Je prekrásny deň na Coruscante a ty sedíš na posteli pred začínajúcou službou vo vojenskej nemocnici, kde vykonávaš pravidelnú prax ako pomocný chirurg. Keď už sa zberáš pripraviť si svoje veci pribehne za tebou mladý vojak so správou Vy ste Alex Stafford?
spýta sa a zasalutuje Posiela ma admirál Wallter, máte sa okamžite dostaviť na veliteľstvo!
dopovie, zasalutuje a odbehne preč nevedno kam.
_____________________________________________________________
Popíš myšlienky, pocity, nálady. Posuň trochu dej, až na veliteľstvo máš voľnú ruku.
„Vždy dva mají být; ne více, ne méně. Jeden aby moc ztělesňoval, druhý aby po ní toužil."
Každé krásné ráno na Coruscantu si dokážu užít. Jsou pro mně posvátná. Jsem vzbuzený, odpočatý, svěží. Po službě takový nikdy nejsem. Ale rána jsou jinačí. Hlavně ty na Coruscantu. Byl jsem na několika planetách, ale nikde nebyl tak krásný východ slunce. Pravidelně si přispávám, takže se stíhám jen tak tak opláchnout a obléct. Do práce tedy většinou přicházím na poslední chvíli. Nikdy ale né pozdě. Dokážu si to spočítat.
Uklízel jsem si svoje věci, upravoval postel a utahoval boty. Připravoval jsem se na cestu do vojenské nemocnice. Byl jsem tak pouhým pomocným chirurgem, přesto jsem měl spoustu práce. I když sem se u operací objevoval pravidelně, mojí hlavní náplní práce bylo připravovat pacienty, nástroje... vše co bylo potřeba. Považoval jsem se za více užitečného než chirurgové. Jsem...
Odpovím zasalutováním a pohlédnu na mladého vojáka, který je v armádě snad ještě kratší dobu než já. Byl ošklivě zneužit jako poslíček, ale tihle vojáci bez specializace na nic jiného dobří nebyli. Nic jiného než dělat poslíčka a zabíjet je nenaučili. Někdy jsem jim docela i záviděl. Neměli žádnou jinou starost než střílet. Tohle by se mi taky líbilo, nesměl bych ale mít lékařskou fakultu za sebou. Nebo moc ostražitý oficíry. Díky.
Kývnu odbíhacímu vojákovy, ani nestihnu pořádně zasalutovat a už je pryč. Když mně chce vidět admirál, mám dost času, nemusím pospíchat do práce...
Sundám ze sebe pracovní vojenskou uniformu a místo toho na sebe dám vycházkovou uniformu. Dlouho jsem jí neviděl, naposled když jsem poprvé nastupoval do nemocnice. Vše jsem náležitě utáhl. Perfektně mi sedla. A taky mi docela slušela. Škoda že se nedala nosit stále. Nasadil jsem na hlavu čapku a vydal se k východu.
Celý vojenský komplex byl příjemně postaven, že jsem to neměl odnikud vyloženě daleko. Zajímalo by mně, co odemně chce admirál, k námořnictvu nepatřím, čekal bych spíš generála. Ale admirál Wallter byl dobrej velitel, pokud jsem měl jednat s někým, sem rád že zrovna s ním...
Pomalým uvolněným krokem jsem se vydal na velitelství. Po cestě jsem potkal pouze jednoho důstojníka, kterému jsem zasalutoval, jinak tu bylo prázdno. Vojáky jsem už z principu nezdravil. Salutovat jsem jim nemusel, vlastně díky tomu že jsem byl technickej specialista, měli by salutovat oni mně, ale jak jsem z vlastní zkušenosti poznal, tak to tu nefungovalo a salutovalo se většinou pouze poddůstojníků a důstojníkům.
Pomalu jsem otevřel dveře na velitelství. Podíval jsem se dovnitř. Zde byl větší provoz, takže jsem si to hned namířil k admirálovi. Jeho kancelář nebyla daleko a byla jasně popsaná - nemusel jsem tedy zbytečně dlouho bloudit chodbami.
Zaklepu na dveře, vstoupím do místnosti. Srazím podpatky a zasalutuju. Zdravotník III. třídy Alex Stafford se hlasí na váš rozkaz, pane
Nahlas prohlásím a čekám na reakci.
