Výcvik pro Elinor(Gareth Cane)

[Jordi Linx]

Neznámé místo, Neznámá místnost:
Bylo to jako položení nohy na šikmou kluzkou a hlavně elektrickou plochu. Tvým tělem opět projížděl silný pálivý proud a nervová zakončení se stejně jako předtím pokoušela přejít do vyššího stavu šílenství. Šoky sice netrvaly tak dlouho jako posledně, ale předchozí dávka po sobě ještě zanechávala své stopy. Takže ses ani nemohl divit, když ti místy škubl prst, nebo i decentně celá noha či ruka. Co se bolesti týkalo, tak ta byla velice nepříjemná a rozhodně jiná, než zlomenina. Potíž byl v tom, že zatímco zlomenina byla pouze v určitém místě, tak šoky jsi cítil v celém těle, která doslova žadonilo, aby se nic dalšího už neopakovalo.
Nehraj si na hlupáka. Kdybych chtěla jméno, tak se na něj zeptám. Já se ptám, kdo skutečně jsi,
odsekla uraženě twi'lečka a z tvých odpovědí nadšená nebyla. Uvědomil sis, že by to celé mohlo mít mnohem nebezpečnější, čím více by ses ji pokoušel vytočit. Trpělivost očividně nepatřila k jejím přednostem, když nedostala svou odpověď už po dvou pokusech. Skutečnou otázkou však mohlo být, jestli vás nesleduje ještě někdo další.
A nech si laskavě odpovědi typu - jsem člověk, jsem muž a podobné nesmysly, které jsu jasné i naprostému idiotovi na první pohled,
neodpustila si ještě a teprve nyní sis mohl všimnout postupující žluti v jejích zelených očích. Byl to pro tebe překvapující a neznámý jev. Jak podivné to bylo ve srovnání s posledními dny, to se dalo těžko říci.

[Elinor Yall]

Neznámé místo, neznámá místnost:

Nejsem schopný pořádně odhadnout, jak dlouho to trvalo teď.
Vědomí se nedrolí na kousky hlavně proto, že je cosi podepírá, slepuje dohromady a narovnává. Svým způsobem se tím baví, podobným způsobem, jako by sedělo u stolu, s nehybným výrazem pozorovalo ostatní hráče, příliš se ani nedívalo do svých karet, a snažilo se odhadnout, jak kdo bluffuje.
Uč se.
Nesnaží se převzít kontrolu, a nejsem pořádně schopný to už vnímat jako... cizorodý element. Spíš to jemně ovlivňuje.
Vnímat a zaostřit dá práci. Ale jde to.
Udržet pohromadě myšlenky, sběr a třídění faktů je horší. Stejně se v tom nezačínám topit.
Na jedné straně je bolest, strach, neuvěřitelná touha být aspoň na pár vteřin někde jinde.
Na druhé chladné vědomí kalkulující s riziky a informacemi.
Některé zvláštnosti se nedaly přehlédnout. Zvláštnosti fascinující a daleko za hranou pudu sebezáchovy.
Svým způsobem to nepostrádalo jistý komický aspekt, protože navzdory celé situaci jsem byl... klidný. Ne vyrovnaný a srovnaný; emoce a pocity se jen změnily v tlustou ledovou plochu, měnily celou situaci v pevnou vnitřní půdu pod nohama. Twi´lečka se pohybovala na hraně výbuchu, mimoděk mi připomínala asi nejcennější výukovou lekci z posledních dnů, a to pomáhalo.
Tohle je lekce.
Nádech.
Možná, že to bude jen začátek dalšího kola, které nic nevyřeší.
Možná, že je na místě... přihodit sázky. Pustit si nepřítele blíž než většinu přátel, nebo spíš takzvaných přátel.
Tohle je cena.
"Fajn, jenže co jiného je člověk, než jedinečný soubor určitých znaků a postojů, který má nějaké jméno?" podívám se twi´lečce do žloutnoucích očí.
"Pokud postavíš otázku - KDO JSI, logickou odpovědí by bylo jméno, ty očividné informace, které bys brala jako nemístné poznámky, a pak věci jako psychologický profil a zkušenosti, co si vláčí se sebou. Předpokládám, že o tom budeš mít z obsahového hlediska za posledních pár dní i přehled a nepovažuješ to za nic pro mě lichotivého.
Nebo tě zajímá, za koho se považuju a jak se vidím.
Tohle jsem nikdy neřešil. Nůž taky neřeší, CO je, ale prostě to je, tak, jak je potřeba. Nezní to nijak oduševněle, ale je to fakt. Vymýšlet si okecání typu voják, zbraň? Jo, šlo by to, možná bys měla radost. Jenže oba víme, že se v problémech spíš vrtám a snažím se je u toho zvládnout, než že bych je obcházel. Pokud chceš pokračovat v snaze mě zařadit do svojí klasifikace, máš dost podkladů a budiž ti to přáno. Osobně bych zůstal u toho, že já jsem prostě já."
Byla v tom lehká rezignace a nevyhnutelný, unavený krok do oblastí z mého osobního prostoru, provázený doufáním, že rozebírání filozofie typu smysl života a sebepojímání pokračovat nebude, a hovor se stočí NĚKAM JINAM. Těžko říct kam, ale pokud možno dál od podobných ztrát času.

