Výcvik pro Atalona(Adaraya)

Zde jsou umístěny všechny dokončené výcviky.

Moderátor: Moderátoři

Zamčeno
Uživatelský avatar
Jordi Linx
Administrator
Administrator
Příspěvky: 6477
Registrován: 14.11.2007 09:50:20
Bydliště: Fyodos
Discord: Yoshi#2991
Kontaktovat uživatele:
Bohemia

Výcvik pro Atalona(Adaraya)

Příspěvek od Jordi Linx »

Dathomir, Vesnice klanu Mlžných vodopádů:
Měla jsi krátce po raním cvičení v boji s kopím, kde jsi opět prokázala své kvality v porovnání s ostatními vrstevnicemi a mohla jsi této chvíle využít pro odpočinek. Dnes odpoledne totiž mělo být další z mnoha cvičení v používání zaříkadel a tentokrát dokonce pod vedením samotné matriarchy Vanniel Si, jejíž schopnosti uznávaly i matriarchy ostatních kmenů. Povídalo se o ní, že by mohla být i jednou z nejsilnějších dathomirek vůbec a právě její přítomnost držela ostatní dále od vší vesnice nebo plánů na jakýkoliv útok. Jejím hlavním oborem byla především útočně laděná kouzla a i přes její velké schopnosti v jejich užívání nebyla tolik zdatná v ostatních typech kouzel, jako byla třeba ta léčivá nebo i ta vztažená ke zvířatům. Její výuka byla vždy náročná, ale nesmírně obohacující a z vlastní zkušenosti jsi dobře věděla, že každá chvilka odpočinku před tím přijde vhod.

Z tvého mírného podřimování ve stínu stromu rostoucího už po generace vedle tvého obydlí tě vyrušil příchod Taranee, která se již také řadila mezi nejstarší čarodějky klanu a jako jedna z mála se mohla pyšnit dvěma muži. Přesto se však o ní říkalo, že je prokletá, protože jí nebylo dopřáno potomka a tedy ani tak kýžené a vážené dcery. Taranee si to vynahrazovala u tebe, i díky jejímu přátelství s tvojí matkou o němž ti často vyprávěla. Bylo jen ironií, že se obě ženy seznámili při lovu tvého otce, který, jak bylo jasné, vyhrála právě tvá matka.
Je rozumné odpočívat před výukou matriarchy Vanniel, ale budu tě muset zklamat. Dnes se její výuky nezúčastníš, byť k ní nyní společně půjdeme.
vyrušila tvůj dřímot, byť jsi se probrala ještě před tím, než k tobě dorazila. Obezřetnosti tě učila, co sis mohla pamatovat.
Nyní se probuď a běž se rychle obléci do boje. Není radno nechat matriarchu dlouho čekat, když si vyžádala tvou přítomnost.
pobídla tě ještě k činnosti, než se opřela o kmen stromu s tím, že zde na tebe bude čekat. O tom, co by mělo následovat se však ani slovem nezmínila a rozhodně jsi nedostala žádnou nápovědu ohledně toho, co by se mělo dít.
Největší odměnou pro Jediho je radost a štěstí v myšlenkách a výrazech těch, které zachránil nebo kterým pomohl.

Obrázek

Uživatelský avatar
Atalon
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 1210
Registrován: 28.3.2010 17:29:34
Bydliště: Psst! To je tajný

Příspěvek od Atalon »

Dathomir, Vesnice klanu Mlžných vodopádů:

Bylo již pár hodin po brzkém raním tréninku a já odpočívala pod mocným stromem nedaleko mého domova. Klidně jsem naslouchala hlasu padající vody jež se tříštila o hladinu a v teplém dni tvořila kolem vesnice příjemný mlžný opar. Ani trochu jsem nelitovala rozhodnutí jež jsem před pár hodinami udělala.

Bylo to krátce po tréninku když jsem se rozhodovala co s nastalým volnem. První mé myšlenky patřily průzkumu okolí, jak ráda jsem vyrážela na lov, nebo průzkum. Mohla bych se podívat do jižního lesíka, posledně jsem tam viděla stopy vzrostlého samce Verne, zdálo se že se zde usídlil a jeho kůži bych dobře využila k dalšímu dobrému obchodu.
Další dobrý obchod
Nemohla jsem se nepřimět ke kyselému úšklebku, bylo k smíchu jakou zálibu jsem si já budoucí válečnice klanu našla v těchto malých výměnných obchodech. Na druhou stranu jsem si tak ale udělala ze svého domova pohodlné a krásné místo a i přes absenci vlastního muže se mé vybavení pyšnilo řemeny z whuffí kůže aniž bych se namáhala nebo ponižovala jejím získáváním osobně. Koneckonců i můj domov byl výsledkem jednoho z těchto dobrých obchodů.

Ale dnes ráno jsem se raději rozhodla k odpočinku, mé rozhodnutí vedla z větší části myšlenka na odpolední trénink zaříkadel. To by samo o sobě mou touhu asi nezastavilo, ale dnes jej vedla Vanniel Si, velká bojovnice a někdo na jehož výcviky se nevyplácelo přijít vyčerpaný z lovu. Lov je navíc zábava nevypočitatelná a to poslední co si mladá bojovnice mohla přát bylo přijít na trénink Vanniel Si pozdě, nebo jej dokonce vynechat bez smrtelně dobré omluvy.
To radši narazit na smečku Rhoa Kwi.
Navíc i lenošení ve vesnici mohlo dnes přinést některá zajímavá zpestření. Při ranním tréninku se mi totiž podařilo několikrát pěkně praštit o zem...
...s tou rudovlasou copatou fouňou,...
...bojovnicí přesvědčenou o důležitosti vlastního rodu nad vším ostatním, jejíž pýchu čas od času podobnými způsoby srazím zpět na únosnou míru.

Tak trochu jsem čekala, že dnešní ráno nevyšumí do ztracena bez odezvy. Možná právě proto, nebo spíš právě proto, jsem si trochu provokativně lehla ke stromu vedle své chatrče a ne v ní.
Ne, nechci se prát, ale nehodlám ani couvat, ne před ní.
Čekala jsem nějakou akci, bylo by jí to podobné, ale nevěnovala jsem jí nijak přehnanou pozornost, už dávno jsem se naučila ostražitosti. Teď pro mě proto byla přirozená a život bez ní jsem si už nedokázala představit. Koneckonců to byla jediná lekce kterou jsem kdy dostala od své sestry.
"V tomhle světě tě může chvilka nepozornosti, chvilka přílišné důvěry v kohokoli stát všechno."
To mi řekla, ne slovy jež bych mohla zapomenout, ale činy na něž nezapomenu nikdy. Malou ironií pak bylo když se má nová rodina Taranee rozhodla, když se ujistila že mně od nebezpečných průzkumných výprav nijak neodradí, učit právě ostražitosti i přes můj tehdy příliš mladý věk.

Klidně opřená a relaxující jsem si tak užívala teplého vánku a vlahého vzduchu uvolňujícího mysl. Podřimovala jsem, přesto jsem však poslouchala, oči jsem měla zavřené přesto jsem nebyla slepá, dobře jsem ji cítila.

Cítila jsem přítomnost ženy, slyšela tiché cinkání ozdob v jejích vlasech, věděla jsem že míří ke mě.
Zvláštní...
Musela vstoupit na trávník vysoké trávy jež rostla pod mou chatrčí, ale skoro neslyšně. Procházela travou ale její kroky byly sotva patrné, to nemohla být ona. Mladé bojovnice tohle neumí rozhodně tedy ne ona. Byla už blízko, dost na to abych jí viděla, ale přeci dost daleko abych měla čas na reakci bude-li potřeba. Klidně jsem nadzvedla víčka očí a pustila do nich několik paprsků světla přinášejících tolik hledanou odpověď.

Zahlédla jsem dobře známou siluetu postavy starší válečnice pomalu jdoucí ke mě.
Taranee?!
Mou mysl zaplavil proud myšlenek a vzpomínek přinášejících sebou radost ale především smutek. Jak jsem jen nesnášela vzpomínky, je to jediná věc jíž skutečně nenávidím. A právě kvůli nim miluji lov a svým způsobem i boj, v něm vzpomínky nemají místo, jen zkušenosti, schopnosti a přítomnost, nic víc.

Pomalu jsem nastevřela rty k přivítání, ale než jsem stihla říct jediné slovo se mi dostalo "pozdravu" od Taranee.
Cože? Máme jít za matriarchou? O co jde?
Pomalu jsem otevřela úplně oči aby si Taranee nemyslela že mne zastihla neostražitou. Ne že by na tom až tak záleželo, ale cosi uvnitř mne si nepřálo tuhle ženu nikdy zklamat. Zazněl dovětek a já se neubránila cuknutí ve tváři.
Do boje?![/b]
V mých očích zahořely malé plamínky očekávání, jež mě notně popohnaly i když se už během prvních kroků ozval můj rozum. Ten si vždy dal tu nelehkou práci udržení mé soudnosti a rozvážného klidu.
Co tak může chtít? Nesmím být moc natěšená, ne pak až se ukáže že je to jen...kruci nedokážu přijít na nic co by mohla ode mě chtít a nebylo to zajímavé. Lov, hlídka, průzkum... Ne na to se posílají starší zkuše... no minimálně starší bojovnice, ty prověřené v boji. No uvidíme... Co to může být? Připravená k boji? S kým? Kde? Proč mě? Uvidíme, uvidíme...
Rychle jsem šplhala po žebříku do svého domu, klidná a přece tak rozrušená. Má mysl zkrocená rozumem se zklidnila, ale vzrušené očekávání tak vystřídala obezřetná podezíravost. Nebála jsem se, zatím nebylo čeho a až bude, nu pak se to nějak vyřeší, ale příliš otázek, příliš možností, příliš podezření.

Bleskově jsem vkročila do chatrče, nebyla to žádná barabizna i když se nedala srovnávat s příbytky starších bojovnic, ale byla moje. A na svou spíše skromnou velikost byla krásná, ozdobné deky, krásný i když skromný nábytek, lůžko z nejjemnější kůže s mnoho kožešinami a Maki. Ten jako obvykle již čekal u vchodu, tentokrát i s kusem ovoce což nebyl vůbec špatný nápad, aspoň podle mého žaludku. Rychle jsem se zakousla do šťavnatého ovoce a začala dávat do kupy vše potřebné. Sehnat cokoli v mém příbytku nepředstavuje většinou sebemenší problém, jednak si s Makim oba dost potrpíme na pořádek a navíc se většinou stačí rozhlédnout. Větší problém ovšem nastává když se na sebe pokoušíte navléci lehké brnění z ještěří kůže vyztužené místy brackasetí kůží a zároveň dát dohromady zbrojní arzenál na misi o níž nic nevíte. Kupodivu se mi to vcelku dařilo a během obstojné chvíle jsem stála obrněná a vyzbrojená. Rychle jsem zkontrolovala zda vše drží kde má a zda mám vše co jsem uznala za vhodné,
dýka... kopí... záložní dýka... dobře.
Tak, Maki? Prosím pokud bych potřebovala luk tak přiběhnu, buď tak hodný a hoď mi ho dolů pokud zavolám, ano.
Ještě naposledy přejet vše očima jestli jsem na něco nezapomněla a vyrazit. Cesta dolů nikdy netrvá dlouho a cestou snad bude čas na pár otázek.
Hotovo, můžeme jít. Nevíš o co jde?

