Stránka 4 z 6

Re: Jeray Raw - Kdo si hraje (ne)zlobí Vongy (Levyn Abraham)

Napsal: 18.6.2014 15:57:12
od Levyn Abraham
Yavin 4; džungle

Nečekal jsem na to, až se někam pohneme moc dlouho. Talu nenechal pohled na Vongy a jejich loď asi moc chladným. Zabrblala cosi ve svém jazyce, kterému jsem nerozuměl, ale bylo mi jasné, co to je. Prostě si zanadávala. Generálovi asi něco nešlo do plánů, a hned osvětlila, co jí vadí.
Musel jsem s ní v duchu souhlasit, protože nebyla moc příjemná vyhlídka nějak projít přes třicet těch příšer. Vlastně to bylo skoro určitě nemožné a Tala si to dobře uvědomovala. S obavami jsem tedy přesměroval pohled na Eilani, co ona jí odpoví. Protože už dopředu se mi žaludek začínal čím dál víc kroutit a sevřel jsem pevně meč v ruce. To možná i ostatní, kdo ví, ale ta zbraň dokázala dodat trochu pocitu bezpečí.
Eilani zavrtěla hlavou, takže jsem si oddechl. Pokud nás tedy nečekalo ještě něco horšího. Miraluka se teď tvářila velice vážně, takže nebylo pochyb, že po tolika hodinách jsme asi opravdu u cíle cesty - a mohl jsem jen doufat, že právě teď se Eilani nerozhodne k nějakému bláznivému úprku. Pravděpodobně to sice nevypadalo, ale...
Sice jsem netušil, jak mohla vědět, že si Vongové myslí, že to, ať už to bylo cokoli, se nachází někde u jejich lodě, každopádně to řekla s lehkým zadostiučiněním. Pak nám ukázala směr pochodu. Černá díra, patrně jeskyně, ve skále nedaleko od nás. Aspoň, že to nebylo daleko.
Tala se hned chytila miralučiných slov a začala smýšlet plán, jak se k našemu cíli dostat - dolů z kopce, nenápadného přejití pod ním ke skále..

Eilani její plán asi poslouchat nepotřebovala.
"Eh, jo, ale co vlastně ... "
Ani jsem svou otázku nedopověděl. Ptal jsem se jí i před tím a pochyboval jsem, že by mi teď nějak konkrétněji odpověděla, takže jsem to nechal být. Ale zachovat klid a rozvahu, ač se tam stane cokoli?
Co se tam může dít tak strašného?
Najednou mi vyhlídka jeskyně nepřišla o moc hezčí než ta přeběhnutí skrz Vongy tam dole.

Re: Jeray Raw - Kdo si hraje (ne)zlobí Vongy (Levyn Abraham)

Napsal: 19.6.2014 15:14:29
od Atalon
Yavin 4; džungle:

Samozřejmě, čekat od Eilani jakoukoli upřímnou a celistvou odpověď byla hloupost. A ani teď jsi se jí nedočkat i když asi musela vědět nač se chceš zeptat. Naštěstí nedostala nakonec ani čas počastovat tě nějakou svou záhadou, Tala totiž nechtěla dávat čas těm v údolí a hloupé náhodě a hodlala detaily dořešit až v jeskyni.
“Jdeme, za mnou!“

Pozorovat jí jak se přelívá přes vrchol kopce a sune po mechu dolů, aniž by spadl jediný kamínek bylo rozhodně působivé. Tala rozhodně musela mít nějaký druh výcviku, ale jaký výcvik mohla asi tak mít jedenácti letá holka. Za ní vyrazil Ro’aren. O něm se totéž říct rozhodně nedalo, on z toho kopce doslova vyčníval, dokonce část svahu absolvoval válející sudy, což rozhodně nebylo ani nenápadné, ani tiché za což si také dole hned vysloužil hodně ostrý pohled. Vlastně byl celkem zázrak že jen pohled, Tala teď vypadala jako někdo kdo by nešel daleko ani pro výchovný pohlavek. Naštěstí i nejbližší Vong měl dost práce s přehrabováním trosek, než aby se zajímal o padající skály. Podobně, tu lépe, tu hůře jste se tak nakonec k Tale přidali všichni. Dle očekávání, druhý nejlepší výkon předvedla Jaga, která k Tale neměla daleko. Nikdo z vás ale zase nepřekonal neohrabaností Ro’arena.
Porost pod kopcem byl celkem hustý, nebyla to taková džungle jako to čím jste se prodírali cestou, ale stačila na vaše ukrytí. Následovali jste tedy v přikrčeném zástupu Talu razící si cestu až k malému otvoru. Vstup do jeskyně nebyl větší než metr a půl v průměru a takhle zblízka působil hodně zvláštně.
“Roztavený…?“
Zašeptal podiveně Ro’aren přejíždějíc dlaní po okrajích skály. Měl pravdu i když ho ihned Tala umlčela tichým zasyčením. Skála v níž byl otvor vypadala, jako poleva kterou někdo přelil skálu.
“Rychle dovnitř, než si nás někdo všimne!“
Sykla rázně a víceméně vás nahnala dovnitř.

Už po prvních krocích jste pochopili že skalnatá poleva jí skutečně byla. Než do ní někdo prorazil ten otvor, překrývala totiž vchod o dost prostornější. Vchod ohraničený kamenným obloukem, vedoucí do chodby tesané do skály.
“Pojďte. Ale dávejte pozor.“
Zašeptala pro změnu Eilani a vydala se klidně do hlubin temného tunelu. Jistě, jí světlo nechybělo, vám ale zmizela z dohledu po pár vteřinách.
“Quííík, já se na to…“
Tala o něco zakopla, nebo do něčeho možná narazila, ve tmě která vás obklopovala těžko říct. V každém případě jí proťala zelená záře.
“Radši se porvu s tou příšerou, než se zabít po cestě.“
Obhájí aktivovaný meč Tala a po chvíli se k němu souhlasně připojí několik bratří. Světelný meč nebyl vytvořen coby cestovní baterka, ale rozhodně tento úkol nezvládal nejhůř. Viděli jste na cestu a dokonce po chvíli i na záda miraluky před vámi. Tunel se pomalu svážel dolů a cestou mírně kroutil, možná… Možná že byl postaven do tvaru jakéhosi točitého schodiště hluboko pod údolí. Stěny byli hladké, jen je místy přetínali kamenné oblouky zpevňující konstrukci. Nikdo tu hodně dlouho nebyl, místy se usídlili pavučiny které pamatovali už hodně a ani vzduch tu nebyl nejlepší. Nemluvě o pocitu úzkosti který se z tohoto místa vkrádal do žil.

