Akademie Síly

Neznámo kde:

Střepiny bolesti.
Doznívají, někde na pozadí mozku.
Najednou nejsou skutečné. Ne tak, jak by mohly.
Pomalu se vrací uvědomění.
Podlaha herny.
Její stěny.
Dívka.
Dívka a její otázka.

Snažím se nedívat jejím směrem, stačí vnímat pocity.
Nebylo to asi příjemné pozorovat.
Ostatně,prožívat také ne.

"Chce."
Ne, hlas se netřese.
A není v něm ani stopa hořkosti.
Není v něm... není v něm nic.
Protože to ostatní zůstalo uvnitř. Pečlivě rozpočítané do nervů. Zbytky cizí agonie. Vzpomínky. Strach. Iluze. Vzdálené a zároveň živé, tepající v žilách spolu s krví. A hněv. Čirý koncentrát nenávisti k tomuhle zařízení. K téhle... hře.
Tady nejde nikomu zachránit život.
Nikdy nešlo.
"A chtít může."

Působí křehce jak rozbitá porcelánová panenka. Jak ptáček se zlomenými křídly.
Zlehka se jí dotknu v Síle. Snažím se, aby vnímala co nejméně...těch ošklivých věcí. Nezabráním tomu, ale stejně se snažím minimalizovat škody. Na jejich páchání tu jsou jiní. Jen se snažím zjistit, jak co nejčistším způsobem zlomit vaz, než se natáhnu po Síle znovu a... skončím to.

Neznámo kde:

Dívka na tvou reakci jen překvapeně zamrká, absolutně nechápajíc souvislosti, ale v jejích očích spatříš jiskřičku naděje, kterou nejde přehlédnout.

Tichem herny zazní tiché křupnutí.

Necítila ho, nemohla, bylo to rychlé, čisté. Jen jiskra v jejích očích se vytratila, vyprchala spolu s životem.
Byl konec.
Nebo ne?

To co na tebe dolehlo, mělo hmotnost planety a ne malé. Něčí přítomnost, temná přítomnost a řev. Ne hlasu, Síly. Hřmot otřásající celou místností, celým patrem, celým komplexem. Ženský výkřik nenávisti a krutosti prorážející zdi a tlačící vše živé do koutků, do rohů, do skrýší.


Konečně, tiše zasyčeli dveře. Chvíli to trvalo, ale přijít to muselo.
Tera.
Bestie vkráčela do herny se svou dokonalou ladností a kamenným výrazem. S pohledem zkoumajícím mrtvé tělo na zemi, i tebe.
Smích.
Z jejích rtů se začne ozývat zvonivý smích, smích ke kterému se vzápětí přidají paže v potlesku.
Potlesku patřícímu tobě.
“Výborně.
Takhle rozzuřenou jsem jí neslyšela od doby, co jí ten Imperiální hlupák nazval druhořadou běhnou.“
Vypadne z ní konečně, ale nepřestává se smát.

Konečně se na tebe podívá tím svým plamenným pohledem, pohledem lovce, jen ti teď nejde nepřijít, že tou kořistí nejsi ty.
“Výborně. Sice to mohlo skončit i líp.
Mohl jsi získat její klíč, ale…
Mohlo to skončit i mnohem hůř.
Mohl jsi jí skočit na tu bezmocnou panenku a říct jí má.
Tak jako ti hlupáci před tebou.“
Tera se znovu rozesměje.

“Ach. Kanee. Kdybys jen tušil kolik už mých tahů mi tahle potvora zhatila.
Byla dobrá, to se musí uznat…“
Tera klidně přejde k ní aby si prohlédla její tvář.
“…dokonce se dobrovolně nechávala týrat, jen aby to na ní bylo vidět, cítit.“
Tera mluví otevřeně, tak otevřeně, že není pochyb.
Nelže.

Neznámo kde

Výraz ve tváři a v očích se nezmění. V Síle... v Síle taky ne. Zůstává analyzující chlad.
Vpodstatě Teru neposlouchám. Zajímavé je něco jiného. Něco - důležitějšího, než přetvářka a rozdělení rolí. Cosi, co mi unikalo celou dobu. V něčem jsme stejní.