[Jordi Linx]

Neznámé místo, Neznámá místnost:
Chvilku jsi váhal nad svou odpovědí, než jsi ji nakonec pojal jako obecný komentář toho, co sis myslel, že chce slyšet a poté jsi to definoval slovně. Na twi'leččině výrazu jsi však okamžitě poznal, že z tvé odpovědi nebyla nadšená a otrávený výraz byla až příliš patrný. Další elektrický šok však nepřicházel, což hovořilo ve správnost tvé odpovědi. Twi'lečka přistoupila blíž a otráveně se na tebe podívala.
Kecy, kecy, kecy. Taková snůška keců, to se pak nedivím, že to celé pořád nedokážeš pochopit. A přitom je to tak jednoduché. Proto jsi taky ve většině testů doposud selhal, tedy až na jeden, dva světlé momenty. Ale to se občas poštěstí každému,
poznamenala twi'lečka a zhluboka se nadechla, aby se zlověstně usmála, odstoupila od tebe na zhruba tři až čtyři metry a chvilku se ti dívala do očí.
Možná bys touhle odpovědí někoho nadchnul, ale já zbytečné kecy nesnáším, takže ...
natáhla vůči tobě pravou ruku, odkud se tvým směrem okamžitě vyrojila sprška modrých blesků, které bezomylně nalezly tvou hruď jako svůj cíl. Bolest v hrudi byla natolik intenzivní, že by sis ji nejradši oderval od zbytku těla. K silné bolesti z tvých citových smyslů se přidal i nelibý zápach škvařícího se masa, které muselo být tvoje. Když blesky ustaly, tak jsi mohl sotva dýchat, tep překračoval snad všechny známé normy a měl jsi pocit, že ti na hrudi proběhla erupce vulkánu.
Co jsem vlastně chtěla slyšet? Je to tak jednoduché - kdo si myslíš, že jseš? Na tvém místě bych řekla ubožák, který nic nechápe. Ten, na kterého se všichni vykašlali, všichni ho odepsali a vlastně nikdy ničeho nedosáhl. Chuděrka, které nikdy nikdo nelitoval a tak skončil sám v utrpení. Tupý droid, který už nedokáže myslet jako člověk? Nejradši bych tě upražila a neztrácela s tebou svůj čas, jenže moje šéfka si myslí, že bys nám mohl být užitečný. K tvojí smůle však nejprve musíš pochopit. A hádej, na co se tě zeptám teď? Správně! Kdopak tedy vlastně jsi?
přistoupila twi'lečka k trochu delšímu monologu, při kterém dávala dost jasně najevo, že jí tohle celé notně otravuje a nebýt možnosti mučit tě, tak bych ji to vůbec nebavilo. Prostě jsi pro ní byl jenom na obtíž, dokud nesplníš svůj účel a ona se bude moct věnovat něčemu, co ji bude bavit mnohem víc.

[Elinor Yall]

Neznámo kde

„Nejsi na mém místě, takže sis tu sebekritiku mohla nechat,“ neodpustil jsem si co nejnevinněji prohozený sarkasmus, i když do toho tónu jsem se musel nutit a nebýt síly, nezvládl bych to.
Spolu s bolestí pulzoval tělem vztek, nebo něco mu hodně podobného.
Nešlo o slova, ale o celou situaci.
To, co řekla, se dalo dost dobře říct o nás OBOU.
S tím háčkem, že o nás obou se dala říct i spousta dalších věcí.
Celý rozhovor mi začínal lézt na nervy a dostával se do roviny, kde jsem ho racionálně mít skutečně nechtěl. V zásadě se z toho stával příklad, jak se nebavit se zajatým nepřítelem, pokud se snažím dosáhnout aspoň nějakých výsledků.
Na druhou stranu, těžko říct, co si od toho slibovala twi´leččina šéfka. Nejspíš pěkné posezení s popcornem a poznámkovým blokem.
Každopádně... jestli jsem do této chvíle bral vzdor jako něco kontraproduktivního, situace se změnila. Respektive se z ní stalo přetahování mezi vůlí twi´leččinou a mojí
A navíc... Začínalo se to vyhrocovat.
Ošklivým, nepříjemným způsobem k tomu.
Ocitli jsme se v poziční válce.
Na její straně byla bolest a celková převaha.
Na mojí... její netrpělivost. Sama si podkopávala svoji pozici, tím, jak tlačila na pilu a snažila se mě dokopat k podřízení se způsobem, který si představovala.
Mimoděk jsem postřehl, že se vědomí natáhlo po síle, jemně do ní šťouchlo, zkoušelo vnímat, monitorovat protivníka. Bolest v tom fungovala jako obdoba lešení na popínavé růže, stejně jako twi´leččiny pokusy o urážky.
Ta mrcha nesměla mít poslední slovo.
Uvidíme, jak si vedeš TY, děvče.
Nějak jsem zůstával sebejistý, nebo spíš – navzdory mučení jsem si začínal sebejistě připadat.
Když to bude nějakou dobu pokračovat, buď mě zabije, nebo jí ulítnou nervy způsobem, který sama před sebou bude muset uznat jako selhání.
Tady nešlo o NRIS, ex-imperiální organizace ani nic podobného. Tady šlo o nás dva. A hlavně o to, že když se mě snažila někam dotlačit, udělala chybu. Vlastně celou řadu chyb, z nichž největší byla, že odkryla příliš mnoho karet.
Pomalu jsem si začínal být jistý, co bude moje odpověď, pokud položí tu samou otázku.
Tohle bylo o hranicích. O hierarchii. A tak nějak jsem měl pocit, že... nesklonit se... před ní mi za tu bolest stojí. Navíc ať jsem byl sebemizernější žák sith-ví-čeho, jak pro ni bude asi příjemné zjistit, že si nezvládne vyvzdorovat své ani na takovém nedochůdčeti?
Nezklamala, jak se její proslov chýlil ke konci, skutečně se zeptala.
Nezbývalo, než rovněž nezklamat a odpovědět:
„V tuhle chvíli hlavně někdo, kdo ti leze na nervy.“
Čímž se to definitivně vydalo na jinou kolej, než jak si to nejspíš původně představovala.
Při vší skromnosti, můj postřeh byl... zcela pravdivý.