“Ei?“
Zastavila se najednou Tala opatrně a bylo na ní vidět, stejnou úzkost jakou jsi cítil i ty, probouzející v ní bojovou opatrnost. Napnuté svaly svíraly křečovitě meč v bojovém postoji a opatrně pozorovali stín zad dívky stojící asi metr před vámi.
“Dál nemůžeme.“
Zašeptá klidně, ale její hlas se chvěje, stejně jako její tělo.
“Dál může jen Jeray. My bychom… My tam nesmíme. Jerayi musíš… poznáš co dělat, jen si věř. Máš v sobě víc výjimečnosti a síly než si myslíš.“

Re: Jeray Raw - Kdo si hraje (ne)zlobí Vongy (Levyn Abraham)

Napsal: 19.6.2014 19:33:14
od Levyn Abraham
Yavin 4; džungle:

Eilani mi už ani nestihla sdělit další tajemnou hádanku, kterých jsem od ní za posledních pár hodin slyšel víc než dost. Tala totiž zavelela k pochodu a vyrazila dolů z kopce. Miraluka pravděpodobně pochopila, na co jsem se chtěl zeptat - určitě by mi stejně neodpověděla. Nabízela se otázka, jestli jsem vůbec chtěl vědět, co by mi odpověděla. Každopádně vůdkyně Tala vyrazila a já ji samozřejmě, hned za Ro´arenem, následoval. Protože následovat jí bylo to nejrozumnější, co se po většinu naší cesty džunglí dalo dělat.

Tala zdolala svah stylem nějaké dravé šelmy. Naprosto tiše, plynule, hladce a elegantně. Hlavně ale nepozorovaně. Ta holka toho uměla daleko víc, než se mohla stihnout naučit v praxeu, protože třeba já jsem se tam nikdy nic takového nenaučil. Ale co čekat, když byla youngling a s mečem to uměla líp než někteří padawani.
Za Talou vyrazil Ro´aren. Byl tu do očí bijící rozdíl, co se plíživé pohybu týkalo, protože Ro se místy i kutálel dolů. Vykoukl jsem směrem k Vongům, kteří pročesávali okolí své lodě, ale zdálo se, že našemu kopci nevěnují žádnou pozornost. Tala dole nevypadala moc nadšeně z postupu svého kamaráda, ale vypadalo to, že se docela drží na uzdě.
Když jsem se vydal dolů já, přirozeně to nevypadalo jako Talin ladný sestup, ale snad i líp než to, co předvedl Ro. Tak nějak jsme ostatně sestoupili všichni ostatní (snad s výjimkou Jagy, která se naší generálce mohla v lec čem rovnat) a bezpečně jsme se shlukli pod kopcem. Tam byl porost dost vysoký na to, aby skryl skupinu přikrčených dětí, jako jsme byli my. Vyrazil jsem tedy s ostatními k té černé jeskyni v nedaleké skále.
Na to, že to byl pravděpodobně vstup do jeskyně, to podle mě nebylo moc velké. Mělo to asi jen metr a půl, takže takový obří děsivý Vong by měl možná problém vlézt dovnitř. Téměř hrobové ticho narušil Ro´aren se svou trefnou poznámkou - Tala ho sice hned utnula, ale taky jsem si ze zvědavosti sáhl na povrch stěny. Byl to zvláštní materiál, tak trochu ne jako skála, ale jako na povrchu křupavá krystalická poleva. Tala nás vzápětí všechny nahnala dovnitř, asi kdyby měl zase někdo tendenci šeptat. To by byl docela problém, kdyby se tu objevil pár Vongských návštěvníků.

To, co vypadalo jako poleva, asi nějakou takovou funkci i mělo - protože jakmile jsme vešli, viděli jsme cosi jako další vchod, mnohem prostornější kamenný oblouk. Za ním se do houstnoucí černé temnoty vinula vytesaná chodba. To mě trochu znervóznilo, zase jsem myslel na to, co tam na nás může číhat.
Eilani sebevědomě vyrazila dopředu a vzápětí zmizela ve tmě. Udělal jsem pár šouravých kroků za ní, ale Tala upozornila na jeden trochu skalní problém - nedostatek světla, který miraluce problémy nedělal. Velitelka naší skupinky to vyřešila rázně a jednoduše, poté, co o něco v temné chodbě zakopla - aktivovala svůj meč a v prostoru kolem bylo hned o trochu zeleněji a světleji.
Ale nebyl to špatný nápad. Aktivoval jsem ten svůj, modrý, a nezůstal s tím Taliným sám. Když jsme šli v menším větším shluku, poskytovaly nám čepele dostatek nějakého toho světla pro to, abychom se za chůze nezabili.
Eilani šla kousek před námi, jistojistě dál do tunelu - ten šel pořád jakoby rovně, i když v té tmě po stranách bylo těžko soudit. Kamenná klenba střídala druhou, asi pro to, aby měla chodba větší stabilitu a popřípadě zabránily závalu. Zdálo se mi, a asi to tak i bylo, že se podlaha svažovala dolů - nijak výrazně, ale při delším úseku jsme se mohli dostat dost pod úroveň vchodu do jeskyně. Byly tu i stopy toho, že tady to moc používané nebylo - od jedné hladké stěny k druhé se tu a tam táhly pavučiny. Kdo ví, jestli tu ale byli nějací jejich obyvatelé.

Čím dál jsme šli, tím víc se ve mě usidlovala zvláštní úzkost. Ta byla čím dál tím větší a těžší, až jsem si říkal, jestli není něco špatně. Najednou se Tala zastavila. Byla celá napjatá a meč, kterým si svítila, svírala přímo křečovitě. Takže to nebylo ve mě, ten hrozný pocit, že bych se nejraději otočil. Nebo jako by mi srdce svíralo něco hodně silného.
Polila mě hrůza, když to zaznělo.
Dál nemůžeme.
Hned mi bylo jasné, co přišlo - to, co načnula Eilani tam v džungli pod stromem, když se pokoušela utéct. Dál jsem určitě musel sám, ale měl jsem pocit, že to nepůjde.. Že to nezvládnu a ta úzkost mě zevnitř umačká. Nemám rád stresové situace.
"A vážně teda.. No..."
Bylo mi jasné, že už prostě musím jít. Otočil jsem se dál do tunelu, zvedl meč abych si posvítil a chvíli stál na místě. Jako by mě moje hlava nechtěla pustit a nohy stály.
Jdi. Když tam musíš, tak jdi, mazej!
Vydechl jsem a zamířil dál, skoro tak unavený, jako bych vůbec tam nahoře nemeditoval.