Uživatelský avatar
Jordi Linx
Administrator
Administrator
Příspěvky: 6477
Registrován: 14.11.2007 09:50:20
Bydliště: Fyodos
Discord: Yoshi#2991
Kontaktovat uživatele:
Bohemia

Příspěvek od Jordi Linx »

Dathomir, Vesnice klanu Mlžných vodopádů:
S oblékáním a vyzbrojením jsi se nijak nezdržovala, byť jsi dbala na svou pečlivost a vše si řádně překontrolovala. Určtě by se ti v mysl vybavila vzpomínka na jednu příhodu Taranee, když jako mladá zapomněla řádně překontrolovat svou výzbroj a stalo se jí to osudným. Vyprávěla ti, jak se tehdy těšila na velký lov, jak se těšila tolik, že s nevzala nic, než kromě svého kopí a zbroje. Nebylo se tedy čemu divit, že když po oddělení od skupiny narazila na voritora, tak se dostala do potíží. Ještěrovité stvoření dlouhé běžně okolo dvou metrů, ale ten, na nějž tehdy narazila Taranee byl ještě o něco větší - jeden z nejstatnějších, kteří byli spatřeni. O své kopí přišla hned při prvním útoku voritora, který svým nečekaným intelektem tehdy mladou Taranee překvapil a kopí ji vyrazil z ruky. Tvé učitelce tehdy nezbývalo než utíkat, ale něco jiného je utíkat před Rhoa Kwi a něco jiného před Voritorem, který je stavěný na běh. Taranee neměla šanci, protože tvor ji nejen tehdy stačil, ale bez potíží doběhl vedle ní a mrštnými skoky zkoušel útočit. Taranee dodnes říkávala, že při ní stáli duchové všech jejích předkyň, když narazila na matriarchu, která pomocí svých mocných kouzel Voritora odvrátila na druhou stranu.
Nejspíš vím, ale je na matriarše, aby ti to sdělila, ne na mně. Její postavení ji k tomu opravňuje. A luk, by sis nejspíš měla vzít již teď, nevím jestli dostaneš i tu trochu času se pro něj vrátit.
odpověděla ti Taranee, ještě než jste vyrazily a rozhodla se poskytnout ti několik vteřin na rozvážení, jestli si luk budeš chtít vzít už teď. Všimla sis, že ona sama byla oblečená pro rutinu běžného dne ve vesnici a ani žádná jiná z čarodějek, které jsi mohla vidět, vyjma stráží, nebyly oblečeny do zbrojí. Mohlo to napovídat, že to, co tě čeká, se bude týkat jenom a výlučně tebe.
Ať už jsi si luk vzala nebo ne, tak jste vyrazili vesnicí směrem k největší konstrukci, která se ve vesnici nacházela - mohutnému dřevěnému domu matriarchy, který měl kamenné základy. Cestou jste procházely okolo víceméně náhodně položených domků ostatních čarodějek, před některýmiž pracovali muži na jejich opravách. Většina z nich se nedala řadit mezi mladíky, ale spíše mezi zkušené a silné muže, jak pravidelně pracovali a tvrdě dřeli na budování vesnice, domů, opravě hradeb a veškeré tvrdší práce. Mladých mužů bylo ve vaší vesnicí v poslední době poměrně málo a dvěma se dokonce povedlo před dvěma měsíci uniknout, aniž by byli dopadeni dříve, než je zajali čarodějky z jiných kmenů.
Mnohem zajímavější tak mohl být pohled na mladé dívky, některé možná ještě holčičky, jak naslouchají vyprávění jedné ze starších a zkušených čarodějek, která byla známou vypravěčkou klanu. Takhle stará vypadala, co si jen pamatuješ, ale nezdálo se, že by za ta léta více zestárla, prostě vypadala stále stejně. Dala se považovat za jednu z výjimek, které by se daly nalézt v jinak neustále se měnící vesnici.

V domě matriarchy, přesněji řečeno v hlavní síni, která sloužila jak pro přivítávání delegací z ostatních kmenů, tak i především jako korunní sál, bylo shromážděno několik nejvýznamějších členek kmene. Na svém trůně seděla matriarcha Vanniel Si, se svou bohatě zdobenou čelenkou, speciálním kopím, které se dědilo z matriarchy na matriarchu a dvěma věrnýma pobočnicema po svých stranách. U vchodu stály dvě čestné stráže a bokem stála další čtveřice čarodějek. Taranee se dostala o dva kroky před tebe, uklonila se a odešla ke čtveřici čarodějek. Celým tímto gestem tedy dala najevo, že splnila přání matriarchy, která nyní čekala jenom na tebe, až ji vzdáš pozdrav a vyjádříš úctu, než promluví.
Vítej Adarayo, dcero Mandařino.
pozdravila tě matriarcha, jak sluší a mírně se ve své křesle předklonila.
Pověz mi, Adarayo, jak probíhá tvůj trénink ve vesnici ? Pověz, jestl se již cítíš na to, abys byla válečnicí ?
zeptala se tě po svém pozdravu a trpělivě čekala tvou odpověď. Nemohla sis nevšimnout, že Taranee stojící bokem vypadá trochu nervózně, což byl značně nevídaný jev.
Největší odměnou pro Jediho je radost a štěstí v myšlenkách a výrazech těch, které zachránil nebo kterým pomohl.

Obrázek

Uživatelský avatar
Atalon
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 1210
Registrován: 28.3.2010 17:29:34
Bydliště: Psst! To je tajný

Příspěvek od Atalon »

Dathomir, Vesnice klanu Mlžných vodopádů:

Taraneeina slova jsem si vyslechla pozorně, koneckonců poslouchat je pro mne bylo vždy příjemnější než je tvořit a nečekala jsem po nich ani okamžik. Rychle jsem udělala několik kroků zpět pod okraj své chýše a klidným ale pronikavým hlasem jsem zavolala.
Maki, prosím podej mi jej!
Netrvalo to ani okamžik a na malém ochozu mé chatrče se přes okraj nahnula malá hlava s dvěma ohromnýma očima, Maki vykřiknul v odpověď a opět zmizel. Můj luk pro něj nebyl snadným úkolem, tak jako vždy když ležel v mém domě byl pevně spoután s do látky zahaleným toulcem šípů a tak byl dost těžkým břemenem pro někoho Makiho rozměrů, přesto se tohoto úkolu zhostil jako vždy s plným nasazením a již jej měl přitažený ke vchodu chatrče. Tam do něj vší silou udeřil a tím jej převrhl přes okraj ochozu.
Ani na moment jsem nezaváhala, jakmile se nade mnou objevil padající smotek látky, protnul vzduch můj tichý hlas ve zpěvném rytmu volajícím prastarou moc jež pád včas zpomalila k jemnému přistání v mých dlaních. Rychle jsem odhrnula látku a zkontrolovala luk.
Díky, uvidíme se až se vrátím!
Poslala jsem rozloučení Makimu a rychle dohnala Taranee. Cestou jsem opatrně rozvinula luk a plátno z něj skryla do spodní kapsy toulce. Jemně jsem přejela prsty po modrých perech mých šípů a ladně přehodila zdobený toulec přes rameno vedle kopí. S pýchou jsem sklouzla rukou po těle luku s tmavého tvrdého dřeva a nechala své prsty vychutnat si krásné ozdobné rytiny dokud nespočinuly na tětivě, pomalu jsem po ní sklouzla až ke středu a zkusmo ji trochu napjala.

Byla to krásná zbraň, všechny mé zbraně byly, záleželo mi na tom, bylo to mé dědictví. Vzpomněla jsem si na ten den, na její smrt,...
její smrt? Proč nikdy nedokážu v mysli vyslovit její jméno?
...na na tři kusy rozlomené kopí našeho rodu vedle ní, kopí jež mohlo jednoho dne být mým dědictvím, ale nebude, patří jí, navěky jen jí.
Ale to nevadí, budu mýt své. Mám své, své dědictví.

Pevněji sem v dlani sevřela svůj luk a pokusila se opět zapudit mrzutost vzpomínek, přehodila jsem luk na záda a přidala do kroku abych aspoň o krok předstihla Taranee. Nechtěla jsem aby si všimla mého smutku, vždy dokázala z mé tváře poznat když jsem se vracela k tomu dni a já se již dávno naučila netrápit ji tím. Raději jsem začala vzpomínat na lovy. Mé první s mladými válečnicemi i mé vlastní, to v nich jsem si vydobyla zbraně jimiž se nemohla pyšnit žádná z tak mladých bojovnic. To ze svých výprav jsem se vracela s materiály, učila se jak vytvořit zbraň z kusu dřeva a jak poznat ten správný, to úlovky z nich jsem přesvědčila bojovnice aby mi pomohly vytvořit si takové zbraně. V té době jsem musela přidělat Taranee mnoho vrásek a kolikrát jsem slyšela že na podobné věci nejsem dost stará, silná nebo zkušená, jak dlouho mi trvalo přesvědčit jí o opaku a ani dnes jsem si nebyla zcela jistá zda se mi to povedlo. Ale získala jsem je, patřily mi a o to více a lépe jsem s nimi chtěla umět zacházet.

Bezděky jsem spustila ruku dozadu na svá záda a nahmatala zde chladný kov potažený ještěří kůží mého kopí, další věci vzbuzující rozruch kolem mne. Nikdy nezapomenu jaký rozruch způsobilo když jsem si nechala vykout tradiční kopí z kovu z černých skal,...
"celokovové kopí..."
...a jakou bouři když Taranee zjistila že jsem byla v černých skalách.

Na mé tváři se nakonec přeci usadil klidný nenápadný úsměv jenž zahnal poslední temnoty minulosti. Nyní jsem však stanula před domem sálajícím mocí a vážností, před sídlem Vanniel Si, matriarchy klanu. Tiše jsem zatajila dech abych uklidnila srdce a zklidnila mysl.
Jsem zde a jsem volána. Teď pozor na všechno Adarayo, tohle bude vážné.
Matriarcha si nevolala mladé bojovnice jen tak zbůhdarma což nabádalo k opatrnosti. Klidně jsem šla dál, ale přeci jsem nechala Taranee mne trochu předejít, věděla jsem že zde mi žádné nebezpečí nehrozí, ale i tak jsem se přistihla jak očima studuji každý centimetr jako bych byla v neznámém nepřátelském lese hledajíc predátory. Šla jsem jen krok za Taranee když jsem jí uviděla, tvář snad všem dcerám Allyi tak známou a váženou.
"Matriarcha Vanniel Si..."
Má jistota se začala vytrácet jako ranní mlha a já ucítila rostoucí svíravý pocit v žaludku. Nervozita ve mě rostla ještě krok či dva, ale pak právě ve chvíli kdy dospěla do míry jež mohla udělat z bojovnice snadno hlupáka se ozval, můj rozum volající po klidu a hrdosti v takové společnosti, rozum jenž neznal kompromisů. Klidně jsem se nadechla a zbavila se tak posledních známek nervozity. Ladně a přitom obezřetně jsem došla k místu kde se před momentem uklonila Taranee, dívala jsem se zpříma ale s úctou, klidně a jasně jsem se poklonila a tichým ale zřetelným hlasem jsem promluvila.
Ctěná Vanniel Si, volala jste mne, zde jsem.
Opět jsem se napřímila a přejela pátravým pohledem okolí, když náhle zazněly otázky matriarchy.
" ...jak probíhá můj trénink ve vesnici? ...jestli se již cítím na to, abych byla válečnicí?" ...proč je Taranee nervózní? Tohle je něco důležitého! Teď použij rozum a ne zbrklost.
Má mysl se odpoutala od všeho a jediné nač se teď soustředila byla odpověď. Pomalu jsem pohnula rty i když mé myšlenky vířily rychlostí vichřice.
Nač se asi ptá? Jak probíhá můj trénink ve vesnici? Co hledá v mých slovech? Je to jen otázka, nebo past? Jsou napjaté, to neznačí jednoduchou otázku. Teď mluv opatrně.
Skrze mé rty se konečně prodral tichý hlas.
Myslím, že není na mě soudit jak probíhá můj výcvik, to bych raději přenechala zkušenějším...
Slova říkám klidně, ale myšlenky už míří jinam, k druhé otázce, k druhému dilema.
Jsem připravena být válečnicí? Kéž bych znala odpověď. Jak často už jsem si tuto otázku pokládala. Jak často jsem už na ní hledala odpověď ve svém nitru. Co je to být válečnice, co je k tomu třeba, mám to? "Když už nemluvíš moudře, mluv aspoň upřímně."
Skoro klidně se nadechnu.
...stejně jako zda jsem připravena být válečnicí.
Tak a je to tu. Jedno otevřené slovo, jedna věta z upřímnosti místo rozumu.
Ale ptáte se na můj názor, na to co cítím... Ptala jsem se sama sebe již mnohokrát, snažila se přijít na to co dělá dívku připravenou. Nenašla jsem odpověď, a proto teď odpovídám jen podle pocitu kdesi ve mě. A odpovídám že ano. Ano, já se cítím připravena.
A je to. Už není co říct, vše bylo řečeno.