[Jordi Linx]

Neznámé místo, Neznámá místnost:
Twi'lečka tvou odpovědí rozhodně nadšena nebyla, ale vzteky nevybuchla, naopak se kupodivu dost dobře ovládala, čímž tě do značné míry zklamala. Povedlo se jí nějak vykouzlit sebevědomý úsměv, s nímž dokráčela zhruba metr a půl od tebe.
Skoro mám až pocit, že vzdoruješ proto, aby ses mě pokusil naštvat. Jenže tobě nedochází, že vztek je můj spojenec už hodně dlouho.
zazubila se spokojeně a najednou tě celého zaplavil pocit horka a to mimo sténající části těla, které doposud připomínaly nedávné začlenění tvé maličkosti do vysokonapěťového obvodu. K onomu horku se přidal pocit temnoty sálající z ženy naproti tobě a možná i něco jako varovaní. Ale v podstatě jsi stejně nemohl nic výrazného s tím vším udělat.
Každopádně prosvěcovat tě pořád nebudu. Za chvíli už by nebylo skoro co ... a proto zvolíme jiný přístup.
zazubila se nadšeně a vytáhla zpoza svého opasku za zády kovový válec se spínačem. S trochou fantazie to vypadalo jako rukojeť nějakého meče, jenomže čepel v tomto případě chyběla. Proč, to se vysvětlilo hned záhy, když z rukojeti vyjela červená čepel, která musela být nejspíše nějakého energetického původu. Perfektně držela tvar i při pohybu a pro tebe nevěstila nic dobrého.
No z biologie lidí jsem nikdy moc nevynikala, tak budu muset doufat, že netrefím nic potřebného,
poznamenala a natáhla čepel k tobě. Těch málo nervových končení, které ti v prostoru hrudi zbylo, začalo být na poplach, když pocítilo přítomnost velkého žáru. Ten se nacházel někde v prostoru tvé levé plíce, jater a žaludku. Moc prostoru, kudy by čepel mohla projít skrz a neuškodit ti i vnitřně tedy nezbývalo. Navíc o trochu výše a v ohrožení by bylo i tvoje srdce.
Špička se pomalu zabořila do kůže a tebou projela další vlna bolesti. Tentokrát však jenom z jednoho jediného místa, což tomu přidávalo na intenzitě a bylo to možná ještě bolestivější, než předchozí sprcha blesků.
Takže, už mi řekneš, co chci slyšet?
usmála se vesele až zlověstně a milimetr po milimetru tlačila svou zbraň více do tvé kůže. V tvém okolí se rozlehl zápach natřikrát spáleného masa a nic nenasvědčovalo tomu, že by to mělo jen tak přestat.

[Elinor Yall]