Re: Jeray Raw - Kdo si hraje (ne)zlobí Vongy (Levyn Abraham)

Napsal: 19.6.2014 23:51:32
od Atalon
Yavin 4; džungle:

Jak se tvé kroky vzdalovali slyšel jsi rozhovor, nebo přesněji hádku ostatních. Nikdo z nich se nezdál vývojem situace nadšený a tvým odloučením do neznáma také ne. Tala dokonce zněla trochu hystericky. Proti nim ale stála Eilani, jejíž dvojsmysly a předurčení brali vítr z plachet i slova z úst.

Tunel pokračoval, skoro nekonečně, jak se po chvíli zdálo. Ale něco se měnilo. Úzkost, kterou jsi už cestou cítil narůstala a teď pomalu s každým krokem ještě desetkrát rychleji. Po dalších pár krocích už ti připadalo jako by se tunel kolem tebe zmenšoval. Jako by na tebe temnota před tebou i za tebou zírali, nebo jakoby něco zíralo z nich. Cítil jsi jak se ti potí ruce, až ti několikrát málem vypadl meč, přitom jsi ale měl sucho v ústech až jsi měl problém se nadechnout. A pak… Tiché zvuky.
Tiché syčení, takové které vydával ten Vong tam v lese, sílilo a blížilo se.
Ale nikde nic nebylo, nikde jsi nic neviděl. Ani náznak pohybu nebo života.
Náhle syčení vystříhalo něco… jako bys slyšel tichý pláč, nebo něco takového.
Tunika se na tebe lepila potem a ty jsi se cítil na hraně, takové té kde chybí jediný malý kamínek, jediné slovo, jediný pohled, abys vybuchl, ztratil kontrolu a prostě vyjel. Vyjel na prvního člověka který bude po ruce.

Re: Jeray Raw - Kdo si hraje (ne)zlobí Vongy (Levyn Abraham)

Napsal: 21.6.2014 12:48:45
od Levyn Abraham
Yavin 4; džungle:

Snažil jsem se v duchu uklidnit, jak to šlo. Nebylo to snadné, spíš nemožné, ale kromě toho divného prostředí mojí snahu zkazilo ještě něco - hlasy ostatních, kteří zůstali vzadu. Neslyšel jsem slova, ale tón. Bylo to podobné jako s tím, co sem tam uklouzlo Tale - stačilo mi slyšet emoce v hlase a prostě jsem poznal, že se hádají. Možná bych přidal do kroku, abych je neslyšel a ještě mi to nepřitížilo, ale v těhle podmínkách to nešlo. Zaslechl jsem taky Eilani, jak zbytek uklidňuje (nebo odpaluje) svými dalšími slovy - patrně hádankami, protože nic jiného vlastně od začátku tohohle neřekla.

Možná přece jen bylo fajn slyšet ostatní. Lepší než to ticho, které po chvíli nastalo. Tunel se mi zdál nekonečný, asi jako kdybych chodil v kruhu - jenže to jsem nechodil. Na cestu mi svítil meč, jenže i tak byla tma kolem čím dál hustší a neprostupnější, jako by do mě tlačila ze všech stran. Bylo mi úzko, bez ostatních ještě víc než před chvílí. Potil jsem se všude po těle a z mokré dlaně mi vykluzoval meč, cítil jsem, že se mi vlasy lepí na hlavu...
Pokud bylo ticho v tunelu předtím skličující, jakmile jsem zaregistroval ten zvuk, začal jsem se už opravdu bát. Ze tmy jakoby na mě něco civělo, čìhalo až půjdu kolem, ale v kruhu zeleného světla se nic neobjevilo. Kolem se ozývalo podivné syčení. Jako od Vonga, jenže nikde nic. Cítil jsem, že se mi rozbušilo srdce a sjel jsem prázdnou levačkou ke kapse, kam jsem nacpal hlavolam na meditování. Co bych teď dal za ten klid!
Zvuk se nenápadně změnil - v něco jako pláč.
Sevřel jsem meč o oběma rukama a jako zbraň - ne jako baterku - jsem ho napřáhl dopředu, připravený k použití. Šel jsem dál, ale čím dál pomaleji, s velmi jasným pocitem. Tohle byl vrchol, maximum, a zrovna já už jsem nemol víc stresu vydržet.

Re: Jeray Raw - Kdo si hraje (ne)zlobí Vongy (Levyn Abraham)

Napsal: 21.6.2014 17:53:13
od Atalon
Yavin 4; džungle:

Pro někoho kdo nemá rád stresové situace, byl tenhle tunel asi poslední místo ve vesmíru, kde by chtěl být. Zvláště sám a prodírající se vpřed vstříc neznámému v jakési honbě za velkým posláním. Ale ty jsi tu byl, chtě nechtě a šel, no posledních pár desítek metrů se spíš sunul dál do hlubiny. Teď už jsi věděl naprosto jistě, že na tlaku stresu a pocitech, které tě dusí a pohřbívají není nic přirozeného. Na to na tebe působili příliš tvrdě, nutili tě k reakcím a myšlení, které ti nebylo ani podobné. Nabízela se tedy ovšem otázka, co je způsobuje? A někde uvnitř, tam na dně své mysli jsi tak nějak tušil, že odpovědi jdeš vstříc, že leží tam na konci tunelu, tam kam jsi byl poslán. Sám, dost možná z dobrého důvodu.

Další metr, další krok. Nekonečný postup trvající už snad celé roky. Čas už se dávno zastavil a někde z rohu tunelu na tebe cení své od krve zašpiněné tesáky. Tunel už se zmenšuje a zvětšuje s každým krokem, teď chvílemi už i rotuje a vůbec už jsi celkem rád, že jsi vlastně nesnídal. Jen hrnek, nebo spíš džber vody by to chtělo, aby se aspoň jazyk odlepil od patra, když už z tebe tuniku budou muset nejspíš oddělovat chirurgicky, jak kopíruje každý záhyb žebroví. A teď do toho další vidina… nebo ne? Světlo. Na konci toho tunelu je světlo, nebo už tvůj rozum s konečnou platností dezertoval do příjemnějších míst, třeba nahoru do údolí plného Vongů.

