Výcvik pro Elinor(Gareth Cane)

[Jordi Linx]

Neznámé místo, Testovací hala:
Na základě předchozích zkušeností jsi se chystal na další pokus s novým plánem, kde jsi hodlal maximálně využít dosavadních poznatků. Před pokusem samotným jsi však příliš nespěchal a snažil se dopřát svým nohám odpočinku, jak jen to bylo možné. Když jsi se chystal na další pokus, tak již brnění v nohách odeznělo, byť cit samotný nebyl úplně nejlepší a pociťoval jsi i mírnou tuhost. To však šlo nyní vše stranou a po hlubokém nádechu jsi vyrazil.
Snažil ses o rychlý a lehký běh, byť tvůj dosavadní stav ti v tohle příliš nepomáhal - na celkové rychlosti ti to však neubíralo. Tedy, co sis mohl naposledy vybavit ze svého posledního běhu.
Prvních pasáž probíhala úplně stejně jako prve, než jsi dorazil k onomu klíčovému místu, kde jsi se prudce vymrštil vzhůru ve snaze o přeskočení. Cvaknutí se ozvalo i tak a podlaha se propadla tentokráte stejným způsobem jako prve. Tobě to však mohlo být jedno, protože se ti přes dané místo dařilo přeletět. Jenže, když jsi sledoval místo přistání, tak jsi pojal jakési neblahé tušení. S povrchem v bodě přistání nebylo vše v úplném pořádku.
Odpovědi se ti však dostalo až při kontaktu s povrchem - nohy ti okamžitě sklouzly, ozvalo se opět dobře známé cvaknutí a po dvou metrech rychlého skluzu jsi opět padal sklopeným mostem hezky dolů k zemi. Opět jsi letěl po nohou - ale protože to nebylo úplně přímo, tak jsi musel hned přejít do kotoulu, což ti paradoxně pomohlo odlehčit náraz mnohem dříve a brnění v nohou nemělo tak silný účinek. Každopádně jsi však byl opět dole v prostoru pod mostem.

[Elinor Yall]

Neznámo kde

Dobře. Tak mám další způsob, jak se nelze dostat na druhou stranu.
Jedna má část zůstávala nad věcí a svým způsobem se dobře bavila. Nebo spíš, naprosto chápala, že by se nad celou situací mohl někdo dobře bavit.
Zbytek prskal asi jako kočka vhozená na rozpálenou plechovou střechu.
Nikdy jsem nebyl zvyklý na to, že by se mi věci nedařily, a způsob, jakým most vzdoroval, mi lezl už z principu na nervy. Tím spíš, že to bylo čímsi zdrojem pobavení.
Docela mě zajímalo, kolikrát ještě budu muset přijít na způsob, jak most nepřejdu.
Radši jsem si našel jiné téma.
Takže nejspíš automatický mechanismus, pravidelně rozmístěný po mostě.
Ve skutečnosti bych si na tu pravidelnost nevsadil ani půl kreditu, z důvodů větší komplikovanosti bude sotva pravidelné rozmístění a...
Tok myšlenek se najednou zarazil. Ať už jsem byl kdekoli, ať už jsem si o svém předchozím... „výcviku“ mohl myslet cokoli... tohle nebylo improvizované. Absolutně ne. Tahle místnost musela být součástí podstatně většího komplexu zaměřeného na trénink.
Ano. Přesně tohle ti ještě chybělo. Vymyslet si motivaci typu „co nejlepší studijní průměr, že,“ pomyslím si sžíravě a skopnu úvahy někam hodně, hodně daleko a hluboko s tím, že je vylovím později, až bude vhodnější doba se podobnými věcmi zabývat. Protože teď musím vymyslet něco jiného. Něco, jak...
...překonat lidství?
Ta otázka se přímo vnucovala. Patřičně neříkající a nic nenapovídající.
Na druhou stranu, nejspíš nebylo zrovna v lidských silách dostat se na druhou stranu jen tak.
Uvědomoval jsem si, že mi nezbývá, než to zkoušet znova, tak dlouho, dokud se prostě nedostanu na druhou stranu. Ale také se mi nechtělo pokračovat metodou pokus-omyl, už proto, že omyly byly nepříjemné a štvaly mě čím dál víc. A pocit vlastní neschopnosti je něco, čemu se radši zdaleka vyhnu.
Takže jsem se přesunul opět na startovací čáru. Nenapadalo mě, jak se dostat za kluzkou část mostu a druhé propadlo, pokud nemělo jít o další procvičování skoku dalekého. Lítat fakt neumím.
Tentokrát jsem se rozhodl, pro srandu kathským psům, držet při levém okraji a věnovat se spíš výzkumu, jak vlastně most a sklapování funguje. Zajímalo mě, jakým konkrétním způsobem se pláty opět zacvakávají, kolik na to potřebují času. Každá informace navíc se bude při vymýšlení dalšího postupu hodit.
Pochopitelně, i to si vyžadovalo plnou bdělost a soustředění – naprosto stejné, jako klasické postupy.
Pro tuto fázi byl plán jednoduchý. „Pokusit se přejít most“, ale ve chvíli, kdy se aktivuje propadlo, dostat se zpátky na začátek a pozorovat, jak to celé vypadá z mostu.

