teď pustit nemůžu," kývla hlavou směrem k oběma koťatům, dávajíce ti najevo, jak je to s těmi tvými požadavky. Ty základní, většinou už projednané splnit mohla, s jinými to bylo horší.
"A hned jak budeš hotová, se postarám i o jídlo pro tebe a nechám ho donést sem," navrhla a otočila se ke dveřím do chodby. Ale vzhledem k tomu, co měla za úkol, ještě neodcházela. Čekala, jestli to tu zvládneš sama, nebo od ní budeš něco potřebovat. Pokud bys něco potřebovala, byla stále na blízku, stále se ovšem neangažovala, pokud to nebylo nutné.
Tvá představa o tomhle místě se ještě o něco málo rozšířila, neboť se Tillmoren uvolila doplnit několik bodů.
"Praktih je i název celého systému, ten je pak v jádru. A tahle pevnost...? Tady je tak trochu od obojího."

S úklidovými droidy jsi nejdřív měla trochu problém. Musela jsi zjistit, jak vůbec tyto droidy oživit. Jejich ovládání v zásadě nebylo nijak složité, jenže ty jsi s ovládáním droidů neměla žádné velké zkušenosti. Od Tillmoren se okamžitá pomoc čekat nedala, nehledě na to, že jsi jí o to nepožádala a nebylo jasné, jestli to nezvládneš sama. Nakonec jsi to sama zvládla. Zjistila jsi, že tento typ droidů má malý ovládací panel ukrytý a maskovaný pod bezpečnostní krytkou. Tam se nacházelo tlačítko, jímž jsi mohla droida okamžitě aktivovat a pak několik dalších tlačítek, s jejíž pomocí se regulovaly droidí uklízecí režimy.
Musela jsi zkusit vybrat některou z příslušných předvoleb, potom se už droid rozpípal a rozjel.
Tillmoren musela tvůj nápad s uklízecím droidem ocenit. Bylo to celkem chytré a mohlo to ledasčemu předejít, i když mezi těmi základními věcmi, co ti je Till neodpírala, mohlo být něco, z čeho bys později udělala kočičí záchod.
Při cestě do koupelny sis musela vytáhnout jeden ručník ze skříňky a potom najít místo, kam sis ho mohla položit.
Posloužila ti nízká výklopná polička vedle sprchy. Sprcha, jako by na tebe už čekala, byla tam pro tebe připravená.

Stačilo se svléknut a vlézt do ní. Ovládání jsi stejně jako ve většině případů našla na malém panelu. S jeho pomocí se dala docela přesně regulovat míra odtoku a teplota vody. Na panel jsi dosáhla jen obtížně, ale přece. S kohoutkem, regulací proudu a množství vody jsi žádné potíže neměla. Pokud jsi celý ten prostor tvořený výraznou podezdívkou napustila vodou, zakryla ti ta z větší části nohy. Mýdlo jsi samozřejmě měla k dispozici. Ne, nebyla to žádná velká koupel, ale zatím ses v tom mohla ošplíchat docela pěkně. Ve srovnáním se stavem předchozího pokoje se dalo hovořit o příjemné a citelné změně.
Vylezla jsi z vany a rozhodla se převléknout. Bližší prohlídka obsahu skříní ti odhalila spoustu dalších věcí. Pravda, oblečení nebylo příliš pestrých barev, ovšem musel ho vybírat někdom, kdo měl přinejmenším trochu vkus. Se střihy to marné nebylo.
Nebyly to žádné pytle. Úplně nahoře ležely jedny z červených šatů, vyrobené z dost kvalitní látky. Nahoře byly spíše užší, dole se mírně rozšiřovaly. Nebránily pohybu a nikde zbytečně neplandaly. Jejich šířka byla dobrá, jen ti byly maličko delší, než by být mohly. Tyto byly čistě jednobarevné. některé kusy odění ovšem na přední části měli jakýsi kruhový symbol.
Kdo ví, možná i v tomto měla prsty Tillmoren.
Druhého drojda se ti podařilo vypustit snadněji, než toho prvního. Už jsi věděla, jak to máš udělat.

