Výcvik pro Elinor(Gareth Cane)

[Elinor Yall]

Neznámo kde, pokoj

Den číslo čtyři.

Nebyl jsem si tím tak docela jistý, ale vzhledem k tomu, že jsem se v datování neměl o co pořádně opřít, rozhodl jsem se věřit, že to počítám dobře.
Čas vstávat.
Zase.
Posadil jsem se, přimhouřil jsem oči a rozhlédl se po místnosti. Všechno bylo známé. I otázky ohledně tácu s jídlem. Pokud šlo o „včerejší“ a „předvčerejší“ test – vlastě spíš těžko říct jaká forma testu –, ještě zdaleka se nechýlil k závěru.

...jestli chceš jíst, musíš se k jídlu dostat. Krok číslo jedna. To by neměl být problém.
Druhý bude jen nepatrně složitější. Zjistit, jestli je bezpečné, a jak moc,
ušklíbl jsem se v duchu.
Popravdě, po včerejšku se mi až tak moc jíst nechtělo. Pocit hladu se dostavoval jen matně a vzdáleně, a stačilo si vybavit zážitky z testování, abych ho pociťoval ještě matnější a vzdálenější.
V první řadě jsem se donutil vstát a projít si klasický vstávací postup.
Po něm jsem se ale vrátil na postel, sedl si tak, abych se zády mohl opřít o zeď, a rozhodl si pro tuto chvíli projít jiné věci. Vlastně spíš otázky, co se honily hlavou už od mého prvního probrání se tady v pokoji. Konec konců, jídlo nemá nožičky, neuteče.

Možná větší problém než s otázkami byl s... částečnou odpovědí? Třeba se to tak i dá označovat. Racionálně mi to nedávalo velký smysl, ale při souboji s droidem bylo přítomné něco těžko popsatelného. A paradoxně skutečného. Věděl jsem, co se stalo, a když jsem se na to díval zpětně, uvědomoval jsem si to ostřeji, zřetelněji.
Provázely to různé pocity.
Jistota, že by to takhle vlastně nemělo být, že realita je něco jiného a tohle musí být halucinace a nemá smysl se jim poddávat. Ale když jsem se na tu jistotu podíval, připadalo mi, že stojí na zatraceně vratkých nohách a spíš funguje ze setrvačnosti.
Zvědavost a zaujetí, podvědomé uvědomnění si, že na tom by něco asi mohlo a mělo být a že by stálo za to to prozkoumat z větší blízkosti. Že... chci vědět víc.
A hlavně... pocit, jako bych byl někde uprostřed volného pádu, nic nefungovalo, jak by správně mělo, ale naopak se řídilo svou vlastní logikou a zákonitostmi, které mi úspěšně unikaly. Pocit, který svou intenzitou skoro přehlušoval ty ostatní.
Nejhorší byla neschopnost použít racionální myšlení jako kompas. Měl jsem dojem, hodně silný dojem, jako by se už před nějakou dobou zadrhlo v kruhu, nedokázalo strávit nové informace a spíš dezorientovalo než pomáhalo lépe chápat situaci. Jako soustava pojmů selhávalo. Jako systém uvažování...
...stálo by za to jím prohnat všechny nápovědy, které jsem zatím potkal.

Všechny se vztahovaly k souboji s droidem. Vybavoval jsem si je dost jasně a zřetelně.
První - „Následuj svůj hněv.“
Fungovala jako spouštěč. Emoce k něčemu vedly a když se zaměřily, správně zaměřily... dala se jejich síla použít.
Další poznámky byly spojené především ze zesilováním a přidáváním dalších emocí.
V zásadě šlo o to je použít jako energii, která se dodá záměru, aby se ten mohl snadněji realizovat. Aspoň tak mi to připadalo.
Umělo to být efektivní. Do vědomí znovu vklouzl pocit, kdy mačeta pronikla droidovým pancířem. Stál za to. Určitým děsivým, nepochopitelným způsobem, o kterém jsem byl vcelku přesvědčený, že by se mi neměl zamlouvat, protože jestli se tak jednou stane, budu v opravdu pořádném průšvihu... ale stál za to.