[Jordi Linx]

Neznámé místo, Testovací hala:
Tři pokusy, tři různé pády - pokaždé jinak a pokaždé trochu rozdílněji oproti předcházejícímu pokusu. Skoro automaticky jsi se chystal ke svému čtvrtému, byť jsi se ho rozhodl pojmout úplně jinak. Při uvědomění si dosavadních výsledků a jediné poučky, které se ti dostalo před vstupem, ses rozhodl obětovat jeden pokus pro zkoumání mechanismů prvního propadla. To znamenalo vyrazit jeho směrem a v bodě, kdy se sepne uskočit nazpět. A protože se ti to povedlo při cestě dopředu, tak předpoklad pro úskok dozadu byl na světě.
Kdy došlo k akci, tak velkou roli hrála tvoje připravenost a opravdu se osvědčila - cvaknutí se ozvalo opět ve stejném místě a jako se ti povedlo předtím uniknout před touto nástrahou, tak se zadařilo i nyní. Mohl jsi tak sledovat, jak se starým dobrým způsobem sklápí některé články dolů na obou stranách mostu. Co jsi však nepředvídal, bylo že sklápění neustane na své běžné hodnotě. A zafungoval tu stejný zrychlovací mechanismus, jako když jsi předtím utíkal po pravé straně. A protože jsi byl zády ke směru utíkání, tak se opět opakovala stejná věc jako prve. Uvědomil sis však jednu věc - most není v žádném místě úplně pevný a jeho části mohou levitovat ve vzduchu. Vzhledem k vývoji situace si navíc nebyl na pád připravený tak, jak by sis přál a dopadl jsi přímo na nohy tak tvrdě, že jsi se podlomil v nohou a dopadl na kolena. Vstát znovu zpět se ukázalo jako dost složité.
Člověkem se stáváme tím, že zbytečně hlídáme svoje emoce a snažíme se mít vše pod kontrolou. Potlačujeme svoje přirozené pudy a odpíráme si přístup k tomu, abychom byli více než lidmi.
ozvalo se ti v hlavě právě v době, když jsi se musel vypořádávat s tou největší bolestí. Časování bylo úplně perfektní.

[Elinor Yall]

Neznámo kde

Donutím se vstát.
Bolestí se mi zatmívá před očima.
Dobrá zpráva, žiju.
Ještě lepší, vnímám a jsem schopný se zvednout a překonat ji. Natolik, abych se jednak napřímil, jednak mě dokázala při každém kroku posílit.
Spolknu neslušnou poznámku i se všemi přilehlými sarkasmy. Ironii zabránit nejde, ani se o to nesnažím. Kombinace všech emocí je krajně výbušná a hodlám jí využít tak naplno, jak to jenom zvládnu.,
...odpíráme si přístup k tomu, abychom byli víc než lidmi? Uvidíme. Uvidíme, co všechno je možné, když se vyřadí kontrola.
Víc než co jiného je to kousavá myšlenka. Neumím si představit, co konkrétně mohl mít hlas v hlavě na mysli. Ale umím si představit – a až moc dobře – že když kontrolu vypnu, dostanu se na druhou stranu. Je mi jedno, jestli se při pokusu přizabiju, upřímně, v současné chvíli mi to může být zcela ukradené a taky mi to zcela ukradené je. Chci to dokázat, protože představa, že se nechám pokořit bolestí a současnými limity je mnohem horší než to, co se snažím rozchodit, snad s úspěchem.
Nemám nad sebou kontrolu. Tu má... těžko říct, jak to popsat. Snad úmysl, cíl. Má k dispozici všechnu sílu, emoce a odhodlání.
Prostě se nechám vést a vsadím to na jednu kartu. Buď to vyjde, nebo se uvidí.

[Jordi Linx]

Neznámé místo, Testovací hala:
Postavil jsi se znovu na start hned, jakmile ti to nohy dovolily a zdálo se, že budou dostatečně pohybu schopné, aby jsi mohl něco dokázat. Zahodil jsi veškeré starosti týkající se toho, že bys mohl znovu spadnout nebo se snad nějak výrazněji zranit. Soustředil jsi se na své pocity týkající se neúspěchu a toho, že nenávidíš neúspěchy. V současné chvíli jsi začal nesnášet i svou bolest nebo limity, které ti bránily uspět. Cítil jsi, jak ta nenávist stoupá a prochází celým tvým tělem. A hlavně jsi chtěl být na druhé straně, dokázat, že máš tu moc se tam dostat. Právě slovo moc jako by v tvé hlavě podezřele rezonovalo a nutilo se k němu upnout.
Vyrazil jsi vpřed zuřivým během, který dost jednoduše překonal to, co jsi dosud předvedl. Nepřemýšlel jsi nad ničím a nechával jsi svou touhu po moci, svou zuřivost, která se stupňovala a svou nenávist k neúspěchu, aby tě táhly kupředu.
Ozvalo se první cvaknutí - kdesi za tebou.
Následovalo druhé - opět za tebou.
Pocítil jsi kluzkost povrchu a další cvaknutí - ale pád stále nepřicházel a neustále jsi se hnal vpřed.
Cvaknutí nyní rychle přibývala, ale ty jsi jenom vnímal, jak střídavě poskakuješ ze strany na stranu a pokračuješ neustále vpřed, než se před tebou objevila zeď. Bolestivá zeď. Veškerá tvá rychlost byla pryč, hněv otupěn a po chvilku letu se vrátila bolest. Rozlila se do celého těla, snad do každé jednotlivé buňky a chvíli jsi se nemohl pohnout. A to i kdyby ses snažil, protože tělo prostě odmítalo jakkoliv reagovat.
Až po chvíli to vše ustoupilo a mohl jsi se začít pohybovat - měl jsi několik nových šrámů, na obličeji, na rukou, na zádech. Cítil jsi se, jako bys právě absolvoval dvoudenní cestu v nákladovém prostoru X-wingu. A to byl prostor, kam se člověk tvého vzrůstu sotva vešel.
Ano i ne. Nyní jsi nebyl člověk, ale byl jsi zvíře. Zvíře nemůže uspět, člověk také ne. Člověk nemá sílu zvířete, zvíře není schopno svou sílu naplno ovládat. Nenech se jí slepě unášet - budeš jenom nekontrolované zvíře, které i přes jeho sílu bys sám porazil před tím, než jsi přišel sem. Vnímej sílu, nech vládnout své emoce, ale říkej jim kudy co a jak. A ještě jedna věc ... tohle už nepotřebuješ.
zaznělo ti dunivě hlavou, aby se ti posléze vypnul vizor. Vypnul, doslova přestal fungovat a to málo, co jsi viděl se nyní ponořilo do tmy. Přesto sis uvědomoval, že při svém posledním pokusu jsi oči nepoužíval, jenom jsi nechal svou zuřivost udělat své, jenom jsi přihlížel jako pasivní pozorovatel. A hlavně, z nějakého důvodu jsi měl pocit, že jsi viděl víc, než ti měl dovolovat vizor.