Neznámo kde

Vedla si dobře. Každé gesto a rozhodnutí mi prozrazovalo nové informace, které se budou hodit. Navíc pomáhala. Nepříliš příjemně. Ale bylo to nutné. Potřeboval jsem Garetha oslabit, přimět, aby nevzdoroval nutnému vývoji. V duchu se mi bránil zuby nehty, připouštěl si věci tak málo, jak považoval za nezbytně nutné.
Neměl šanci, věděl, že nemá šanci, a šel proti mé – svojí – podstatě se stejnou zarputilostí, s níž teď vzdoroval twi´lečce. V obou případech to byla instinktivní reakce, v tom prvním podložená dlouhodobým směřováním se a (marnou, ale o to vytrvalejší) podvědomou snahou vyškrtnout si některé z aspektů své povahy ze života.
Teď mu kontrola situace podkluzovala skrz myšlenky a přecházela do mých rukou.
Přesměruji část emocí do síly, pokusím se jejím prostřednictvím zmírnit bolest, utlumit ji, aby tak palčivě nepronikala celým tělem. Maso se pomalu škvaří a snažím se nemyslet, že pneumotorax je příliš vysoká cena v téhle partii. Radši dávám dohromady pár myšlenek, směřuji je směrem k hostitelce. Možná bych se dokázal přimět říct pár srozumitelných slov, ale jistý si tím nejsem, ne, když si... diplomaticky řečeno, zcela nejsem jistý artikulací a modulací hlasu.
Gareth byl svým způsobem hrdý na to, že se v sobě nikdy příliš nepitval. Ale jakési sebepojetí měl, vytvořené z určitých, pečlivě vypreparovaných vzpomínek. JÁ v nich nebyl, přestože jsem na většině z jejich formování měl svůj a ne právě malý podíl.
„Tak jo, máš to mít.
Neprohrávám.
Nejsem oběť.
Dokážu se o sebe postarat a nikoho nepotřebuji.
A neříkej mi, že bys to po posledních zkušenostech neřekla.
Na sarkasmus si v tomhle ohledu stačím sám.“
Rezignace to ze strany mého... říkejme tomu "lidského já"... to byla a značná.
A byla tu, jenom proto, že jsem se protřel do popředí. Všechno to byly základy Garethova pojetí sebeidentity. A ve všech dostával v poslední době takové ťafky, že by ho twi´lečka mohla skutečně spíš upražit, než ho přinutit klesnout tak hluboko, aby jí to takhle formuloval. Nebo než by si to takhle natvrdo řečeno připustil sám před sebou. Vymlátit mu tyto „sebezáchovné mechanismy“, to bylo nejlepší, co se dalo dělat, protože jej zbytečně oslabovaly, bránily mu začít skutečně rozvíjet potenciál.

[Jordi Linx]

Neznámé místo, Neznámá místnost:
Jakmile jsi odpověděl, tak se čepel zastavila na místě, čímž bolest mírně polevila, ale žádná deaktivace nebo nic podobného se nekonalo. Bylo to pouze vyčkávání, zvažování toho, co by mohlo přijít dál.
To už je lepší, ale pořád to není ono,
zaváhala na chvilku přemýšlejíc, jak pokračovat dál. Odpověď zastavila příval bolesti, byť jí i tak bylo více než dost a ani tvé vnitřní já si s tím nevědělo rady, byť to zkoušelo. Maximálním výsledkem mohlo být podvědomé potlačení bolesti, což ti fyzicky stejně nemohlo nijak pomoci.
Protože neprohráváš a dokážeš se o sebe postarat, jsi taky tady. Mimojiné ... ale pořád to nechápeš celé. Ne, ty nejsi schopen to vidět. Jak smutné ...
utrousila twi'lečka a se zářivou čepelí nakonec přeci jen trochu couvla. Zařízení ve své ruce však nevypla a pouze ho odklonila stranou.
Chci vědět, co jsi tam za oponou!To, co tě doopravdy definuje a ty, se bojíš to přiznat. O to mi jde celou dobu, drahý Garethe,
pohladila tě po tváři a mile se usmívala. Přesto bylo vidět, že ta milost má za sebou zákeřnost, že je každou vteřinou připravena znova zaútočit a bodnout hlouběji než předtím.

[Elinor Yall]

Neznámo kde

Bolest zaplavovala vědomí, pomalu a jistě. Psychologické triky nepomáhaly, zastavit se to nedalo – druhá stránka toho, že nepřibývaly další podněty, ty stávající se mohly začít rozvíjet a dávat o sobě skutečně pořádně vědět.
Bylo toho příliš.
Měl jsem co dělat, abych nesklouzl do bezvědomí, do stavu, kdy bych měl aspoň na chvíli pokoj.
Hloupost.
Jediné řešení bylo se nepoddávat, nenechat se tím vším pohltit.
Twi´lečku jsem vnímal spíš silou vůle než čím jiným, její slova doléhala z velké vzdálenosti.
Co je za oponou?
Za oponou byla tma.
Něco velmi podobného tomu, co jsem z ní vnímal, podobného tomu hlásku, co se mi roztahoval v hlavě.
Něco, co mě měnilo, těžko říct jak a k čemu, ale měnilo, ukusovalo si to stále víc prostoru a energie, až zůstávaly jenom poslední pevné ostrůvky starého já.
Síla, kterou jsem nedokázal popsat, která vytrvale unikala jakémukoli pokusu o zaškatulkování.
Vnímal jsem ten obraz, když už mě k němu navedla, vnímal jsem ho intenzivně a uvědomoval si, že vlastně ani nechci, aby to bylo... něco víc než noční můra.
Ochromovalo to. Ale zároveň vedlo a ukazovalo cestu.
I v tuhle chvíli.
Vnímal jsem, jak v duchu secvakávám všechny tyhle vnitřní obrázky dohromady.
Chyběla mi pro ně slova. Nevadilo to. S tím, jak jsem se pral s následky předchozí laskavé konverzace, jsem byl rád, že se vůbec dokážu soustředit na to, co mi twi´lečka říká.
Vzpomněl jsem si na první zkoušku, na nepatrnou chvilku, kdy jsem v myšlenkách odpověděl. Teď jsem udělal to stejné, jen jsem místo konkrétních, přesných slov odpověděl... něčím na způsob intenzivního pocitu.