S návratem ze sprchy jsi zjistila toto. Ve vzduchu v pokoji se něco změnilo. Vzduch měl teď ideální teplotu. Byl jako by čerstvější a trochu svěží, ale rozhodně ne příliš studený. Muselo to být tím, že v tomhle pokoji byla o daleko lepší termoregulace a ventilace, než v tom předchozím. Tillmoren naprosto klidně, nikterak znuděně stála u jedné z poliček a něco na ní přerovnávala. Z toho co jsi mohla vidět, na ní nejspíš byl i dataped, tvůj dataped… Speciální nástavec uklízecího droida byl v činnosti. Droid přejížděl po pokoji a snažil se něco uklízet. Naštěstí to možná bylo i preventivně.
Zato koťata zdaleka tak klidná nebyla. Úklidový droid neměl na výšku tolik, Sváče se na něj nějak podařilo vylézt a udržet se předními packami. V tuto chvíli se vozila s droidem a nutila ho k občasnému nadbytečnému zapípání. Bubáka se opatrněji plazila kousek za nimi a pravděpodobně i ji droid docela zajímal. Tví mazlíčci se opravdu nenudili.
"Sluší ti to," pochválila tě Tillmoren, zaznamenavší tvůj příchod a právě se odvrátivší od oné poličky.
"Jestli jsi hotová a chvilku tu počkáš, půjdu ti obstarat ten zbytek věcí," nadhodila. Podruhé se obrátila směrem ke dveřím a vydala se k nim, v tuto chvíli již zcela doopravdy.

[Hayasan]

Prakith, vyšší patra inkviziční pevnosti -Tvůj pokoj:
Po prvním skoro zašlápnutí Sváči jsem si začala tak nějak automaticky dávat pozor pod nohy. Nechtěla bych, aby kvůli mé neopatrnosti umřelo jedno z mých úžasných koťátek.
Možná bych už žádné další nedostala… nebo… ono jich tady musí být víc! Jenže kde? Další mi už asi nedají, takže si je musím unést.
Sváčo, ty zvědavko jedna, do skříně tě nepustím. Udělala bys tam nepořádek,
pošimrala jsem kotě na fouskách. Opravdu jsem byla strašně ráda, že jsem svá koťata dostala už teď. A představa, že bych neměla jenom dvě, ale třeba deset koťátek… jen při tom pomyšlení jsem se nadšením skoro vznášela.
Leč po návratu mne pohled na zlobivou a poté i neprávem uraženou Bubáku z mého nadšení vyléčil. Povzdechla jsem si.
A to jsem původně chtěla těch koťat aspoň deset, protože tu někde určitě musí být, když jsi mi je přinesla tak rychle. Ale myslím si, že jenom Bubák se Sváčou mi dají dost zabrat. Takže až je vychovám a pořídím si pro ně pořádný výběh, tak teprve poté budu uvažovat o dalších,
prohlásila jsem v reakci na Tillin úsměv. Na chvilku se mi už nezdála tak strašná, ale pořád jsem o ní měla jisté pochyby.
Hlavně nezapomeň, že má koťátka musí být krmena opravdu dobře. Možná nějaké granulky speciálně pro koťata, aby měla všechny vitamíny. Poté by určitě měla dostávat čerstvé maso, možná i vajíčka a mléko,
ohledně koťat jsem sice moc praktických zkušeností neměla a nevěděla jsem, co se koťátkům má dávat a co ne. Ale vycházela jsem z obecné představy, co by dle mého názoru měla dostávat všechna mláďata.
Dále jsem k Till neměla žádné připomínky. Ani její vysvětlení o místě mého pobytu mi nic moc neříkalo. Později si to budu moct vyhledat na HoloNetu.
Takže vězení tu skutečně bude! A budou tam opravdoví vězni! Původně jsem je chtěla osvobozovat se svým koťátkem, ale když mám dvě… tak je večer dám spinkat do pelíšku. Jakmile usnou, půjdu osvobozovat opravdické vězně.

Úklidoví droidi se jevili z hlediska ovládání jako poměrně obtížní. Ale nevzdala jsem to. Nakonec jsem objevila malý panel a jednoho z těch potvor jsem zapnula. Uklízecí program jsem vybrala spíše podle zobrazovaných obrázků, které se objevily na displeji. Pokud tam nebyly obrázky či nějaké popisky, vybrala jsem program náhodně.