Tohle bylo v boji.
Pokud ale skutečně byla ve hře nějaká... síla? Energie?... určitě byla využitelná i jinak.
Bylo by to logické. Pravidlo nástroje. Nožem můžeš zabít stejně jako si jím uříznout kus chleba nebo jej použít pro výrobu něčeho dalšího. A o čem to neplatí? Stejné přírodní zákony stojící za sofistikovanými zbraňovými systémy, jsou využívány i pro výrobu životodárné energie.

Dejme tomu. Dejme tomu, že to tak skutečně funguje. Ale někde tu musí být klíč, jak tu energii použít. A ten mi chybí. Protože když ani nevím, jestli nůž chytit za čepel nebo za rukojeť...
...v nejhorším případě se řízneš a pochopíš, že to držíš špatně. A opravíš se. Pořád menší zlo, než když budeš chodit kolem a tvářit se, že to neexistuje.

A navíc ten pocit vábil. Bylo v něm něco přitažlivého. Jako bych si chtěl být jistý, že to skutečně nebyla iluze, ale něco opravdového. Něco skutečného.
Pokud by byly možnosti, jak se dostat k tomu... za tím... pokud by byl způsob, jak přimět emoce, aby byly k něčemu užitečné a jenom nekomplikovaly život...

Není co ztratit. Pokud se nestane zázrak, tvé šance se odsud dostat nejsou valné. Slušně řečeno. Tohle by mohlo změnit rozložení sil.
No tak, co riskuješ?
Krom toho, že jim vlezeš do pasti, kterou nevidíš.
Poskytli ti pár indicií. Vědomě k tomu. Na tohle nezapomínej. Tahle cesta někam vede a budeš si muset dávat zatraceně velký pozor, jak po ní jdeš. A být schopný dost včas odhadnout „kam“.

Riziko to bylo, ale když jsem si uvědomoval ostatní skutečnosti – bylo zcela přijatelné.

Takže... teď?

Teď je to jen o tom se rozhodnout. Zkusit to. Jinak a bez vedení.
Napřed to chtělo najít cíl. Cíl, který by mi připadal dostatečně blízký, konkrétní a intenzivní – a zároveň i prakticky skoro proveditelný. O jednom takovém jsem věděl, byla to přetrvávající slabost, kterou bych za normálních okolností ignoroval a snažil se potlačit. Proč ji nepoužít jako vhodný předmět pro menší... experiment? Proč se na ni nezaměřit plnou vůlí a emocemi?

Co nejpřesněji jsem si zkusil vybavit, jakým způsobem jsem soustředil emoce v boji, na princip čočky, který vedl k jejich zaostření. Tentokrát jsem nemohl spoléhat na instinktivní, podvědomé reakce a na adrenalin. Nebude to jednoduché. Ale stejně to bude stát za ten pokus.
A vzhledem k tomu, že emoce dlouhodobě, jak je ostatně mým zvykem, fungovaly jako kostlivci naházení do skříně – a v poslední době z ní kostičky takřka vyvracely dveře. I z tohoto hlediska to tedy bude užitečná zkušenost.
Následuj svůj hněv.
Hněv je dost silný a bylo ho hodně. Poskytl jsem mu prostor protáhnout se do mozku, hlavně tomu, co se nashromáždil včera. Dopadal na emocionální čočku jako kužel ostrého světla.
Nenechám se přece zastavit nějakou slabostí!
Nenechám se přece omezit znecitlivěním a neschopností se pořádně soustředit!
Nechal jsem ho projít, nechat ho pročistit svoje současné rozpoložení odrážející se i v slabosti a celkovém znecitlivění.

[Jordi Linx]

