Jsi zase tady... Nar Shadaa... v noci se to tady dá nazvat i hezké... ikdyž veliký rozdíl v tom není.....vlastně ani nevíš co tě táhlo sem... zase na toto místo....
Zatím jsi byl ve dvou barech, ale s prací to bylo v obou stejné... žádná.
Občas se ti zdálo že jsi zahlédl mandaloriany, ale vždycky během sekundy zmizeli.
Když procházíš po vedlejších uličkách připadá ti něco zvláštně... cítíš jistou přítomnost v Síle... všiml sis toho už kdyžs zde přistál... nedá se to nazvat světlou nebo temnou stranou....
Když vejdeš do jedné větší uličky... ani ne moc rušné něco tě zarazí.
Vidíš jak kolem tebe běží takový skrček vyběhl z jedné z mnoha ostatních vedlejších uliček a zamířil do další... člověk.. odhaduješ tako kolem třiceti, vyděšený k smrti, strach kolem něj šel cítit.
Nic víc na něm zvláštní nebylo, spíše na tom co držel. Všimneš si, že před sebou v obou rukách drží nějakou trubku... meč.. světelný meč, což se rozhodně jen tak někomu do ruky náhodou nedostane.
________________________ Šak to znáš
Moderátor roku 2012, 2013, 2015 "Ó, padlý Cherube, mdlít ve práci
či muce - bídno vždy! tím jist však buď,
že dobrý čin již není úkol náš:
leč zlo vždy plodit pouhá naše slast!" John Milton, Ztracený Ráj; kniha první, 157-160
Fůůů... Po dlouhý době... Hm... Vůbec se to tady nezměnilo. pomyslím si, když se konečně vyškrábu na terasu přístavní budovy. Nad okolím se dosti tyčí a tak mám krásný výhled nad velkou částí města. V pravidelných trasách létají vznášedla a větší lodě, po ulicích kráčejí všechny možné pronárody a na oknech několika budov jsou vidět čistící droidi.
Můj přílet na Nar Shadaa byl trochu komplikovanější, než bývají moje jiné cesty mezi planetami. Tentokrát jsem byl za černého pasažéra. Svoje poslední kredity jsem musel dát na konečnou splátku mý LL30. Její cena byla... řekněme, že dost ošklivá. Při každém jejím výstřelu si ale říkám, že to kur*va stálo za to. Těsně před přistání jsem musel opustit loď, abych neriskoval svoje objevení, nemusel bych mít štěstí na výmluvy jako obvykle. Zachytil jsem se tedy trubek od ventilace a vylezl až kam to šlo.
Jak tak stojím na terase, pocítím jemné závany Síly. Dlouho nad tím nepřemýšlím. Vlastně si z toho ani nic moc nedělám. Pokývám hlavou. Už je čas. Potřebuju kredity. Tak jdeme za prací.
Vyjdu z baru a kopnu do odpadku ležícím přede mnou. Do hajzlu... Copak tady nikdo nic neptřebuje? Vždyť je ksakru nakonec válka! zakleji v duchu a zanořím ruce do kapes kabátu. Ptal jsem se už skoro na všechno. Dokonce jsem se zkoušel vydávat i za námezdního lovce. A nic. Kredity v nedohlednu. To by mě opravdu na Nar Shadaa nenapadlo. Zkusim jinou čtvrť... vykročím, s hlavou zabořenou v límci kabátu a zamířím od baru do jiné ulice. Jdu pomalým, ale pevným krokem a ledabyle si prohlížím okolí. Najednou můj pohled něco upotá. Bleskově šáhnu po svém blasteru a meči, hned se ale zase uklidním. Promnu si oči. Už z toho nejspíš blbnu... Vidim ty mandaloriany všude... Nestalo se to prvně. Po pravdě jsem je zahlédl už mnohokrát, alespoň tady na Nar Shadaa. Bylo to znepokojující? To tedy bylo. Nenenach jsem se ale zbytečně vyvést z míry a jen zůstával více opatrnější a pozornější.