[Elinor Yall]

Neznámo kde

Popravdě, divil bych se, kdybych se na druhou stranu dostal. Takhle to akorát bolelo a jako cvičení pro manipulaci s vlastními emocemi – no, po téhle stránce jsem mohl být spokojený.
To je tak, když člověk přestane kontrolovat emoce a přirozené pudy, konstatuju si kousavě, zatím, co se v duchu slepuju dohromady. Škodolibý pocit, že to s vyřazením kontroly nebyl tak geniální nápad, a s ním související pobavení, mi za to přizabití se stály. A když jsem přihlédl k dalším výsledkům, v zásadě mi to nepřišlo jako špatná cena.
S upřesňujícími poznámkami jsem vnitřně souhlasil a pečlivě si je zaznamenával do paměti. Tyhle fungovaly skutečně konstruktivně. Navíc poodhalovaly víc informací, než bylo nezbytně nutné. Další pozitivum. Svým způsobem.
Stejně jako vypnutí vizoru. Protože cestu na začátek znám a... a vím, co dělat.
V první řadě se dát dohromady. A v druhé – další pokus.
Svým způsobem podobný tomu předchozímu. Hlavní rozdíl je ten, že se... silou... pracuji spíš jako s energií usměrňovanou skrz čočku. Podobně, jako v předchozích pokusech, kde jsem neztrácel kontrolu a nad silou jsem měl v zásadě rozhodující slovo. Nejsem si tak docela jistý, jestli se mi ji podaří udržet v patřičné intenzitě pod patřičnou kontrolou, ale za pokus to stojí. Hlavně, když stejně nemám na výběr, jestli se na to skutečně cítím, nebo ne.

[Jordi Linx]

Neznámé místo, Testovací hala:
Na bolest sis začínal pomalu zvykat, možná se v ní i dokonce trochu zvrhlým způsobem vyžívat. Myšlenky o kapitulace se ti v hlavě ani neobjevily a prakticky hned jsi uvažoval o dalším pokusu. Možná sis to ani neuvědomoval, ale během svého posledního pokusu ses do jisté míry cítil i opojně a tak nějak lepší. Tohle a mnoho dalšího jsi mohl zvažovat, zatímco jsi nechával svoje tělo se pomalu dávat dohromady k dalšímu pokusu.
A ten se nezdál být v takovém dohlednu jako předtím - uplynulo určitě několik minut, než jsi se mohl posadit a bez hlubší bolesti nadechnout. Všechno tohle mělo jednu drobnou výhodu - tvoje nohy neutrpěly nic výrazného a tak jsi se mohl za chvíli na ně postavit a poslepu mířit k místu, odkud by jsi vylezl vzhůru na můstek. Před žebříkem jsi však ještě strávil nějakou minutu, než se ti povedlo vyškrábat nahoru, aniž by tě nezradila ramena.
Když jsi se mohl chystat k dalšímu pokusu, tak mezi tím posledním a nynějškem uběhlo opravdu docela dost času. S tím však odezněly i některé tvé emoce a měl jsi pocit, že se momentálně necítíš tak stejně silně jako předtím.
Ale to ti nezabránilo vyrazit, výrazně pomaleji, nejistěji, byť pořád na slušné rychlosti. Jenže jsi vztek musel nutit k tomu, aby byl a tak se nebylo divit, že když se ozvalo druhé cvaknutí jen krátce za tebou, tak už jsi tušil další nezdar. Tohle tušení, tma, ztráta jistoty toho, kde přesně jsi vedlo k neomylnému vyšlápnutí vedle ještě dříve, než tě mohly dostihnout padající pláty mostu. Spadl jsi výrazně do strany, v té rychlosti se i nevědomky odrazil a letěl jsi asi tři metry vpřed,než jsi začal padat dolů. Narazil jsi na šikmou stěnu, na níž jsi se připlácl na bok a po ní následně sklouznul až dolů, kde jsi přepadl dopředu a nepovedlo se ti úplně provést kotoul, tudíž jsi se natáhl na břicho.
počet šrámů narostl, únava ti začala prostupovat tělem a euforie z pokusu před tímto byla skoro ta tam. Tvé tělo ti jasně dávalo najevo, že takhle to již dlouho nepůjde dál, rozhodně ne s každým dalším otřesem, který se rozhodneš mu přivodit.
Čím je zvíře, které nekrmíš? Troskou, která se ani nepohne.
ozvalo se tentokrát posměšně, co bylo natolik odlišné od předchozích možná až učitelsky míněních rad. Výsměch ti rezonoval celou hlavou a přidal se k mírné bolesti - až jsi měl pocit, že dotyčná osoba stojí vedle tebe a neustále ti to celé omýlá dokola.