Neznámé místo, Pokoj:
Po minulých zážitcích s potravou jsi hlad odložil kamsi pod postel a rozhodl se pokusit analyzovat svou situaci, své zkušenosti s tvým pobytem tady a s tím, jaké máš vlastně šance to rozřešit.
Dospěl jsi k závěru, že je zde něco víc, něco, co stojí za tím vším a místy se ti vesele směje, jindy zase může být ku pomoci. Chtěl jsi se na to soustředit, vyvolat to, těžit z toho a také o tom zjistit něco víc.
Jako nejschůdnější cestu jsi zvolil své emoce, jimiž sis chtěl vydláždit cestu k poznání ono něčeho a začal jsi svým hněvem. Štvalo tě dění v uplynulých dnech, štvala tě bezmoc při experimentování s jídlem, které bylo nepředvídatelné stejné jako neznámé hyperprostorové cesty. Hlavně tě štvala slabost, kterou jsi v tom momentě pocítil a vlastně tě toho štvalo ještě mnohem více. Zavřel jsi oči, aby jsi se mohl soustředit ještě víc - vše ji vztahoval k tomu jedinému, o čem ji věděl, že by mohlo fungovat. Na vteřinku jsi pocítil jiný pocit, který byl uvnitř tebe až doposud schovaný - touhu po moci a větší síle, pocit který se ti snažil podat ruku s příslibem, že už nebudeš slabý a bezmocný. Jenže v ten moment přišlo první vyrušení.
Znělo to jako spadnutí kovu na podlahu. Když ses podíval po místnosti, tak jsi zjistil, že jedna z kovových nádob s vodou byla převržená a životodárná tekutina se líně plazila do všech stran po podlaze. Než jsi si mohl pořádně uvědomit, co se vlastně děje, tak se otevřely dveře a stála tam tatéž osoba, která tě předtím odvedla na první test. Zběžně přehlédnul pokoj, ale zahalený obličej ti neumožňoval rozpoznat jakékoliv gesto nebo vodítko k tomu, co si asi myslí. Nakonec spočinul pohledem na tobě.
Co ses naučil za poslední dvě jídla?
zeptal se jednoduše, přímo a bez zbytečných příkras. A zatímco čekal na tvou odpověď, tak stál ve dveřích a působil temněji, než ve skutečnosti byl. Jasnější osvětlení chodby mu však v tomto vydatně pomáhalo.

[Elinor Yall]

Neznámo kde, pokoj

Otevřu oči a připadám si... vzhůru. Věci se daly do pohybu a nezbývá, než je sledovat, odhadovat, následovat.
Pád nádoby mě vyrušil ze soustředění. Voda se plazí po dlažbě a připomíná skvrny krve, co zůstaly na "operačním stole", když mi dávali dohromady ruku. Zvláštní asociace.
Do pokoje vstoupil "starý známý". Světlo na chodbě kreslí temné siluety a otázka... neznepokojí.
Vlastně si připadám podobně, jako když se mi lékařský droid vrtal v ruce. Podobně - klidně? To není to slovo. Je to jako se dívat na stmelování rozbité kosti.
Nebojím se. Možná bych měl, ale strach tady nehraje ani nejmenší roli.
Co jsem se vlastně naučil za poslední dvě jídla? - Zajímavá otázka. Možná hodně. A možná taky vůbec nic.
S tím druhým vnitřně nesouhlasím. Bez ohledu na to, jestli jsem něco pochopil nebo ne, něco tu je. Něco vcelku snadno pojmenovatelného.
"Chyby oslabují."
Zároveň se snažím klidně opětovat pohled. Nejspíš mě má znervoznit. Uvědomím si to a jemně mi cukne v koutcích. Tohle není dobrá hra. Ale s tím nenadělám nic. Nic, než vyčkávání na odpověď. Stejně bez výrazu, jako by tvář skrývala maska.
Protože chyby oslabují a nemám v úmyslu dát najevo víc, než musím. Stejně to nikoho nezajímá. Protože tohle není nejspíš vůbec o mně. Můžu jen pozorovat, dívat se, učit se. A PAK zkusit změnit pravidla.
...
...pokud tehdy ještě budu chtít...
...

[Jordi Linx]

Neznámé místo, Pokoj:
Na otázku jsi položil jednoduchou odpověď, která nezměnila skoro nic. Nastalo ticho, kdy nikdo nic neříkal a neznámý na tebe jenom zkoumavě hleděl. Bylo to, jakoby snad viděl víc,než ty jsi byl schopen vidět na něm, nebo snad i v něm.
To víš už od dětství, to není nic nového. Co ses skutečně naučil za poslední dvě jídla?
zamítnul tvou odpověď jako špatnou a položil tu otázku znova, tentokráte se zvýšenou mírou naléhavosti. A taky dost přehnaným důrazem na slovo skutečně. V jeho postoji, gestech a dále se poté vůbec nic nezměnilo a opět pokračoval v tom svém vyčkávání na to, jak mu odpovíš tentokrát.
Vůbec nic nenasvědčovalo tomu, co se bude dít dál, nebo jak, jen že se bude něco dít a to v závislosti na tvé odpovědi. Tedy tom, jestli to bude ta správná odpověď, kterou chtěl od tebe slyšet. A pak se samozřejmě objevovala otázka, co se bude dít, když ta odpověď nebude správná. Čas plynul a vše se nyní stáčelo k tvé odpovědi - mezitím se rytmus tvého těla uklidnil - tep, frekvence dýchání, do jakž takž běžných hodnot. I louže rozlité vody již dosáhla svého maximu a dál se ani nehnula, jako by snad i ona čekala na to, jak odpovíš.