Po několika krocích zase ucítím přehoušle Síly. Není nijak zbarvená. Jako kdyby to byla prostě jen Síla samotná a já ji nadměrně cítil. Netuším, co si o tom mám myslet a tak nad tím moc nepřemýšlím. Přejdu několik bloků a ocitnu se v trochu širší uličce, což ovšem neznamená, že bych konečně narazil na nějakou rušnou oblast. Lidi se snad bojí chodit v noci ven...? To je to až tak špatný? Zrovna když se rozhoduji, jestli si oloupu banán, z uličky kousek ode mne se vyřítí drbný mužík středních let vyděšený k smrti. Oči vytřeštěné, zrychlený tep, žíly naběhlé a chlupy zježené. To by mou pozornost ještě tak neupotalo. V rukou držel světelný meč. Setinku vteřiny jsem překvapením zaváhal, ale rázem jsem mužíkovi zastoupil cestu, jednou rukou jsem ho chytil za zápěstí paže, kterou držel meč a druhou mu zakryl ústa. Hned na to jsem ho rychle a rázně, ne však nijak zvlášť hrubně přemístil ke stěne ulice, do potenciálně bezpečného stínu. “Uklidni se. Nechci ti ublížit. Chci jen vědět před čím utíkáš a kde jsi vzal tu věc.“ řeknu tichým, ale pevným hlasem. “Teď dám tu ruku pryč. A ty mi v klidu odpovíš. Nebudeš křičet. Nechceš zbytečné problémy. Stejně jako já.“ pomalu dám ruku pryč z jeho úst, zůstávám však stále v pohotovosti, kdyby začal hloupě něco vykřikovat.
Když odděláš ruku, aby mohl mužík mluvit, tak na tebe chvíli stále zírá a vypadá to, že si stále neuvědomuje co se stalo... Já...já... prosím nezabíjej mě...
Pak se začne krčit a podávat ti ruku s mečem... Na první pohled poznáš že si na něm dal někdo opravdu záležet. Kombinace černého a stříbrného kovu. Energetické články zakomponované uvnitř meče. Pro tebe jeden a půl ruční úchyt a na obou stranách jílce jsou jakési zářezy. Na druhou stranu vypadá pomlácený a odřený, ale jinak bez většího poškození... barvu čepele zatím neodhadneš, neboť by bylo nápadné ho aktivovat... i když nejsi v moc rušné uličce.. někdo by si toho mohl všimnout. Já našel jsem ho u jednoho skladište, na které je napojeno přistávací plošina... nevím komu patří, ale včera tam přistál raketoplán třídy Conductor.. aspoň myslím že to byl conductor... Co vím tak na palubě byl jeden člověk.. takový dva metry vysoký maník v černém kabátu... ten meč je jeho...měl jsem mu vyřídit ať hned odletí..nevím proč tady.. je ani kdo mi tu zprávu poslal, ale když jsem mu to řekl tak... přišlo tam pár mandalorianů.. t ... tři a pak další dva ti měli maskování... schoval jsem se... dal jim zabrat ale nakonec ho složili a když ho odtáhli do jiné místnosti, tak jsem vzal meč a utekl... ten sklad... je tamtudy.. jak jsem vyběhl když půjdete rovně... nezabíjete mě.. nic víc nevím...
Stále se před tebou krčí, ale vypadá to ,že už opravdu nic neví. Na druhou stranu, podezření z vidění mandalorianů se potvrdilo.. naštestí tady asi nebyli pro tebe, což celou situaci značně ulehčuje, nemusíš se do ní vůbec plést.. ikdyž shoda náhod není nidky vyloučena, ten nejspíše jedi mohl jít po tobě.
Moderátor roku 2012, 2013, 2015 "Ó, padlý Cherube, mdlít ve práci
či muce - bídno vždy! tím jist však buď,
že dobrý čin již není úkol náš:
leč zlo vždy plodit pouhá naše slast!" John Milton, Ztracený Ráj; kniha první, 157-160
Přijmu od chlapíka meč a chvíli si ho prohlížím. Moc dobrá práce... Je taky vidět, že už toho má hodně za sebou... Což znamená buď to, že jeho vlastník je naprostej moula nebo naopak už má za sebou dost akcí, které se podepsali na tom meči... je mi jasné, že zkoušet zjistit barvu krystalu by bylo moc riskantní. Nechci na sebe zbytečně upoutávat pozornost.
Zatímco jednou rukou pořád držím onoho muže, druhou si připnu meč k opasku; háčkem a přezkou.