[Elinor Yall]

Neznámo kde

To zvládnu, pomyslím si... těžko říct, jestli klidně, protože ten mix klidu, určité rezignace, znechucení a vzteku se nedal jednoduše popsat. Případně se přizabiju při pokusu to zvládnout. V tom až TAKOVÝ rozdíl není.
Začínal jsem si připadat unaveně. Vcelku cenný poznatek, zjevně jsem nebyl schopný se na práci s emocemi koncentrovat v rozsahu, který bych potřeboval, a zřejmě větší problém než zvládnutí intenzity byla vytrvalost. Rozladilo mě to, připadalo mi, že všechna snaha vychází nazmar. Potřeboval jsem se dát dohromady. Co nejdřív. Co nejrychleji.
Z toho pohledu byly jízlivé poznámky... takřka požehnáním. Cítil jsem, jak mi jsou nepříjemné, přímo vybízely k tomu, aby posloužily jako odrazový můstek. Ale zase jsem si uvědomoval něco, něco, za co jsem byl sice rád, ale co celkový účinek mohlo snižovat.
Dík za pomoc. Ale zkusím si s tím poradit sám. Jinak se to pořádně nenaučím a budu pořád spoléhat na cizí popostrčení.
Přesto jsem se jich držel, držely emoce ještě jakž takž pohromadě, slepovaly je. Musel jsem se nutit je provnímat, připustit si je. Ale pak působily, jako okap sváděly všechny rozprchlé pocity a soustředění zpátky dohromady. Vlastně fungovaly až příliš dobře, jak jsem si uvědomil, když jsem stál zase na nohou. Bylo to zpátky. Jenom mi u toho bylo – jako podivný bonus – na umření.
Žádná troska.
Sice součástí zkoušky byl teď i boj o každý pohyb, ale byl jsem odhodlán ho dotáhnout do vítězného konce. Nenechám se zastavit. Ne tady a teď.
Žádné zvíře.
Soustředil jsem se na každý detail. Vnímal jsem emoce, nechal je prostupovat každým pohybem, každou myšlenkou. Ale nad nimi je cíl. Cíl dostat se na druhou stranu.
Vím, jak most funguje.
Vím, že musím být rychlejší, dát do toho všechno.
Vím, že musím mít kontrolu, že ji nesmím předat... síle..., ale naopak, usměrňovat ji a koncentrovat tak, aby mi ta posloužila dostat se do cíle.
Tma to komplikuje, ale už jednou jsem se prakticky obešel bez vizoru. Zpětně si vybavuji, jak, a přetahuji to do současné situace. Přes vnímání, cítění a postupy.
Trvá mi to, do posledního překračování mostu se mi nechce, dokud si to v hlavě pořádně nesrovnám a nepřipravím, dokud nenechám tělo znova si zvyknout na pohyb, dokud si nejsem jistý, že mě nezradí čistě proto, že se ještě nebudu dostatečně soustředit na cestu.
Takže vyrazím, až když vnímám situaci skrz stejně intenzivní zaostření emocí, jako u pokusů, kdy mi to - subjektivně vzato - šlo.
A pak to není o ničem jiném než - prostě to dokážu. Navzdory všemu, co hraje proti mně.

[Jordi Linx]

Neznámé místo, Testovací hala:
Ujistil jsi se o své způsobilosti k pohybu a dopohyboval se jakýmsi způsobem zpět na startovní pozici jako už několikrát. Chtěl jsi využít oné urážky, která ti ještě chvilku zněla v hlavě a cíleně jsi se na ni soustředil. Zároveň sis chladně vyhodnotil situaci ohledně toho, proč se ti to posledně nepovedlo a dospěl jsi k řešení, které mělo být tím finálním. Ale ten pocit, pocit neporazitelnosti, který jsi zažíval při svém nejlepším pokusu se ne a ne dostavit nazpět. Trochu se ti zdálo, že soustředění se na onu urážku ti pomohlo, ale ne tak, jak jsi doufal. Soustředil jsi se tedy na to, že jsi rychlý, že jsi silný, že jsi mrštný a že to dokážeš, než jsi vyrazil kupředu.
Ale už od začátku jsi v podvědomí vytušil, že ani tentokrát neuspěješ. Nohy byly příliš těžké, rychlost malá, mrštnost nízká. První místo, kde se most propadal jsi ještě stihl přeběhnout, jenže pak jsi opět selhal na dalším úseku. Ani se však nemusel aktivovat další spínač - jak moc jsi chtěl, jak moc jsi to chtěl utáhnout pouhou vůlí, když tě emoce neposlouchali, tak jsi sám seběhl ve snaze běžet co nejrychleji z mostu a znovu se zřítil k zemi.
Chtít nebo cítit? To není totéž ...
zaslechl jsi ještě, než jsi tvrdě dopadl na zem a přišel o vědomí.