[Elinor Yall]

Neznámo kde, pokoj

Zachovávám „sabbac face“ a něco si myslí, že bych se asi měl začít bát.
Použitá logika mi úspěšně unikala.
Pravda byla taková, že jsem se toho naučil HODNĚ. Ale většina toho nebyla – vzato kol a kolem – nic extra nového. Snad s jednou výjimkou. A tam bych si to netroufl nazvat to učením. Ne když jsem netušil souvislosti mezi vyrušením a mým malým experimentem.
Nejvýznamnější pro mě bylo jedno. Rozhodl jsem se. Nějak.
A to rozhodnutí... bylo na základě propojení několika faktů a informací.
Možná se mě snažil „výchovný dozor“ dotlačit k tomu formulovat to jedním konkrétním způsobem, který se mi líbil podstatně méně než představa toho, co by mohlo následovat po špatné odpovědi. Celá situace byla nepříjemně frustrující, což taky měla být. Uvnitr hlavy do přilévalo olej do ohně. Až se potkaly dvě jiskřičky a výsledkem byl nápad, který byl svým způsobem dostatečnou odpovědí. Svým způsobem. Za dobrou jsem ji nepovažoval a uvažovat nad tím, možné následky by mi přišly zatraceně nepříjemné a koledování si o průšvih příliš velké, ale v ten moment mě to nezajímalo. V tu chvíli jsem především potřeboval vidět výsledek, hned a tady.
Vzhledem k předchozímu... tréninku... to byla záležitost pár vteřin vlekoucích se hlemýždím tempem.
Stačilo se myšlenkou natáhnout po současných pocitech, nepříjemnosti vyrušení ze soustředění, hněvu z celé situace a nesmyslných otázek. A... strachu taky. Proč ne, v boji s droidem pomohl. A když dokázala zraněná ruka tupým nožem proseknout pancíř droida, proč by ty samé postupy, ta stejná energie tvarovaná ze vzteku, nepohodlí, bolesti, obav a bezmoci nemohla přírodní zákony obejít i jinak? Stačilo ji bleskově usměrnit do představy, v které se emoce stávají soustředěnou silou narážející do druhé nádoby s vodou, jak se převrhává směrem „výchovného dozoru“, tak, aby muselo dojít k nutné kolizi kapaliny s jeho botami.

[Jordi Linx]

Neznámé místo, Pokoj:
Tvá odpověď si tentokrát dávala na čas a ty jsi ji ani neměl v plánu ji takhle dávat najevo. Místo slov jsi tentokrát přistoupil k činům a rozhodl se pokusit zopakovat něco, co jsi nejspíše provedl již předtím. Celý postup jsi měl ještě v hlavě a postava nově příchozího měla zapůsobit jako nový akcelerátor veškeré tvé zlosti. K němu jsi se snažil vrhnout veškerý svůj vztek, využít strach z toho, co by se mohl rozhodnout udělat. To vše jsi se snažil nasměrovat směrem na něj před tu nádobu s vodou.
Jenže se nic nedělo, nádoba s vodou nepohla, pouze dozor trochu zaostřil svůj výraz tvým směrem. A pak se to stalo - nádoba se vznesla do vzduchu směrem k němu. Jen aby skončila v jeho ruce a on se na ni podíval.
Vše má svůj čas. A teď mi řekni, co ses naučil z těch jídel, která jsi dostal k dispozici. Jakou lekci ti ta potrava udělila?
promluvil rázným hlasem a tvé soustředění se rozplynulo tak rychle, že jsi skoro nepostřehl, že je pryč. Místo něho se objevilo nutkání, ničím nepodložené nutkání mu odpovědět. Pocit, který se dostával nad všechny ostatní, který tě nutil udělat to, co si po tobě ten muž žádal.