"Mimochodem. Tvá slabá stránka je tohle," poznamenám, jako by se nic nestalo.

Tohle - herna. Patro. Celá budova. Její hra, co by správně neměla existovat.

"Nedává to smysl. Zábava podobného stylu a rozsahu. Musí mít důvod. Převýchova? Ne. Nesystematické, pokud nejde o experimentální mód sithské školky."

Měl by v tom znít sarkasmus a jedovatost. Ne. Pouze konstatuju.

"Vědecký projekt? Žádná metodičnost, minimální... nároky na personál. Ne."

Sotva znatelně zavrtím hlavou.

"Zastrašení? No tak, o tomhle místě nikdo neví."

Usměju se a úsměv to rozhodně není milý.

"Takže kdo si hraje, nezlobí. Odvedení pozornosti formou speciálního benefitu. Zaměstnání stranou od možného strkání čumáčku do míst, kde by ho Císař nerad viděl. Pozoruhodné, manipulovat podobně s vlastními podřízenými, když by stačilo vymezit hranice."

Znovu se posadím na podlahu, tak, abych měl na Teru dobrý výhled.

"Jsi dost chytrá na to, aby sis to uvědomovala. Proč ses rozhodla, že tě tohle bude bavit natolik, aby ses tím oslabovala?"

Neznámo kde:

Tera se stále ještě sklání nad mrtvolou, ale otočí k tobě pohled, pohled který je… jiný. Přejíždí z něj mráz po zádech, ale i někoho oproštěného od emocí jako jsi ty, dokonce i někoho stravovaného bezmeznou zlostí, nenávistí, vášní, někoho zbaveného smyslů… z tohohle pohledu by zamrazilo kohokoli. Protože tohle není výraz tvrdosti, vzteku, dominance, bezcitnosti. Ničeho tak přízemního. Tohle je pohled chladu, pohled predátora pro kterého není žádné dost velké kořisti.
Pohled bez výhružek, bez nátlaku. Pohled prostě a striktně oznamující paní věcí.
“Oslabovala?“
I v těch slovech je chlad, konstatování, ale na něm ještě něco, něco hlubšího, temnějšího.
“Jak jsi přišel na takovou hloupost?“
Dodá a vrátí se pohledem k mrtvé dívce na zemi.

Nakonec, ale přeci vzhlédne, přisedne si k tobě jako by jste byli ve vaší staré herně, jako by se nic nedělo, jen ten pohled zůstal a už je jasné co znamená. Tohle je Tera, ta pravá Tera.
“Ale k tvé omluvě přispívá to, že to tak vidí většina hlupáků.“
Konstatuje to stejně suše jako ty svou poznámku o sithské školce.
A začne si tě prohlížet. Ale tohle není to hravé zkoumání předtím, tohle je skutečné kritické hodnocení, prohlídka v níž si skoro kdokoli připadá obnažený, zranitelný, nahý.

“Tady jde přece celou dobu o jediné…“
Ty jiskry nadšení, touhy, ale vystupující z chladných mrtvých očí působí jako hledět dlouho do propasti.
“O moc!“
Jak to slovo vysloví, požitkářsky, jako by právě rozpouštěla na jazyku hrudku té nejlahodnější zmrzliny.

Neznámo kde:

"Áha."

Jen stručné odtušení. Víc se na to říct nedá.
Pro mě je její volba... rezignace. Ztrácení se. Zapomínání. Vyšší forma svinstev, kterými se sjíždí značná část galaxie.
Malý, červený vykřičník.
O moc? Spíš iluzi moci, pevně ohraničenou ochotou druhých si s ní hrát. V rámci tohoto hřiště, pochopitelně. V odrazech herny víc než co jiného vidím komplex malého vládce vlastního vesmíru. A obraz šelmy, která jednou zaútočí na příliš nebezpečnou kořist. Jednou, protože teď si spokojeně hoduje na rozsápané oběti.

Nahlas z toho neřeknu nic.
Upřímnost jí nedlužím. V tomhle.
V tom ostatním... ano.

"Předtím jsi musela být milá a starostlivá. Když pro tebe ideály byly něco jiného než bláhové sny."