Po tom, co ze sebe skrček vychrlí co ví, si ho ještě chvíli prohlížím. Vypadá to, že opravdu řekl vše. A i když to třeba nechtěl říct, strach mu jazyk rozvázal. “Řekl jsem přece, že ti nechci ublížit! Tak se uklidni!“ syknu a trochu s ním zatřesu. Do prdele, do prdele... Tohle mi ještě scházelo. Takže ti mandaloriani co jsem viděl, byli skutečný. Jak to ale tak vypadá, nebyli tady kvůli mně – taky by mě dost udivilo, že by mě dokázali vypátrat a zjistit mojí identitu... A taky by mi vlastně ani neměli co chtít... Je to tak. O válce jsem zatím jen přemýšlel a svoje názory jsem dokonce ani nikde nahlas nevyhlašoval, takže ti mandaloriani tady skutečně kvůli mně být nemůžou. Moje myšlenky se záhy obrátili k tomu 'jediovi'. Kdo mohl být on... Že by to byl nějaký agent rady a měl za úkol mě najít? Blbost... v minulosti se nikdy nic takového nestalo i když jsem se toho vždycky obával... Je tady spoustu hypotéz... Třeba sem jenom přišel nakoupit jídlo a pití a oni si na něj počkali. Nebo přiletěl na misi s Nar Shaadaským podsvětím... Vsadím se, že problémů je tady pořád dost – i když jsem žádné, které by se dali výhodně vyřešit nenašel – a Akademie o nich ví, tak prostě posílá jedie aby s tím něco dělali... jak to říkají... pro blaho Republiky... Nebo taky... Třeba... třeba to byl někdo od Revana. Hledal další spojence a nějakým způsobem se dozvěděl o mně. Takže se vydal sem a chtěl mě najít. Což by ale znamenalo, že s vysokou pravděpodobností o mně budou ti mandalorianci vědět taky... Kdo ho ale mohl varovat? I když pozdě... Do hajzlu... to se zase do něčeho zamotávám... jak tak přemýšlím, uvědomím si, že stále ještě držím onoho chlapíka. Podívám se mu do tváře. “Ještě jednu otázku. Pak můžeš jít a radil bych ti, aby ses na nějaký čas někde schoval.“ odmlčím se a rozhlédnu se kolem. Snad jen kvůli dramatičnosti. “Jak ten muž co ho odvedli mandaloriani vypadal?“
Mužík na tebe opět pohlédne a nejistě se postaví na nohy. No... asi dva metry, černý plášť, rukavice.. krátké hnědé vlasy.. trochu do zrzava, ale spíše hnědé... viděl jsem ho jenom chvilku..
Pak se poškrábe na hlavě.. Vlastně... měl jsem vzkázat Okamžitě zmiz z Nar Shadaa, Rish... eeh.. můžu už jít?
To už opravdu začíná být netrpělivý a nejistý, přešlapuje a ohlíží se kolem sebe.
Moderátor roku 2012, 2013, 2015 "Ó, padlý Cherube, mdlít ve práci
či muce - bídno vždy! tím jist však buď,
že dobrý čin již není úkol náš:
leč zlo vždy plodit pouhá naše slast!" John Milton, Ztracený Ráj; kniha první, 157-160
Pozorně poslouchám popis i když ne moc přesný a snažím se si ho zapamatovat. Krátký hnědý vlasy, do zrzava... Vysokej, v černym. Nemám ponětí kdo by to mohl být.
Potom z něj vypadne ještě něco. A to něco se zdá být zajímavější, jelikož se v něm objevilo jméno. Rish... Taky mi to nic neříká, ale ještě kolem toho jméná hodlám něco zjistit... Podívám se na mužíka a pustím ho. “Jasně. Utíkej a udělej co jsem ti řekl.“ řeknu rychle a okamžitě vyjdu ze stínu. Vydám se rychlým krokem směrem k skladišti, jak mi ten chlapík ukázal. Držím se u stěny dávám si mnohem větší pozor na pohyby v okolí. Co vlastně chci udělat... Pokud to bude možný, tak chci zjistit co nejvíce informací zvenku, takže se to skladiště prohledám kolem dokola. A co potom? Vtrhnu dovnitř, zabiju všechny mandaloriany a vyzpovídám jedie? Ha ha. Kdepak. Mandaloriani nejsou žoldáci, jsou to sakra dobrý válečníci. Každej z nich. Takhle to nepůjde. Moc bych riskoval... Je jich minimálně pět, aspoň jestli ten maník říkal pravdu. To je dost. A nakonec zmákli toho jedie... Hm... dojde mi, že nejdřív budu muset zjistit víc, než začnu vymýšlet plán, co dělat dál.