Střihům oblečení jsem příliš nerozuměla. Já se spíše zajímala o barvu než o střih. Původně jsem sice spíše chtěla kalhoty, ale nakonec jsem si zvolila šaty, protože ty jsem vlastně ani nikdy pořádně nenosila. Na zkoušku jsem se s rozpaženýma rukama zatočila kolem dokola. Vlasy jsem si ještě trošku učesala hřebínkem, tedy pokud jsem ho mezi ostatními věcmi našla. Pokud ne, šla jsem se ještě mrknout do koupelny.

Když jsem se vrátila, spíše instinktivně jsem začichala. To abych zjistila, zda si nějaké kotě neulevilo. Naštěstí jsem ale ucítila jen přísun čerstvého vzduchu. Ale pohled na dovádějící mláďata byl úžasný. Jejich počínání jsem se zasmála.
Že by Sváča byla statečnější, zatímco Bubák zlobivější?
Dokonce jsem se už snažila všímat si i rozdílů v povaze koťat.
Na pochvalu ohledně svého ošacení jsem se usmála. Jo, byla jsem potěšená. Pochvala podobného ražení těší snad všechny holky nehledě na věk.
Tak jo,
přikývla jsem Till na souhlas. Chvíli jsem váhala, jestli nemám jít osvobozovat vězně už teď, ale stačil jeden pohled na rozdováděná koťata, abych si to rozmyslela. Alespoň jsem si došla pro svůj nový datapad. Chtěla jsem vyzkoušet, jestli nemá něco jako kameru či foťák, abych mohla Bubáka i Sváču zaznamenat, zatímco budu hezky poslušně čekat na to, až se má dospělá společnice vrátí.

[Merthor]

Prakith, vyšší patra inkviziční pevnosti -Tvůj pokoj:

Tillmoren odešla, nechala za sebou zasunout dveře a zmizela kdesi ve spleti chodeb celého toho komplexu.
V tuto chvíli tě nikdo nehlídal. Nebyla tu ani ona, ani Kestrel, ani nikdo z těch lidí, kteří ti před tím nosili jídlo.
Byla tu ovšem tvoje koťata a ta ti dodávala jistotu, že to nebyl jen sen, že tu nejsi stejně sama, jako v tom prvním pokoji.
Zavládlo skoro úplné ticho, přerušované sem tam nehlasitými zvuky hrajících si koťat a úklidového droida.
Ty sis zatím za předmět svých zájmů zvolila dataped, ležící na jedné z poliček, na niž tě v podstatě upozornila Tillmoren.
Tato odkládací plocha byla docela nízko, jen malý kousek nad úrovní stolu a tak ti výška v jejím dosažení nebránila.
Na ty ostatní bys možná taky dosáhla. Pokud by ses chtěla pohodlně rozhlédnout, posloužila by ti židle, stojící u stolu.
Jak už jsi zjistila, část té odkládací plochy zabíral dataped s příslušenstvím. Dataped byl běžný model disponující obvyklými funkcemi. Kamerou bohužel nedisponoval. Tillmoren toho měla zařídit dost, takže se nedalo čekat, že se vrátí hned a ty jsi měla dostatek času na to, abys zjistila něco víc. Hlubší obhlídka datapedu by ti ukázala pokročilé zobrazovací a přehrávací možnosti všelijakých možných souborů a zpracovávání informací. K základnímu vybavení patřilo i několik předem instalovaných her různého druhu. O zábavu do dalších chvílí se ti mohly postarat. "Závody speederů a kluzáků", "Od vlastní jednotky k vlastní planetě a velkým říším," a asi nejakčnější typ z nich, "Hrdinové Korribanu". Několik funkcí, mezi ně počítáno i těch propojovacích ti odpíralo volný přístup. Byly nějakým způsobem zablokované a ty jsi nevěděla jak se do nich dostat.
Poblíž datapedu spočívaly ještě dva sobě podobné artefakty. Ač byly oba menší, svým způsobem připomínaly Kestrelovu holokomunikační sadu. Vlastně jeden z těch předmětů klidně mohl komunikátorem být. Onen druhý vypadal trochu jako kříženec nějaké kamery a Kestrleoviova komunikačního a projekčního přístroje. Možná to byla holokamera. Jenže pokud bys jí chtěla použít, musela by ses vypořádat s těžším ovládáním, než u úklidových droidů. Jestli jsi něco poznala, tak jedině spoušť, o moc víc toho nebylo…