Světlo ale s každým dalším krokem zůstává a nejen to, ono se zvětšuje, přibližuje. Ne to ty se k němu přibližuješ. Jako můra k vytoužené lampě. Jak se blížíš, začínáš rozeznávat stále víc tvarů a tunel začíná vyhlížet jinak. Vidíš, že stěny které ti doteď připadali hladké a nudné jsou, nebo minimálně kdysi byli pokryty nekonečným proudem maleb a nápisů v nějakém prastarém klínově vyhlížejícím písmu. Čas do nich zaťal drápy příliš tvrdě aby z nich zbylo dost na nějaký smysl, na možnost pokusit se pochopit kde to jsi, nebo proč to tu je, zbylo ale dost abys pochopil, že nezobrazují nic hezkého. Všechny jsou plné krve, mrtvých, boje, ničení. Včetně posledního oblouku. Kamenné brány ohraničující vstup do místnosti. Nevelkého sálu na kterém není naopak čas vidět skoro vůbec. Celý je vystavěný z nějakého snad kovu, nebo hodně leštěného kamene, osvícený studeným světlem několik do zdí zapuštěných lamp, mihotajícím se přirozeným skoro živočišným způsobem. Není tu ani náznak po pavučině, jen prachu je tu hutný nános. Prachu a smrti. Po podlaze se válí desítky mrtvých těl, těm nejstarším mohou být už stovky let, protože z nich nezbylo než hromádky kostí, těm nejmladším na druhou stranu nemůže být víc než pár dní, protože do té doby se na Yavinu Vongové nevyskytovali a tady leží tři. Nepřirozeně ohnutí zlomenými kostmi, probodení vlastními zbraněmi, roztrhaní vlastními drápy. Jeden, ten nejvzdálenější se válí v jezeru vlastní krve která se ještě nestihla ani vsáknout do kamenné podlahy, nebo vyschnout na troud. Má na sobě bezpočet zranění, přesto to vypadá, že tím fatálním mu bylo, když se pokusil stáhnout si kůži z vlastního obličeje až na kost. Z větší části celkem úspěšně. Tohle už je hodně příliš.

Jeho tělo leží u jediné věci kromě těl v místnosti. Kamenného podstavce v samém jejím středu na němž leží cosi. Na první pohled to vypadá celkem úchvatně, jako nějaký otevřený leknín z elektumu, nebo něčeho podobně lesknoucího se a zářícího bohatstvím. Ale blednoucího vedle rudého orbu, nejspíše srdce té věci, vznášejícího se pár centimetrů nad jejím středem do něhož jinak asi zapadá. Vyzařuje slabou záři ale se svou vlastní vnitřní intenzitou a lákavostí, přesto je z pod ní vidět desítky žilek modrého kovu obepínajících ve zvláštní struktuře křišťálovou kuličku jeho vlastního těla. A teprve j jejího jádra vychází ta záře. Je to jako nádherná květina jejíž pestík se vznáší a láká okolní hmyz k napojení. A to je právě ten problém, protože místo touhy napít se, ti z této květiny běhá mráz po zádech. Víš to totiž jistě, to tohle zabilo všechny ty ležící tu na zemi, nebo je to přimělo zabít se navzájem. Víš že právě tohle je zdroj úzkosti a přidušenosti která tě tu skoro sráží do kolen. A víš, že právě tohle je to pro co jsi sem byl poslán.

Re: Jeray Raw - Kdo si hraje (ne)zlobí Vongy (Levyn Abraham)

Napsal: 22.6.2014 13:49:32
od Levyn Abraham
Yavin 4; džungle:

Tlačilo se to na mě ze všech stran. Ten stres, úzkost, která se zdála jako nezaženitelná a jako by tu se mnou byla od úplného začátku. Útroby se mi svíraly a kroutily jako nějací pomatení hadi, dýchal jsem rychle a mělce. Zíral jsem do každého temného kouta s myšlenkou, že tam někde to musí být - to, co tenhle můj stav způsobilo. Sice jsem byl třasořitka i nahoře, ale tam jsem měl zjevný důvod, proč jsem se bál. Ale proč mi bylo takhle.. To nebylo normální, nebylo to přirozené. Někde v tom tunelu muselo něco být. Litoval jsem, že jsem sem vůbec vlezl, ale dalo se vůbec dělat něco jiného? A jak by to asi vypadalo, kdyby tu byl někdo se mnou? Stejně to bylo, jako by tu někdo byl, ale ne někdo známý...

Těkal jsem pohledem sem a tam a strašlivě pomalu a namáhavě se sunul dopředu. Jako by mi na nohy přikovaly něco hrozně těžkého. Nechtěly se hnout z místa, klouzaly spíš jako v kolejnici, nezvedaly se. Tunel jakoby se v přízračném zeleném světě kroutil jako moje vnitřnosti, jako bych už v oněch temných rozích i něco viděl. Něco normálního a neovlivněného uvnitř mi ale říkalo, že tam nic není. Tlak a úzkost se stupňovaly s každou tou nekonečnou vteřinou, až jsem si vždycky myslel, že víc to nejde. Šlo to.
Oblečení se na mě lepilo jako další vrstva kůže. Kapky potu mi stékaly po hlavě, provokativně se jako hmyz proplétaly mezi vlasy dolů až na zátylek. Meč byl v mojí ruce čím dál tím víc kluzký, jako by i on chtěl opustit. Možná proto, že tu bylo světlo.
Ne, to se mi zas něco zdá...
Ale vypadalo to, že to světlo je skutečné. Hlavou mi bleskla logická myšlenka o světle na konci tunelu, jestli už jsem tedy zemřel a splynul se Silou, jenže to by určitě ta úzkost, strach a pocit žluči v ústech zmizely. Takže to byl konec hmotného tunelu, a já jsem byl u cíle.

Světlý bod přede mnou se zvětšoval a pevně stál na místě. Jako hvězda, stálice, jen stojí a kolem ní obíhají planety. Nevěděl jsem, jestli se mi ulevilo, že je konec té nekonečné cestě tmou, nebo mi je ještě hůř, protože mě čeká jen další krok do neznáma. Kéž by mi Eilani řekla, co mě čeká.
Ale kdyby mi to řekla, šel bych vůbec?
Onen bílý konec vydával více světla než můj meč, ale nevypnul jsem ho, jen jsem ho dál křečovitě svíral - teď to byla už jen zbraň. Viděl jsem lépe na stěny kolem, i na ty kamenné brány obepínající chodbu. Něco na nich bylo, nebyly to holé kamenné zdi. Byly na nich nějaké znaky, nápisy a výjevy. Léta je zkomolila, zničila a odbarvila, přesto bylo patrné, jaký význam původně nesly - a nebylo to nic pěkného. Jako by symbolizovaly celou tu atmosféru tohohle místa, i když daleko hmotněji a drastičtěji. A byly výstižné k tomu, co se skutečně a hmotně nalézalo na konci tunelu.
Za posledním obloukem byla místnost.
Místnost, sál, komnata, prostě velká prostora z nějakého lesklého materiálu, na které se nelítostný zub času nepodepsal tak jako na přístupovém tunelu. Světlo, které jsem viděl z dálky a ke kterému jsem se upíral jako k cíli svojí cesty, pocházelo z lamp. Nepřišlo mi v tu chvíli ani podivné, že tady dole pod zemí se vůbec nacházejí lampy, a že svítí, jako kdyby tu předtím někdo byl a rozsvítil je, zkrátka se mihotaly a vydávaly světlo. A nebyly tu pavučiny, ani jejich obyvatelé. Tady byla smrt.
S rozšířenýma zorničkama jsem sledoval desítky těl bez života na podlaze. Nebyla kompletní, byla stará, pokroucená a hnusná. Vedle skupinky nic neříkajících kostí, co se téměř rozpadaly v prach, leželo tělo Vonga na kusy. To bylo čerstvé, muselo tu být jen pár dní (nebo hodin?) protože předtím tu noční můry nebyly. Všichni ti tvorové, všechny ty mrtvoly byly zmasakrovány. Roztrhány, zpřelámány, rozdrceny, probodány. Nejhorší na tom bylo, že mi došlo, s jakou příčinou - zabili se sami. Sami si způsobili takové hrozné věci - a když jsem zabloudil pohledem až tam, kde se v jezeře rudého karmínu válelo něco, co si samo zaživa stáhlo kůži z obličeje, žaludek se mi stáhl na prázdno a dál jsem se dívat nemohl.
Skončím takhle taky?