Jak se přibližuji ke skladišti, snažím se soustředím se na Sílu čím dál tím víc. Nechávám si zlepšit si smysly tak, abych si mohl lépe všimnout někoho v okolí.
Jak se blížíš ke skladišti, začínáš cítit přitomnost v Síle o něco víc...
Když se přiblížíš ke skladišti a obejdeš si ho, najdeš hned několik cest, jak by se tam dalo dostat.
Skrze Sílu uvnitř cítíš asi devět osob.
První cesta je samozřejmě nejspíše hlavní vchod.
Další možná cesta se ukáže jako větrací šachta, kterou by ses mohl protáhnout... je ve výšce asi tři metry.
Za třetí byses mohl dostat na střechu skladu z jedné z vedlejších budov.
Čtvrtou, né tak bezpečnou cestou se jeví vcelku úzká trubka, která se táhne kolem budovy a vede až na přistávací plošinu, ale špatný krok, nebo defekt trubky by tě mohl poslat do nižších pater.
Poslední cesta není příliž jako cesta, ale prožezat se do budovy se za možnost dá počítat taky.
Moderátor roku 2012, 2013, 2015 "Ó, padlý Cherube, mdlít ve práci
či muce - bídno vždy! tím jist však buď,
že dobrý čin již není úkol náš:
leč zlo vždy plodit pouhá naše slast!" John Milton, Ztracený Ráj; kniha první, 157-160
Vyjdu za roh a uvidím, že skladiště už je jen kousek ode mne. Zpomalím krok a zamířím drobnou oklikou k němu. Jak tak jdu, vytáhnu z kapsi banán a začnu si ho loupat. Pomalu, v klidu a v pohodě. Podívám se nahoru k nebi a vrcholkům budov. Potom přejdu ke stěně skladiště a ukousnu si banánu.Cítení Síly značně zesílilo, takže předpokládám, že je to kvůli tomu jediovi. Uvnitř cítím tak … devět osob. Bezva. Fakt.
Začnu procházet kolem zdí skladiště a zkoumám všechny možné vstupy. Krok sum krok. Pěkný dveře. Určitě budou otevřený... řeknu si při pohledu na hlavní vchod. Dost pochybuji o tom, že by otevřený byl, ale i kdyby ne, tamtudy se mi rozhodně jít nechce. Ono se to snad ani nikdy nečeká, že ten někdo přijde hlavním vchodem, ale vždycky se druhá strana zařídí tak, aby byli připraveni, kdyby přeci jen přišel. Takže tudy ne. Přejdu dál a znovu si kousnu do banánu. Teď mě upoutala větrací šachta. No fajn, to už vypadá líp. Starej dobrej způsob, okoukanej, ale většinou zabere... pokračuji a zase si ukousnu. Můj pohled přelétne vzhůru, doprava a doleva na vedlejší budovy. Po střeše by to taky šlo a taky se mi to docela zamlouvá... banán ve mně začíná pomalu mizet. Dojdu až na kraj budovy. Tam se otevírá propadlina dolů – prostě už tady není žádná zem a jediná zajímavost je tady dlouhá, docela úzká trubka, která vede k přistávací plošině. Nevypadá zrovna dvakrát bezpečně a taky nevím, jaký vchody vedou z přistávací plošiny dovnitř. A riskovat tu cestu jen proto, abych třeba zjistil, že tam jsou jenom jedny velký vrata se mi zrovna moc nechce... banán už je pryč a já držím v ruce jen šlupku. Tři cípy.
Pomalým krokem dojdu až k hlavnímu vchodu. Ze šlupky utrhnu jeden cíp a zbytek pohodím darebácky na zem před vchod. Ten jeden cíp sroluji a dám ho do jedné kapsy na opasku. Potom se podívám k větrací šachtě. Tak jdeme na to. sundám si svůj kabát, složím ho a položím někam do rohu, pokud to je možný, přikryju ho nějakými odpadky. Nechci o něj přijít. Potom se trochu rozeběhnu a bez pomocí Síly vyskočím k šachtě. Zachytím se jen rukama a potom se vyškrábu dovnitř. Pokud se moc věcí nepokazí, mratím se zase zpátky. Lezu dovnitř jen kvůli tomu, že chci zjistit víc; jak to tam uvnitř vypadá a když budu mít štěstí, tak i zjistit, kdo je tedy všechno uvnitř a kde.