[Elinor Yall]

Neznámo kde, pokoj

„...aby to bylo... nové? Něco, co bych neměl vědět od dětství? Dobrá otázka. Protože spíš mi to dost věcí připomnělo a oživilo.
Že opatrnost je vždy na místě. Že člověk nemůže ničemu věřit, ne když si dostatečně nekryje záda – ve všem a do detailu. Že když začne důvěřovat, získá pocit samozřejmosti a „tohle už znám, to je bezpečné“, a následně si dovolí polevit v obezřetnosti, ublíží si tím. Že věci kolem nedávají smysl a snaha dostat se jim na kloub narazí na vnějškem dané hranice.“
Samotného mě překvapilo, co ze mě vypadlo. Ne že by to nebyla pravda... a právě v tom byl ten zakopaný pes. Jsou věci, které bych takhle natvrdo, bez dalších slov a kontextů, neřekl ani sám pro sebe, uvnitř hlavy. Teď jsem o nich mluvil nahlas. S někým, koho jsem neznal.
Tohle... tohle není normální. Stejně jako pocit, který mě ponoukl mluvit, rychleji, než jsem s ním dokázal něco udělat.
Zadívám se na „výchovný dozor“, jako by mi to mohlo poskytnout rozřešení otázky. Otázky, na kterou už někde uvnitř stejně vnímám odpověď.
Musím se naučit se bránit. EFEKTIVNĚ bránit.

[Jordi Linx]

Neznámé místo, Pokoj:
Odpověď z tebe vypadla dřív a jednodušeji, než sis mohl dovolit doufat, nebo jsi i chtěl. Ono nutkání odpovědět tě nakonec přemohlo a nyní bylo vše venku, i to o čem jsi si nebyl jist, že tam je.
Moc přemýšlíš a zároveň málo.
shrnul stručně dozor, ale nic nenasvědčovalo, že by mělo dojít k nějakému trestu.
Odpověď měla znít: Ničemu a nikomu se nedá věřit. To si zapamatuj a nikdy nezapomeň.
odpověděl za tebe a ty sis mohl uvědomit, že ve smršti tvé odpovědi byl i náznak této konkrétní. Což očividně stačilo pro to, aby nepřišel nějaký výrazný trest nebo něco podobného v rámci této "zkoušky".
Teď se najez, budeš to potřebovat, až se vrátím.
dodal ještě, aby zmizel a dveře se za ním zase pevně zavřely. S jeho odchodem, jakoby opadlo něco těžkého z tvé mysli, co tam číhalo v tmavých zakoutích na sebemenší chybičku. Nyní po tom nebyly ani stopy, alespoň na nějaký čas.

[Elinor Yall]