Běžel jsi po mostě, přeskakoval jsi nově objevivší se díry, vyhýbal se zdem, když jsi spatřil na druhé straně vystupovat z tmy pár zelených plamenných očí. Zastavil ses a zahleděl se do nich - lákaly tě k sobě, toužil jsi po tom jít za nimi, věděl jsi, že ti nabízí skutečnou moc, ale začal jsi padat do temnoty. A vzdaloval se stále víc ...
... když jsi se probral ve své "cele", na několika místech obvázaný, s tělem stěžujícím si na tuhost a bolest snad v každém svalu. Při snaze o pohyb to bylo reálné a ne ani příliš složité nebo namáhavé, ale o to víc bolestivé. Bolest byla podobná tomu, jako kdyby ti na pohybovanou končetinu dupalo stádo banth a to ještě hezky pomalu a dlouho. Při porozhlédnutí jsi samozřejmě spatřil tác s půllitrovou nádobou vody, nějakým pečivem a dvěma kousky nepříliš vábně vypadající zeleniny.

[Elinor Yall]

Neznámo kde, pokoj

Probouzím se a skoro mi není na umření.
Lze to brát jako dobré znamení, ale nejsem takový optimista, abych si to myslel. Ať už jsem kdekoli, je to průšvih, mám ho až nad hlavu a objektivně vzato, radši ani nezkouším přemýšlet, jak se z toho dostanu.
Zvlášť, když to dostávání se není aktuální problém. Tím je... síla.
Protože když si na ni vzpomenu, pocit průšvihu až nad hlavu vystřídá stejně silný dojem hladiny, která se mi nad tou hlavou už před pár metry uzavřela. Hlavní je se s tím poprat a pokud možno to přežít bez trvalých následků na duševním zdraví.
Pokud to je možné.
Jo. Optimismus si vzal pro dnešek volno. Doufám, že neplacené.

Přemýšlím o vstávání, ale rozmyslím si to. Potřebuju si urvat nějaký čas pro sebe, a mám dojem, že jakmile vstanu, nebude to možné. Navíc potřebuju relativní klid a bolest se s relativním klidem, hlavně v intenzivnější formě, vcelku vylučuje.
Znova zavřu oči. Na stropě beztak není nic inspirujícího a takhle se budu moct lépe soustředit na tok myšlenek. Stejně se stáčí k síle a podivné výuce. Musí mít systém. A smysl.
Nějaký.
Roztroušené stopy byly slabé, ale něco jsem z nich přece jen dokázal dát dohromady.
- emoce slouží jako spolehlivý aktivátor a katalyzátor síly
- pracuje se s nimi jako s čočkou, což, myslím, zvládám. Nějak. Bude to chtít cvik, ale nemám pocit, že by zrovna tohle bylo něco, kde bych měl změnit postup.
- mám problém udržet emoce živé, nebo spíš – po nějaké delší době tak živé, jak bych potřeboval pro aktivnější práci. Neudržím soustředění. Mám určitý strop a na ten narazím příliš brzy. To znamená, že ho budu muset posunout.
Sice pořádně nevím, jak to udělat, ale něco vymyslím. Budu muset.
Překonat lidství. A vyhnout se bestii.
V duchu mě zamrazilo, respektive v určitém ohledu mi začaly docvakávat věci, které se podobaly duracelovým plátům v mostě. Mělo mě to napadnout při testu. Ale tam jsem se zároveň tolik sostředil na jiné věci, že mi to spolehlivě unikalo. Ještě, že tak. Nevím, jak bych si s tím tam dole poradil.
Jako by... tomu... uvolnění emocí otvíralo cestu. A čím je to silnější, tím je těžší to zvládnout, udržet pod kontrolou.
Stačilo si vybavit pocit moci a euforii prostupující mozek, ale tentokrát se krom nebezpečně přitažlivého pocitu i zvedal žaludek. Až nepříjemně jasně jsem si vybavoval pocit, kdy... to... mělo kontrolu. A pečlivě si ho ukládal do paměti a do vnímání, stejně jako svoje sočasné pocity. Budou potřeba, až se s tím zase setkám. Už se to nikdy nesmí dostat k přímé kontrole. NIKDY.
Hněv, bolest, strach, moc. To všechno může sloužit jako nástroj, prostředek. Ale nikdy mi to nesmí přerůst přes hlavu. Nikdy si to nesmím nechat přerůst přes hlavu.
Nejhorší bylo, že se samotnou vůlí si neporadím. O tom jsem se přesvědčil na konci minulé zkoušky. Bude to chtít propojit vůli s emocemi, nechat ji, ať je plynule usměrňuje a řídí.