Přesto tam, k mé chvilkové úlevě, nebyla jenom mrtvá těla. Bylo tam i něco jiného, a to něco muselo být to, proč jsem sem vůbec vkročil. Ta příčina té hrůzy okolo.
Leželo to na kamenném podstavci, na první pohled krásné a magické, čarovné a okouzlující. Jako květina, křehká a s vlastním srdcem, rudým a zářivým. Tepajícím. Jako do detailu provedené mistrovské dílo, ze kterého by se lidé měli radovat.
Přeběhl mi z toho mráz po zádech.
Nevěděl jsem, co s tím mám dělat, ale věděl jsem jedno - že za mé vnitřní rozpoložení na pokraji psychického zhroucení stojí tohle, a za tím, že se ostatní, všichni co tu leželi na zemi.. za to, že se zabili, za to ta věc mohla taky. Jenže právě kvůli ní jsem sem já šel..
Ale co s tím?
Ta věc mě děsila, nelákala a nejradši bych, aby to celé skončilo. Ale musel jsem něco udělat. Musel jsem se přemoci, jít k tomu podstavci a .. něco udělat.
A přesně to jsem udělal.
Vykročil jsem směrem k tomu blíž, i když mi v hlavě bilo na poplach a znělo mi tam slovo sebevražda.

Re: Jeray Raw - Kdo si hraje (ne)zlobí Vongy (Levyn Abraham)

Napsal: 22.6.2014 16:04:04
od Atalon
Yavin 4; džungle:

Krok a ještě jeden. Dva kroky světlem, prostorem, než… než to přijde. U prvního mrtvého Vonga, u první hromádky kostí a prachu se ti rozsvítí před očima. Je to jako se rázem podívat do slunce, jako dívat se na jaderný výbuch. Světlo a nic než světlo. Akorát že tu to světlo není samo, ne, kromě něj je tu ještě něco. Vlna pocitů, pocitů zuřivosti, příliv hněvu přemáhající vlastní příčetnost.

Už když rozmrkáváš vlnu světla si uvědomíš, že mácháš mečem hledajíc nějaký cíl. Ale jediným co na tebe trochu proporciálně nevhodná zbraň nachází je mrtvé tělo Vonga u tvých nohou kterému působíš jen další zranění podobné těm které už má. Stále je tu ale hněv, obří sžíravá zuřivost toužící po ventilaci, volající po krvi. A to tělo u tvých nohou…

Jak se vůbec opovažuje válet se ti v cestě. Překážet ti. A jak se na tebe zubí s těma svýma propadlýma studenýma očima. Co si o sobě myslí. Dělá to schválně, určitě. Myslí si o sobě Síla ví co není, že se ho bojíš. Ale to ty tu máš zbraň.

Re: Jeray Raw - Kdo si hraje (ne)zlobí Vongy (Levyn Abraham)

Napsal: 22.6.2014 16:49:39
od Levyn Abraham
Yavin 4; džungle:

Dva kroky a zdálo se, že je všechno normální, nebo aspoň tak normální, jako to v téhleté realitě šlo. Celé to prostě už nevypadalo jako normální svět nahoře v džungli, jako včera ještě na hodině v praxeu, ale jako šílená noční můra. Všechno se ale ještě změnilo, když jsem prošel kolem prvního těla.
Najednou mě něco oslepilo, jako by mi někdo přímo do očí zazářil reflektorem. Všechno kolem už nebyla temnota jako v tunelu, ale světlo, nekonečná bílá nicota. Až na to, že v nicotě by nemělo nic být. A tady bylo.

Zasáhl mě příval pocitů, podobně jako když Eilani vyjadřovala emoce skrz Sílu, ale tohle bylo jiné. Zaplavilo mě to zvenku - hněv, vztek a zuřivost. Strašně silné.
Světlo pomalu opadlo, zesláblo, nebo se mi oči přizpůsobily. Nevím. Ale najednou jsem si uvědomil, že kolem sebe máchám mečem jako šílenec, polapený v tom víru podivností kolem. Čepel našla svůj cíl - tělo toho Vonga dole na zemi. Rozsekal a přiškvařil jsem ho jen na dalších místech, kde jeho tělo ještě vypadalo normálně. Hned mě napadlo, že bych toho měl nechat - jasně, byl to Vong, ale už byl mrtvý, ale ... Ty pocity kolem přetrvávaly, možná ještě sílily. Strašně silně na mě doléhaly, kdo ví odkud.. Chtěly se uvolnit, jít skrz mě, někam dál, vybít se...
Zalezly mi do hlavy. Naprosto ve víru něčeho divného, co jsem nechápal, mnou zmítaly a něco mi šeptalo v hlavě. Chtěl jsem to já nebo za to mohla ta věc na podstavci? Nebo to byly moje myšlenky? Zbláznil jsem se?
Něco mě nabádalo pokračovat v sekání do toho nebožáka na zemi, protože jsem tu byl já silnější.
Ale proč? Vždyť je to mrtvý... Už má dost. Už mi to neublíží...
To se možná ozvalo cosi, co si pořád vzpomínalo a uvědomovalo, jak vypadá realita. A bylo to rozumné, logické.
Křečovitě jsem svíral meč v ruce a zíral jsem na toho Vonga. A snažil jsem se odolat tomu tlaku zvenku.
Nesekat.
Měl bych jít dál... Ale...