Uživatelský avatar
Jordi Linx
Administrator
Administrator
Příspěvky: 6477
Registrován: 14.11.2007 09:50:20
Bydliště: Fyodos
Discord: Yoshi#2991
Kontaktovat uživatele:
Bohemia

Příspěvek od Jordi Linx »

Dathomir, Vesnice klanu Mlžných vodopádů:
Vytušila jsi, že toto slyšení u matriarchy, toto její předvolání by pro tebe mohlo být v jistém směru klíčové. Zápolila jsi se svými pocity, snažila se zachovat chladnou hlavu, jak se na správnou válečnici sluší a odpovědět stejně pohotově, jako kdyby jsi s kopím v ruce čelila těm nejhrůznějším tvorům Dathomiru. Matriarše se mírně zavlnily vlasy až to působilo nepřirozeným a okouzlujícím dojmem, jako by nepostřehnuta odříkala nějaké zaříkávadlo větru, byť se jí rty ani nepohnuly. A právě toto z okouzlujícího činilo nebezpečné a děsivé.
Mluvíš rozvážně, je vidět že Taranee si opravdu dala záležet, aby tě tomu naučila.
zasmála se zničehonic pobaveně Vanniel Si a rozhodně jsi nemohla být jediná, kdo tím byl překvapen. Taranee samotná měla co dělat, aby zakryla své překvapení a jistou hrdost, protože nyní byla pochválena od té nejvyšší v tomto klanu. Smích však zmizel stejně rychle, jako se objevil. Následoval přímý pohled jejích tmavě modrých až zelených očí, které se daly barvou přirovnat i k barvě jehličí několika jehličnanů v severních oblastech Dathomiru. Byl to pohled zkoumavý a hluboký, který v sobě nesl matriaršinu moudrost a zkušenost.
A máš v sobě také přímost a vášnivost své matky, která byla výtečnou válečnicí. To vše se ti bude hodit v tom, co tě čeká.
pronesla vážně a vstala ze svého křesla až zachrastily veškeré ozdoby, které komplikovaně v neobyčejném, přesto poutavém vzoru, krášlily její sépiově hnědé dlouhé vlasy. Plíživým krokem dravé šelmy sestoupila po třech schodech svého trůnu a přišla blíže k tobě. Roztáhla své mohutné paže, skryté v tom nejjemnějším plátně, které se dalo sehnat od širých plání až po nejvyšší vrcholky hor a mělo tmavě karmínovou barvu s pruhy tmavě zelené. Na tom všem byla vyryty pradávná slova jazyku matky všech čarodějek, která dle mýtu propůjčovala tomuto rouchu mocné obranné schopnosti, byť v boji by svou majitelku silně omezovalo.
Být válečnicí kmene není jenom ochutnání boje, možnost ulovení si vlastního muže nebo získávání si úcty a postavení v kmeni. Vyžaduje to mnoho schopností, odhodlání a odvahy. Nese to sebou odpovědnost za ostatní členky kmene a jejich majetek, za naši vesnici a za naše jméno. A ty, Adarayo dcero Mandařino, nyní dostaneš možnost prokázat, že jsi toho všeho hodna.
pronesla silným hlasem Vanniel, který se rozléhal po celé místnosti a jenom tak stupňoval sílu jejího hlasu. Její hlas zněl mohutně až mrazivě, stejně jako v sobě nesl nádech vznešenosti a posvátnosti. Další z mnoha důkazů o oprávněnosti postavení matriarchy, jejíž válečné proslovy motivovaly čarodějky kmene až ke krajnosti. Nyní spřáhla ruce k sobě a zhluboka se nadechla, jakoby nasávala aroma všech květin rostoucích ve vesnici, jakoby vnímala aroma všech přítomných válečnic a to vše ji naplnilo jakousi mohutnosti.
Tvůj test tě zavede daleko od naší vesnice, kde prokážeš svou schopnost přežít pouze díky svým schopnostem. Cesta bude dlouhá a náročná a bez dobré orientace v přírodě budeš ztracena. A na konci tě čeká tvor jehož dráp přineseš jako důkaz toho, že jsi hodna býti válečnicí. Je to dráp kamenného draka, který bude tvým darem kmeni, aby ti kmen daroval titul válečnice klanu.
prozradila ti Vanniel Si obsah tvého úkolu a v ten moment ti nemohla ujít nerovnováha u Taranee. Její pokušení vystoupit a něco říci, něco namítnout, protože barva její pleti byla nyní bledší, než čerstvě utkané bílé plátno. Kamenný drak totiž patřil mezi nejnebezpečnější tvory Dathomiru, mezi těch několika málo tvorů, kterým se z respektu vyhýbali i rancoři.
Největší odměnou pro Jediho je radost a štěstí v myšlenkách a výrazech těch, které zachránil nebo kterým pomohl.

Obrázek

Uživatelský avatar
Atalon
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 1210
Registrován: 28.3.2010 17:29:34
Bydliště: Psst! To je tajný

Příspěvek od Atalon »

Dathomir, Vesnice klanu Mlžných vodopádů:

Osoba Vanniel Si požívala velké úcty co pamatuji a s přibývajícími roky jsem jen více a více chápala proč. Ani teď jsem nedokázala pochopit jak mohli některé bojovnice zahodit úctu a čest a myslet si že mohou temnotou uchvátit moc a postavení někoho takového. To mi vždy jen dokazovalo jejich krátký dohled a naivitu.

A teď mne matriarcha Vanniel Si, vůdkyně našeho klanu, chválí za rozvážnost mých slov.
Ctihodná Vanniel Si chválila Taranee a jí, ale tím vším chválí i mne. Mou krev a mou výchovu, to pro mě snad nejdůležitější.

Nemohla jsem, nedokázala jsem se oprostit od svých zásad a ani další slova matriarchy mě od nich nemohla odvrátit. Věděla jsem že jsou pravdivá a mají svou váhu, věděla jsem že kdesi ve mě to cítím stejně, ale přesto pro mě byla úcta ostatních a čest mého jména tím nejdůležitějším.
Bez váhání bych obětovala za vesnici život.
To jsem věděla.
Bránila bych a pomáhala ostatním za jakýkoli podmínek.
To jsem věděla.
Ale chci aby mé jméno, její jméno, neslo čest. Abych svému rodu přinesla úctu ostatních svými činy, svými schopnostmi, odhodláním a odvahou.
To jsem věděla.

To jsem věděla a právě proto mne úkol Ctihodné matriarchy znepokojoval asi méně než Taranee.
Kamenný drak!
Zazněla ozvěna toho jména mou myslí a ke zděšení vlastního rozumu nepřinesla ozvěnu hrůzy. Mé tělo se jemně zachvělo, ale ne strachy, vzrušením, teplým hřejivým vzrušením z úkolu jaký by mě nikdy nenapadl.
Kamenný drak.
Tichounce jsem ta slova zopakovala s úctou jakou si jejich nositel zasloužil, abych sama sebe přesvědčila o jejich skutečnosti.
Kamenný drak.
Mé myšlenky kroužily ve zběsilém tanci lovkyň, volajícím rozum, vzrušení, odvahu a zkušenosti ke smrtící spolupráci.
Kamenný drak, tvor s úctou a respektem majestátních rancorů. Tvor s jedem před nímž jsou varovány všechny živé bytosti našeho světa. Tvor jehož není snadné najít. Tvor jehož dráp mám přinést.

To nebude snadný úkol. Ale jestli uspěji... nosit přilbu válečnic zdobenou ozdobami z kamenného draka, tím se nemůže prokazovat každá. Ano, to prokáže mou cenu.

Nebo mě to zbaví života. Co o nich vlastně všechno vím?
Podle toho co se o nich říká není kamenný drak sám o sobě tak nebezpečný, ale...

Rychle jsem si začala vybavovat všechno co jsem kdy o tomto tvoru slyšela, nebylo toho málo. Málokterá dívka nebyla před podobnými tvory varována, nemluvě o rozmluvách s Taranee která když se přesvědčila že mě ve vesnici neudrží se mi snažila dát co nejlepší průpravu pro pohyb venku.
...Je to menší stvoření živící se hmyzem a bylinami žijící ve skalách kde má hnízdo. Tam je nejnebezpečnější, jeho kůže jej dokáže dobře skrýt a při obraně hnízda je agresivní. Jeho nejmocnější zbraní je ale žihadlo s jedem...
To může být hodně těžké.

Na mém čele se objevilo lehké zvlnění vrásek úvah a hledání nejlepší cesty. Chtěla jsem jí najít než odpovím i když mou odpověď stejně neovlivní.
Lovit jedovatou kořist je nejlepší zdálky, mimo dosah jedu,..
Vzpomínala jsem rychle na všechny zkušenosti a znalosti z lovů.
...to může být ve skalách těžké. Můžu se rychle octnout moc blízko a to je hodně nebezpečné... Kdybych tak kamenné draky znala líp.
Už dávno jsem si přestala zaměňovat opatrnost za strach a vědomosti za ztrátu výzvy. Dobře jsem věděla že znát svou kořist jí nedělá o nic méně nebezpečnou a mnohdy právě znalosti byly tím co síly vyrovnalo. A teď, teď jsem se měla postavit draku, stvoření o němž jsem tolik slyšela ale ještě ho nikdy neviděla a je-li vše pravda, tak nemohu říct že by mi až doteď tento stav věcí jakkoli vadil.

Rozhodla jsem se.
Hrdě jsem se napřímila a jemně uklonila. Rozvaha teď mluvila mými rty a hledala ta nejvhodnější slova, pro to v co jsem se rozhodla.
Přeje-li si to můj kmen, pak se tak stane.
Můj hlas zněl tiše ale hrdě, nebo aspoň mě to tak přišlo. Poté jsem se pomalu napřímila, ale hlavu jsem nechala skloněnou a tiše promluvila.
Ctihodná? Ráda...
Slova mi vázla v krku.
Ráda bych ale na cestu požádala o dar moudrosti.
Řekla jsem nakonec a konečně zvedla oči abych se zpříma a hrdě podívala do pronikavých očí matriarchy.
Myslím, že rozvážná bojovnice má dost moudrosti a odvahy aby v takové situaci hledala moudrost v radách moudřejších a zkušenějších.
Dodám polohlasně vysvětlení své žádosti.
Nevím jestli můžu, nevím ani jestli to bude k něčemu, ale musím. Čím více toho budu znát tím lépe. I kdybych si měla jen ověřit co už vím, tak to nebude zcela zbytečné. A pokud... pokud zjistím něco nového... kde nebo jak nejlépe hledat... jak se vyhnout smrtící obraně... cokoli, pak to nebude marná otázka.

Uživatelský avatar
Jordi Linx
Administrator
Administrator
Příspěvky: 6477
Registrován: 14.11.2007 09:50:20
Bydliště: Fyodos
Discord: Yoshi#2991
Kontaktovat uživatele:
Bohemia

Příspěvek od Jordi Linx »

Dathomir, Vesnice klanu Mlžných vodopádů:
Celé to odhalení, plné znění zadaného úkolu a do jisté míry nejspíše i zděšení Taranee nad tím, co jsi měla skolit nyní doslova poblouznilo tvé myšlenky a představivost. Tvou touho se ukázat, tvou touho přemoci takového tvora a získat si tak respekt pro sebe, ale především pro své jméno. Nemohlo ti tak ujít mírné pobavení matriarchy Vanniel Si, když tě pozorovala během tohoto zamyšlení. Taranee sice už potlačila prvotní rozrušení, ale pořád svým výrazem dávala najevo, že to není příliš dobrý nápad a neschvaluje to. Přeci jen jsi pro ni byla jako dcera, kterou neměla a kterou nejspíš mít nebude. Vyvinula si tedy k tobě mateřské instinkty, o nichž jsi moc dobře věděla, a kdykoli Taranee mohla, tak ti je dávala jednoznačně najevo.