Zaklopeš na dvere a z poza nich sa ozve tlmené Vstúpte!
vojdeš a nacvičeno zasalutuješ. Admirál bol zahrabaný v papieroch a len tak ledabolo kývol rukou a povie Sadnite si, za chvíľu sa vám venujem.
potom ešte chvíľu podpisuje papiere a prehrabuje sa v bohatom neporiadku na stole. Po pár minútach odsunie papiere na bok a oprie sa v otočnom kresle. Pousmeje sa a vraví Nebudem chodiť okolo horúcej kaše a poviem vám to narovinu. Počul som od hlavného chirurga v nemocnici, že ste vcelku schopný. Našim vojakom v prvých líniách by sa schopný medik hodil, je ich nedostatok. Ako naschvál to oni dostanú prvý.
povie a pozrie sa na stôl, potom opäť na teba a pokračuje Chcel by som vám ponúknuť prácu, 1. pešia divízia potrebuje pár zdravotníkov sú vždy prvý, prvá línia, najväčšie straty z celej armády. Je to riskantné ale užijete si veľa bojov.
dopovie a podá ti papier so žiadosťou o preloženie, dole je miesto na podpis. Rukou ti podá pero a vytiahne zo šuflíka v stole fajku a zapáli si ju. Tak ak máte záujem, stačí podpísať, hlavný chirurg súhlasí s vašim preložením.
potom sa otočí v kresle smerom k oknu a potichu si pofajčieva.
„Vždy dva mají být; ne více, ne méně. Jeden aby moc ztělesňoval, druhý aby po ní toužil."
Zaneprázdněn papírováním, to na mně čeká určitě něco pěknýho...
Sundám z hlavy čepici a usednu na židli před stolem. Chvíli sleduju, jak podepisuje papíry a snaží se vyznat v nepořádku na stole. Když se ke mně konečně natočí a začně povídat, bez vyrušování pečlivě poslouchám. V prvních liniích? Hromada zraněných? Musím uznat, že admirál umí povzbudit.
Vezmu do ruky papíry a podívám se do nich. Nečtu si je nějak složitě, protože tyhle žádosti jsou genericky kopírovány. Změněno je pouze jméno, číslo a destinace.
Vzal jsem nabídnuté pero do ruky a zamyslel jsem se při pohledu, jak začal admirál bafat dýmku. První linie? Tam bych se určitě nenudil. S tímhle jsem vlastně počítal od první chvíle. Nakonec se z toho stala služba v nemocnici. Tímhle bych si splnil... argh,t o vlastně žádnej sen nebyl. Ale všechno bude lepší než to, co dělám teď, tak nad čím se vlastně rozmýšlím??
Zkontroloval jsem pero a položil jeho špičku na dokument. Nadzvedl jsem jej, jestli zanechalo stopu, a tedy jestli píše. Na onu stopu jsem napojil i celý svůj podpis. "Alex Stafford". Podpis teda vypadal spíš jako "A" a pár vlnovek, za tím "S" a pár vlnovek, to celé zakončené slušivým D s vlnkou, ale byla to moje nezaměnitelná signatura. Beru to, pane. Kdy odlétám?
Podám mu podepsané papíry společně s otázkou.
Admirál sa pri tvojej otázke otočí kreslom smerom k tebe a hlasno sa zasmeje Toto mám rád, takúto nedočkavosť. Vidím, že do kolektívu určite zapadnete sú to samí tvrdí chlapi.
potom preberie tvoj papier, založí ho medzi ostatné papiere a hovorí Najskôr sa prihláste u majora Lokara, ktorý je veliteľom roty F, presne viem, že oni si v poslednej dobe dožadovali zdravotníka. Veliteľstvo divízie je hneď tu za rohom napravo tretie dvere oni vám povedia kde ho nájdete. Takže veľa šťastia Stafford!
dopovie postaví sa zasalutuje a počká na tvoj odchod. Potom sa znova usadí a pofajčieva svoju fajku pomedzi tým prehadzuje papiere a nervózne klopká prstami po stole.
„Vždy dva mají být; ne více, ne méně. Jeden aby moc ztělesňoval, druhý aby po ní toužil."
Děkuju, pane.
Odpovím admirálovi, postavím se do pozoru a zasalutuju. Otočím se v místnosti, otevřu dveře a vydám se na chodbu. O majoru Lokarovi toho moc nevím. Vlastně nic nevím o celé divizi, Fko ale zní dost dobře.
Cesta ubíhala rychle, neboť byla dost krátká. Zanedlouho jsem se objevil před třetími dveřmi, o kterých se zmiňoval admirál. Hned jsem ale nevešel. Chvilku jsem zůstal venku a přemýšlel. Nad celým tímhle přeložením a vším, co se s tím spojovalo.