[Jordi Linx]

Neznámé místo, Neznámá místnost:
Výslech si začínal vyžadovat své následky na tvém stavu, který se začínal dále zhoršovat. Přesto jsi se pokusil soustředit na pouhou odpověď, byť tentokráte ne slovy. I když jsi měl problém udržovat své vědomí a s ním i svoje smysly, tak ti neušlo, že se twi'lečka na chvilku zatvářila překvapeně, než se jí na tváři rozmohl veselý úsměv.
Cítíš zmatek? Zdá se, že si nepamatuješ všechno ... ale to nevadí, máme způsoby,
pošeptala ti ladně do ucha, aby se otočila a zamířila ke dveřím, kterými před chvílí přišla. Netrvalo dlouho a vracela se ještě s někým. Byl kompletně zahalený stejně jako ten, který tě provázel tvými zkouškami, ale tenhle byl v něčem odlišný. Byť úbor měl jinou barvu a barva očí by souhlasila, vnímal jsi, že to je někdo jiný.
Nebraň se, jestli chceš vidět ...
poznamenala a pokývla na svého společníka, který přišel až k tobě, přiložil ti ruce ke spánkům a zavřel oči. V ten moment jsi cítil, jak ti vniká do hlavy a i když ses mu pokoušel intuitivně bránit, tak to nešlo. Nemohl jsi mu zabránit, aby vstupoval do tvých myšlenek, paměti ...

... malé kulaté věci neustále tě otravující se zdály stále a stále pomalejší. Viděl jsi se vše neuvěřitelně jasně a ostře. Jak se pohybují, ale hlavně jsi viděl, kam se budou pohybovat. Potom už nebyl problém je zasáhnout a holou pěstí je rozdrtit. Bolest tě však jenom hnala kupředu a činila tě více a více silnějším a nezastavitelným. Cítil jsi svůj hněv, jak tebou prostupuje a dodává ti sílu, viděl jsi, jak malí levitující kulatí droidi padají jeden po druhém a cítil jsi tu moc, kterou ti přineslo vítězství nad nimi. Nebylo pochyb, že tohle celé byla past a protože utajení bylo skvělé, tak tě mohli zradit jenom oni. Otočil ses na ně a chvilku je sledoval z očí, ozbrojené blastery, které za celou dobu nevystřelily ani jednou ani na jednoho z droidů. Hněv se vracel, s ním pocit zrady a nenávist vůči nim. Byl jsi to ty, ale nebyl jsi to, jakoby ses snad ponořil do temnoty, ale přesto jsi vše vnímal jasně. Vyrazil jsi tak rychle, že to nikdo z nich nečekal. Odzbrojení bylo otázkou několika prostých úderů. Bylo to až směšně jednoduché a jejich obrana tak chabá. Zaplavovalo to celé tvoje tělo, až sis uvědomoval, že si s nimi hraješ a máš je už od začátku ve své moci. Ponižoval jsi je, postupně jim zasazoval bolestivé rány, lámal kosti, ale pořád ne a ne je zabít. Pak se to zlomilo a přestalo tě to bavit, jen tak zničehonic. Zlomit vaz prvnímu bylo až směšně jednoduché a tak ladně to křuplo. Krutost tě opět naplnila potěšením a dalšímu jsi ruku prudce vrazil do krku. Třetímu jsi téměř vyvrátil celou hlavu a toho posledního sis vychutnal. Dorazil jsi až k němu, skoro jej obejmul a jedním úderem do oblasti srdce jej vyřadil jednou provždy.
Poté jsi jen chvilku stál a hleděl na mrtvoly krutě zabitých žoldáků, s nimiž jsi měl tu misi podniknout. Pocítil jsi náhle jakousi přítomnost, lákavou, nebezpečnou, blížící se. Vyrazil jsi ji naproti a vstoupil do dveří za nimiž byla temná chodba. Z čiré tmy na tebe hleděly oči - oči s pronikavým zeleným pohledem. Zahlédl jsi i obrysy té postavy a vytušil jsi, že je to žena, ale ne lidská. Navíc se zdálo, jako by jsi mohl vnímat jakýsi červený odstín kůže, když vykročila kupředu. O pár vteřin později nebylo pochyb, že je to twi'lečka.
Ale, ale, to bylo zajímavé. Zdá se, že jsi svůj první test zvládl ..
pronesla výsměšným hlasem a natáhla ruku před sebou. Proletěl jsi zpátky dveřmi, kde twi'lečka zmizla zase ve tmě a přišel o vědomí nárazem do stěny ...
Přišel jsi k vědomí a twi'lečka stála s úsměvem před tebou. Bolest těla jsi pořád vnímal stejně krutě, ale byl sis jist, že nyní tvoje vědomí na chvíli vydrží.
Tak co, už sis vzpomněl? Už víš, kdo doopravdy jsi?
zeptala se neutrálním tónem a byla z ní cítit jakási forma radosti. Radosti nad celou touhle situací, nad tím, co jsi nyní mohl vidět a co ti bylo "připomenuto".