Znova jsem otevřel oči.
Čas na vstávání a běžnou rutinu. Rozhodl jsem se ji obohatit o kratší vnímání, pomalé uvědomování si, že jsem vzhůru, že žiju, že jsem v pořádku, že se můžu pohnout a vstát. Bolest byla dobrá jenom k tomu, abych si uvědomoval každý nerv – a aby průběžně posilovala soustředění, protože instinkty kníkaly cosi o schoulení se do klubíčka a prospání tolika času, kolik bude jen možné.
Jako určitou nadstavbu jsem si zkusil zopakovat svůj pokus o štít, vyšel jsem z emocí a představil jsem si je, jak se zapojují do mentálního ochranného generátoru. Také jsem se ujistil, že „bestie“ je někde hluboko a na povrch myšlení se nedere.
Zatím mi to celé připadalo především jako dětinské pokusy sloužící především k procvičení schopnosti vnímat a usměrňovat pocity, ale i to bylo dost. Navíc po minulé zkoušce jsem se rozhodl nic z tohoto nepodcenit. Viděl jsem, že mi rutina při prvních pokusech o přechod mostu přišla vhod. Držet se jí tedy nebyl nepraktický nápad.

Byl čas vstát i fyzicky a pustit se do běžné vstávací rutiny.
Jo, tomu se říkají výhody pravidelné životosprávy, pomyslím si sarkasticky.
Zřejmě na tom nebudu tak špatně, jak jsem čekal.

[Jordi Linx]

Neznámé místo, Pokoj:
Snažit se vstát za takových bolestí jsi shledal jako hloupost a prakticky okamžitě jsi od toho upustil. Místo toho jsi jenom se zavřenýma očima ležel, dopřával tělu klid a probíral se minulými událostmi. Snažil ses je utřídit, najít v nich systém a pochopit onen neznámý jev,který ti již v nejednom případě propůjčil sílu, moc, rychlost, ale také vražednost, nezkrotnost či zuřivost. Jeho okamžitý efekt jsi mohl přirovnat k velice silné droze, stejně jako ke špatnému užití této drogy.
Teprve po notné chvíli, kdy sis bolesti přivykl, nebo již hodně ustala, jsi se rozhodl pro nějaký pohyb. Chvilku jsi váhal, jestli pokračovat, ale s každým dalším pohnutím to bylo o něco lepší a dostal jsi se tak ke svému pravidelnému jídlu. Pečivo bylo jako obvykle, stejně jako voda - tedy pokud jsi do obvyklé nezahrnoval ony experimenty z dřívějška. Absolutní novinku byla zelenina - bez výrazného pachu, tvrdá na zkousnutí a ... hořká. Opravdu, hodně, výrazně hořká, až ti ta hořkost prostoupila celým tělem a to jen po jednom kousnutí. Bylo na tobě, jestli hodláš sníst i tu zeleninu nebo ne.
Další věc bylo, že se jinak vůbec nic dalšího nedělo - tentokrát nikdo nepřišel, nikdo se neobjevil, prostě nic a měl jsi tedy čas sám pro sebe.

[Elinor Yall]

Neznámo kde, pokoj


Hořkost zeleniny až tak nevadila. Objektivně vzato, jedl jsem podstatně nejedlejší věci. Přesto jsem se rozhodl být opatrný a napřed počkat, jak bude tělo na novou potravinu reagovat. Pokud s ní nebude spojená podobná záludnost jako u potravin ze zkoušky, hodlám ji zahrnout do jídelníčku také.

Klid nevadil už vůbec. Bylo jak se zabavit a pokud mě mělo nicnedělání znejistět – nevadilo mi.
Čas přemýšlet jsem skutečně potřeboval.
Ještě víc bych potřeboval dostatečně zabezpečený datapad, abych si mohl myšlenky srovnat v hlavě i písemným způsobem. Ale co už.
Rozhodl jsem si dát pauzu. Pochopitelně, zůstat u toho vzhůru a zkusit naplno vnímat okolí – zkusil jsem sestavit ten mentální štít a doufal jsem, že bude fungovat. Vedle toho tu však byly ty další věci.

Takže... kde začít?
Bod číslo jedna – moc.
Co je zač? Kde se bere? - Protože emoce jsou z principu jenom o tom, jak ji... zesílit. Vytáhnout. Nejsou to, co by ji tvořilo. Ruku do ohně bych za to nedal, ale jestliže by ONY byly mocí samotnou, pak by byla mnohem rozšířejnější a používanější. Přitom... no, připusť si to, přijde ti výjimečná, snad blízká tomu, co se označuje jako jedijská kouzla.
Technicky vzato by MOHLA mít s nimi společný základ. Ale Jediové...

vybavil jsem si to málo, co jsem o nich věděl – a hlavně, co jsem byl schopný a ochotný považovat za spolehlivou informaci.

Tohle s nimi nemá nic společného. Je to – jiné. S rytíři Jedi emoce nebývaly absolutně spojované. Tady jsou prostředníkem, základem.

Jistě. O Jediích jsem toho mnohem víc nevěděl, než věděl, stejně jako většina galaxie. Ale pochybuji, že by kdokoli z nich používal hněv jako katalyzátor moci, když se jejich filozofie měla točit kolem klidu a harmonie.

Společný je... může být... část výsledku.
Kořeny.

Vybavil jsem si bestii. Možná právě proto rytíři Jedi kladli takový důraz na disciplínu, hledání harmonie, přísná pravidla. Nic nesmělo vzbudit její pozornost, vytáhnout ji na světlo. Musela být co nejslabší. Dávalo by to smysl – a vedlo k předpokladu, že existovaly a existují i jiné cesty, jak se k síle dostat.
To také dávalo smysl. V kontextu, že v původním řádu Jedi adepti vyrůstali od útlého dětství.