Silou otevřeš větrací šachtu a poté se do ní vyškrábeš. Chvíli se plazíš, než uvidíš první možný východ do budovy.. Jak je zvykem přez větrací mřížku vykoukneš do rozsáhlého skladiště. Vidíš několik kontejnerů, regály, motory, speedery a bedny... mimo to zahlédneš i dva neo-křižáky.
Plazíš se dál šachtou a můžeš si skladiště prohlédnout i z jiných úhlů, ale stále vidíš to stejné.
Než se samozřejmě dostaneš do jiné části, nejspíše místnost údržby, kde nikdo není... na druhou stranu nikdo nebyl v místnosti, kterou jsi viděl ze své části výhledu.
Najednou někdo začne střílet do větrací šachty z blasteru s tlumičem, takže výstřely jsou slyšet jen v této místnosti.
Než se stihneš vrátit dostatečně, všechno se to s tebou utrhne a ty spadneš.. náhodou přímo na mandaloriana.. smůla že neměl helmu... . neboť mu hlavou projela nějaká trubka a jeho blaster to taky zničilo... možná by se ti hodil.
Ty jsi teď na zemi... dokonce nezraněn.. návrat do větrací šachty je nepravděpodobrý, utrhl se totiž i kousek stropu a šachtu zablokoval.
Když si strop prohlížíš, někdo tomu pomohl a vypadá to, že větina ho byla odřízntuta plazmovým hořákem... nebo světelným mečem a zbytek se prostě utrhl.
Na druhou stranu je velice nepravděpodobné, že to nikdo neslyšel, ale ty se můžeš teď pohnout o patro výš. I dveře z místnosti do skladu připadají v úvahu.. nebo vlést do šachty na druhé straně místnosti a pokračovat dál, avšak opatrně z důvodu utrhnutí stropu a toho, že hrany vypadají velice ostré.
V místnosti, nebo spíše v tom co z ní zbylo vidíš tři regály, jeden zničený a pár zamčených beden. Na zhruba 1/3 místnosti je spadený strom a dá se tedy vylést do místnosti nad tebou. Okolí dveří do místnosti je netknuto a kromě malého okýnka asi š15xv5 centimetrů do místnosti nejde nijak vidět.
Moderátor roku 2012, 2013, 2015 "Ó, padlý Cherube, mdlít ve práci
či muce - bídno vždy! tím jist však buď,
že dobrý čin již není úkol náš:
leč zlo vždy plodit pouhá naše slast!" John Milton, Ztracený Ráj; kniha první, 157-160
Nasoukám se do šachty a začnu se plazit. Pokud možno, co nejvíce potichu. Po chvíli se vlevo objeví paprsky světla pronikající mřížkou. Dostanu se až k ní a podívám skrz ní.
Spatřím docela veliké skladiště. Tak se na to podíváme...Kontejnery, police..., krabice, bedny, ňáký motory, a hele, speedery... hm... to by se mohlo hodit. A... dva mandaloriáni... Fajn... to bych ještě mohl zvládnout. Víc už na tom skladu asi nevykoukám. Odvrátím se od mřížky a pokračuji šachtou dál a cestou míjím další otvory do skladiště. Vždycky se znovu podívám, ale nic nového už neuvidím.
Dostanu se k další mřížce. Když se podívám ven, zjistím, že už se nacházím nad jinou místností. Vypadá to jako údržbová místnost. Nějaké regály, bedny... Najednou uslyším střely z blasteru, dopadly na šachtu ve které se právě nacházím. Doprdele...! šeptnu z části v duchu a z částí nahlas. Okamžitě se začnu snažit vrátit zpátky, aby nehrozilo, že budu zasažen. Než se však stihnu dostat dostatečně daleko, uslyším strašný rámus a ucítím, že se šachta se mnou zřítila na zem do místnosti. Jakmile dopadnu, zůstanu ještě se zatnutými zuby a přivřenýma očima ležet. Když už nic dalšího neslyším, vysoukám se ven, rychle se narovnám, rozhlédnu se kolem a opráším ze sebe prach z šachty. Můj zrak upoutá mrtvý mandalorian. Páni... tak ten to měl rychlý... řeknu si, když si prohlížím trubku zející z jeho hlavy. Vedle něj je blaster přiskřípnutý sutí. Rychle se sehnu a pokusím se z něj odšroubovat tlumič.