[Elinor Yall]

Neznámo kde

...to... to není pravda. Nemůže být. Nedává to smysl, vždyť tohle přece... přece...
Tohle bylo jako se dívat přímo do očí svojí noční můře.
Noční můru to ovšem nijak nevyvádělo z konceptu. Pomyslně seděla na lenošce, chrupkala popcorn a skvěle se bavila.
...přece nejsi ty?
Jako by se myšlenky protáhly a významně si prokřuply záda.
Dal sis dost práce, abys to nebyl ty. Jo, to je pravda. Jenže když příliš dlouho házíš špinavé věci do skříně, jednoho krásného dne se vzbudíš do reality, kde to ta skříň už nevydržela, dveře se rozglábily a teď to všechno padá ven.
Povznášející pocit, že?
Bolest.
Silná, palčivá, pronikající celou myslí – horší, než vzpomínka na nedávnou „příjemnou konverzaci“ s twi´lečkou.
Tohle už nebyla ani iluze pragmatického spojenectví či pokusu o ně.
Tohle bylo něco, co se mi snažilo z osobnosti udělat hromádku střepů, pečlivě po nich šlapalo v okovaných botách a...
...a sám jsem si uvědomoval, že to není tak docela pravda. Byly věci, které se to něco zoufale snažilo zachovat, udržet pohromadě. Jenom je pro své účely muselo vypreparovat z celku, do kterého jsem to začlenil. Celku, který podvědomě vznikl právě proto, aby se něco podobného nemohlo dostat do popředí.
Mělo to smysl.
Nebyl jsem o tom vůbec přesvědčený. Chyba byla JINDE, jinde, než v terčích, co se mi tehdy připletli do cesty, jinde než...
Když se kácí les, létají třísky.
Zvedl se mi žaludek.
Z toho klidného, kousavého cynismu, který se TOLIK podobal tomu, co mě jinak dokázal udržet nad věcí.
Z pocitu, že se vlastně nic nestalo, že jsem sice zabil svoje... spojence... a jako hovado k tomu, ale ono to vlastně bylo v pořádku. Jejich chyba, že se tam připletli, že – nejspíš mimoděk – posloužili jako něčí loutky v podstatně složitější hře.
Ona to jejich chyba je.
Svět jako takový FUNGUJE na bázi kontroly.
A tvoje sebekontrola to prostě jednou nevydržela – stane se.
Když jsem stál před svými vzpomínkami, nedalo se neuvědomit si jediné.
V zásadě mi nevadilo, že jsem ošklivým způsobem zabil pár lidí.
Vadila mi ztráta sebekontroly, která to provázela. To, že jsem se nechal vést iluzivními představami a pocity, že jsem si nechal sílu přerůst přes hlavu a ta... ta si prostě zrealizovala, co chtěla. Tady a teď, bez ohledu na to, co mohlo být skutečně efektivní.
TOHLE mě mělo znepokojit snad ještě víc než celá ta záležitost. Mělo.
Sebekontrola.
To je ten klíč.
Emoce nesmí být víc než nástroj.
Temnota nesmí mít absolutní kontrolu.
Chápeš?
Drželo to při vědomí a při příčetnosti.
„Psychopat, který není schopný udržet své... řekněme tomu dispozice... pod kontrolou a vyznat se v nich.“
Bylo to suché konstatování, lehce kousavý popis zkušenosti, od které se snažím zaujmout určitý odstup, ne proto, že bych ji odmítal, ale proto, že v tuhle chvíli prostě přišla, ožila a já se s ní budu muset vypořádat.
Vlastně – spíš než s ní s tím vším, co znamená, se změnami, které jsou s ní spojené.
S tím, co se skrz ni prodralo ven a nárokovalo si místo, jež tomu patřilo.
Do téhle chvíle se stačilo jen soustředit na úkoly, prostě a jednoduše fungovat, odkoukat pár stereotypů, ty si vetlouct do mozku a fungovat podle nich. Teď... teď jsem si zcela přestával být jistý.
Tak tragické to není.
Říká se tomu – vyrůst.

[Jordi Linx]

Neznámé místo, Neznámá místnost:
Konečně se ti vybavila ona vzpomínka, která tě pronásledovala několik nocí, které jsi zde strávil. Nyní jsi už jasněji věděl, jak jsi se dostal sem a měl jsi velké potíže se s tím vypořádat. Neuvědomoval sis notnou chvíli zajímavý pohled twi'lečky před tebou, která tě se zájmem sledovala. Když sis to celé v hlavě utřídila zmohl se na odpověď, tak ti začala tleskat. Zcela nesobecky, možná trochu s uznáním ti prostě a jednoduše tleskala.
Moje mistryně tomuhle momentu říká prozření. Já bych to nazvala klidně probuzením. A jestli jsme psychopati? Není to vlastně nakonec jedno?
culila se nadšeně, jakoby byla malá holčička, co dostala lahodné cukrátko. Začala kráčet před tebou, z čehož nakonec vznikla jednou obešlá ležatá osmička, aby se nakonec zastavila před tebou.
A teď, když tohle víš. Co hodláš dělat dál? Co bys chtěl dělat dál? Co bys chtěl dělat s těmi, jak tomu říkáš, dispozicemi?
předklonila se k tobě a položila ti v rychlém sledu několik otázek vztahujících se k tvojí budoucnosti a k tvým přáním. K tomu všemu, co mohlo být a nejspíš i bylo ovlivněno tvou čerstvou vzpomínkou a uvědoměním.
Z pohledu twi'lečky se tedy zdálo, že konečně dostala odpověď na svou první otázku. Na otázku, která ti přinesla tolik bolesti, ať už fyzické, tak i psychické. Na otázku, na jejíž odpověď jsi musel přijít tak neobvyklým způsobem. Současná situace tedy nasvědčovala, že zatím žádné další mučení nenastane, tedy pokud bys čistě náhodou twi'lečku před sebou opět nějakým způsobem nerozčílil.

