Nalan al`kina - krvavé slzy svobody 1. část (Nalan al`kina)

[Nalan al`kina]

Nar Shaddaa, Skládka vyřazené elektroniky

Nevím jak dlouho ležím, ale už mě nebaví čekat. Mám pocit, že pokud něco hned neudělám, tak se snad zblázním. Navíc jsem si dokázala v hlavě srovnat všechny myšlenky a i odkuf Síla vane. Moc lákavě vane, tak nějak pro mne znamenala příslib svobody. I když to bylo holé šílenství vláčet se za neznámým mužem a doufat, že pomůže, když se mu předtím nechtělo. Přesto právě to jediné udělám, zvednu se podruhé z úkrytu a pohodím hlavou na stranu jako bych pozorně naslouchala. Pak se vydám opatrně za střelkou kompasu Síly. Doufám jen, že mě dotyčný alespoň ze soucitů řetězů zbaví. Určitěmá sílu a v tom případě má meč, pro který by má pouta měla být hračkou. S posílenou nadějí vyrážím nejspíš na dlouho a pajdavou cestu za mou tak sladkou svobodou.

[Artas Nostra]

Nar Shaddaa, slumy

Už několik hodin se plahočíš postranními ulicemi města a vše se ti zdá tak povědomé. Budovy, obchody, i názvy ulic. Všechno je jako by si tu už někdy byla. Nakonec ti to došlo, si zpět ve slumech, kde si se narodila a vyrůstala. Je to všechno tak vzdálené, jako by to byl jen sen, nikterak hezký, ale proti realitě příjemný sen. Pomalu se vlečeš dál, když tu se octneš na místě, kde si byla kdysi zajata. Tady zemřel tvůj milovaný mistr a ty si ztratila kontakt s rodinou. Na tomhle místě tě opět zradili síly a ty klesneš na zem do prachu a špíny.

[Nalan al`kina]

Nar Shaddaa, slumy

Cesta v poutech je namáhavá a velmi dlouhá. Po chvíli zjistím, že bych potřebovala o moc delší odpočinek. Nebo sundat ta proklatá pouta. Ty ulice poznávám, je to místo kde jsem kdysi žila. Hlavou mi pulzuje mnoho myšlenek, ale já si nechci vzpomenout. Bráním se jim a začnu víc klopýtat, nakonec se jako uzlíček neštěstí svalím na ulici. Na ulici, kdepro mě začalo všechno tohle peklo a utrpení. Tam, kde jsem přesvědčená, že se začalo naplňovat mé prokletí. Mám hrozný vztek na všechny ty grázly, na celý svět a především na sebe. Protože se cítím příliš slabá na to, abych se bezcílně potulovala městem. Z očí se mi vyhrnou slzy, které si zoufale rozšmudlám po obličeji. Chvíli se snažím si odpočinout a do jím těch pát zbytečků jídla, co mám sebou. Poté se pokusím postavit na nohy a klopýtat dál. Marně se díky rozzušení snažím určit směr, odkud mě Síla volá. Tentokrát jdu už skoro bezduše, a hodně pomalu, šmudlám si tvář špinavým rukávem a už skoro nedoufám, že dokážu utéct dost daleko, abych ho sama dokázala dohnat.

[Artas Nostra]

Nar Shaddaa, slumy

Když si znovu klopýtla, tak už si nenacházela sílu se zvednout. Bezmocně si ležela schoulená v klubíčku na zemi. Začala ti být zima a projevoval se hlad, žízeň a únava. Najednou odkudsi zdálky slyšíš neskutečně tiché kroky, takřka na hranici slyšitelnosti. Pomalu se blíží a blíží. Ze zbylých sil otočíš hlavu a podíváš se zda se k tobě blíží smrt z ruky nějakého vraha. To už se nad tebou tyčí postava v černém plášti a s kápí na hlavě. Do tváře té osobě není vidět. Přesto v její blízkosti cítíš silný záchvěv síly. Musí to byt ten za kým tě síla táhla.
Proč se povaluješ uprostřed cesty potěre?
Jen tahle slova k tobě od něj přijdou, jako by z velké dálky.