Neznámo kde, pokoj

Měl jsem cítit úlevu. Místo toho se výsledný pocit dal popsat jako zmatek. Zmatek a... jistota, že musím něco udělat. Něco, s čím si nevím rady, ale prostě to budu muset zvládnout, přijít na to metodou pokus-omyl, aniž bych měl neomezeně mnoho času.
Až se vrátí, budu především potřebovat vědět, jak se chránit před tím, aby mi lezl do hlavy.
Mezitím se rozhodnu se najíst. Zbyl mi půllitr vody a jídlo z předchozí zkoušky. Napřed je nechám projít důkladným testem jedlosti kombinujícím všechny možnosti. Teprve když si jsem jistý, že nehrozí nežádoucí přivodění komplikací, zasytím se.
V hlavě si zatím procházím střípky informací a možných postupů.
Jak vlastně chránit vědomí před cizím vměšování se, když vlastně ani pořádně nevím, co to vědomí je a jak funguje? V zásadě si to představuji jako štít, takový, co chrání budovy či důležité objekty. Nevím, jestli je to dobře. Ale je to lépe, než nic. O štítech a jejich fungování něco vím, takže přetransformovávat to do metaforičtější podoby a snažít se to transformovat v...mentální štít... tvoří něco jako postup. Nebo aspoň záchytné body. A pokud jde o obdobu „generátoru energie“, myslím, že nápověd se mi dostalo víc než dost.
V zásadě je to hraní si. Hraní si s pocity a snahy z nich vytvořit něco, co bude udržovat ochrannou vrstvu mezi mými myšlenkami a případným cizím vměšováním se. K něčemu to snad je, ale výsledek mi připadá asi stejně stabilní jako domeček z karet při blížícím se tsunami.
A navíc... navíc v duchu zuřím a opakovaně se vracet ke koncentraci a jejímu udržování je náročnější, než by mi bylo příjemné. Až moc dobře si uvědomuju, že tady tahám za ten kratší konec lana. Výrazně kratší. A nejspíš dělám nejen PŘESNĚ TO, co po mě mí věznitelé chtějí, ale víceméně i způsobem, jaký jim naprosto vyhovuje.
Budiž, je to součást infiltrace.
Jenže zároveň mám pocit, že tohle není ani tak o infiltraci jako takové, ale o... pěkně šikmé ploše. Zejména když si vybavím své pocity při kontaktu s energií, způsob, jakým se... zakousla... do myšlení a řetězců úvah.
Měl bych se začít bát.
Nebo se aspoň vyděsit, že toho nejsem pořádně schopný, že ve skutečnosti se chci dostat dál.
Vedle toho zůstává tenká nitka tušení, že bych se měl snažit hledat nějakou záchrannou brzdu, dřív, než bude pozdě. Jenže zároveň nevidím jediný důvod, proč.
Možná to je cesta do pekla.
Sakra, nejspíš je.
Ale proč by měla být horší, nebezpečnější než cokoli jiného?
Proč by měla být špatnější než ostatní věci, co jsem kdy v životě dělal?
Je to divný pocit. Na jednu stranu mi poprvé v životě chybí pevný bod. Někdo, na kom by mi doopravdy záleženo, něco, co by bylo tak zásadní, aby přes to nejel vlak... co by mě prostě postavilo ke zdi a nakopalo zpátky do ztrácené rovnováhy. Na druhou stranu jsem za to skutečně rád. Je to jenom na mně. Nemám nikoho a nic, co by mě drželo zpátky – ne poté, co... co...
Prostě si to přiznej.
NEMOHLA to být blbá náhoda.
Nemohla to být jedna z těch chyb, co se vloudí omylem.
Někdo tě poslal na předem zpackanou misi a zatraceně dobře věděl, co dělá.
Hloupé, že?S tvojí opatrnosti. Stejný typ chyby, jako včera ve zkoušce.
Bolí to. Dost na to, abych věděl, že příště nic podobného nesmím dovolit.

[Jordi Linx]

Neznámé místo, Pokoj:
Nevěřil jsi ujištění o potravě a byl jsi opatrný, leč tentokrát zbytečně. Potraviny i pití bylo bez nějaké závady, stejně jako bez výrazné chuti a mohl jsi se jimi dosyta najíst. Žaludek se sice po minulých zkušenost netvářil moc nadšeně, ale nakonec kapituloval a rozhodl se veškerý objem potravy ponechat pro sebe a další zpracování.
Měl jsi pouze chvilku k přemýšlení, když se dveře znova otevřely a stála tam tatáž osoba jako před tím.
Vstaň a pojď se mnou.
pronesl a počkal, až vylezeš ven z cely tak, aby jsi ho měl za zády. Postup prakticky totožný s tím, který byl aplikován poprvé. Stejně tak probíhala i cesta, která se ti po chvilkách zdála shodná jako s tou předcházející a dostali jste se až před trojici dveří. Tentokrát jste však nezamířili do těch vlevo, ale šli přímo k těm naproti vám. Vstoupil jsi první do menší místnosti, kde jste se zastavili. V ruce muže v kápi se objevil vizor, který ti podával.
Bez něho neuvidíš. Cíl je jednoduchý, dostat se na druhou stranu.
rozhodl jednoduše a čekal, až si vizor nasadíš a vstoupíš do dveřích před tebou.
Abys to dokázal, tak musíš překonat své lidství.
zaslechl jsi od něj ještě a protože jsi neměl moc na vybranou, tak jsi vešel a rozhlédnul se - jak ti to vizor dovoloval.
V temné místnosti vedla přes prostředek poměrně široká lávka k dalším dveřím. Z lávky jsi mohl spadnout dolů, zhruba nějakých pět až deset metrů, přesně jsi to odhadnout nemohl a stěny po stranách byly zkosené tak, že se rozšiřovaly směrem dolů, což znemožňovalo jejich lezení. Z "díry" vedl na tvoji současnou pozici žebřík vzhůru pro případ, že by jsi spadl a potřeboval se dostat znova na začátek.