[Elinor Yall]

Neznámo kde

Jedno? Asi jo.
Psychopatie je především jiné nastavení psychiky, pokud jde o práci s emocemi, jejich zvládání či naopak nezvládání. A...
Paměť se rozběhla směrem k lovení drobečků z Hareho teorií probíraných – spolu se stohy dalších věcí – ve dvou semestrech psychologie. Nechal jsem to plavat a radši se soustředil na twi´lečku a rozhovor. Forenzní psychologie sice byla zatraceně zábavná záležitost, když se v ní člověk vrtal víc do hloubky než bylo prosté naučení se na výstupní testy, ale v tuhle chvíli nebyly ideální podmínky pro vzpomínání na staré klidné časy.

„Co chci? - Především vědět víc a jasněji.
A na něco se tě zeptat.
Očividně víš – a tvoje šéfka stejně tak – co jsem zač, dokonce mnohem lépe, než to vím já. Což není tak složité.
Očividně nemáte nejmenší problém s informacemi, kdo jsem ve skutečnosti.
Očividně ale místo... patřičného postupu... řešíte otázku nějakých testů, výcviku a spousty věcí, o kterých si mohu jen vytvářet svoje teorie.
Takže otázka zní, naprosto „překvapivě“: proč to všechno? Proč ztrácet čas s idiotem, který nic nechápe, v téhle fázi ani není schopný pochopit, není vázaný loajalitou k Impériu, a kdykoli může zafungovat jako obrácená čepel? Pokud mohu mluvit za sebe, podobnou osobu bych pro svou organizaci považoval za příliš vysoké bezpečnostní riziko. Bez ohledu na to, jakou bych měl k dispozici... motivaci.“

Odpověď na tuto otázku by mě upřímně zajímala, a tak jsem se zeptal na tvrdo a pro jistotu z toho odpreparoval několik ironických komentářů, které mohly zbytečně popuzovat a klást otázky.
Některé její prvky jsem tušil, nebo si byl schopný dát dohromady sám. Vesměs se točily kolem... dispozic, dle všeho dosti vzácných. Ale opět tu bylo... „bezpečnostní riziko“.
Kdybych měl o podobné situaci rozhodovat já, sotva bych s podobnou akcí souhlasil. Twi´lečce se nejspíš taky nezamlouvala, o to víc mě zajímalo, jaké a jestli poskytne odpovědi.

[Jordi Linx]

Neznámé místo, Neznámá místnost:
Twi'lečka z počátku nevýrazně pokrčila rameny a chvilku přemýšlela, kam by se mohla opřít, aby vypadala více nenuceně. Po tvé odpovědi se pokusila alespoň o nenucený postoj, i když se tím spíše blížila postoji lehké děvy.
Nebyla jedna z tvých lekcí, že nemáš věřit někomu?
opáčila ti nejprve otázkou a začala si hrát s rukojetí své zbraně, kterou ti předtím tak láskyplně umožnila pocítit na vlastní kůži. Nechala tu rukojeť chvilku levitovat nad svou rukou a vypadala zamyšleně.
Ale dokud máme podobné motivace, tak si můžeme pomoci. Ty chceš vědět víc o Síle, stejně jako já. Chci ji ovládnout, abych se už nikdy nemusela na nikoho spoléhat a chci být silnější než ostatní. A navíc trocha vděčnosti za to, že tě to naučíme by taky mohla hrát roli. Ale co spojuje většinu z nás je touha po pomstě, touha dokázat, že nás odepsali předčasně. Vrátit jim všechno to, co nám udělali, jak s námi jednali a přimět je litovat, že se nás kdy pokusili podrazit. Nebo ti snad ta slavná Republika udělala něco jiného? Neříkám, že Impérium je lepší, je to jen nástroj, který nám může pomoci. Protože jsme to my, kdo určuje pravidla.
usmála se samolibě twi'lečka a pevně uchopila svou zbraň, aby znova aktivovala jeho čepel a silně s ní máchla. Bylo na ni vidět, že s touto zbraní v rukou tráví hodně času a je jí notně fascinována.
A ty můžeš být jedním z nás. Ano, nebyl jsi vybrán náhodou, protože máš talent, který mnoho ostatních nemá. A možná i nějaké jiné schopnosti, to už já nevím a je mi to jedno. Jsi pro nás riziko, stejně jako jsme riziko všichni sobě navzájem. Možná je to třeba proto, že nás všichni označují za psychopaty. Kdo to má vědět? Ale můžeš být víc přínosem než rizikem a ten risk za to stojí. A my holt potřebujeme další talentované a schopné.
pokračovala dál a sem tam máchla svou čepelí, aby zdůraznila svá slova, nebo aby jen zahnala nudu, kterou pro ni tento rozhovor nejspíš byl. Nakonec svou zbraň přeci jen vypnula a uklidila na své místo.
A ty testy? Chtěli jsme vědět, jak nadaný jsi, kolik ze svého talentu dokážeš využívat a jak je to pro tebe těžké pochopit. A tebe čeká ještě hodně práce, protože jsi na to dost zabedněný. Pak tam bylo ještě něco s tím, že ti to mělo pomoci si uvědomit, co jsi a tak, ale to taky moc nezafungovalo.
doplnila další informace a pokrčila rameny s náznakem jakéhosi nezájmu. Až to skoro vypadalo, jako by ji celá situace příliš nezajímala, nebo ji snad dělala už tolikrát, že to byla nuda. Nyní už konečně přestala řečnit a čekala na tebe, jak se k tomu rozhodneš vyjádřit, tedy pokud ti celý její proslov dával nějaký smysl. Řečnické schopnosti twi'lečky sis vlastně mohl již ověřit sám na vlastí kůži.