Ke svým dalším slovům jsi musela chvilku sbírat odvahu, protože by mohla někomu přijít neuctivá nebo snad troufalá. Přesto jsi mohla z výrazu matriarchy vidět, že jsi tím nijak nepobouřila, vlastně spíše naopak.
Ano, poradím ti, protože to není snadný úkol a mnoho běžných válečnic by s jeho splněním mělo potíže.
pokývla hlavou matriarcha, otočila se k tobě zády a pomalým tichým krokem došla ke svému trůnu. Před ním se stejně pomalu otočila a zlehka na něj dosedla doprovázená pouze mírným šustotem látky svého roucha.
Kamenní draci jsou některými považováni za mýtus, za vyhynulé, ale to není pravda, jenom některé z nejstarších čarodějek ví, kde je mají hledat. Jsou to posvátní tvorové, kteří by se stali cílem mnoha lovkyň, kdyby věděly, kde je lovit. Ano, mnoho by se jich nevrátilo, ale nakonec by mohli být vyhubeni, protože jejich populace není příliš velká.
začala matriarcha rozprávět o cíli tvého lovu, o bytosti, která se ti měla stát soupeřem. Hlas matriarchy se opět rozléhal celou místností, jako by to bylo umístěním trůnu, nebo trůnem samotným - stejně tak, to však mohlo být v ní. Nějakým kouzlem, zaříkávadlem, které ji propůjčilo mohutný a dunivý hlas.
Kamenný drak je velký, má mohutnou kůži a těžko se hledat. Jeho jed skolí i rancora a jeho žihadlo je rychlejší, než se může u tak velkého a pomalého draka zdát. Je to rychlost, čeho musíš využít, je to jeho mohutnost, co mu může překážet. A jsou i místa, kde je slabší a nechráněný. Budeš je muset najít, budeš muset být pozorná, rychlá a přesná, protože jenom hrubá síla ti nepomůže. Věz však, že kamenní draci mají své oblíbené cesty, kterými rádi chodí na místa, kde rádi jedí.
rozhovořila se matriarcha o drakovi a některé informace ti jenom zopakovala, jiné ti však poradila, nebo ti naznačila směr, kterým se ubírat. Přesto jsi věděla, že mohlo být řečeno mnohem více, ale bylo jasné, proč tomu tak nebylo, proč tomu tak matriarcha nechtěla.
Tvá cesta povede proti proudu řeky až k místu, kde k ní chodí pít dravá zvěř různých druhů. Během dne ti větší a nebezpečnější, v noci ti menší a nenápadnější. Odsud vede úzká stezka klikatící se lesem a stále vzhůru až k horám. Na jejím konci je skalní převis, který sleduj směrem, odkud vychází slunce, než nalezneš jeskyni, která je tunelem. Tou půjdeš, než dosáhneš druhé strany, kde se nachází drobný palouk na nějž vedou dvě staré stezky. Ta starší vede kaňonem až do teritoria kamenných draků, když vystoupíš z tohoto kaňonu, do teritoria jejich vstoupíš.
jala se matriarcha popisování tvé cesty, která tě zavede k tvému cíli. K drakovi, jehož jsi dostala možnost skolit, jako jedna z mála členek kmene, včetně mnohých válečnic. Nakolik to však byla možnost ze cti a nakolik to bylo příliš velké nebezpečí, to jsi s jistotou říci nemohla. Vycítila jsi náhle nutkání od Taranee, že by ti ještě něco chtěla říci, ale nemohla, ne nyní, dokud jsi stále čekala před matriarchou, jež ti nyní dávala prostor k dalším případným dotazům. Otázkou však bylo, zda-li na ně bude nebo nebude odpovězeno.
Největší odměnou pro Jediho je radost a štěstí v myšlenkách a výrazech těch, které zachránil nebo kterým pomohl.

Obrázek

Uživatelský avatar
Atalon
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 1210
Registrován: 28.3.2010 17:29:34
Bydliště: Psst! To je tajný

Příspěvek od Atalon »

Dathomir, Vesnice klanu Mlžných vodopádů:

Má otázka našla odezvu v níž jsem skoro ani nedoufala.
Nevadilo to!
S úlevou jsem stála před matriarchou a s naprostým soustředěním poslouchala každé její slovo.
Je velký, má mohutnou kůži a těžko se hledá? Je velký?
Rychle jsem se soustředila na své vzpomínky.
Ale Iriany říkala... No jo, takhle to dopadá když někdo žije tak blízko u rancorů. V porovnáním s nimi je malé leccos.
Bezděky jsem se usmála, mé vzpomínky zabrouzdaly ke starší válečnici našeho kmene, jedné z těch které se staraly o rancory. Žila v domě dole u řeky vedle malé mrtvé zátoky kde se rancoři často koupali. Když se mě ujala Taranee, jsem za ní často chodila a dívala se na ně, poslouchala její vyprávění a učila se od ní o zvěři, rancorech a přírodě. To ona mi první vyprávěla o kamenných dracích a jejich nebezpečnosti pro rancory. Stejně jako já se i ona ráda toulala po okolí vesnice a věděla toho spolu s Taranee tolik.
Zajímalo by mě, jak se bude tvářit až zjistí jaký jsem dostala úkol....

Opět jsem zvážněla a pozorně si vyslechla zbytek dobrých rad. Každá z nich byla cenná o tom nebylo sebemenších pochyb, ale cítila jsem že jich mohlo být více, že bylo ještě co říct.
Je to test! Na to nezapomínej.
Okřikla jsem sama sebe a začala hledat odpovědi v tom co jsem se dozvěděla.
Výborně, takže teď aspoň vím kam jít a taky aspoň trochu proti čemu budu stát. Nakolik mi tento popis bude k něčemu poznám asi až na místě, ale i tak je vždycky lepší mýt víc třebas rozdílných informací než žádné.
Podle všeho to bude podobné jako lov na brackaseta,...


Okamžitě jsem si vybavila svůj první lov na tuto cenou kořist. Byl to zvláštní lov protože brackaseti žijí až v oblastech kolem pustých plání na jihu a naše válečnice je málokdy loví, je to dlouhá cesta a i přes jejich krotkou povahu nebezpečný lov. Jejich tělo je pokryté tvrdou ploškovitou kůží kterou není snadné prorazit ani nejlepšími zbraněmi, ale dá se z ní vyrobit pevné a odolné brnění, většinou se navíc pohybují ve stádech která reagují společně jak na pastvu tak na ohrožení a stát v takové situaci tváří v tvář ženoucímu se rozdivočelému stádu může znamenat a většinou i znamená těžká nebo smrtelná zranění. Pokud se tedy vydaly naše válečnice na tento lov činily tak ve velkých skupinách v sedlech rancorů. Kdysi byly tyto lovy prý časté a byli jednou z událostí kmene, ale dnes už ne, dnes mají válečnice jiné povinnosti a brnění z ještěrčí kůže, která se dá získat snáze a blíže, jim k nim bohatě stačí. Mě však ne, já stále obdivovala staré dnes již spíše památeční brnění Taranee vytvořené sice také z ještěří kůže ale vyztužené tmavou tvrdou brackasetí kůží, obarvené bezpočtem barev, zdobené starými znaky a ozdobami z lovů a bojů. Obdivovala jsem nejen jeho krásu a vzácnost ale i odolnost a sílu, bylo již tak staré a na mnoha místech poškozené, ale jeho tmavé pláty byly pevné a stále tvrdé. Toužila jsem mýt takové, pocítit jeho pevnost a sílu na svém těle, cítit jeho jistotu vstříc nebezpečím. Věděla jsem co to znamenalo a tak jsem se připravila, věděla jsem o nich jen to co se vyprávělo mezi válečnicemi, ale ani to mne nezastavilo. Šla jsem sama, Taranee věděla že na lov ale čeho jsem jí neřekla. Cesta trvala dlouho, dny v lesích a na pláních které jsem neznala, viděla jsem hejna moogů prchajících před divokými rancory, stáda koní u jezerních napajedel, několik reptavianů hodujících na praseti a dokonce i několik dní staré stopy muže. Noci jsem trávila ve výšinách korun stromů nebo bezpečí jeskyní, opatrná na každý detail, na každé zapraskání. Když jsem konečně dorazila k pláním byly obrovské, poseté větrem ohlodanými skalami občas tvořícími malé masivy uprostřed ničeho a mezi nimi je. Stádo brackasetů, bylo pod jednou ze skal a páslo se na vyschlé trávě, stála jsem daleko takže mi připadali malí jako by byli černou skvrnkou v béžové záplavě, nikdy na ten pohled nezapomenu, moji první brackaseti. Postupovala jsem opatrně, několikrát jsem stádo obešla, pozorovala jak se chová, zjišťovala jak blízko na mě začnou reagovat a jak, vyhlížela a zkoumala jsem každý kus abych našla jejich slabiny a zároveň abych pochopila jak přemýšlí a čeho jsou opravdu schopni. Sledovala jsem je celý den a pak, druhý den ráno, když se stádo stáhlo k malému jezírku u skal jsem byla připravena. Pamatuji si jako dnes když jsem založila šíp a tichým hlasem ale celou vůlí pronášela slova písně zbraní, jež dodávala zbraním neuvěřitelnou sílu, některým jako kopí se dala obřady vtisknout trvale ale šípu šla jen krátce propůjčit. Cítila jsem jak se šíp zachvěl silou mého kouzla, které se sice nedokázalo rovnat mocí kouzlům starších a mocnějších válečnic ale svou sílu mělo. Zamířila jsem, dobře jsem si už promyslela cíl a mířila jsem s lehkostí i silou, s klidem i soustředěním, tak jak nás to učili. Pomalu jsem vydechla a pustila napjatou tětivu. Šíp prudce vyrazil a s tichým svistotem si hledal a vrtal cestu vzduchem až dopadl. Jeden ze samců brackasů padl těžce k zemi s šípem zabořeným hluboko do oka. Můj první brackaset. Stádo se okamžitě splašilo, vyděšené smrtí hledalo bezpečí a vyrazilo skrz vodu přímo ke mě. Čekala jsem to, klečela jsem na skále několik metrů nad úrovní nejvyššího kusu ze stáda, mimo jejich dosah. Rychle jsem vytáhla další šíp, opět zazněla píseň zbraní i svist šípů, tento ale jen odskočil od jednoho z čelních plátů velké samice, minula jsem. Rychle jsem vyskočila na nohy a uchopila další šíp, na kouzla nebyl čas, zamířila jsem a vystřelila. Šíp se zabodl přímo do oka jedné ze samic, ale i blána přes oko chránící ho před prachem plání byla tak tvrdou že ji nemohla obyčejná kovová špice šípu snadno prorazit až ke smrtelnému cíly, samice zešílela. Zběsile se začala svíjet a narážet do ostatních až zlomila šíp, úplně změnila směr a začala pobíhat po planině s rudým potůčkem krve vytékajícím z oka. V tu chvíli dorazili první ze stáda ke skále a jak běželi kolem naráželi do ní, bylo to jako zemětřesení, nedokázala jsem se ani udržet na nohou a klesla zpět na koleno, oběma rukama jsem se držela skály a čekala až se stádo přežene, trvalo to snad věčnost. Když se poslední přehnali jsem počkala ještě několik minut, ani ne z opatrnosti ale proto aby se mi vrátila rovnováha a já se mohla zvednout. Na pláni přede mnou stále divoce pobíhala samice nedaleko mrtvého samce, musela jsem lov dokončit. Pomalu jsem slezla ze skály, cestou jsem několikrát zaškobrtla protože jsem ani na okamžik nespustila oči ze samice. Na pláni jsem udělala několik kroků chladnou vodou jezírka a vytáhla nový šíp. Kouzlila jsem pevným hlasem a hledala cíl, jednu ze slabin, odkrytý výhled na měkčí břicho, cokoliv. Samice si mě všimla, nikdy nezapomenu na svůj strach když se najednou zastavila, byla to jen vteřina než se rozběhla přímo proti mě, jen vteřina než jsem našla cíl a vystřelila, jen vteřina než se šíp zaryl do druhého oka samice, jen vteřina než se celá její váha složila necelé tři metry ode mne v takové rychlosti že její tělo dojelo skoro až k mým nohám, jen vteřiny v nichž se mi zastavilo srdce.
Podvědomě jsem přejela rukou po černé kůži brnění na mém stehně.