Neznámo kde:

Tera tě pořád sleduje a při tvé první odpovědi se plynule vrátí do svého běžného hravého já. V jejích očích se opět objeví tisíce běžných nuancí , lidských vjemů, které tam ještě před minutou nebyli. Na druhou stranu z nich ale vymizí ta jiskra.
A Tera jen smutně zavrtí hlavou.
“Už jsem ti říkala, že ideály jsou jen sny bláznů.
A tak nějak jsem doufala, že až se dokážeš osvobodit od toho naivního Jediho, kterým jsi byl.
Že to dokážeš vidět.
Chápat…“
Zaboří do tebe káravý pohled.
“Ale ne! Ty jsi snad ještě natvrdlejší než předtím.“
Sarkazmus a kritika dokáží někdy kráčet v tak krásném a elegantním párů.

“Třeba teď…
Víš, dokud se nenaučíš vyrovnávat s emocemi a používat je,
tak bys neměl lhát.“
Lépe by tě snad nepokáral ani tvůj starý mistr, perfektní tón, intonace, dokonce i ten výraz.
“Vážně si myslíš, že bych se spokojila s mocí tohohle cirkusu?“
Řekne a její hlas s každou slabikou ubírá na hlasitosti.
“Vážně myslíš, že bych byla schopná TOHLE, nazvat mocí?
Tys to ještě nepochopil.“
Na chvíli se zamyslí, než jí tváří projede ďábelský úsměv.
“Bavili jsme se o kaggathu…
Řekni, myslíš že to byla hra?
Že byl kaggath hra?“

Neznámo kde

"Nemyslím, věřím," opravím ji. "Dáváš si dost práce tak působit."

Takže se jí to dotklo!
Sotva zatajený úsměv, stěží zachytitelný zákmit radosti. Pocit určitého uspokojení, že není tak nedotknutelná a nad věcí, že je možné po ní seknout zpátky a bude to mít i nějaký vliv než netečný kamenný výraz.
Dotklo se jí to. A to o ní vypovídá víc, než pohled na nepředstírající Teru.
Natvrdlost má své jisté výhody, na to při peskování nepomýšlí.

"To se ptáš nepoučitelného naivního Jediho?"
Zvláštní otázka, nepatřičná, do místnosti s chladnoucí mrtvolou.
Kaggath a hra. Přímo se vtírá sarkastická poznámka, jenže mimoděk se mi vybaví Teřin výraz, když jsem poprvé použil ten pojem. Ne, to by nebyla optimální reakce.
"Kaggath byl především forma řešení konfliktu. Druh střetu."

Neznámo kde:

Tera jen zavrtí hlavou, ale už je to opět jen to hravé, sarkastické, bestiální gesto.
“A věřil bys, že ho mnozí znudění blázni považovali za zábavný.
Za hru.“
Hořké ale upřímné.
“Říkalo se mu hra o moc.“
Její šelmovský úsměv, její pohled kočka na myšku v koutě, jen tou myšku teď nejspíš nejsi ty.
“Tak proč by měl být Dejarik, jen hrou?“

“Řekni, co je podle tebe moc?
Jaká podle tebe je?“

Neznámo kde

Odpověděla si sama. Stručně a jasně, i s tím dejarikem. Než se stačím nadechnout k patřičnému konstatování, je kaggath - pravděpodobně jen dočasně,ve prospěch řečnické kličky - opuštěn.

"Možnost... věci měnit. Ovlivňovat a usměrňovat."

Jaká je? Upřímně. Opěvovat moc je v konečném důsledku podobné, jako opěvovat... Sílu. Nůž. Cokoli užitečného. Hodí se, ale je to nástroj, nástroj na prosazení cílů. Moc pro moc samotnou mi připadá jako nejsnadnější způsob, jak přestat mít kontrolu a ztratit odstup.

"Kdybych ji měl přirovnat k alkoholu, o ledasčem svědčí množství sithů zvracejících napříč historií a prohánějících se světelným mečem bílé myši. Není to nic, k čemu by se měli dostat nezodpovědní idioti, i když vzhledem k rychlosti, s níž je to zabije, to je svým způsobem jedno. O znuděných bláznech nemluvě."