Re: Jeray Raw - Kdo si hraje (ne)zlobí Vongy (Levyn Abraham)

Napsal: 22.6.2014 19:14:04
od Atalon
Yavin 4; Chrám:

Nutkání sekat a zabíjet pomalu odeznívá vyháněno z tvé mysli racionalitou, ale rozhodně už je ti o dost bližší představa na skupinky nebožáků kteří sem vstoupili před tebou dohnaných k vzájemnému vraždění. Poštvaných jeden proti druhému, nebo proti první věci kterou spatřili a proti níž mohli mít v nitru důvod k útoku. Tohle byl vrchol toho co jsi cítil v tunelu, tedy snad…

Protože před tebou stál úkol z těch nejnáročnějších v tvém životě, udělat další krok. Další našlápnutí míjející ohořelé tělo, které ti poskytlo nejen dobrý protistresový polštářek, ale zároveň i dost možná cennou lekci o Vonzích a to ve chvíli kdy tvá čepel několikrát narazila do černého krunýře jímž byla z části mrtvola obalena a místo aby ho dle očekávání prořízla, se zarazila. Pověstí o brněních odolných proti čepeli světelného meče jsi už pár slyšel, ale i tak se s jednou setkat tváří v tvář, aniž bys při tom riskoval život bylo cennou zkušeností. Snad o ní budeš moc někdy někomu vyprávět…

Další krok a další nejistota. Kostra vedle tebe už tu musí ležet hodně dlouho. Původně z ní muselo trčet kopí, teď už jen líně ležící vedle a podle všeho muselo trčet z jejích zad. Stěží poznáš rysy, nebo stavbu těla, takže nedokážeš říct kdo nebo co byl zač, ale stačí pohled pár kroků před sebe abys poznal toho kdo sem to kopí nejspíše přinesl i použil. Další tělo, tedy jeho kostra s několika kostmi zčernalými na uhel. Tohle nejspíš způsobil blaster, někdo třetí, možná. V každém případě nikdo z nich neměl tolik štěstí ani sebeovládání jako ty. Na druhou stranu se jim v momentě jejich vražedného amoku asi ani neklepali nohy jako teď tobě.

Další krok… cítíš jak to přichází a instinkt tě zatlačí zpět, jako by to mohlo pomoci, jako by to co přichází byla pevná zeď které se dá vyhnout, utéct. Ale nedá. Zasáhne tě další vlna a celé tvé vědomí se opět otřese. Náhle jako bys cítil, jako bys viděl… Ano všechno je ze zlata a elektumu a zdobené drahými kameny a vzácnými krystaly.
Jak to že jsi si toho předtím nevšiml? Takové bohatství, celý chrám ze zlata a všechno je to jen tvoje, jen a jen tvoje. Jen… ano tam nahoře někdo čeká…
V mysli se ti náhle vybaví vzpomínka na pětici younglingů v tunelu, jejich pohledy ale lační po zlatě a bohatství.
Budou ti to chtít vzít. Nechat si všechno pro sebe. Proto tě sem poslali samotného, abys riskoval kůži a oni pak mohli všechno shrábnout bez práce.
Dokonce ani světelný meč v dlaních nepomáhá, protože najednou je celý z elektumu, jednoho z nejvzácnějších a nejdražších materiálů v galaxii a jeho modrá záře už ho snad spíš hyzdí. Všechno je tu tak vzácné tak drahé, snad s výjimkou koster na podlaze.
Ale to byli jen hlupáci, kteří ti přišli ukrást co je právem jen tvé.
Všechno je tak krásné a drahé, všechno… všechno…
Někde uvnitř je cítit něco rušivého, ale není to nikde v hlavě topící se v kráse a luxusu. Je to tam, v kapse tuniky, je to tvrdé a tlačí to skrze kapsu do boku, jako střípek pravdy…

Re: Jeray Raw - Kdo si hraje (ne)zlobí Vongy (Levyn Abraham)

Napsal: 24.6.2014 15:22:47
od Levyn Abraham
Yavin 4; Chrám:

Možná už jsem věděl, proč ti všichni kolem skončili tak, jak skončili. To, co pohánělo mojí pravačku s mečem do toho, aby masakrovala dávno bezduché tělo toho nebožáka dole, pomalu ustoupilo. Tohle určitě cítili i ostatní, kteří tu byli. Jenže ti všichni byli mrtví, a to vlastní rukou. Nemluvě o tom, že se možná objevil někdo, kdo jejich tělu nedopřál klid ani po smrti. Tomu Vongovi u mých nohou jsem ale žádná zřetelná další poškození nezpůsobil - jeho krunýř odolal i čepeli světelného meče. To by byl asi přínosný poznatek pro mistry Jedie, kteří zastavovali jejich invazi do Republiky, ale možná už se mi ani nemusela naskytnout příležitost jim to sdělit....

Vzchopil jsem se, pokud se to tak dá říct, k tomu udělat další krok. To nebylo nic lehkého, bylo to snad ještě těžší než ten předtím, jakoby se vůbec celá situace zhoršovala s krátící se vzdálenosti k té věci uprostřed jeskyně. Tentokrát, když jsem naplno přenesl váhu na druhou nohu, se nic nestalo, žádný podivný nápor a názory v mojí hlavě, přesto mi něco v ní bilo na poplach, že něco přijde. Natáhl jsem se a udělal další krok. Ocitl jsem se vedle těla, ze kterého už zbyla jen holá kostra pozbývající čehokoli dalšího. Do měkké tkáně asi bývalo zabodnuté kopí, které se teď válelo vedle. Opodál možná byl ten, kdo ho do té kostry zabodl, tělo zčernalé jako požáru. Nebo výstřelu z blasteru. Mohl si to udělat sám, nebo za tím někdo stál?
Zkroutil se mi žaludek, když se mi moje domněnky potvrdily - to, co jsem měl do hlavy nasazeného já, tam určitě měli i ti kolem. A dopadli takhle.. poslechli snad to divné vražedné nutkání?
Ke staženým útrobám se přidal i další pot a rozklepaná kolena a ruce, protože to kolem byla opravdová noční můra, ne jako neškodný Vong zavalený kládou nahoře v džungli.