Ano asi to bude podobné jako lov na brackasety, tedy kdyby měli maskování a smrtelně jedovaté žihadlo... tak dobře, nic takového jsem asi nikdy nelovila, ale poradím si, musím. Hlavní je najít stopy dříve než jejich majitele a pak už něco vymyslím!
Víceméně spokojena se závěrem svých úvah jsem se konečně zcela uklidnila. Místnost teď byla tichá ale stále plná těžké atmosféry a očekávání. Rychle jsem se zamyslela, matriarcha zdálo se čekala na odpověď, nebo možná další otázku, ale bylo mi jasné že taková by musela být hodně závažná aby se na ní dostalo odpovědi. Přesto jsem tuto příležitost nehodlala promarnit bez pořádného rozmyšlení.

Ani po chvíli mne však nic nenapadlo, tedy napadlo mě toho až příliš ale nic z toho nebylo vhodnou otázkou. Něco patřilo k těm na něž nebylo vhodné místo, jiným zase nesvědčil čas a zbytku, zbytku se nelíbila společnost. Podle všeho podobně na tom byla Taranee jejíž touhu promluvit si ale někde jinde jsem cítila až v morku kostí. Opět jsem se ladně a jemně uklonila.
Děkuji Ctihodná, budu se snažit vašeho daru využít jak si zaslouží.
Vážně jsem se napřímila abych tak dala jasně najevo že další otázky nemám. Záměrně jsem se směrem k Taranee ani nepodívala, chtěla-li se mnou mluvit mohla sem tím leccos pokazit i když jsem si nedokázala představit že by kdokoli v sále nevěděl o jejím záměru.

Náhle mi však hlavou proběhla otázka, otázka jíž jsem měla v hlavě již od zadání tohoto úkolu a jež s každou další informací sílila a která se teď, když se náš rozhovor chýlil ke svému konci, dožadovala akce. Nebyla to akce rozumná, to jsem věděla, ale byla hrdá a to mi stačilo.
Ctihodná, ráda bych ještě znala jednu odpověď, ale teprve až se vrátím. Chtěla bych vědět proč jsem dostala právě tento úkol.
Vyslovila jsem svou žádost hrdým ale rozvážným hlasem a snažila jsem se aby vyzněla co nejupřímněji.
Ano, chci to vědět. Ale chci to vědět až když se vrátím, až budu připravena slyšet odpověď. Ale musela jsem se zeptat, musela jsem se zeptat teď.
Upřeně jsem pohlédla do očí Vanniel Si bez strachu či viny, jako bych chtěla aby si z nich přečetla důvody mé zvláštní otázky. A já to vlastně i chtěla.

Uživatelský avatar
Jordi Linx
Administrator
Administrator
Příspěvky: 6477
Registrován: 14.11.2007 09:50:20
Bydliště: Fyodos
Discord: Yoshi#2991
Kontaktovat uživatele:
Bohemia

Příspěvek od Jordi Linx »

Dathomir, Vesnice klanu Mlžných vodopádů:
Se svou dalších reakcí sis dala trochu na čas, protože každá vzpomínka, byť sebekratší dovede spolehlivě odvést pozornost. Naneštěstí ti to nepřišlo natolik vhod, aby to působilo špatným dojmem, protože ona pauza mezi tvou další reakcí matriarše působila jako pečlivé zvažování slov. A rozvážnost, což jsi již dobře věděla, byla jednou z nejvíce ceněných vlastností u válečnic, tedy pokud samozřejmě nepřekročila jistou mez.
A když už jsi přistoupila k odpovědi, tak jsi opět musela sebrat více odvahy, než by se mohlo na první pohled zdát. Vědoucí a pobavený úsměv matriarchy ti však jasně odpověděl, že ani tentokrát jsi nepřekročila žádné výrazné tabu, byť se rozhodla ti na tohle přímo neodpovídat. Místo se celou síni prodmul slabý vánek, který rozezněl zvonivé ozdoby vyvěšené v různých místech této haly. Tyto ozdoby byly vlastně jenom různé kousky pověšené na slabém provázku a tvořily je různé drobounké kosti, odštěpky různých kovů využívaných ke konstrukci zbraní nebo i ulity některých menších živočichů. Slabounce naráželi do sebe navzájem a libě cinkali, aby se nyní matriarcha zvedla ze svého trůnu.
Nastal tedy čas, abys zahájila svoji zkoušku. Běž, Adarayo, dcero Mandařino a přines slávu svému jménu a svému kmeni.
pronesla svým mohutným hlasem, až z něho mohla některým naskakovat husí kůže a složila si ruce do sebe v gestu, jímž ukončila toto setkání. Nakonec pokynula hlavou Taranee, aby tě vyprovodila k branám vesnice, abys mohla svou zkoušku zahájit bez dalších odkladů.

Taranee se rozhodla tentokrát kráčet podél tvého boku, aby tím zdůraznila vážnost tvého nadcházejícího úkolu, stejně jako dala na odiv, že jsi nabila jisté váženosti v kmeni, kterou jsi doposud neměla. Byl to nevyslovený zvyk, že ty níže postavené kráčely vždy o něco za těmi, které byly postavené výše. Takto jste nejprve opustily obydlí matriarchy, to vše mlčky a pod bedlivým pohledem všech přítomných, abyste poněkud línějším krokem zamířily k hlavní bráně. Toto tempo úmyslně zvolila Taranee, byť z počátku nic neříkala, tedy alespoň dokud si nebyla jistá, že nebudete jen tak slyšeny ostatními.
Nemohu tě přinutit, aby jsi nešla splnit tento úkol, byť nesouhlasím s tím, že ti byl přidělen. Vždyť i mnoho válečnic by hodně váhalo jít proti takovému tvorovi, jako je kamenný drak.
promluvila a z tónu jejího hlasu byl znát strach, byť se jej snažila nedávat najevo. Její pouto, které ji vázalo k tobě by se dalo opravdu srovnat s mateřským, které patřilo v klanech mezi pouta nejváženější.
Mohu ti jenom poradit, jak bych se mu asi pokusila čelit já. Vyhledala bych cestu, kterou se vydává pro potravu a na ní místo, které postihuje mnoho krytů. Toto místo však nesmí být příliš blízko zdroji jeho potravy ani příliš blízko jeho sluje. Počkala bych si na nějakého menšího, samotného právě na tomto místě, kde bych nalíčila past. Buď ho rovnou uvěznit, nebo mu alespoň odříznout cestu. Opravdu důležité je v tomhle případě krytí, aby tě nespatřil a hlavně nemohl otevřeně napadnout. Kamenný drak nemá moc slabin, ale stejně jako každý čtyřnožec vidí nejhůře za sebe. Odtud bych vedla útok ... a ještě jedna rada. Jeho jed je dost silný, aby zabil dospělého rancora, stejně jako je dost silný aby zabil draka samotného.
rozhodla se s tebou poradit o svůj názor, o své zkušenosti a dle svého ti tedy úkol alespoň trochu odlehčit. Přesto stále vše záleželo pouze a jenom na tobě. Taranee se nyní zastavila, protože jste již dorazily k bráně z vesnice. Než dala Taranee pokyn válečnicím na stráži, tak k tobě přistoupila a pevně tě objala, jako by to mohlo být naposledy. Byť se často zdráhala podobných gest kvůli svému postavení, tentokráte jí to bylo jedno. Čarodějky na stráži se uctivě odvrátily na druhou stranu, aby tenhle moment ponechaly jenom vám dvěma. Když Taranee sevření pustila a odstoupila o krok zpět, opět jsi mohla vidět její vyrovnanou tvář, jedna z nutností válečnice - ovládat své emoce ve většině případů.
Provázej tě duch Allyi.
pronesla ještě, než ti pohledem dovolila projít mohutnou otvírající se branou z vysokých dřevěných kůlů, které byly požehnány kouzly dávné matriarchy a doposud chránily vesnici před vším nepřátelským.
Největší odměnou pro Jediho je radost a štěstí v myšlenkách a výrazech těch, které zachránil nebo kterým pomohl.

Obrázek

Uživatelský avatar
Atalon
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 1210
Registrován: 28.3.2010 17:29:34
Bydliště: Psst! To je tajný

Příspěvek od Atalon »

Dathomir, Vesnice klanu Mlžných vodopádů:

Sama sebe jsem fascinovala klidem jaký jsem si dokázala udržet vstříc matriarše Vanniel Si a její majestátnosti i když ani ten nebyl netknutelný. Stálo mě hodně sil abych si jej zachovala ale nakonec se mi to přeci podařilo. Má tvář s hrdými rysy zděděnými po hrdé válečnici nepřipustila únik dětského obdivu nebo náznak strachu. Když mě matriarcha propustila, uctivě jsem se poklonila a ladně udělala několik malých kroků vzad, pak jsem se svižně otočila a rázným krokem připojila k Taranee. Cítila jsem pohledy všech přítomných i oficiální úctu kterou mi teď Taranee prokazovala.
Jestli tohle dokážu, jestli splním tento úkol, pak se mnoho změní...
Po zádech mi přejelo jemné zamrazení, teprve teď jsem si asi zcela uvědomila jak důležité je nejen splnit úkol ale i dostát úctě jež náležela titulu válečnice.

Šla jsem teď po boku Taranee, nebylo to poprvé a přitom jistým způsobem i bylo. Mnohokrát jsem tak chodila když jsme spolu rozmlouvali, když jsem byla dítě, když jsme byli... rodina. Ale teď, teď jsem šla po boku Taranee jako válečnice, jako jí rovna. Šla jsem mlčky a vážně, udržovala jsem tempo Taranee a znovu přemítala o tom co mě čeká. Mé smysly automaticky přejížděly po vesnici, mé oči se teď soustředily na každý detail jako by si ji chtěli vrýt do paměti, jako bych ji už nikdy neměla spatřit. Pozorovala jsem tváře jež na nás hleděly i ty jež si nás nevšímaly, válečnice, děti, muže, domy, pole, Taranee.

Ticho naší cesty náhle protla Taranee a mě její slova překvapila snad více než slova Vanniel Si.
"Nemohu tě přinutit"?
Překvapeně jsem rychle pohlédla na Taranee, její tvář i hlas v sobě měli tvrdé rysy strachu. To mě vystrašilo víc než cokoli co se dnes odehrálo. Nikdy jsem nedokázala přesně vysvětlit vztah jaký jsem s Taranee měla, nikdy jsem jí nedokázala přijmout na její místo, vlastně jsem jí nikdy ani nedokázala přijmout do rodiny, ne proto že bych jí snad nemilovala ale právě proto že mi na ní tolik záleželo. V mém nitru si má rodina nesla kletbu jež na ní uvrhla má sestra a já nechtěla aby Taranee byla touto kletbou kdy poskvrněna. Přesto měla své pevné místo v mém srdci a mou úctu. Vždy jsem se snažila nepřidělávat jí příliš starostí, sice nemůžu říct že by se mi to moc dařilo ale snažila jsem se, nedávala jsem jí na odiv pocity smutku nebo osamění, nezatěžovala jí problémy a raději se je snažila řešit sama, snažila jsem se jí dělat čest svými úspěchy. Věděla jsem že v ní mám oporu a to mi dodávalo sílu, ale nechtěla jsem se na ni spoléhat, chtěla jsem být silná abych byla jako ona, jako obě dvě. Ano Taranee byla můj vzor, má učitelka a něco víc pro co neexistovalo pojmenování mimo mou duši.