V tu chvíli mně napadlo, jestli to byla správná volba. Tady sem přeci jenom byl v bezpečí. Odsloužil jsem si službu a měl jsem jistotu, že se dostanu do ubikace, k teplému jídlu, k posteli, na frontových líniích tohle ale mohl být luxus, v který budu jenom doufat.
Nakonec jsem ale všechno nechal za sebou a zaklepal na další dveře. Jakmile jsem uslyšel vyzvání, vstoupil jsem dovnitř a opět, jako před chvilkou, stoupl jsem si do pozoru a vymrštil ruku k hlavě. Major Lokar, pane? Alex Stafford, zdravotník III. třídy, jsem tu kvůli přeložení...pane.
Podíval jsem se na osobu předemnou a čekal na reakci.
Muž pred tebou len na chvíľku zdvihol pohľad od obrazovky, pousmeje sa a hovorí Ten je teraz so svojou rotou na cvičnej strelnici za pár hodín odlietajú, tak si išli trochu zastrieľať.
dopovie a pustí sa opäť do roboty Pred chvíľou tu bol chlap z jeho jednotky. Ak si švihneš tak ho dobehneš, neprehliadneš ho má viac ako 2 metre, on ťa tam určite vezme.
povie a popodfúz sa zasmeje. Zamáva rukou, na znak toho, že môžeš odísť.
„Vždy dva mají být; ne více, ne méně. Jeden aby moc ztělesňoval, druhý aby po ní toužil."
Ach, díky...
Kývnu na odpověď hlavou, opětuju lehký úsměv a zavřu za sebou dveře. Pěkne to začíná, ještě tak abych poznal našeho velícího a nebude žádnej problém.
Rychlejším krokem se rozejdu po chodbě a vyhlížím vysokýho chlápka. Většina pohybu jsou administrativní důstojníci, kteří nedosahujou extra výšek, přesto se zdá, jako kdyby se po přes dva metry dlouhém vojákovi slehla zem. Cestou zasalutuju pár důstojníkům, poslední zasalutování přenesu do lehčího rozražení dveří a vylezu na dvůr. Od doby, co sem tu byl se množství lidí zněkolikanásobilo. Že by byl támhleto on?
Zeptám se sám sebe, když můj zrak zavadí o nejvíce vyčuhujícího vojáka na placu.
Rozběhnu se k němu a v kroku se snažím sladit s ním, snažím se jít vedle něj. Vojáku? Patříte k rotě F? K majorovi Lokarovi?
Podíval jsem se na muže, jdoucího vedle mně. Snad jsem se trefil a nemluvím zas na jinýho vojáka...
Oslovený muž sa len pomimo pozrie a zavrčí Hej!
potom pokračuje ďalej v chôdzi a neobhliada sa späť. Môžeš si všimnúť, že na jeho obnažených ramenách, ktoré sú veľké skoro ako ty sám, je veľa stôp po zásahoch blasteru. Na hlave má veľkú jazvu.
„Vždy dva mají být; ne více, ne méně. Jeden aby moc ztělesňoval, druhý aby po ní toužil."
Vidím že v rotě budou samí profesionální vojáci - hromada svalů a bez řečí...
Zanalyzuju situaci, když na mně překvapivě promluví voják. I když se nějak nezajímá, že jdu za ním, snažím se s ním držet krok. Jeho postava je rozhodně mohutná, široká ramena, vypracované svaly po celém těle. Na hlavě má dokonce jizvu. Je to velký a snadný cíl - a to je pro mně špatné znamení. Byl jsem k vám právě přeložen a dostalo se ke mně, že major je na střelnici...
Nechám krátkou pauzu, abych vydechl a mohl srovnat krok. Takže bys mně tam mohl doprovodit, když máme určitě stejnou cestu...
Nahodím navíc pěkný úsměv a upravím si polohu čepice, která se mi trochu, při rychlejší chůzi, sesunula na stranu.
Vojak po tvojich slovách len zavrčí a povie Nováčik, s nováčikmi sú len problémy.
potom pokračuje sviežim krokom smerom k veľkej budove odkiaľ sa ozýva blasterová strelba. Vstúpite s chlapom do vnútra a po pár odbočkách sa dostanete do veľkej haly s mnoho stanovišťami, pre rôzne typy zbraní. Vojaci strieľajú o sto šesť a nepočuť ani slova. Popri nich sa prechádza šedivý muž s dutníkom v ústach a s rukami v bok. Ako tak prechádza popri mužoch len si tak pokyvuje hlavou. Muž s ktorým si prichádzal od teba odbehne a zoberie si ťažký opakovací blaster, ktorý sa bežne využíva na podporu a kryciu palbu na nožičkách ale on ho držal v bok. Nato sa umiestnil do jednej lajny na streľbu a začal páliť, ani ho nehlo, pri streľbe kričal od radosti. V tom si ťa všimne prechádzajúci sa muž podíde k tebe a zakričí Ukončiť paľbu, ukončiť paľbu!
nato všetci prestanú strieľať a začnú prebíjať zásobníky Volám sa Lokar, major Lokar. Potrebujete niečo?
spýta sa ťa a odfúkne si dym z jeho dutníka.