Tvoje poklidné hledání pojednou vyrušilo hned několik vjemů. Teprve teď jsi ucítila ne příliš silný, zato výrazný zápach, neklamně vypovídající o tom, nakolik se už pokoj stihl změnit v kočičí teritorium. Pak se ozvalo hlasitější ostřejší vymňouknutí, zaprskání a rychlé cupitání kočičích pacek. Bubáka se totiž v tu chvíli pokusila chňapnout po Sváče, stále ještě se bavící se uklízecím droidem. Té se to moc nelíbilo. Sklouznula z droida, čímž ti mohla odhalit, lehce znečištěný povrch zadní části mechanického uklízeče a obě koťata se jedno za druhým rozběhla napříč pokojem, do míst, kde bylo křeslo.

[Hayasan]

Prakith, vyšší patra inkviziční pevnosti -Tvůj pokoj:
Datapad nedisponoval žádnou kamerou a zařízení na poličce bylo až příliš složité. Pohledem jsem zkontrolovala hrající si koťata, usadila jsem se na posteli a rozhodla se, že si konečně zahraju nějakou hru. „Od vlastní jednotky k vlastní planetě a velkým říším“ jsem zavrhla prakticky okamžitě. Což o to, podobné hry mne bavily a jedn hru s názvem "Vybuduj si slávu" jsem na nejlehčí úroveň pařila jako divá (těžší úrovně jsem ještě nezvládala) a už jsem ovládala skoro půlku planety, ale dost jsem pochybovala o tom, že by ty hry byly kompatibilní, i kdybych měla uložené pozice. A hrát budovatelsku hru od začátku... to se mi zrovna nechtělo.
Nějaké závody mne nikdy moc nebraly. Vždycky se mi ty hry blbě ovládaly, a buď jsem se vybourala, nebo jsem končívala jako poražená. Takže volba padla na „Hrdiny Korribanu“. Nejprve jsem tedy nevěděla, jestli je Korriban systém, planeta, nebo nějaké město, protože starý tatínek mi nikdy o Korribanu nevyprávěl, ale velmi rychle jsem zjistila, že se jedná o planetu a při zjištění, že jde o akční hru, která by se normálně tatínkovi nelíbila, a smazal by mi ji, začala jsem pařit o sto šest. Hrála bych určitě dál a koťata bych kontrolovala pohledy při pauznuté hře, kdyby můj nos nezachytil smrad, který z klimatizace rozhodně pocházet nemohl. Datapad jsem odhodila na polštář.
Bubáku!
Automaticky jsem vykřikla, protože minule dělala problémy tato kočka. Když jsem ale viděla znečištěný povrch droida, otočila jsem se k utíkajícím koťatům.
Sváčo, tohle se dělá?
Nadávala jsem jí a zamračila jsem se. Ale nechala jsem ji pelášit ke křeslu a nijak jsem nezasáhla. Kdybych už měla záchůdek, dostane Sváča lehce přes čumák mým prstem a byla by dána na záchod, ale takto?
Zacpala jsem si nos a povzdechla jsem si.
Co mám dělat? Tohle uklízet nebudu! Fůůůj!
Znečištěný povrch jsem obešla obloukem, a pokud jsem měla něco jako panel na ovládání klimatizace, nejdříve jsem se pokusila zapnout větrání. Poté jsem zamířila ke své skříňce ve spojovací chodbě, kde jsem si pustila nos a začala jsem se přehrabovat ve skříni. Hledala jsem droida, který by očistil toho prvního, a snažila jsem se najít nějaký vhodný režim, který by to zvládl.
V případě, že by se úklid nepovedl do čista, byla jsem připravená počkat na Till před pokojem. Koťata bych tentokrát bez milosti šoupla zpět do krabice.