Smrtelně jsem zvážněla a poslouchala její rady. Byly neocenitelné, i když jsem na některé z nich již myslela, přesto slyšet je teď bylo jako potvrzení správného záměru, jako strážní světlo v temnotě neznáma. Tiše jsem pokračovala až k bráně, nedokázala jsem říct ani slovo, nedokázala jsem najít žádné vhodné, nedokázala jsem najít slova jež mohla být mými posledními s někým na kom mi tolik záleželo. Náhle se Taranee zastavila a já si teprve teď uvědomila že hledím na vstupní bránu vesnice. Taranee ke mě přistoupila a mlčky mě pevně objala, náhle se všechno zastavilo, celý svět zmizel, zůstala jsem jen já a Taranee. Náhle jsem věděla přesně co říct, přesně co udělat. Pevně jsem se k Taranee přitiskla a tiše zašeptala.
Já se vrátím. Přísahám!

Nevěděla jsem zda budu tuto přísahu moci dodržet ale přísahala jsem. Přísahala jsem sama sobě že pro to udělám všechno, že se vrátím, že se vrátím s kořistí, že se vrátím jako válečnice na kterou bude moct být Taranee hrdá, jako válečnice o níž se už nebude muset strachovat.
Chtěla jsem toho říct ještě tolik, poděkovat za všechno, říct jak moc mi na ní záleží, rozloučit se, ale neřekla jsem ani slovo. Pomalu jsem jí pustila a potlačila emoce. Hleděla jsem na ní se stejně vyrovnanou, hrdou a klidnou tváří jakou hleděla ona na mne, ladně jsem se otočila směrem k bráně a dívala se jak se otvírá. Najednou mě napadlo co asi řeknou ostatní až se dozví o mém úkolu, až pochopí co dnes viděli, co těch pár kradmých gest znamenalo, co mohli znamenat.
Mé loučení. Možná mé poslední loučení. Jak na mě asi budou vzpomínat? Jak se budou tvářit až se vrátím? Já se totiž vrátím! Přísahala jsem!
Pevným krokem jsem vykročila vstříc budoucnosti s hlasitým rozloučením.
Přísahám!

Uživatelský avatar
Jordi Linx
Administrator
Administrator
Příspěvky: 6477
Registrován: 14.11.2007 09:50:20
Bydliště: Fyodos
Discord: Yoshi#2991
Kontaktovat uživatele:
Bohemia

Příspěvek od Jordi Linx »

Dathomir, Břeh řeky:
Citový projev Taranee jsi neponechala bez povšimnutí, ba naopak - vřele jsi jej opětovala s příslibem svého návratu. S příslibem, který jsi uložila i sama sobě, byť kvůli Taranee nebo svému jménu. Přesněji jménu své matky z něhož jsi chtěla sejmout prokletí, které naň přinesla tvá sestra. S těmito myšlenkami jsi prošla branou vaší vesnice, která se za tebou opět zavřela a vyrazila jsi na svou cestu.

Hned pár metrů za branou se cesta dělila na dvě, kdy ta vpravo vedla dolů skalní soutěskou z hor až na širé pláně. Ta byla mnohem využívanější pro cestu mimo vesnici a byla široká akorát tak na jednoho dospělého rancora, což bylo dobré i za obrannými účely. Touto cestou většinou válečnice vyrážely na lov, touto cestou se šlo k vesnicím jiných kmenů. Nesla v sobě stopy válečnic i mladých adeptek z vesnice. Tudy jsi poprvé kráčela, když jsi téže poprvé opustila vesnici a tudy jsi se starší učitelkou a dalšími děvčaty chodila studovat okolní prostředí, živočichy.

Nyní jsi však musela vyrazit tou druhou cestou, tou která vedla podél řeky, jež je zodpovědná za jméno vaší vesnice. Tahle cesta vedla jenom pár desítek kroků, než jsi dorazila k břehu dravé řeky, široké na patnáct metrů,která směrem dál od vesnice ústila v mohutných vodopád, jenž končil v hutné mlze, z části zaviněné spádem vody samotné, z části okolím. Za výrazně jasných a teplých dnů se daly skrz mlhu zahlédnout i obrysy mohutných stromů při březích tůňky, kam voda dopadala z téměř třicetimetrové výšky. Mlhu protínala barevná a jasná duha, jejíž počátek se však hledal stěží. Při opačném počasí, chladném, vlhkém, zamračeném však byla mlha dole tak hustá a mohutná, že sahala skoro až k vrcholkům vodopádů a zahalovala celé malé údolí pod vodopádem, bohaté na stromy a divokou zvěř, byť těžko přístupné. Tedy říkávalo se, že do něj existuje bezpečná stezka, ale její existence je známá pouze matriarše a několika vyvoleným členkám kmene.

Tvá cesta však vedla na druhou stranu, proti proudu řeky. Z počátku byla cesta schůdná a to především k slepému ramenu řeky, kousek před vodopádem, kam se členky kmene chodily v dobrých dnech koupat aniž by byly ohroženy tím, že je voda unese k vodopádu. Dále jsi se však musela prodírat chvilku lesem, kterým nevedla žádná stezka ani cestička a do cesty se ti připlétala různá křoviska, padlé kmeny, mohutné trsy popínavých rostlin a další flora, která ti bránila v klidné cestě. Takto jsi šla asi půl hodiny, než les postupně prořídl - zúžil se, až zbyl úzký kamenitý pruh země, který se vinul těsně při skalním masivu. Místy jsi měla potíže po něm vůbec kráčet a balancovala jsi na hraně spadnutí do řeky. Na protější straně řeky se oproti tomu táhnul les, kam až jsi mohla okem dohlédnout. Vzhledem k prudkosti říčního proudu, který byl v tomto období jedním z nejsilnějších vůbec, však přechod na druhou stranu nebyl vhodným řešením. A tak jsi tedy pokračovala dále po úzkém kamenném pruhu těsně při stěně skály a mohla jsi vnímat kroucení se řeky do jedné a do druhé strany, které pokračovalo stále dál.

Po další hodině cesty jsi si na jenom širším místě mohla chvilku odpočinout a posadit se, čehož jsi využila i k rozhlédnutí se po druhém břehu. Netrvalo ti dlouho nalézt menší slepé rameno, které bylo spíše takovým větším výmolem do toku řeky, kde se držela stojatá voda. Leželo dalších padesát metrů proti proudu řeky a v jeho do břehu nejvíce vystupujícím místě byl silně udupaný břeh. Zrovna se na tomhle místě nacházela dvojice ssurianů, kteří se napájeli čistou vodou. Po chvilce vzhlédli k tobě, krátce na tebe hleděly a rozhodly se bez váhání odběhnout cestou, která byla široká a dobře vyšlapaná. Potíž však spočívala v cestě na druhou stranu břehu - voda zde byla stále stejně prudká, byť se řeka zúžila na nějakých dvanáct metrů šířky v průměru. Na tvé straně byl však jen úzký pruh země, místy už ani to ne, zatímco na druhé se občas předklonil některý ze stromů o něco více, až o metr od břehu, ale zase alespoň metr nad říční hladinu. Nevybavila sis, že by někde poblíž nazpět bylo nějaké výrazně vhodnější místo a co jsi mohla doposud vidět kupředu, tak to ani tam nevypadalo o moc lépe. Bylo možné, že za mírnou zatáčkou, za nějakých padesát metrů by to mohlo být lepší, ale jistotu jsi toho určitě neměla a při tvé straně břehu bys musela provést pár riskantních přeskoků v místech, kde tvůj uzounký břeh ani nebyl.
Největší odměnou pro Jediho je radost a štěstí v myšlenkách a výrazech těch, které zachránil nebo kterým pomohl.

Obrázek

Uživatelský avatar
Atalon
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 1210
Registrován: 28.3.2010 17:29:34
Bydliště: Psst! To je tajný

Příspěvek od Atalon »

Dathomir, Břeh řeky:

Bylo zvláštní procházet teď tolik známými místy, byla teď jiná plná vzpomínek, vzpomínek které jsem nechtěla. Chtěla jsem se plně soustředit na úkol, na budoucnost, proto jsem postupovala rychle a míjela známá místa, až k těm neoznámím. Cestou jsem přeci zavzpomínala, nedalo se jinak, na první lovy, hodiny výcviku v přírodě, své průzkumy okolí vesnice, svůj první boj s místními šelmami o život i na letní noci strávené v mrtvém rameni řeky kde se v hladině tak krásně zračil měsíc. Byly to dobré vzpomínky, hlavně když se na ně člověk díval s odstupem, ale byly tu i ty na které by člověk rád zapomněl ale neodvážil se, nebo prostě nemohl. Sestry noci, smrt lovkyň na prvních lovech, obrana vesnice před útokem ještěrů v období sucha a hladu. Život tu nebyl jednoduchý ale dával mi sílu, nám všem, sílu kterou jsem teď potřebovala do poslední kapky.
Jak dlouho to asi potrvá?
Otázka tak neodbytná, že mi nedala klidu od odchodu z vesnice. Nebyla až tak důležitá, dokázala bych mimo vesnici přežít i sama, ale přesto mi nedala klidu. Neměla jsem nikdy ráda neznámo a teď jsem jednomu velkému pospíchala vstříc, možná proto jsem se v něm snažila najít alespoň nějaký záchytný bod.
Jak dlouho? Kéž bych aspoň na tohle znala odpověď...
Bylo by dobré vědět jak daleko mě tato cesta zavede i když to na ní nic nemohlo změnit.

Pokračovala jsem dál vedena neznámými cestami, nebo vlastně ani to. Za nějakou z cest bych teď byla šťastná, prodírajíc se lesy po náznacích kdysi dávno ležící pěší cesty po níž již nezbylo než pár mlhavých náznaků na kamenitém podloží lesa.
"Tvá cesta povede proti proudu řeky až k místu, kde k ní chodí pít dravá zvěř různých druhů."
Jediné mé vodítko které mě vedlo náznaky v krajině, které mi umožnilo najít to co z cesty zbylo.
Kdysi tu musela být lovecká cesta.
To bylo skoro jisté, několik zrezlých hrotů šípů, stopy prchajících zvířat, ale bylo to už dávno. Teď už tudy nechodil dlouho nikdo a tak všechno zarostlo obnovující se přírodou, která mne jen nerada pouštěla znovu touto cestou. Nutila mě využívat všech znalostí pohybu v přírodě, i když to bych dělala stejně.
"V neznámých lesích se sebejistě pohybuje jen blázen."
Snažila jsem se řídit přírodou, jejím tempem, její cestou. Nerazit si cestu skrz, najít kde mi ji sama nechala, kudy mne pouští dál. Jistě cestu to zpomalovalo, někdy i dost ale je to můj způsob, naučila jsem se ho na lovech, na průzkumech, v nebezpečích, není rychlý ale je bezpečný, umožňuje mi pohybovat se jen s minimem vlastních stop, minimem náznaků mé přítomnosti, s nenápadností Dathomirských lovců.
"Pohybuj se tak abys ty viděla vše a nic nevidělo tebe."
Dobře jsem si pamatovala všechny lekce Iriany a Taranee, dobře jsem se je učila.
Iriana, Taranee, Kamenný drak!

Rychle jsem se vrátila zpět k přítomnosti, zpět k úkolu jenž mě čekal, zpět k úzké kamenné stezce podél řeky ležící přede mnou.
To nevypadá nejbezpečněji.
Takovou cestu bych volila jen nerada, tedy být na vybranou. Na jedné straně skalní masiv hor táhnoucí se k oblakům, na druhé prudká řeka dravě se ženoucí svou cestou a můj cíl někde tam vpředu. Nebylo z čeho vybírat, šlo jen jít vpřed, opatrně vpřed. Můj pohled brouzdal po lesích druhého břehu. Záviděla jsem volným koním jež se honili podél řeky jejich volnost pohybu, když já kráčím opřená, skoro až vtisknutá do skalní stěny po římse na níž by s jistým krokem nevstoupila ani myšice. Záviděla jsem jim a hledala cestu k nim, tento břeh mým cílem dozajista nebyl.
Tady se nic pást nemůže!
Naději pro mě skýtal výhled na hory přede mnou, hory jež řeka roztínala vedví s pruhem zeleně po svém boku, ale po jiném boku než jsem stála já.
Někde tam bude můj cíl.
"Odsud vede úzká stezka klikatící se lesem a stále vzhůru až k horám."
Ano tam to bude, kruci, ale na druhé straně. Kruci...