...Ale v tom současném?...
prolétlo mi hlavou.
Ta otázka byla svým způsobem palčivá. A svým způsobem bezvýznamná. Naprosto bezvýznamná. Protože mi nemohla nijak pomoct, stejně jako celé tohle uvažování.
Byl jsem tady a teď. Bez jakýchkoli odpovědí či nápověd, které by vedly k něčemu jinému než dalším otázkám.

Celé mi to připadalo, jako by TADY viděli jinou možnost. Hodit člověka do vody, nechat ho používat moc tím... nejjednodušším, nejsyrovějším způsobem. A neřešit bestii jinak, než tak, že se nemohla dostat na povrch.
Možná ani nevěděli, jak ji jednou provždy zneškodnit. Nebo spíš – dostat pod kontrolu.
Možná to věděli až moc dobře a podstatou bylo, abych si na to přišel sám.
A nebo to věděli až moc dobře, snažili se mě k tomu dokopat, ale jenom byli pěkně mizerní učitelé. O tom, že jsem jim absolutně nemohl věřit, nemluvě.

Proč mě vůbec cokoli učili? Zvlášť... něco takového?
K čemu?
Jaký to má význam pro ně?

Najednou mě něco napadlo. Soustředit se na to, co jsem se v posledních dnech naučil – a podívat se dovnitř. Pokud paměť vzdorovala, mlžila se a odmítala vydat konkrétní obrazy, které by k něčemu byly... nešlo by proklouznout ZA tu mlhu? NĚCO za ní muselo být, něco co jsem z nějakých a nejspíš hodně dobrých důvodů zapomněl. Ale já potřeboval vědět.
Jestliže... energie... zrychlovala reflexy a umožňovala se orientovat ve tmě, proč by něco z toho nemohlo fungovat i na jiné než zcela fyzické rovině.

Mrazilo z toho. Nebyl jsem si vlastně tak docela jistý, jestli se mi chce něco podobného riskovat – už kvůli neurčitým obavám, CO vlastně bych tam mohl uvidět.
Místo toho jsem se zkusil do Síly ponořit a vnímat v ní své okolí.
Emoce nebyly víc než žebřík nebo nástroj. Už jsem si na ně zvykl, na „rutinní úrovni“ nezasahovaly do myšlení, které jim zůstávalo nadřazeno. Šlo mi o to zkusit prostor kolem sebe vnímat a soustředit se na něj skrz vnímání.
Ostatně – bylo to užitečné i v tom ohledu, že souviselo s mým problémem dlouhodobě udržet v síle koncentraci. Otázek bylo hodně, ale v tuhle chvíli bych se měl držet něčeho, co bezprostředně souvisí s mojí situací a prokazatelně by mi mohlo pomoct. A ne roztříštit svět kolem do dalších střípků, s nimiž se pak budu prát.

[Jordi Linx]

Neznámé místo, Pokoj:
U jídla jsi přešel k opatrnějšímu režimu nechtíc riskovat minulou zkušenost, ale vše se ukázalo jako tentokrát zbytečné. Pouze tělu se nelíbila přílišná hořkost zeleniny, kterou jsi tak nemohl jíst ve velkých dávkách. Ale protože se celou dobu, co jsi byl v tomto "cyklu" vzhůru, nic nedělo a jídlo bylo zapotřebí pravidelně, tak jsi zeleninu postupně snědl.
Náplní celého dne se ti nakonec stalo rozmýšlení a hloubání o tom, co se dělo v uplynulých hodinách a především zkoušení různých experimentů.
Snažil ses o vytvoření něčeho jako osobního štítu, ale když jsi neměl nikoho nebo nic, co by proti tobě útočilo, tak sis nijak nemohl vyzkoušet, jestli to funguje, zda-li postupuješ dobře a jestli vůbec nějak postupuješ.
Jako druhou činnost jsi zaujmul pokusy o proniknutí do svých vzpomínek předcházejících tvé první zdejší probuzení. Ale jediné, čeho jsi dosáhl byla mírně se stupňující bolest hlavy a to zvyšující se s mírou nárůstu snahy o proniknutí. A nedoprovázelo to nic, co by prozrazovalo jakýkoliv pokrok nebo odhalení něčeho z této minulosti.
Tak uplynul celý tenhle cyklus, než jsi nakonec ulehl únavou a rozhodl se vyspat.

Probuzení bylo klasické - rozbolavělé a rozlámané tělo jasně prozrazovalo, že se ani zdaleka necítí v ideální pohodě, ale bylo to o poznání lepšího, než při předchozím probuzení. Opět tu na tebe čekal tác s jídlem - pečivo, sytě červené měkká zelenina s jakousi dužinou a kus něčeho, co vypadalo jako trochu opracované mase, a to i tepelně. A samozřejmě voda - ve dvou půllitrových nádobách bez rozdílu barvy. Kromě toho všeho bylo na tácu ještě něco navíc - dva měkčí míčky, které jsi mohl akorát tak sevřít do dlaně a jež se docela slušně odrážely od podlahy při patřičné síle vržení.

[Elinor Yall]

Neznámo kde, pokoj

Množství vody naznačuje další dlouhý den bez společnosti kohokoli jiného.
Prostě ideální stav na to, zapnout si holonet a zkusit proflákat den koukáním na staré filmy.
Celé to má jeden menší háček - absenci holonetu.
Cest la´vie.