Neznámo kde:

Tera se široce usměje, je v tom trocha sarkazmu, ale co.
“Výborně. Když se ovládáš, tak jsi úžasný.“
Než stihneš reagovat pokračuje, jen její výraz se změní. Ztuhne. Pořád to není ten smrtelně vážný výraz, její pravá tvář, tu jsi si ještě nevysloužil, ale je upřímný.

“A co takhle bezpečí?
Nebo nutnost?
Myslíš, že by mohla být i to moc?“
V jejích očích, ten vážný upřímný pohled nabádá k opatrnosti, říká, že se tu teď už nehraje jen nějaká hloupá hra. Teď se tu mluví vážně o vážných věcech. Samozřejmě jak moc Tera kontroluje celý tento stav věcí je záhadou, kolik je opravdu vážného a podstatného a kolik je jen pasti kolem.
“A co třeba svoboda?“

Neznámo kde:

"Spíš... výsledky. Něco, co moc může udržovat a zajistit."

Zpátky ke konverzaci. Tentokrát, pravděpodobně, bez překvapení za dveřmi - a rozhodně bez nepříjemné židle a - v jisté míře - i psychologických her.
Zkouším se soustředit na převod určitých... pocitů? myšlenek?... do konkrétních slov. Není to nejsnadnější. Filozofie nikdy nebyla jedním z mých hlavních zájmů.

"Pokud jde o moc jako takovou, přijde mi, že problémem není ani tak její... kumulace... jako spíš nedostatek. Technicky vzato by mělo stačit adekvátní množství, aby se člověk dokázal ubránit a měnit věci kolem sebe. Něco, prostřednictvím čeho lze jednat a hájit své zájmy. Svoboda a bezpečí jsou přitom zájmem, ne mocí samotnou."

Neznámo kde:

“A ty dokážeš vidět tu hranici?
Hranici mezi záměrem, mezi cílem, mezi potřebou a prostředkem?“
Její tón je klidný, tichý, skoro až přátelský, skoro jako byste byli staří přátele a rozebírali spolu otázky života nad sklenkou piva. Akorát že jen kus od vás leží mrtvola dívky a vy nejste přátelé. Nebo…?

“Obvinil jsi mě, že se tu zahazuju, že si tu hraju na mocnou.“
Řekne potichu a v jejích očích se zaleskne vzrušení.
“Co kdybych ti řekla, že když tuhle "hru" vyhraju, tak získám moc která mě dokáže ochránit i před Císařem.“
V jejích očích tančí jiskřička své plamenné tango vzrušení, ale kromě toho v nich není ani známka po lži, po klamu, po nejistotě, po zkoušce.

“A co kdybych ti řekla, že mě zrovna tohle nezajímá.“
Dodá monotónně a klidně pohodí rameny. Snaží se tvářit uvolněně, ale je na ní vidět tlak, pochyby. Ale i něco jiného. Oči to dobře skrývají, ale i tak to v nich je, ten ledový chlad, její vlastní já, přivolané jejími slovy k návštěvě.

Neznámo kde:

"Většina mého života obsahovala dril typu: tohle je cíl, tohle je prostředek, nezaměňovat, na tento prostředek ani nepomýšlej. Pomáhá to," pokrčím rameny. "Ne vždy to je nejefektivnější, ale viděl jsem, co se stane takhle vycvičenému Jedimu, když začne zaměňovat. Nezvládne to. Utopí se v tom jako moucha v lžičce čaje. Zkoušet se zbavit odlišování jen abych si dokázal, že nejsem srab a jsem dost silný... nepřiměřené riziko. Možná mám sebedestruktivní sklony, ale i ty mají svoje hranice."

Víc to nemá smysl rozvíjet. Nepochopila by. Ztratit kamaráda prakticky v předvečer klonových válek proto, že se zapomněl s napůl odmítanými pocity a šancí "mít tu moc" umí posloužit jako varování. Nejspíš proto jsem v SOBDE nikdy nezapadl do nenávisti k nepříteli a přehlížení konvencí tak... jak by bylo snadné.
Lehce mi cukne v koutcích.

"A... kdyby sis hrála na mocnou v rámci partie s Císařem, byla by to dobrá hra. Nesrovnatelná s dětinskou radostí ze sithské štvanice na laboratorní myši."