Má vteřina nepozornosti byla potrestána, má noha našla volnou skálu na už tak tenkém chodníčku a spolu s ní sjela vstříc řece. Cítila jsem prudkost řeky volající mě pod nohama, divoký tep mého srdce, napětí mých svalů.
Rychle, chyť se!
Má rozvaha vyhrála, mé ruce se pevně zachytily římsy, těch pár centimetrů co z ní zbývalo, těch schopných mě udržet. Mé prsty se pevně zaryly do skály nehledíc na bolest nebo pot,
Nepustím se! Nesmím!
jeden nádech, víc odpočinku si nedopřeji a ze všech sil se napnu, pomalu kousek po kousku se vytahuji zpět na římsu až se jí konečně dotknou i má chodidla. Rychle se nalepím na stěnu jako bych jí chtěla propadnout a prudce zalapám po dechu.
Kruci!
Jen vteřina nepozornosti.

Po chvilce postupuji dál, ruce i tělo se uvolňuje pomalu, vím proč ale nenapadá mě jak mu pomoci. Nakonec se přeci něco stane a do hluku deroucích se mračen prudké vody se tichounce ozve melodický i když trochu roztřesený hlas. Ženský zpěv, nevolá kouzlo ale klid, volá vzpomínku, mou nejcennější. Vzpomínku na "ní", jednu z mála dobrých jež mi na ní zůstaly, vzpomínku na píseň, možná ukolébavku nevím jenž se mi vryla do paměti. Detaily se už vytratily, ale její obraz zpívajíc mi v nočním šeru přetrval a přetrvá, stejně jako píseň. Každý její tón, každé slovo je pevně vryto do mé paměti a teď se dere ven ve stále sílícím a sebejistějším hlase. Mé tělo se uvolňuje, uklidňuje a znovu získává svou sílu i odvahu. S posledními tóny písně zrychlím vpřed i když není cesta o nic bezpečnější, dávám si dokonalý pozor, má mysl je soustředěná na jediné a přitom na všechno.
Jdu vpřed ke svému cíly. Svému cíly?
Zastavím se, cítím únavu ale i napětí.
Kde je ale můj cíl?
Stojím na širší římse,
dobré místo k odpočinku
klidně si sednu a odpočívám, přejíždím rukou co sluncem prohřáté skále a vychutnávám si každý její záhyb a výstupek. Rozhlížím se po okolí dávajíc tělu vytouženou chvíli odpočinku, nepotřebuji jí tak moc, mohla bych jít ještě dlouho než bych se dostala na hranu svých sil.
"Moudrá bojovnice šetří síly když může. Nemá jich pak nikdy nedostatek když potřebuje."
Najednou se můj pohled zastaví na protějším břehu. Hledím fascinovaně na udusanou půdu břehu i pár ssurrianů užívajících si chladné vody.
Tam, to by mohl být můj cíl. Tam někde, už jen jak se tam dostat.
Mé myšlenky začnou přeskakovat řeku aniž by si uvědomili že mne zapomněli na římse nad ní. Ano mohl to být můj cíl, ale stejně tak to mohlo být jen jedno z tisíců napajedel podél řeky a navíc byl tam a já ne.
No tady to asi nebude, na strmé skále ne. Takže dříve či později na druhou stranu musím. To jsem tušila už dlouho, ale jak?
Mé oči jezdily zkoumavě po korytu řeky i obou březích.
Tohle není dobré. Je to lepší než nic, ale pořád je to hodně.
Začala jsem v mysli hledat cestu, vzpomínala na všechna kouzla co znám zda by mi některé nedokázalo pomoci, ale ani jedním jsem si nebyla jistá. Ano pár se dalo použít ale dost jsem pochybovala o dostatečnosti jejich síly. Podobně na tom byl i průzkum záhybu řeky.
Hm do téhle cesty se mi moc nechce, ale zjistit co tam je by bylo rozumný. Přeci jen zkoušet to tady kdyby byl dobrý brod kousek odsud... Navíc dostat se přes tudy taky není nejlepší. Kolem napajedel se pohybují šelmy, hledají jídlo a já vyčerpaná z tohohle přechodu bych byla ideální oběd a to se mi nechce. Jestli je to tady, tak chci najít nepřítele dřív než on mě a to se dělá špatně když mu vylezu z vody před nosem, nebo dokonce spadnu na hlavu. Navíc je ta cesta proti proudu takže když to zkusím dál, tak můžu zkusit po proudu doplout k druhému břehu někde tady.
I když představa skončit v téhle řece se mi nelíbila ani trochu, ne že bych byla špatný plavec, ale v rozvodněné i jinak hodně prudké a určitě ledové řece není dobrý plavec nikdo. Proto jsem se přeci rozhodla pro průzkum dál proti proudu. Než jsem ale vyšla z o něco širšího místa římsy zpět na pochybné chodníčky nad vodou, pevně jsem si upevnila k zádům zbraně.
Lepší být teď jen s nožem, než jím potom lovit draka.
Jistě částečně to byla i výmluva omlouvající mou neochotu je kdykoli ztratit, ale zároveň to byla pravda. Ona to ani nebyla nijak těžká úloha, zbraně bojovnic byly už po generace tvořené tak aby nebránily v pohybu, tudíž je bylo dost těžké prostě ztratit, ale nechtěla jsem toto pravidlo zkoušet zrovna na téhle řece, právě při tomto úkolu, proto jsem je přeci jen k pasu přitáhla složeným pruhem látky z kapsy toulce, jejíž cípem jsem také zakryla šípy. Poté jsem se opatrně vydala vstříc úzké cestě. Pomalu a tichounce jsem přesto začala odříkával slova kouzla pohybu, nevěděla jsem čím bych mohla pohnout, jak by mi mohla pomoci, ale bylo to lepší než nic.
Možná nějaká větev, padlý kmen, ale na tuhle vzdálenost? Možná přitáhnout sebe ke břehu, ale to jsem ještě nezkoušela. Možná...
Hluboko v sobě jsem si teď nadávala, uměla jsem hodně, na svůj věk rozhodně, ale kdybych se učila víc.
Starší bojovnice jako Taranee by jistě neměli problém s tím jak se dostat na druhou stranu...
Začala jsem v mysli odvíjet bezpočet pramenů příběhů jak by mocné válečnice našeho kmene jediným mocným kouzlem ladně řeku přeskočily, nebo by požádali strom na protějším břehu a on by k nim dorostl. Byla jsem si skoro jista že by Vanniel Si vyřčením jediného kouzla prostě přiměla řeku aby plula kolem ní a suchou nohou přešla na druhý břeh. Všechny ty dětské sny moci velkých.
I já jsem válečnicí, jsem připravena! A má moc tím pádem také. Možná neporučím řece, možná neprojdu po vodě, ale na druhou stranu se dostanu!
Rychle jsem se rozhodla a zahnala všechny myšlenky, teď jsem je nechtěla, teď jsem chtěla plné soustředění na každý svůj krok a na každé tiché slovo.

Uživatelský avatar
Jordi Linx
Administrator
Administrator
Příspěvky: 6477
Registrován: 14.11.2007 09:50:20
Bydliště: Fyodos
Discord: Yoshi#2991
Kontaktovat uživatele:
Bohemia

Příspěvek od Jordi Linx »

Dathomir, Břeh řeky:
Po prozkoumání svého současného břehu a zvážení svých vlastních znalostí a schopností, kterých by si mohla využít k dostání se na druhý břeh řeky, což byl v současnosti tvůj nejaktuálnější cíl. Rozhodla jsi se tedy využít pokračující cesty kupředu při tvé straně břehu v naději, že tam nalezneš nějaké vhodnější místo, které by ti celou situaci značně ulehčilo. Přivolala sis na pomoc zaříkávadla pohybu, ta která ti dodají jistotu kroku na kluzkém povrchu, ta která ti pomohou skočit dále, než by jsi jinak mohla. Zaříkávadlo pohybu ti také pomohlo hledat jistější místo, kam došlápnout a to především na méně stabilním povrchu. Svou lekci v tomto jsi dostala při šplhání po jedné skále pod dozorem Taranee, která ti tehdy jasně a názorně demonstrovala účinnost této vlastnosti tohoto zaříkávadla v praxi. Věděla jsi o Taranee, že nepatřila mezi nejlepší lezkyně v klanu, ale pod účinkem tohoto zaříkávadla překonávala stěnu způsobem, o jakým jsi do té doby jenom snila - mrštnost vlastní těm nejdravějším šelmám, jistota ošlehané lezkyně a lehkost pohybu směrem vzhůru.
Tohle jsi se nyní snažila aplikovat i ty a do značné míry se ti to dařilo, noha ti neuklouzávala, skoky měly potřebnou délku a jistotu a bez potíží jsi tak kráčela dál. Přesto jsi vnitřně věděla, že do mistrovství tohoto zaříkávadla, které ti tehdy předvedla Taranee ti zbývá ještě mnoho učení, získávání na síle a hlavně získávání praktických zkušeností. Navíc takovéto mistrovství přinášelo notnou únavu, proto Taranee tohoto zaříkávadla neužívala příliš často, nebo alespoň ne v takové síle, jako tehdy. Nyní jsi tedy takto ladně pokračoval dál při své straně břehu nějakých deset minut, než o tvůj zrak konečně zavadilo něco, co by ti mohlo pomoci na druhou stranu.

Na řece se vyskytovala trojice větších kamenů, jeden dva metry od tvé strany, další byl o tři metry dál a u něho jeden o další dva metry. Navíc, notných pár metrů před nimi visel zaklesnutý na břehu kmen stromu, který by se po mírné manipulaci mohl uvolnit a možná zaklesnout mezi tvou nejvzdálenější dvojicí kamenů. Potíže by však mohla způsobovat stále samotná řeka, protože přes kameny pravidelně šplouchalo v závislosti na větru nebo aktuálních vlnách vody. Od poslední dvojice kamenů bylo ještě pár metrů ke břehu, ale tam byla navíc možnost zachycení se nějaké liány, či směrem výše možná i větve. Výhoda tohoto všeho byla i v tom, že to mohlo být relativně suché překročení vody, což se určitě z dlouhodobějšího náhledu počítalo. Odpadlo by tím sušení oblečení, snížilo se tím riziko ztráty některých předmětů, což i přes ta nejlepší jištění v prudké vodě hrozí a byla bys i rozhodně méně lákavějším cílem pro hmyz. Jednou z možností bylo také zkusit pokračovat dál po téhle straně břehu, ale ztratila by jsi tak přehled o stezce od onoho napajedla, která se dle všeho mohla vinout směrem od řeky. Navíc cesta po tomto břehu by byla s každým krokem mnohem více náročnější a obtížnější, až se místy ztrácela úplně. Dalším protikladem mohlo být nespatření žádného dalšího objektu, který by byl podobný napajedlu, jež bylo zmíněno.

Den se navíc pomalu přechyloval přes polední hodiny, což jsi mohla bezpečně usoudit podle výšky pozice slunce. To znamenalo příchod nejteplejší části dne, což však v tomto období nebylo nic nepříjemného, ba naopak. V letním období se teploty dovedly vyšplhat až k těm nejvyšším číslům, kdy i ty nejzkušenější válečnice toho využívaly k odpočinku a trénink ponechávali na ranní a večerní hodiny.