[Elinor Yall]

Neznámo kde

Místnost je temná, nejasná. Na rozdíl od úkolu, který by působil až moc snadně, nebýt mnohoznačné poznámky „výchovného dozoru“.
Dalo se předpokládat, že skutečnému významu „nápovědy“ porozumím až při postupu v průběhu zkoušky. Lidskost a její překonání mohlo znamenat leccos. Nemá smysl nad tím uvažovat v tuhle chvíli. Myšlení zpomalovalo, nutilo se zastavit a začít pochybovat, jestli... ve skutečnosti na něco takového nebylo místo.
Přimhouřím oči.
Půl vteřiny na uvědomnění si směsi nejistoty, obav a zvědavosti. Dost silné k tomu, aby mohla vytvořit čočku, skrz kterou se budu lépe soustředit na svůj další postup, citlivost k detailům a zrychlení reflexů. Od doby souboje s droidem se z toho začal stávat podmíněný reflex.
Pak vyrazím kupředu.
Přirozeně, očekávám komplikace. Nějaké. Svým způsobem se těším, až je potkám a překonám.
Cíl je jasný, druhá strana místnosti.

[Jordi Linx]

Neznámé místo, Testovací hala:
Předchozí zkušenosti ti jasně prozradily, co je zapotřebí provést - zbytečně neotálet a vydat se splnit úkol, protože žádná jiná možnost v současné chvíli nepřipadala v úvahu. Soustředění se na své smysly během svého postupu vpřed, se ti zničehonic zdálo jednodušší než kdykoliv předtím a také méně namáhavé. Jakoby ti snad několik předchozích dní bylo spíš k užitku než naopak.
Okolní podmínky však nebyly tak vstřícné jako tvoje tělo - viditelnost i s vizorem pouhých deset metrů kupředu a na druhou stranu můstku jsi tedy neviděl. Měl jsi tedy pouze představu jak dlouhý by ten můstek mohl být.
Vykročil jsi na můstek, který byl z nějakého pevného materiálu - tedy pevně přichycen, zaoblené hrany, aby se na nich nedalo udržet a most samotný byl široký něco přes metr. Při podrobnějším prohlížení bys zjistil, že je z duracelových plátů zaklesnutých do sebe.
Opatrně jsi tedy kráčel vpřed, nohu za nohu, když jsi zaslechl nepatrné cvaknutí, které předznamenalo tvůj pád - pláty mostu před tebou a za tebou se rozevřely směrem dolů a nebyla zde možnost, jak tomu předejít. Nebylo čeho se zachytit, takže se pádu nedalo nijak zabránit. Dopad však byl na nohy, což však jen zmirňovalo nepříjemnost a poznání, že podložka spodní části místnosti rozhodně nebyla z nejměkčích. Nebyla to duracel nebo durabeton, trochu pružila, ale asi jenom natolik, aby tě ten pád nezabil - nyní tě z toho pouze brněly nohy, které schytaly většinu rázu předtím, než jsi přešel do kotoulu, jenž utlumil zbytek. Nyní jsi také přesně věděl, že výška mostu je zhruba mezi sedmi a osmi metry.

[Elinor Yall]

Neznámo kde

Pozitivní je hlavně skutečnost, že se nemusím škrábat na nohy. Na těch totiž už stojím.
Buďto past, nebo něčí přátelská výpomoc.
Spíš konstatování, než pocit křivdy.
Přece bys nečekal, že to bude bez... komplikací.
Vyrazím k žebříku. Pocit, že tentokrát to zvládnu a dostanu se dál, beru jako vnitřní jistotu. Odhodlání, které zastřešuje každý krok a tvaruje každý postřeh, každou volbu a rozhodnutí.
Půjde to. Jen to bude chtít rychlost. Nebýt na jednom místě ve chvíli, kdy se rozevřou pláty.
Pak mě napadne ještě jedna věc.
Tentokrát zkusím jít blíž pravému okraji. Většina mechanických pastí bude mít bezpochyby spouštěcí mechanismus umístěný veprostřed mostu. Když se budu držet těsně u hrany a budu postupovat rychle, bude to ve spojení s rychlým postupem výhoda.