Neznámo kde:

Pokud to byl způsob jak u Tery vyvolat reakci nepříjemnějšího rázu, podařilo se. To co teď v jejích očích zablýskalo už nebyl plamínek nějakého vzrušení, nebo nadšení. Tohle byl vztek. Stále se kontrolovala, ale i tak už bylo jasné, že tohle bude mít své následky.
“Sithská štvanice na laboratorní myši.“
Zopakuje suše.
“Možná bys neměl zapomínat, že ty jí ještě pořád jsi TAKÉ.“
Důrazné, ale stále klidné, klidné jako mráz na Ilumu, tím samým smrtícím způsobem.
“Doufala jsem, že už jsi situaci pochopil a že ti to pomůžu usnadnit, ale jestli to chceš hrát takhle…“
Její rty se jen lehce našpulí, ani je neohrne, ale ty už víš co to znamená, nebo si to aspoň myslíš.

Všechno kolem tebe se rázem roztočí, jestli jsi se chtěl nějak bránit, je pozdě.
Tera se rozmlží ve šmouhu barev, ve flek z kterého ale jako by na tebe stále zíraly ty chladně zuřící oči.
Pískot.
Skřípavé pištění uvnitř tvých uší, tvé hlavy, tvého vědomí.
Graduje a přerůstá v cosi ohlušujícího, neignorovatelného.
Ucítíš krev.
Cítíš, jak ti stéká po tvářích, ale nemůžeš se hnout. Ne bez toho, aby ses zhroutil, ale všechno v tobě ti říká, že to by byla velká chyba.
V uších tě píchá a během pár vteřin se k nim přidávají i oči. Pálí a štípají, cítíš jak slzy nahrazuje krev.
Dává si dobrý pozor, aby to bylo agonické, ale aby nezašla příliš daleko.
Nechce tě zabít a nezabije.
Ale agonie bolesti ti dopřeje plnou hrstí.
Ucítíš, jak se chvěješ.
Tvé tělo to dělá bez vědomí nějakého řízení, bez vůle, bez možnosti zastavit.

“Je to takhle jasnější.“
Teřin hlas protne agonii a konečně ti dovolí si uvědomit, že už je ticho.
Po tvářích se ti řinou pruhy krve z uší, očí i nosu. V dlaních máš krvavé rýhy od nehtů a než se ze šmouhy opět stane Tera, trvá déle než hodnou chvíli.

“To bylo běžné varování pro, jak to bylo…
laboratorní myši,
které udělají něco takového, bez svolení.“
Oznámí suše a ukáže na zlomenou dívku na podlaze.
“Takže to zkusíme znovu,
a tentokráte neodejdeš bez mé výhry.
Pokud něco zkusíš…“
Teřin pohled sklouzne ke dveřím, ale ve skutečnosti míří někam docela jinam. Do vaší staré herny, k jiné dívce, dívce s minimálně jedním rudým šrámem na zádech.
“Možná, že si myslíš, že už na tom nezáleží, že už nic nezachráníš, nic nezměníš. Tak proč se snažit.
Proč je neušetřit trápení.“
Ironie v její poznámce a pohled namířený k mrtvole hryže.
“Ale věř mi, na sledování jak někoho zaživa stahují z kůže, není nic milosrdného.
Doufám že teď máme jasno.“
Odpor a rezoluce s jakou to řekne přivádí zamrazení na zátylku.
“Nebo by sis teď už chtěl promluvit vážně?
Když už se tu hraje o životy.
Možná ty naše.“

Neznámo kde

Na...

Všechno. Tohle je všechno.
Dala si dost práce, aby mě nezabila.
Překvapivě?
Nejsem si tím jistý.
Ale něco se srovnalo.
Já se dostal za hranu sebekontroly.
Ona se dostala za hranu sebekontroly.
V tomhle si jsme kvit.

...to...

Krev. Víc krve, než by se dalo setřít hřbetem ruky.
Stejně to zkusím, výsledek je krajně neuspokojivý.

...nezapomínám.

Nechám to být. Rychle zamrkám, aby oči mohly znova jasně zaměřovat.

"Rozumím."
Není v tom nic kajícného ani podřizujícího se.
Místo toho ji pozoruji, se značnou dávkou zvědavosti.