Další krok přinesl to, čeho jsem se bál. Další vlnu podivných, cizích myšlenek, ke kterým se moje hlava stejně upírala jako k pravdivé realitě. Zarazil jsem se, protože jsem cítil, jak to přichází - bohužel to nebylo hmotné a nedalo se před tím utéct.
Najednou všechno kolem vypadalo jako ta největší a opravdová jeskyně pokladů, ze zlata a elektumu, drahokamů a dalších materiálů tak drahých, že by pro ně vraždili i ti nejbohatší.
Vážně jsem si toho předtím nevšiml?
Ocitl jsem se v situaci, kdy bylo moje vědomí na hraně. Balancovalo mezi tím pochybovat o tom, co se na něj tlačilo, nebo to přijmout. Obě poloviny se přetahovaly, převažovaly se sem a tam jako provazochodec na laně, jenže jeden názor musel nějak zvítězit nad tím druhým.
Obraz ostatních tam nahoře v tunelu vypadala tak skutečně. Nedělal jsem si hlavu s tím, jak bych je asi viděl, ale prostě to tak bylo, realistické a přesvědčivé. Ano, určitě mi to všechno chtěli vzít. Co všechno bych s tím asi mohl dělat, sám, jenom já? Oni by mě okradli, i když by na té kořisti neměli žádné přičinění. A ti kolem přece ani nevydrželi to co já, zabili sami sebe, protože to nevydrželi, byli slabí, určitě...
Tohle myšlení něco narušovalo. Něco, co se přeci jen snažilo prorazit cestu logickému selskému rozumu. Možná za to mohlo to, že se ti jediné dva podivné faktory spojily v jeden okamžik. Když jsem pohlédl na svůj meč, bylo na něm cosi divného.
Takhle nevypadal.
V tu chvíli jsem si skrz opojení z okolní krásy něco uvědomil, pocit, který tak krásný rozhodně nebyl. Něco tvrdého mě tlačilo do boku, přímo tam, kde jsem měl kapsu. Chvíli jsem jen stál a .. nedělal nic. Asi se tam nahoře v mém mozku svářely moje a cizí, protichůdné pocity. Tak jako tak, moje roztřesená levačka se natáhla, vnořila se do kapsy. V prstech jsem stiskl něco zahřátého, tvrdého a hladkého. A strašně moc členitého, plného tajných cestiček, které se nechtěly nechat objevit...
Pomalu jsem vytáhl hlavolam od Jynny. Možná to byl jen pohled, který něco spustil, ale možná jsem se pomalu vracel do reality.. Nebo ne? Byl to jen další poklad?
A tak jsem tam stál na tom divném místě, v jedné ruce zvláštně přeměněný meč, v druhé hlavolam určený k meditaci, bezradný, který názor je ten správný.

Re: Jeray Raw - Kdo si hraje (ne)zlobí Vongy (Levyn Abraham)

Napsal: 24.6.2014 16:07:37
od Atalon
Yavin 4; Chrám:

Pár kroužků kovu a několika docela obyčejných materiálů, vyrobených dost možná nějakým úplně normálním, chudým a prostým kovářem, nebo Jedijským mudrcem. Dost možná jen jakási dětská hračka kterou si krátí na nějakém světě tam venku děti dlouhou chvíli. A přece to bylo něco, co nedokázala ani tato jeskyně, tento chrám zvládnout. Nedokázal tvůj rozum přimět, vidět na místě těch prostých kroužků šperky z nejvzácnějších, prostě proto že jsi ho znal až příliš dobře. Nebyl pro tebe novým, jako tato místnost, nebyl vypůjčený jako meč v tvé ruce i přesto že jsi ho měl jen krátce, znal jsi ho. Dotkl jsi se ho někde v hlubině sama sebe a jeho. Představili jste se vzájemně a ukázali svá nejhlubší tajemství, tam v hlubinách džungle, tam kde jsi byl jen krok od jeho řešení. Tam jsi poznal každý jeho záhyb, každý jeho dotek, každý kroužek. A teď ani síla té věci nedokázala tvou mysl přesvědčit, že je něčím jiným.
Ale on jím v podstatě opravdu byl, byl totiž kotvou. Pevným bodem reality, jehož se mohla tvá mysl chytit, který jí vracel příčetnost a který konečně potlačoval sen lesku a bohatství zpět do šedi reality. Zpět do potemnělé svatyně, zpět k obyčejnému cvičnému meči, zpět k místu smrti a temnoty a zpět ke zlaté květině na podstavci jen pár kroků od tebe.

Pár kroků, které ale budí oceány pocitů. Kostry kolem, mrtví zabití vlastní či cizí rukou, pobití vidinami hněvu či strachu. Těmi samými které málem zničili i tebe a pak… A pak je tu, jen krok nebo dva před tebou tělo, tělo Vonga který si sám stáhl kůži z hlavy, a několika koster ležících opodál. Co asi viděl, co mohl vidět takového, že si tohle udělal a… a uvidíš to také?

Re: Jeray Raw - Kdo si hraje (ne)zlobí Vongy (Levyn Abraham)

Napsal: 24.6.2014 17:22:56
od Levyn Abraham
Yavin 4; Chrám:

Ten předmět v mojí ruce se něčím zásadně odlišoval od všeho okolo. Byl obyčejný, takový, který by se dal najít všude jinde, a zapadal by tam. Zapadal i do obrazu skutečnosti, který se začal z hloubky mojí hlavy drát na povrch. Protože vypadal skutečně, tak, jak jsem ho znal. Přeletěl jsem pohledem zpátky k meči. Ne, ten té představě z té reality, kterou mi teď mozek nabízel, neodpovídal. Měl vypadat jinak.
Prostora kolem jakoby se zase změnila do toho děsivého standartu, který tu panoval, když jsem vešel. Logika asi přece jen zvítězila, ale děkovat jsem nemohl sobě nebo nějaké mé "silné vůli." Kolem už nebylo nic bohatého a luxusního, nic krásného, kolem byl potemnělý chrám hluboko pod zemí, plný mrtvol. Ale ne chamtivců, ale obětí toho něčeho, co se mi už dvakrát nabouralo do hlavy. Znejistělo mě, že jsem pořád stál.
Vrátil jsem se očima k hlavolamu. Stála za jeho kouzlem obyčejnosti ta meditace, kdy jsem zkoumal každou jeho část a hledal harmonii, po které by se dal rozpojit? Vzhledem k tomu, že se mi z něj podařilo vyčarovat řetěz, tak asi ano. Když jsem meditoval spojený se Silou, viděl jsem v něm systém, a pro tu chvíli odpočinku jsem to znal líp než vlastní tělo.
Až uvidím Jynnu, musím jí poděkovat.
Zahnal jsem následující myšlenku, jestli ji vůbec ještě potkám.

Teď můj pohled směřoval na tu zvláštní květinu, či co to mělo být, která spočívala jen kousek ode mě na podstavci. Jak jsem tomu vůbec mohl uvěřit, vždyť k čemu by malý youngling potřeboval tolik bohatství? A proč by mi ho ještě ti nahoře chtěli přebrat? Nutno říct, že jsem k žádnému takovému prozření nepřišel, spíš jsem vydolovanými rozumnými argumenty zadupával zbytky nebezpečí.
Bylo to přede mnou, další krok. Abych byl u cíle...
Co tam?
Pohled po okolí nebyl utěšující. Jestliže jsem dosud stál a dýchal já, musel i někdo z těch ostatních. Třeba ten s kůží staženou z obličeje. Nevydržel jsem se na něj dívat.. Ale co ho vedlo k takovému hroznému činu?
Bál jsem se s každým nádechem snad víc než předtím, pokud to bylo možné. Ale měl jsem na výběr? S mečem a hlavolamem v rukou jsem se stejně cítil strašlivě zranitelný. Přesto to přišlo.
Udělal jsem další krok dopředu, tušíce a čekajíce další zásah, další ránu nejhoršího.