Při průzkumu okolí druhého břehu jsi mohla spatřit, že hustota porostu v přímé blízkosti břehu není až tak hustá, jakou jsi mohla spatřit v oblastech před brodem. Lokální život byl pestrý a ty jsi mohla spatřit především ty menší druhy jako malé savce a hlodavce. A to konkrétně ty nejbarevnější, kteří se doslova vystavovali na odiv a upjatě tě pozorovali. Jeden papoušek zrovna vzlétl, provokativně přelétl nízko nad hladinou, aby se kousek od tvého břehu prudce vznesl vzhůru a přelétl metr nad tvou hlavou a ještě výše. Vystoupal ve spirále nad tvou hlavou, než dosáhl horního kraje skály, za níž znova zmizel.
Největší odměnou pro Jediho je radost a štěstí v myšlenkách a výrazech těch, které zachránil nebo kterým pomohl.

Obrázek

Uživatelský avatar
Atalon
Rytíř Jedi
Rytíř Jedi
Příspěvky: 1210
Registrován: 28.3.2010 17:29:34
Bydliště: Psst! To je tajný

Příspěvek od Atalon »

Dathomir, Břeh řeky:

Pohyb proti proudu řeky nakonec nebyl až tak těžký, jak jsem myslela, pravda rancoří podíl na tom mělo mnou povolané kouzlo, ale copak i to není mou součástí. Soustředěně jsem krok za krokem postupovala dál, až k... nu říkat tomu cíl se nedalo, přesto to jím vlastně bylo, co nejvíce se to blížilo tomu co jsem hledala a rozhodně to vypadalo lépe než jakýkoli pokus přebrodění řeky jenž mě doposud napadl nebo jenž jsem potkala. Jistě i tak to bylo dost nebezpečné, ale co není.
Život bojovnice je svázán se zdejšími nebezpečími, jen jejich přijetím se můžeme stát jedním z nich. Toto je náš svět, toto je naše cesta.
Připomněla jsem sama sobě jednu z debat jíž jsem vedla se starou vypravěčkou.
Tenkrát byla dost překvapená mými názory, říkala že jsou rozumné, ale na můj věk dost hořké, že se časem obrousí, tak jako já. Nu neobrousily.
Na mé tváři se objevil úsměv, ale jen na chvilku jež jsem mu dovolila. Teď byl vážný čas a úsměv jsem si nemohla dovolit. Teď musely znít písně a tančit svaly, teď jsem musela na druhou stranu, tak jako tak.
Doufat v lepší přechod mě může vést kilometry a ani tam ho nemusím najít. Tady to vypadá dobře, tedy lépe než cokoli zatím. Takže do toho.
Zhluboka jsem se nadechla a dala se do prvního a aspoň pro mě nejdůležitějšího kroku.
Musím to naplánovat. Mám čas si to rozmyslet a toho se vždycky musí využít.
Měla jsem ráda klid, vždy jsem dávala přednost promyslet si co udělat, tedy skoro vždycky, člověk pak nevletí po hlavě do hnízda jeskyních pavouků. Podobná zkušenost vás naučí se takovými pravidly řídit, lépe než by to kdy svedla Taranee nebo kdokoli. Dodnes jsem Allyi vděčná, že nikdo nebyl zrovna doma.

Pomalu jsem pořádně zkontrolovala římsu a na nejpevnějším místě jsem se klidně složila do nepříliš pohodlného skrčení k přemýšlení. Možnosti cesty jsem viděla už napoprvé, teď jsem se ale zaměřila na to jak je co nejlépe využít.
Kláda, když jí uvolním, tak na místo doplave dost rychle, otázka je jestli se tam udrží a jak dlouho. Navíc asi způsobí dost nárazy vln, obzvláště až jí zatížím. U vody je dost dlouho, určitě bude klouzat, zvláště pak čerstvě namočená. Totéž kameny, jsou mokré, budou dost kluzké. To může skončit dost špatně.
Myšlenka nedobrovolné koupele mě nijak nelákala, obzvláště pak v rozvodněné a dost dravé řece. V mé hlavě se proto odvíjely desítky plánů a možností, které jedna po druhé padaly pod mými námitkami, až zbyla jediná, která dokázala aspoň trochu obhájit své opodstatnění.
Dobře, takže se zkusím spolehnout na kouzla a vlastní zdatnost. Zkusím to překonat najednou a co nejrychleji. Bude to risk, ale pořád menší než to brát opatrně a pomalu a nechat se srazit do řeky vlnou, nebo si uplavat kládový most.
Poslední vlna vlastní obhajoby zazněla mou hlavou a jen potvrdila mé rozhodnutí.
Dobře, takže vyvolám zaříkadlo pohybu, to mi snad dodá na stabilitě, nebo aspoň na vlastní jistotě. A to se samo hodí. Potom zaříkadlo, bude to chtít dost sílu, aby to pohlo tou kládou. Jestli se dostanu na druhou stranu, tak budu mýt asi pěkně dost, ale budu na druhé straně. Dobře, takže dál. Jakmile se kláda uvolní, tak rychle na první skálu, během toho kláda doplave kam má, nebo kde by se dala použít, takže hned dál. Ani na moment se nezastavit, pořád dál a dál, co nejrychleji, na konci se co nejvíc odrazit. Možná by šlo použít pružení klády na vodě. A odrazit se k těm větvím. Mířit na břeh, ale rozhodně v dosahu těch lián nebo támhletěch větví. Lepší zkusit jestli mě unesou, než skončit někde v proudu. Jestli nakonec skončím v nějaké mělčině u druhého břehu, tak to nějak přežiju, hlavně nesmím skončit v proudu.
Plán si projdu v hlavě ještě bezpočetkrát, netrvá to dlouho, ne pro okolní svět, pro mě jsou to ale nekonečné hodiny. Není to zrovna plán plánů, ale tohle není výletní cesta, takže to musí stačit. Smutně vzpomínám na doby kdy jsem byla tak hloupá, že jsem sama sebe nemusela přesvědčovat nad plány, kdy mi cokoli přišlo jako takřka geniální plán.
Škoda, že ta doba je pryč.
Povzdech to byl spíš hraný, koneckonců z tohoto období mě dostal především takřka nekonečný seznam modřin, podlitin a dalších zranění o průšvihách nemluvě. Takže se mi po něm rozhodně nestýská a jsem i svým způsobem ráda že jsem o něj přišla tak brzy.
Jen kdyby to bylo milejšími událostmi.

Teď byl ale čas přestat myslet a začít konat, nehodlala jsem na této skále strávit noc a rozhodně mě nelákala možnost hrát si na horskou kozu potmě. Svižně jsem vstala a jen tak pro cvik jsem si protáhla nohy, nebylo to až tak třeba, cvičení které mě po římse dostalo až sem bylo protahující ažaž, navíc římsa nebyla zrovna vhodným místem pro nějaké rozmáchlé protahování. Proto jsem se raději pohnula k samotné akci. Potichu jsem opět vyvolala zaříkadlo pohybu, nevěděla jsem zda je dobrý nápad používat ho tak rychle za sebou, ani zda jeho předchozí vyřčení ještě má sílu, ale já jí necítila, ne tolik jako když jsem šla po římse sem. Došla jsem kousek nad asi nejlepší místo k přechodu, to už můj hlas dost zesílil a doznívala poslední slova, jen proto aby je vystřídala slova nová, slova prastará a v našem kmeni učená mezi prvními. Mnoho žen si jimi pomáhá ať už v denní práci tak při výpravách. Slova která měli teď pomoci i mě, potřebovala jsem jejich plnou sílu a proto jsem nešetřila na soustředění ani na hlase. Obě ruce jsem vzpřáhla ke kmeni s pevnou představou jak s ním pohnout, jak to udělat co nejjednodušeji a přitom tak jak potřebuji. Má slova zněla z plných plic aniž bych byť jen na moment ztratila soustředění na kmen a na svůj cíl. Ať se teď bude dít cokoli, je čas rozhodnout, je čas překonat sama sebe.
Je čas zasloužit si místo válečnice. Je čas zasloužit si svou odpověď.

Uživatelský avatar
Jordi Linx
Administrator
Administrator
Příspěvky: 6477
Registrován: 14.11.2007 09:50:20
Bydliště: Fyodos
Discord: Yoshi#2991
Kontaktovat uživatele:
Bohemia

Příspěvek od Jordi Linx »

Dathomir, Břeh řeky:
Vzhledem k času a situaci jsi usoudila, že tohle bude asi nejvhodnější místo k přechodu na druhou stranu v dohledné vzdálenosti. A protože jsi se nechtěla dopustit žádné zbytečné chyby, tak jsi si přechod pečlivě naplánovala. Zároveň jsi plánování využila k mírnému odpočinku, což určitě nebylo od věci. Ale vše již bylo připraveno a nastala chvíle pro přechod, protože další odkládání by jenom prodlužovalo tvůj úkol.

Před započetím všeho jsi nejprve začala se zaříkávadlem pohybu, byť ti ono posílení, které by se mělo dostavit skoro ani nepřišlo. Ale tím jsi se nemohla dlouho zabývat a přešla jsi k dalšímu bodu plánu, jednomu z těch základních zaříkávadel, co se však malých předmětů týkalo. Kláda o níž jsi usilovala svým zaříkávadlem ti zprvu i proto chvilku odolávala, byť jsi se se nesnažila o pohyb klády samotné, ale nejprve o její uvolnění. Ze začátku to bylo složité, ale jakmile se kláda jednou trochu pohnula, tak to vše bylo rázem o mnoho jednoduší. Kláda se uvolnila a šikovným nasměrováním směřovala přesně tam, kde jsi ji chtěla mít. Než tam dorazí, tak jsi tam však chtěla být i ty sama a proto jsi uvolnila svou kontrolu nad kládou a vyrazila mrštným skokem kupředu. Když jsi nohou stanula prvním kameni, tak kláda právě narazila mezi oba kameny, ale pevně se neuchytila a začala sklouzávat dál po proudu. To ti však stačilo k tomu, aby jsi využila klády k dalšímu odrazu k nejvzdálenějšímu bodu skoku. Kouzlo pohybu určitě muselo alespoň trochu ještě působit, protože ti to na kamenech ani na kládě nijak výrazně neuklouzávalo. To znamenalo i jistý skok na poslední kámen a co největší odmrštění od něho dál. Jenomže poslední odraz neměl takovou výšku, jakou by sis představovala a hlavně, jakou bys potřebovala. Mocně jsi natahovala ruce a upřeně jsi sledovala tu liánu nejblíže tobě. Byl to kratičký moment, kdy jsi měla pocit, jako by se liána k tobě o něco přiblížila a ty jsi se jí nakonec uchopila. Pocítila jsi pnutí liány, jak zachytává tvou váhu a ty se po ní zhoupáváš ke břehu. Jakmile jsi si byla jistá tím, že jsi na liáně, tak jsi podvědomě provedla naučený pohyb nohou, aby jsi podpořila let a tvůj let skončil těsně na kraji břehu.

Už se zdálo, že sis mohla oddechnout a pomalu jsi se pouštěla liány, když břeh pod tebou začal povolovat. Vlastně se rovnou propadnul a ty skoro s ním do chladné řeky, kam jsi se namočila až po pas, než zapracovaly tvoje ruce, které instinktivně zesílily úchop liány. Ta vydržela i toto prudké škubnutí a o chvilku později a notně dál od břehu sis konečně mohla oddechnout, byť mokrá do půl těla. A následně na to dorazila vlna únavy způsobená vyčerpávajícím výkonem a četným využitím několika zaříkávadel v krátké době. Rychlá kontrola okolí tě ujistila, že ti nehrozí žádné akutní nebezpečí a mohla jsi si tak prohlížet okolí z pozice, během níž si mohla zahnat akutní únavu. Stromy byly od sebe rozmístěné náhodně, jak tomu příroda chtěla, stejně jako ostatní keře a další porost. Nikde jsi nemohla vidět žádnou stezku nebo něco, co by se tomu alespoň blížilo, ale od onoho napajedla jsi byla poněkud vzdálena, právě kvůli tomu, aby jsi se na druhou stranu mohla dostat.
Největší odměnou pro Jediho je radost a štěstí v myšlenkách a výrazech těch, které zachránil nebo kterým pomohl.

Obrázek

Zamčeno

Zpět na „Dokončené výcviky“