„Vždy dva mají být; ne více, ne méně. Jeden aby moc ztělesňoval, druhý aby po ní toužil."
To stejný bych mohl říct o velkých vojácích - vaše zranění budou moji prací...a velkej terč, snadnej terč.
Odvětím mu na jeho narážku na nováčky a nechám ho jít na střelnici. Já se zastavím na místě a chvilku sleduju palbu vojáků, kteří cíleně střílí na terč. Velící důstojník se dal poznat zkraje, protože jako jediný nestřílel, pouze kolem nich chodil a navíc kouřil. Tu do scény vstoupil můj "starý" kamarád z cesty, který vzal do ruky opakovačku a začal kropit cíl, řvouc u toho. No paráda, pokud bude takovej i v boji, můžu se připravit nato, že u mně bude dost často.
Když jsem se rozhodl, že půjdu za důstojníkem, všiml si mně sám a ukončil všechen ten rámus pro tuto chvíli. Vojáci využili malou pauzu k přebití, aby mohli za chvilku opět nespoutaně střílet bez přerušení. Ee, ano pane. Byl jsem k vám přeložen admirálem Wallterem. Druhá pěší, rota F. Prý potřebujete medika.
Nechal jsem krátkou pauzičku, abych na to mohl navázat... Jsem Alex Stafford. Zdravotník, pane.
Dokončím svůj proslov a čekám na reakci majora.
Major na teba pozrie, zamračí sa a hovorí Druhá pešia sú sráči, toto je prvá pešia a konkrétne najlepšia rota, rota F. Vždy sme v prvej línii.
dopovie už pomaly krikom a ukáže rukou na všetkých mužov Toto sú jedny z najlepších vojakov v Galaxii! Musí to byť pre vás česť pridať sa k nám.
nato sa otočí smerom k pultu so zbraňami Vy medici viete strielať?
spýta sa a pristúpi k pultu, poťažká si ťažký blaster a cvične zamieri Alebo len šaškujete s lekárničkami?
spýta sa a odklepne si z dutníka prebytočný popol.
„Vždy dva mají být; ne více, ne méně. Jeden aby moc ztělesňoval, druhý aby po ní toužil."
První pěší, ano pane. Zatraceně, takový faux pas hned na začátku. Nikdy sem enměl rád tohle číslování.
Chvilku jsem poslouchal povídání majora, které se skládalo většinou z vychloubání. Velká čest, pane!
Zahlásím, když dokončí s chlubením a otočí se ke stolu se zbraněmi. Položí mi nečekanou otázku, při tom vezme do ruky blaster a zamíři. Co to jako má být?
Zeptal jsem se sám sebe na otázku majora. Potom mně dorazil, když to vše završil spojením "šaškovat s lékárničkami". Ano pane, umíme střílet, měli jsme stejný základní výcvik jako ostatní rekruti. Dáváme ale přednost šaškování s lékárničkama, aby mohli vaši nejlepší vojáci střílet za nás...pane...
Pohlédnu na stůl se zbraněmi a prsten lehce přejedu po hlavni jedné blasterové pušky, která leží přímo naproti mně. Jsem zvědavej jací budou v akci, tihle hrdinové...
To je pravda, ale keď sa dostanete do situácie kedy by ste mali strieľať, dúfam, že viete zaobchádzať. Ale to je mimo.
povedal prešedivelý major a hodí ti blaster, ty ho obozretne chytíš a on ti potom ukáže na dráhu číslo päť Tak sa predveďte.
povie a pomalým krokom sa priblíži ku dráhe. Na displeji naťuká príkaz. Po chvíľke sa zobrazia terče. On vytiahne svoj osobný blaster čo má pripevnený na boku na opasku a tri krát presne vystrelí. Všetko 100% zásahy. Potom naťuká znova a objavia sa nové terče, teraz je tvoj ťah. Dráha je vaša.
ostatný vojaci otočili pohľady na teba a potom pečlivo sledujú tvoj výkon.
„Vždy dva mají být; ne více, ne méně. Jeden aby moc ztělesňoval, druhý aby po ní toužil."