Tentokrát si cíleně rozdělím jídlo na tři porce, které hodlám - pokud bude dost klidu - během "dne" postupně zkonzumovat. S míčky je to horší. Jejich význam mi uniká, nejspíš to bude zase nějaká zkouška typu "přijď si na to sám, žádný klíč nedostaneš". To... nepotěší.

Prostě vypni. Vezmi to jako nenáročnou, infantilní zábavu. Aspoň máš nějaké rozptýlení.

Pozoruju míčky a najednou mi bleskne hlavou nápad. Trochu střelený, ale... proč ne. Proč si nespáchat interiérovou a individuální verzi kriketu.
Kriket je jedna z mála kolektivních her, které mi kdy připadaly dostatečně zábavné. Funguje tak, že se nadhazovač snaží zasáhnout míčkem tři tyče, které stojí za odpalovačem - a ten se snaží míček odpálit do ohraničeného hřiště. Na jeho každém konci je kolíkový cíl bráněný pálkařem. Tým, který je na pálce, postaví ke každému cíli svého pálkaře. Je-li deset pálkařů vyřazeno ze hry, půlsměna je uzavřena. Cílem soupeřícího týmu je vyřadit protivníkovy pálkaře na co nejméně běhů. Hru kontrolují dva rozhodčí. Družstvo dostává dva body za přeběh, když pálkař odpálí míč a oba pálkaři se přemístí na opačný konec hřiště, aniž byli vyřazeni ze hry. Lépe je hodnocen míč odpálený za hranice hřiště.
Bylo potřeba to přetavit pro moje poněkud specifické potřeby, kdy si musím vystačit sám se sebou.
Což o to, pokud dám jídlo a hlavně vodu na bezpečné místo, kde se tomu nemůže nic stát, mohu použít tác místo pálky. K nadhozům se dá využít zeď. A k brankám... taky. Projdu si všechny stěny a v duchu si vymezím rozsah míst, do nichž se budu snažit trefit odraženým míčkem. Pochopitelně, cílem je udržet míček co nejdéle ve vzduchu. Takže bodování by mohlo být... za každý úspěšný odraz dva body? Jo, to by mohlo být adekvátní.
Podvádět nemíním, právě jsem si totiž vymyslel skvělou (byť dětinskou) volnočasovou aktivitu, s kterou se dá něco dělat. Třeba ji použít na cvičení koncentrace a snahy udržet aktivní kontakt s emocemi delší dobu - což je přesně to, co potřebuji.

Sbohem, nudo.
Sbohem, neproduktivní lenošení.

Plán na dnešní den je jasný. Promixovat rekapitulaci teorie a... ehm, říkejme tomu třeba i meditace... s praktickým cvičením. Vše v harmonogramu, jaký by byl vhodný pro normální denní fungování, tedy i s proložením jídlem a polední přestávkou. A s tím, že za nějakých odhadem dvanáct, čtrnáct hodin po večeři půjdu spát sám od sebe, ne v rámci klasického vytuhnutí.

[Jordi Linx]

Neznámé místo, Pokoj:
Z velikosti porcí a dvou míčků navíc jsi usoudil, že dnešní cyklus bude další o ničem, respektive jedinou zábavou ti bude to, co si vymyslíš sám. Začal jsi nejprve rozpřídělováním svého jídla, aby ses rozhodl vymyslet si nějakou 'zábavu'. K tomu jsi se rozhodl využít znalosti jedné z těch, které tě i v nějaké formě dovedly pobavit. Jenom sis pravidla hry musel notně upravit, stejně jako i fakt, že se běžně jednalo o kolektivní verzi. To však nebylo vážnou překážkou a po deseti minutách příprav ji mohl začít prvním nadhozem a odpalem míčku.
Z počátku jsi nebyl příliš přesný a dost tě limitovala zranění utržená v předchozích praktických cvičeních. Ale jakmile jsi se rozpohyboval, tak se ti dařilo nejenom trefovat vytyčená místa, ale hlavně opakovaně a mohl jsi tvořit série. Ať už to mohlo vypadat sebebizarněji, tak to mělo neskrývaný prvek zábavy a vše se brzy v obrátilo lovu sama sebe. Tedy v překonávání svého vlastního skóre, či lámání limitů, jako prvních padesáti bodů, první stovky a podobně.
Při své nejlepší sérii se ti povedlo prolomit dost slušně hranici dvou set bodů, což bylo asi tak po třetině celkové doby, kterou jsi věnoval hraní. Poté se začala vrstvit únava, nejistota, zda trefuješ správná místa a hloupé minely, které z toho všeho vyplývaly. Nepomohl ani oběd, nebo prostřední ze tří jídel, a tak jsi si mohl oddechnout až po zpacifikování třetího z jídel. A protože se nic významného nestalo, tudíž nikdo nepřišel, sám jsi ulehl.

Když jsi se probral, tak se před tebou jevila klasická scéna - připravený tác s jídlem a pitím o stejné míře jako předchozího dne, tentokrát oranžovým měkkým plodem, který se dal skoro obejmout celou dlaní a nahoře byl užší než dole. Ale bylo tam i něco navíc - malý čokoládový pohár s číslem, které bylo totožné s tvým včerejším skórem. Míčky ti byly ponechány s tím, že na tácu jsi dostal navíc ještě jeden, který byl podobného tvaru a složení, jen byl o něco větší a při pohybu samotném pomalejší.