Re: Jeray Raw - Kdo si hraje (ne)zlobí Vongy (Levyn Abraham)

Napsal: 24.6.2014 20:08:39
od Atalon
Yavin 4; Chrám:

Pohled na younglinga dělajícího uvnitř tajemné komnaty krok po podlaze, jakoby před ním zela bezedná propast by asi pouhému divákovi přišel jako projev šílenství, pro tebe tam ale ta propast skoro byla. Minimálně byl ten poslední krok, krokem do neznáma volícího dost možná mezi koncem a začátkem tvého života. Protože jsi prostě věděl, že na tebe za ním něco čeká, že to tam číhá, připravené si vyzkoušet tvou sílu, tak jak tomu bylo už podvakrát. Ale zároveň jsi věděl, že tam někde také čekají odpovědi, ty které ti dosud Eilani ani nikdo další nebyl ochoten dát.

Tvé chodidlo se konečně dotklo země, cítil jsi to ale jen jakoby vzdálené, detail jemuž mysl odmítá věnovat pozornost protože má na práci důležitější věci. Věci jako vyhlížet blížícího se nepřítele. Další vlnu přinášející sebou…
Temnotu!

Ve vteřině se vše ponoří do temnoty a ty moc dobře víš, že tohle není výpadek lamp osvětlujících místnost, že tohle je tma v tvé mysli. Protože v téhle tmě není nic, co by čepel v tvé ruce mohla osvětlit, žádný stojan, žádná podlaha. Jen temnota a v ní něco, něco co se na tebe dívá, něčí přítomnost kterou vycítíš snad i bez Síly. Přítomnost, která zažehne světelný meč jen pár metrů před tebou, a jeho rudou září osvítí rysy. Rysy tváře tvého vlastního odrazu. Ale on, ten druhý ty, nechce bojovat, víš to, cítíš to. On chce umřít, on se chce nechat porazit, porazit tebou. Dopřát ti to, co vždy, už ve starých časech řádu bylo tím největším testem, jaký podstupovaly padawani na své cestě za rytířstvím. Porazit svou největší obavu, svou vizi sebe sama utopeného v temnotě temné strany, tentokráte ale bez odporu. Dopřát ti to, po čem toužíš, nebo bys aspoň měl.

-----------------------
Tohle je trochu oříšek k řešení, tak radši varuju abys si dobře rozmyslel co chceš udělat.

Re: Jeray Raw - Kdo si hraje (ne)zlobí Vongy (Levyn Abraham)

Napsal: 25.6.2014 13:18:36
od Levyn Abraham
Yavin 4; Chrám:

Než jsem konečně dokročil na zem, byl to snad ten nejdelší okamžik mého života.
Při posledním kroku jako bych překračoval nějakou hranici, jako bych našlapoval na vodu a byl připravený se propadnout do hlubin, přesto jsem ale nějak mohl projít. Něco ještě muselo přijít, protože.. Jakoby to zkrátka nebylo všechno. Ti, kteří došli až k tomu kamennému podstavci tam přece leželi mrtví. Nemohl být prostě konec, a muselo mě čekat něco hrozného, jak bylo podle těch kolem patrno. Kůži s obličeje si nestáhne nikdo pro nic za nic, a bylo by to celkem symbolické, tři "zkoušky". A ta druhá byla určitě horší než ta první.. Nebo se mi to jen zdálo? Eilani by mě snad nenechala jít, kdyby opravdu nevěřila, že to mohu zvládnout, ne?
Nebo ona snad věděla, co tu čeká?
To se nedozvím, když nepůjdu.

Bylo to tu, ten okamžik, kdy se moje chodidlo zase dotklo země. Čekal jsem to a .. přišlo to.
Všechno se zahalilo do černé temnoty, neproniknutelné, neprohlédnutelné. Bylo to podobné tomu světlu, které mě obklopilo předtím, ale ta tma mě neobklopila. Ta mě pohltila. Nebylo to tak, že by se zase změnil Chrám, tohle bylo zevnitř. Už jsem ani neviděl díky svému meči, tohle bylo temné zákoutí někde nahoře v mojí hlavě a to, co mělo přijít, se jasně mělo odehrát právě tam.
A něco tam bylo. Cítil jsem to, snad jako předtuchu, snad jsem prostě věděl, že to tam je.
Kousek přede mnou se rozžehlo rudé světlo světelného meče.
Překvapeně jsem zíral do té tmy před sebe, kde stál.. kde jsem stál já. Moje druhé já, ten dvojník naproti, byl naprosto stejný, jen se lišila barva jeho meče. Ta ale byla jasným signálem, co on je zač. On byl ta Temná strana z mé hlavy, kterou tam každý měl, tedy myslím. Každého Jediho přece jednou ta odvrácená strana mohla zachytit. Ale ten druhý Jeray nevypadal, že by na mě chtěl zaútočit. A nechtěl, věděl jsem to. Jen tam stál, s mečem aktivovaným snad jen proto, abych ho viděl. On se chtěl nechat porazit.
Tentokrát jsem neměl hlavu ničím zastřenou, dalo by se říct, a mohl jsem uvažovat tak rozumně, jak jsem po předchozích událostech mohl. Něco mi na něm prostě nehrálo - on by se neměl takhle vzdávat, on byl ten zlý, měl by se bránit. Nebo by se měl chtít bránit. Bylo by to plnohodnotné vítězství nad touto stránkou sebe sama, kdyby nebojovala?
Váhal jsem.
Samozřejmě jsem si přál ten kousek svého vědomí, který by mě jednoho dne mohl svést k Temné straně a špatným krokům, jednoduše napravit. Věděl jsem, jak dopadli ti v minulosti, kterým se to nepodařilo, ti, kde to bylo naopak - že zvítězil ten naproti s červeným mečem. Jenže to zkrátka nehrálo, měl se bránit. Když zabiju něco, co se nebrání, není to právě cesta k tomu abych byl stejný?
Zase se mi třásla kolena. Možná jsem to celé chtěl mít už konečně za sebou, možná jsem v duchu opravdu došel k logickému řešení, nebo jsem možná podlehl takovým těm už prastarým řčením, že ta správná cesta bývá delší a strastiplnější. Tak či tak jsem sklonil svůj meč (nevypnul jsem ho, pořád to byla moje kotva v jakékoli situaci, ta jistota s čepelí) a udělal rozklepaný, krátký a pomalý krok dopředu, blíž k tomu druhému Jerayovi. Nespouštěl jsem z něj oči a napjatě jsem čekal, co udělá, jestli vůbec.

// Tak jsem si to rozmyslela, snad nějak smysluplně, no... :)