[Merthor]

Prakith, vyšší patra inkviziční pevnosti -Tvůj pokoj:

Ze všech nabízejících se možností sis vybrala Hrdiny Korribanu a pustila se do hraní. Příběh hry byl částečně retrospektivní a odehrával se v několika časových úsecích. Hlavní hrdinové z porevanovského období se dozvídal o tom, co se na Korribanu dělo před ním. Hraní na prvních úrovních zahrnovalo z části výukové mise, z části seznámení ze situací. Měly pro to nejen napínavý, ale také zvláštní naučný charakter. Člověk se z něj dovídal střípky informací o existenci tajemného starého impéria pravých Sithů, o tom do jaké narůstalo moci a jak to mohlo vypadat na Korribanu. Zajímavé to bylo i proto, že byla posílena návaznost jednotlivých svých částí a tak už při výukových misích hodně záleželo na jejich výsledcích. Celé to bylo okořeněné rychlým pohybem po Korribanu, potřebou rychlých reakcí a řešení určitých situací. Pokud šlo o hrdiny Korribanu, byli to z jednak Sithští vojáci, hlavně pak ovšem Sithové samottní. Převážně muži v odění tmavém a se žlutýma očima, v podobném stylu jako Kestrel. Od začátku se objevila celá škála zbraní, blastery, nože, detonátory a dokonce i světelné meče. Každá zbraň měla svoje specifika.
Dál ti ovšem nebylo přáno se dostat. Rozhodně to nebylo z důvodu neschopnosti pokračovat ve hře, ale samozřejmě jsi zase musela umravňovat svá koťata. Ta si naneštěstí tentokrát tvého zvýšeného tónu a lamentování sotva všimla. Bez zastavení vší kotěcí rychlostí ťapala dál ke křeslu. Vpředu Sváča, za ní Bubáka. Tak obě kočky doběhly až ke křeslu. U něj pak Sváča přibrzdila a pomalu ho obešla, zatím co Bubáka pokračovala dál, jako by chtěla běhat sem a tam.
K ovládacímu panelu klimatizace jsi nemusela chodit nijak daleko. Nacházel se společně s chronometrem na příhodném místě, na dosah od tvé postele. Reguloval teplotu, míru obnovy a proudění vzduchu. Po zvýšení výkonu a nastavení hodnoty odvětrávání, se klimatizace jenom pravidelně rozhučela. Na kvalitě vzduchu opět byla ta změna citelně znát. Vzduch se dílem pročistil, takže i zacpaný nos byl potřeba o něco méně.
Druhý úklidový droid byl ve skříni těsně vedle prázdného prostoru, jenž po sobě zanechal ten druhý. Hlavní bylo, že už jsi věděla, kde najít záklopku a malý ovládací panel, i kterým tlačítkem droida aktivovat. Program jsi mohla zadat univerzální. Stejně žádný z programů nenabízel přímou možnost očištění droida droidem. Úklidový droid se z větší části orientoval pomocí senzorů. Nebylo tedy překvapující, že se okamžitě rozpípal a aktivoval svůj nadstavec, protože zjistil, že je třeba něco uklidit. Hledání požadovaného objektu mu trvalo déle. Nabral směr do pokoje a rozjel se směrem, kde se procházela Sváča. Tudíž se nabízela možnost polití celé Sváči nějakým čistidlem, k čemu už se ovšem před obrácením nedostal. Na druhý pokus už se rozjel bezmála správně k druhému droidovi, jenže se zdál poněkud zmatený, jako by nevěděl, co dělat. Až ve chvíli, kdy se zdálo, že úklidový droid neudělá, se dostal do blízkosti svého kolegy. Vypadalo to vtipně, málem jako by se ti dva droidi pošťuchovali a strkali do sebe. Výsledek se konečně dostavil. Druhý droid, vcucnul špínu z toho prvního do svých vlastních útrob a pokoj naplnil obláček mýdlovité vůně. Incident se Sváčou a úklidovým droidem byl prakticky úplně zažehnán a ty ses případně mohla ještě chvíli věnovat hraní Hrdinů Korribanu, kde bys stihla dokončit úvodní část.
Tví mazlíčci tě naštěstí již příliš neobtěžovali. Přišla jen Bubáka, aby se posadila vedle tvé postele a zvědavě tě pozorovala.
Potom se ozval známý zvuk zasyčení dveří, i když Tillmoren jimi neprošla. Čekala-li jsi v prvé řadě na ni, tvoje očekávání se zklamalo. Na místo ne se zase objevil jeden z těch, kteří ti nosili jídlo už předtím. Muž v něčem, co by se snad dalo nazvat, jako obyčejnější stejnokroj. Za sebou táhl malý vozík. Úplně nahoře na vozíku byla položena pětice misek a sklenice. Pod nimi bys našla ještě cosi dalšího.
"Prosím madam, donesl jsem vám jídlo," zahlásil ti ten muž. Od způsobu, jakým s tebou komunikovali ještě před dnešním dnem se to lišilo dost podstatně. Do té míry jako se liší přehlíživá mlčenlivost od úslužné zdvořilosti.