[Jordi Linx]

Neznámé místo, Testovací hala:
Pocit překvapení nebo zloby na to, že první pokus dostat se na druhou stranu se vzhledem k nasbíraným praktickým zkušenostem posledních dní nedostavoval. Byla by to i zbytečná ztráta času, který se mohl využít na další pokus, který se měl z tvého pohledu lišit od toho předchozího.
Bez otálení jsi vylezl zpět do startovní pozici a vyrazil jsi kupředu, v tomto pokusu držíce se více na pravé straně můstku. Ukráčel jsi zhruba stejnou vzdálenost, když se ozvalo totéž cvaknutí jako prve a podvědomě ses přinutil vyrazit rychleji kupředu. V počátku sis mohl gratulovat, protože pláty na nichž jsi před vteřino stál se svěsily ze stany dolů - jenže cvaknutí začala přibývat a i když jsi znovu vyrazil rychle kupředu, přecházejíc do běhu, tak jsi byl dostižen - celý můstek sklopil obě své strany dolů držíc pouze v prostředku, ale na ten se to nepovedlo před svým pádem dosáhnout. Rutina přistání se opakovala i v tomto případě a rázová vlna od dopadu ti postupně a dosti nepříjemně projela celým tělem. A zatímco v něm postupně odezněla, tak v nohou se držela ještě o něco déle a ty jsi mohl vnímat, že cit v těchto končetinách není v současné chvíli zrovna nejvhodnější, byť stále ještě v pořádku.
Tvůj druhý pokus ti prozradil, že pláty můstku se mohou sklápět i jiným způsobem než předtím a opět se to stalo zhruba na stejném místě jako při prvním přechodu. Zároveň sis mohl být jistý, že od prvního cvaknutí uběhla skoro vteřina, než se něco začalo dít, ale ta následující u měla mnohem menší prodlevy.

[Elinor Yall]

Neznámo kde

Nedalo se to považovat za úspěch.
Nové informace o fungování mostu byly fajn, ale jen částečně. Opakované dopady z velké výšky nohám zrovna nesvědčily a představa, že bych mohl ztroskotat na něčem tak otravném jako jsou fyzické limity, mě... v konečném výsledku sice posílila, protože to konec konců strach, bolest a veškeré emoce dělají, ale taky upozornila na základní problém.
ZATÍM takhle můžu fungovat.
Ale můžu se dostat do bodu, kdy bych to už nerozchodil. Hodně dobrý důvod se snažit.
Mnohem horší byl ale pocit, že mi něco zásadního uniká. S tím se nedalo nic takto „jednoduchého“ udělat, musel jsem přijít na problém a jeho řešení.
I z toho důvodu jsem zvolil volnější tempo návratu do výchozí pozice. Nohy si budou moci odpočinout a vzpamatovat se, a já zatím na něco přijdu.
Chce se to dostat PŘES bod, kde to začíná.
Tohle bylo jasné a tohle bylo východisko.
Logické by bylo přeskočit, přeskočit tak, abych dopadl co nejdál od rizikového místa a pak byl schopný bleskově pokračovat. Žádné pomalé, opatrné prozkoumávání, protože hlavní riziko hrozí od propadel a všechno, co zpomaluje, hraje proti mně.
Až se dostaneš za tohle propadlo, bude tam jiný... problém. Nedávalo by smysl, kdyby nebyl – jinak je to až moc jednoduché.
Jistě. Až moc jednoduché, tak, že se ani nedokážu dostat do půlky. Emoce se znova začínají zaostřovat na cíl – dostat se na druhou stranu. Všechno ostatní vytěsním, jako by to ani neexistovalo. Ono to totiž v zásadě neexistuje.
Mysl a emoce se soustředí jen na jedno, a okolní tma tomu pomáhá. Je v tom docela užitečný spojenec, v schopnosti smazat všechno, co by mohlo rozptylovat.
Bude to v zásadě jednoduché.
Vyrazit co nejrychleji dopředu, přeskočit problematické místo, a pokračovat co nejrychleji na druhou stranu.