[Nalan al`kina]

Nar Shaddaa, slumy

A pak uslyším tiché kroky. Nejdřív mě napadne, že mě našli. Proto zvednu hlavu a snažím se tvářit co nejvíc vzdorovitě. Nakonec mi dojde, že ty kroky jsou na mé věznitele, až příliš tiché. Nejspíš to bude nějaký malý zlodějíček, nebo udavač. Tak či onak už nevěřím, že by mi samotné peklo seslalo svou pomoc. Protože odkud jinud bych zrovna já mohla čekat pomoc, že? A pak ho uvidím, je to on! Záhadný muž v plášti, z kterého proudí velmi mocně Síla. Tak jak jsem jí nikdy u svého předešlého mistra vnímat nedokázala. Moje oči se rozšíří do široka údivem. jenže pak promluví a vrátí mě velmi rychle do tvrdé reality. Moje očíčka se změní a zažehnou se plamenem. Od takového blbce přeci pomoc nepotřebuji... No vzdorovitě pohodím hlavou na stranu a pak zkousnu rty. Protože moc dobře vím, že tu pomoc potřebuji. Proto se otočím zase na něho a podívám se mu neohroženě zpříma do očí, neuhnu za nic, chci aby viděl, že nejsem žádný potěr! Ale hrdý nezlomný twilek!
"Jmenuji se Nalan al`kina..." a pak zvednu hlas a dodám. "...a rozhodně vám dokážu, že nejsem žádný potěr!"
S těmi slovy vysoukám z pod tuniky ruce a zvednu je nahoru k němu. S nimi na něho znovu upřu ten hluboký nebojácný pohled, plný naděje. Hluboké naděje, že mě těch pout zbaví. Stejně pokrčím i nohy, aby měl k poutům přístup. A pak už pokornějí a tišeji dodám.
"Jen když mě zbavíš těchle ošklivých náramků... pro-prosím..."
Nějak se mi nechce přiznat, že ho prosím, to slovo ze mě nechce ven. U poslední věty lehce stočím svou tvář na stranu, nechciaby se mi při tom díval do očí. Stejně mu moc nevěřím, že mi pomůže.

[Artas Nostra]

Nar Shaddaa, slumy

Na čerstvě uprchlou otrokyni máš až nečekané hodně vzdornou povahu, ale to je dobře.
Pousmál se, ale v temnotě pod kápí to nešlo rozeznat. Ve zlomku vteřiny se ozvalo zabzučení světelné čepele a následné opadaní pout z tvých končetin. Bylo to dokonce tak rychlé, že nebyla vidět ani dokonale stříbrná barva čepele. Než ti došlo co se děje, zmizel meč znovu pod černým pláštěm.
To by bylo a teď se ztrať potěre.
Dodal nakonec a vydal se po cestě dál, vůbec si tě nevšímal, jako by si byla vzduch.

[Nalan al`kina]

Nar Shaddaa, slumy

"Kam si zatraceně myslíš, že jdeš..."
Syknu trochu rozzlobeně, hned po tom co zamrkám a trochu se vzpamatuju z toho rychlého pohybu. Nějak se postavím a vyrazím co nejrychleji zvládám ve svém stavu za ním. Vypadám dost nabručeně, kvůli tomu pitomci si ani nemůžu pořádně užít nabyté svobody. Což je dost ironické, když mi jí daroval plně právě on. Při tom na něj ne moc nahlas křiknu.
"Jsi silný... silnější, než koho jsem kdy poznala... Sílá mě k tobě volá, já... ne... ty to nemůžeš ignorovat! nesmíš víš?!"
Pokusím se ho konečně dostihnout a váhavě ho chytit za rameno. Možná hotím co říkám překvapím, třeba mu dojde až nyní, že předtím slyšel právě mě. Pokud slyšel. Nejspíš bude ten výkon, kdy ho doženu na mě trochu moc a asi se mi opět začnou podlamovat kolena, snad neupadnu. Ale pevným hlasem zašeptám.
"Dej mi sílu... udělám cokoliv... nebudu přítěž... slibuju jo?"
Doufám, že bude laskavý i když asi i protivný jako dosud, ale snad... snad mě tu nenechá. Sleduju ho vysílenýma očima, ale s hlubokou dávkou naděje.

[Artas Nostra]

Nar Shaddaa, slumy

Když se dotkneš jeho ramena zastaví se na místě. Chvíli se nehýbe a ty nevíš co si o tom myslet.
Proč bych ti měl pomáhat?.. Nezodpovídám se Síle, ani nikomu dalšímu. Takže doopravdy nemusím nic, pouze můžu..
Tvé nohy tě zradí a ty začínáš klesat znovu k zemi. Náhle tě však neviditelná moc vynese asi pět metrů nad zemský povrch. Vznášíš se kousek od muže v kápi a na hrdle cítíš jako by lehký dotek ruky. Přesto nesvírá, jen ho cítíš.
Pořád si jen štěně, které dokáže trochu cenit zuby, ale opravdovou Silou nevládne. Tak snadno bych ti mohl nyní zlomit vaz, nebo tě odhodit na ty vzdálené budovy... Otázka zní.. Co mi v tom brání? Tvé bídné živoření a nuznost by skončila.. Možná by si se zrodila jinde jako nějaké zvíře.. Tak proč to neukončit tady a teď?
Z jeho slov vycházelo zvláštní elektrizující napětí, ale pravděpodobně čekal, zda mu dokážeš podat zajímavou odpověď. Něco co by stálo zato zachránit před věčnou temnotou a zatracením...