[Elinor Yall]

Neznámo kde

...nerad ti kazím iluze, ale já se spíš než kvůli informacím samotným ptal kvůli tomu, abych viděl, jak se k tomu postavíš a co a jak řekneš.
Po téhle stránce jsem mohl být plně spokojený, i tím, že mi připomněla lekci.
Trochu jsem měl pocit, že mi vrací problémy při výslechu tím, že na přímou otázku odpoví spoustou okecávání a ničím k věci, ale i to bylo součástí studijního podkladu.
Svým způsobem jsem se ale i skvěle bavil. Ono to bylo spíš děsivé, vidět smečku háčků, které podstatně „vycvičenější“ osobě unikaly.
Jinými slovy – jsme banda ztroskotanců, co pořádně neví, co dělají, a myslí si, že přišli na klíč k podstatě vesmíru. A v zásadě moc nechybí do toho, aby se to mohlo označit jako klub sebevrahů.
Jo.
Sem nemám šanci nezapadnout.
Mile jsem se na twi´lečku usmál a spolkl půlku poznámek, co mi vířily hlavou, a pro jistotu se rozhodl si většinu z té druhé půlky taky nechat pro sebe.
Proslov mi smysl dával, možná až moc velký, než aby mi to bylo příjemné.
„S tím rizikem to dává smysl,“ přikývnu.
Což je víc, než bych od téhle organizace jinak očekával, jak se tak začínám rozkoukávat.
Zatím to na mě působí jako některé části NRIS ve vyblitě šedozelené, konkrétně jako ty části NRIS, od kterých by se většina příčetných lidí držela stranou (ať už z toho či onoho důvodu) - tohle je ale dokázalo všechny zkombinovat do jedné organizace. Představa sama o sobě stejně příšerná jako fascinující a schopná nadchnout, takovým tím lehce zvráceným způsobem.

[Jordi Linx]

Neznámé místo, Neznámá místnost:
Twi'lečka si nebyla zprvu jistá, jak by měla reagovat na tvůj komentář, nebo jak navázat dál. Skončilo, že několikrát před tebou zamyšleně přešla, než se nakonec zastavila jistá tím, co by chtěla říct. Rozhodně si v téhle situaci nebyla natolik jistá, jako třeba v něčem jí mnohem bližším.
Jistěže dává, ale také podporuje poměrně jasnou a přísnou hierarchii, kterou tu máme nastolenou. Žádná zbytečná byrokracie, každý má svoje povinnosti a když se něco rozhodne, tak se jedná rychle. Ale to už není moje starost ...
poznamenala k tomu, a opět si neuhlídala některé informace. Přesto jsi však nemohl posoudit, do jaké míry to bylo schválně a do jaké míry to bylo zcela neúmyslné. Twi'lečka ti tedy nyní věnovala hloubavý pohled, jakoby si vyhodnocovala celé vaše dnešní setkání od jejího příchodu sem, vašemu drobnému škádlení, až po právě proběhnuvší rozhovor.
No zůstává nám tu prakticky poslední otázka. Co teď s tebou?
naklonila trochu hlavu, že měla nyní lekku nerovnoměrně, aby posléze udělala totéž na druhou stranu. Z jistého komického náhledu by to mohlo připomínat i přesýpací hodiny. Jednoduše byla nyní tíha situace a vzájemné diskuze, pokud by se to někdo takhle odvažoval nazvat, nyní na tobě. Vnitřní pocit, že následující slova mohou převrátit celou situaci asi stejně jednoduše, jako twi'lečka pokývala hlavou, byl až nečekaně silný a varovný. Sice nepůsobila jako připravený zabiják, ale z vlastní zkušenosti už jsi věděl, že ke změnám nálady u ní může dojít stejně rychle, jako mizel caf v kuchyňkách NRIS. A to byla opravdu velká rychlost, protože čerstvě navařená konvice mnohdy nevydržela ani dvě minuty, až by se dalo z toho všeho odvodit, že hlavní náplní NRIS je spotřeba cafu.