[Hayasan]

Prakith, vyšší patra inkviziční pevnosti -Můjpokoj:

„Hrdinové Korribanu“ mne ihned okouzlili. Zdálo se mi, že je to jedna z nejlepších her, kterou jsem kdy hrála. Možná to také bylo tím, že dříve jsem mohla pařit jen to, co bylo k mání zadarmo, takže to většinou bývalo hodně blbé kvality. A tahle hra vypadala, že stála celkem dost kreditů.
No tak umři, hajzle… umři!!!
Polohlasitě jsem proklínala jednoho z protivníků a sekala do něj světelným mečem tak rychle, jak jsem to jenom zvládala. Meč se totiž stal mou nejoblíbenější zbraní. Nejenže jsem s ním překonala prakticky jakýkoliv zámek a zničila de facto všechny překážky, ale dokázala jsem i odrážet střelbu a útočit na blízko. Byla to dokonalá zbraň. A ihned jsem po nějakém reálném zatoužila.
Třeba bych mohla dostat alespoň model, kdybych byla opravdu hodně, ale hodně hodná. Jenže, jakou bych chtěla barvu? Hm… růžovou! Požádám Kastróla o nějakou hračku, která by se podobala růžovému světelnému meči.
Umínila jsem si zrovna ve chvíli, kdy se mi načítala poslední uložená pozice po prohraném souboji.
Pitomí vojáci! To jich muselo být tak moc?
Brblala jsem, ale nic jiného jsem nestihla, jelikož koťata mne dosti zaměstnala.

Sotva se druhý droid dal do úklidu, chvíli jsem se bála, že mi nějakým způsobem zmydlí Sváču. Což o to, holka jedna chlupatá by za tu loužičku zasloužila dostat prstem přes čumák, ale nějaké zranění od hloupého droida, to jako ne. Její prohřešek proti dobrým mravům nebyl až zas tak velký. Přiblížila jsem se k droidovi a byla jsem připravená do něj kopnout. Sice bych ho mohla deaktivovat, ale dostala bych určitě nového a ten by třeba nevyjížděl po mých kočkách. Mého zásahu ale naštěstí nebylo třeba.
Sváčo, málem jsi byla zmydlená! A to jenom proto, že čůráš, kde nemáš!

Pošťuchování droidů příliš dlouho netrvalo, ale stejně se mi líbilo. Ale nějaký větší smysl jsem v tom nehledala. Možná, kdyby mi nebylo sedm, ale dvanáct a puberta by bujela... nicméně droidy jsem nechala droidy v momentě, kdy za mnou přišel Bubák.
Bubáku!
Trošku jsem vyjekla a hned jsem se pokusila převalit kotě na zádíčka a trochu ho zlobit. Jednou rukou jsem jej chtěla lechtat na bříšku a tou druhou jsem se ho snažila hladit po pacičkách. Ono by na příchodu Bubáka nebylo nic až zas tak skvělého, kdyby se mi nezdálo, že za mnou Bubák přišel, jelikož mne má strašně rád.

Jenže i Bubáka musela jít stranou, protože mne vyrušil neznámý muž. Napřed jsem na něj vyvalila oči, ale vzápětí mi došlo, že je zde proto, aby mi sloužil.
Tak to postav na stůl, ne? A neokouněj tu!
Ihned jsem přešla do tykání.
Potřebuji uklidit koupelnu a umýt záchod. Lidský ruce jsou na umývání záchodů vůbec nejlepší,
dodala jsem s mírnou drzostí v hlase. Muže jsem si k nikomu konkrétnímu nezařadila, ale ihned jsem chtěla vyzkoušet, zda mne skutečně bude poslouchat a splní mi má přání. To proto, abych je mohla stupňovat a chvíli si s ním podobným způsobem pohrát.
Byla jsem si jistá, že za něco takového bych od starého tatínka možná dostala i pohlavek a zcela určitě by mi bylo hodně domlouváno, ale starý tatínek… kde tomu byl konec?