[Nalan al`kina]

Nar Shaddaa, slumy

Když promluvil o Síle, a o tom že jde Sílu nenásledovat překvapeně na něho upřu své tázavé oči. A zamumlám něco jako.
"Ono jde sílu ignorovat, že z ní nebolí hlava..?"
Pak mi dojde, jak je má otázka otevřeně hloupá a pro jistotu nejistě přešlápnu z nohy na nohu. Ráda bych přidala ještě jeden dotaz, jestli mi tedy pomůže, ale věnuju se moc tomu, abych neupadla a při těch slovech mě tak překvapí, že na to zapomenu a neupadnu. Něco mě drží, velmi silně, ale neubližuje mi to. Ale já nikoho nevidím, něco takového nemůžu nejdřív pochopit a proto jenom překvapeně mrkám. Po chvilce mi dojde, že to musí dělat pomocí Síly, ale to už přišla jeho slova a já mám nové téma na přemýšlení. Vypadám nejdřív provinile a sklopím zrak k zemi. Přesto pevným hlasem bez bázně ze smrti odpovídám.
"Já... přišla jsem o všechno... o rodinu... o domov... a o svého mistra a o zbytek lidské důstojnosti. Já... já se smrti nebojím, ale..."
Na ta slova prudce pozvednu hlavu a podívám se mu přímo do očí, oči mi zažnou nezlomným duchem plným odhodlání.
"... než přijde, hodlám toho ještě hodně dokázat. Zesílím a všichni ti parchanti poznají kdo je Nalan al`kina a především On..."
Pokusím sebou pohnout a odporovat mu, což je směšné, ale i roztomilé.
"Kdyby jsi mě chtěl zabít... udělal by jsi to už dávno! Ale pokud mi pomůžeš, jistě ti jednou splatím svůj dluh..."
Je jasné, že myslím na to, že sebesilnější uživatel Síly někdy bude potřebovat pomoc. Ať už sám v nesnázích, nebo s něčím, co je pro něho důležité a pak by měl jí. Její oči mu říkaly, že bych se neptala proč. Prostě bych se vydala za ním slepě v jeho věci, splatit dluh.
"Kdo jsi...? Řekni mi alespoň své jméno, ať vím jméno toho, kdo mě tak či onak zbaví utrpení..."
Přestanu sebou kroutit v marné snaze. Pokud mě bude chtít zabít, musí se mi u toho dívat do očí. Protože je ze mě cítit, že svou cestu znám a nebojím se zemřít ani teď, ani později. Můj život je v jeho rukou a já bezmocně očekávám tvé rozhodnutí.

[Artas Nostra]

Nar Shaddaa, slumy

Mlčenlivé ticho se rozléhá okolím a čas jako by se extrémně netáhl. Všechno trvalo jen chvíli, ale pro tebe to bylo jako věčnost. Nakonec si klesla nohama na zem.
Možná ještě nejsi úplně ztracený případ, takže tě nezabiji. Přesto si slabá, jak fyzicky, tak psychicky. Jediné co tě drží při životě je síla ducha a nenávist.. S tím se poženeš pouze na vlastní popravu.
Poté se od tebe znovu odvrátil a pokračoval dál po cestě.
Nortis.. Tak mi říkají.
Dodal ještě a to slovo mu proplouvalo skrze rty, jako by to bylo něco posvátného, co už nikdo dlouho neslyšel.

[Nalan al`kina]

Nar Shaddaa, slumy

Očividně měl rád melodrama, že to tak protahoval. Nakonec však přeci jenom promluvil.
"To si jenom myslíš..."
Zabručím si vzdorně pro sebe. Ovšem cítím docela velkou úlevu, že mě nezabil. Takhle mám pořád šanci zesílit a pomstít se. Trochu pohodím hlavou a pokusím se za ním vyrazit, abych ho náhodou neztratila z očí.
"Nemyslím, že by jsi na tom byl na mém místě lépe... víš ty vůbec jaké to tam bylo?"
Na půl nahněvaně, na půl dotčeně ho oslovím. Mám utkvělou představu o tom, že on prostě nedokáže pochopit to, čím jsem si musela projít. Nejspíš proto mě tak utkvěle odsuzoval za to, že se chci pomstít. Jeho slova o tom, že se půjdu asi pomstít bezhlavě jsme velkodušně přešla. Samozřejmě nejdřív zesílím a a a tak. Přece nejsem blázen, půjdu na to chytře. Však jsem v sebe věřila. No a pak mi prozradil své jméno, spokojeně jsme se poprvé aspon trošku pousmála.
"To není špatné jméno, víš o tom?"
Pokusila jsem se zoufale touhle hloupou otázkou udržet konverzaci v chodu. očividně mi dost vadilo, jak mě přehlíží, přece chci aby to nedělal.
No taak... všimni si mě... Sleduju ho nyní zboku, snažím se udržet krok vedle něho. Ale připadá mi takový tajemný, a smutný, nejspíš ho musí uvnitř něco žrát, stejně jako mne. Proto zamyšleně nakloním hlavu na stranu a snažím se to vyčíst z jeho obličeje. No a vypadám docela roztomile, až na to že nedávám pozor je vše v pořádku. Snad sebou opět nesletím na zem.