Znovu se porozhlédnu po místnosti a zjistím, že šachta sebou vzala kus stropu. Nebo spíš naopak. Jak tak přemýšlím, jak je vůbec možné, že se mohl ten strop strhnout, všimnu na něm stop, které zanechává plazmový hořák nebo... světelný meč. Sakra... nechce se mi věřit, že je tohle celý blbá náhoda... Vzdychnu a podívám se na dveře skladiště, potom na nově otevřenou cestu do patra a potom na šachtu nade mnou. Vidím, že se utrhla dost hloupě a že její hrany jsou dost ostré. Můj pohled ještě přelétne přes malé skleněné okénko do skladiště. Už jsem se rozhodl kam chci jít.
Přiskočím k nerozbitému regálu a odtrhnu z něj jednu polici, kterou přistavím jako plošinu k šachtě. Jestli sem někdo vlítne a uvidí to, pomyslí si, že narušitel zmizel v šachtě. Nebo ho ta myšlenka alespoň na chvíli zdrží. Potom se otočím ke dveřím do skladiště. Chci si být jistej, že mám čistý záda a taky jsem tam viděl ty speedery. Ty by se mohly hodit.
Vybavím si, kde jsem zhruba viděl ty mandaloriany když jsem prolézat nad nimi. Do levé ruky vezmu LL30tku a do pravé svůj meč. Tohle bych měl zvládnout. řeknu si a ještě jednou si v hlavě projedu to, co chci udělat. Využiju momentu překvapení a oddělám je blasterem. Pokud budu blbec a netrefim se, tak se budu moci krýt mečem a dostat druhou šanci na útok. … Ták jdem na to. Ať stojíš za ty prachy. palcem pohladím blaster, zhluboka se nadechnu a otevřu dveře.
Jen co sáhneš na tlumič, tak se ulomí, čímž je nepoužitelný.
Poté nachystáš falešnou stopu a vydáš se dveřmi do skladiště.
Otevřeš je připraven střílet ke dveřím už kráčí mandalorian. Několikrát vystřelíš, ale všechny střely absorbuje osobní štít a zbroj samotná. Teď začne mandalorian střílet po tobě. Odrazíš několik střel, dvě přímo na něj což mu kompletně odrovnalo osobní štít a lehce poškodilo zbroj. A další salva z tvého omračujícího blasteru ho položí na zem.
V tom přiběhne další mandalorian s opakovačem a začne to kropit přímo do dvěří... tedy na tebe a tobě nezbývá nic než se schovat.
Stříli po dávkách.. asi 4 vteřiny a pauzou... 2 vteřiny.
Moderátor roku 2012, 2013, 2015 "Ó, padlý Cherube, mdlít ve práci
či muce - bídno vždy! tím jist však buď,
že dobrý čin již není úkol náš:
leč zlo vždy plodit pouhá naše slast!" John Milton, Ztracený Ráj; kniha první, 157-160
S trpějícím vzdychnutím protočím oči vsloup, když se tlumič zlomí. Boha... a to má bejt mandalorianská zbraň. nepoužitelný kus kovu odhodím na zem a přemístím se ke dveřím.
S pevně sevřenými rty vypálím několik ran na mandaloriana, který zrovna mířil ke dveřím. K mému nemilému překvapení zjistím, že jsem měl zbraň nastavenou na omračující paprsek. Kretén...! zakleji sám pro sebe. K tomu všemu si ještě připomenu, že mandaloriani, a zvláštně neo-křižáci, mají malé generátory osobního štítu a ještě k tomu sakra dobré zbroje. Jsem nucen odrazit výstřely mečem a díky malé vzdálenosti mezi námi je rovnou odrazit na něj. Jeho střely vyřadily jeho vlastní štít a já znovu vypálil několik ran z blasteru. To už chlap nevydržel a skácel se k zemi.
Zatímco jsem si bleskově přepnul blaster na normální střelbu, přiřítil se ten druhý křižák s velkym kalibrem, kterým mě zahnal zpět do místnosti, kde jsem se rychle schoval za suť ze stropu. Během ústupu jsem naslepo vypálil pár ran pro krytí. Ááá... miluji ten zvuk...odkaz.