[Artas Nostra]

Nar Shaddaa, slumy

Trochu si povzdechl, když si kolem něj poskakovala jako gizka.
Zaprvé jsem nesouhlasil s tím, že můžeš jít za mnou.. Zadruhé to moc dobře vím, pořád mě od příchodu na tenhle měsíc pronásledují vize. Ty sedíš v kobce, kolem další otroci a nějaký blaf v misce. Jako by mě měla nějaká cizí holka zajímat, ztrať se.
Přidal do kroku, aby si mu snad nemohla stačit. Kápi více posunul, aby mu nešlo vidět do tváře, takže si měla opět smůlu.

[Nalan al`kina]

Nar Shaddaa, slumy

Tohle od něho nebylo vůbec pěkné, pořád mě odhánět, když jsem se přeci tolik snažila. A pak mi to došlo a pořádně mě to nakrklo.
"Chceš říct, že si o mě věděl a nepomohl mi!"
Ozval se zaním naštvaný jekot, spíš zaječení které bylo docela úsměvné. Už jen ta představa, že jsem trpěla déle, než bych mohla mě nehorázně vytáčela. Snažila jsem se zrychlit a dohnat ho, docela jsem mu funěla v patách. Ani se nemusel otáčet, aby se ujistil, že se mě stejně nezbaví. A že mu klidně půjdu z trucu po stopách, jenom aby viděl jak moc se na něho zlobím. A po chvíli zase vyštěknu.
"A kdy ses na mě koukal! Hej ty... úchyle!"
Chudák jsem z něho i z únavy byla celá popletená. Upřímně jsem začala doufat, že nepůjdeme nikam daleko. Hlavou se mi honilo spousty nepěkných nápadů, co bych mu asi tak měla provést, aby si mě konečně všímal. Ale nakonec jsem je všechny s tvrdým sebezapřením potlačila.

[Artas Nostra]

Nar Shaddaa, slumy

Už ho to tvoje nekonečně povykování přestalo bavit a prudce zastav. Otočil se a cvrnkl tě do čela tak, že si až spadla na zem. Upřímně se přemáhal, aby tě ještě více nezkrátil svým mečem.
Zmlkni už, si hlučnější než rancor v továrně na porcelán. Nesledoval jsem tě a snažil se to naopak potlačit. Navíc sama vidíš, ze svého otravného chování, proč si všem ukradená a nikoho o tebe neměl sebemenší zájem.. Takže se ztrať, než ti ty nohy useknu, aby si mě nesledovala.
Už ho vážně začala otravovat, a myšlenka na její smrt mu byla stále milejší...

[Nalan al`kina]

Nar Shaddaa, slumy

Když se prudce otočil vrazím unaveně do něj. Ale jakmile zvednu hlavu, nestačím ani vykřiknout a už odletím na zem. Chvíli absolutně nic nechápu, jenom bolest celého těla se mi vpaluje do mysli. Jeho slova spíš nevnímám, než vnímám, ale ta část o tom že mě nikdo nechce mě hodně bolí.
Moje rodiče mě chtěli! myslíš, že chtěli tohle?!
Nicméně nemám na to dost sil, už se nezvednu a jenom si tam chraptím, abych se snažila nabrat trochu sil.
Ten zatracený dnešní den, snad nikdy neskončí...
nakonec se mi mysl vyjasní a proto tiše řeknu to co mám na srdci.
"Vždy to byla má jediná obrana... ale myslíš si, že jsme tohle chtěla! Že to mí rodiče chtěli, oni je zabili a me prodali... sprostějako dítě... nedokážeš to pochopit... nikdy... jaké to je být celý život sama..."
Mluvím sípavě, proto ty odmlky. Jestli má alespon trochu srdce, pak by se mohl aspon vevnitř zastydět. Tentokrát se ani nepokouším vstát, to cvrnknutí byl poslední bod, mám strašný hlad a žížní skoro nevidím. Pokusím se, alespoň posadit a po chvíli se mi to konečně povede. Moje oči jsou plné hlubokého smutku.