Křižák to po mě kropí po dávkách dál a mě je jasné, že mi už nezbývá moc času. Mohl bych v tiché chvíli vykouknout a vypálit nebo vyskočit a jít do něj nablízko. Blbost. V týhle blízkosti a při kadenci tý jeho bouchačky bych toho moc zpátky neodrazil... můj pohled přelétne k rozbitému regálu. Připnu meč na páse a pomocí Síly uchopím kus rozbité police, kteoru přitáhnu k sobě. Hned na to jí postavím do dráhy střel, zvednu se a mrštím ji proti mandalorianovi. Polici následují střely z mého blasteru a pravá ruka zase šachá po meči.
Když mrštíš polici proti mandalorianovi, všimneš si, že první se zvedá, a než ho trefí police stihne prohlášit něco ve stylu "Krám blbej" čímž nejspíše narážel na svoji zbroj, která toho moc nevydržela než jsi ho na malý okamžik omráčil.
To už do něj však naráží police a vrací ho opět na zem, nespíše taky natrvalo, protože se ozvalo křupnutí a už se nehýbe. Jeho zbroj byla nejspíše opravdu..eh. šmejd.
Ten s opakovačem ale stihne zahodit svou zbraň, uskočit a tasit vibročepel. Několika tvým střelám se vyhne, namíří meč na tebe a lehce se ukloní, při čemž tě nespouští z očí a vyzívá tě tím na souboj.
Všimneš si že je taky každou chvíli schopen tasit poboční blaster, ale tím se síly spíše "lehce" vyrovnávají.
Moderátor roku 2012, 2013, 2015 "Ó, padlý Cherube, mdlít ve práci
či muce - bídno vždy! tím jist však buď,
že dobrý čin již není úkol náš:
leč zlo vždy plodit pouhá naše slast!" John Milton, Ztracený Ráj; kniha první, 157-160
Uf...!
S překvapením sleduji, že police mnou vržená měla nakonec úplně jiný učinek než jsem prvne zamýšlel. První mandalorian sražený k zemi omračujícím paprskem nešťastně přednastaveném na mém blasteru se zrovna probíral a pohotově zvedal, než ho k jeho smůle omráčila na věčnost ona řítící se police. Tím jsem se vlastně znovu zbavil jednoho protivníka. Od druhého jsem si ale přeci jenom z části pomohl. Aby se vyhnul letícímu objektu, musel se zbavit těžkého břemena v podobě opakovacího blasteru. Následně se vyhnul smrtícím střelám z mé LL30tky doprovázených zvukem, který sloužil jako rajská hudba pro mé uši.
Než jsem stihnul udělat jakýkoli další krok, už dřímal v rukou vibročepel a vyzýval mě na souboj. Bezradně jsem svěsil paže podél těla a oči znovu obrátil v sloup. Boha... Tohle mi fakt ještě chybělo.
Blaster jsem rychle schoval do pouzdra, jak se sluší a patří, postavím se k protivníkovi bokem, napnu paži a téže zamířím konec světelného meče na jeho hruď. Mému zraku neunikne blaster po jeho boku. Jako kontrast si mrknutím prohlédnu blaster a pistoli na mých bocích. Z paměti ani nemizí nově získaný světelný meč na dobu neurčitou. Tak fajn, na tohle nemám čas. mihne se mi myslí a dabitý adrenalinem z předešlé akce se na protivníka vrhnu stylem Juyo.
Se soupeřem se na sebe vrhnete.
Už od prvního okamžiku se ti mandalorian jevil jako vyrovnaný soupeř.
Tvůj první útok se odrazí od jeho osobního štítu a on tebe jen klepne mečem do nohy.. dokonce se ti zdá, že si tento "souboj" užívá.
Najednou zaútočí rychlým sekem na tvou hlavu, pokračuje do otočky na sekem na břicho a pak sekne po nohách.
Drží si od tebe odstup, ale na druhou stranu, když útočí sníží se vaše vzdálenost asi tak na necelou vzdálenost natažené paže.
Moderátor roku 2012, 2013, 2015 "Ó, padlý Cherube, mdlít ve práci
či muce - bídno vždy! tím jist však buď,
že dobrý čin již není úkol náš:
leč zlo vždy plodit pouhá naše slast!" John Milton, Ztracený Ráj; kniha první, 157-160
