Coruscant, Chrám Jedi (o týden dříve)Zpráva od mistryně byla nejasná a nedávala moc místa k diskusi. Nejdůležitějším zdělením bylo, že mám počkat na další zprávu a mezitím se věnovat dalšímu výcviku. Až na to, že jsem se ocitl v chrámu bez jediné informace o tom, kdy se Mistryně ozve nebo vrátí, znělo to jako klidný čas na procvičování.
Dny ubíhaly všechny stejným tempem. Ranní trénink s mečem společně se staršími studenty. Jakožto mladší člen tréninku jsem měl možnost trénovat i mistrem. Byla to skvělá chvíle na zdokonalení mého stylu v Djem so, který mi v poslední době začal imponovat. Poledne po obědě jsem trávil v knihovně nebo s knihou (nenápadně vypůjčenou z archivu) v chrámových zahradách. Začal jsem studavat, jak rozlišit jedovaté a jedlé plody, jak určit léčivé účinky a jak se vyhnout jedovatým rostlinám. Byla to právě atmosféra zahrad, která mě k tomuto vedla.
odpoledne jsem trávil prací. Nic konkrétního, však mě taky mistři nepustili k ničemu důležitému. Jeden večer jsem pomáhal s úklidem v archivu, jindy zase v dílnách. Tam jsem trávil vůbec mnoho času. Doufal jsem, že brzy mě mistryně připustí ke zkouškám na rytíře a chtěl jsem si vyrobit nový meč. Jílec jsem měl už hotový, ale do jmenování si ho schovat u mistra dílny.
Chrám, o den dříveDalší neklidná noc. Probudil jsem se bez deky a polštáře na posteli. Naštěstí se nic nestalo, jen jsem polštářem shodil věci z nočního stolku.
Meč naštěstí nesepnul, to by bylo problému...Rychle jsem si ho přivolal z pod postele a odložil zpět na místo. Promnul jsem si oči a tvář, rychle srovnal věci z podlahy a oblékl si jednoduché roucho. S mečem jsem vyšel ven. Cestou jsem přemýšlel, ale jako vždy jsem si nemohl vzpomenout, co vyvolalo tak hrůznou představu, že jsem se musel probrat ze spánku.
Jako vždy v takovýchto nocích, jsem zamířil na střechu. Život města pod chrámem v nočním čase působil podivně uspokojivě. Zažehl jsem meč a začal trénovat.
Modrá záře mizí, slunce už vychází nad střechu. Je čas jít. Zhodnotil jsem situaci po mé "meditaci", když už se na obzoru objevovaly sluneční paprsky.
Ve svém pokoji jsem našel blikající obrazovku konzole. Zpráva od mistryně, pouze text. Stejně strohý jako minule.
Potkáme se v bistru za dva coruscantské dny? Moc času mi teda nezbývá. Hnedka jsem si začal hledat spoje. S tím přišla i otázka financí. Dříve to řešila mistryně, ale měl jsem jistou představu, jak to dělá.
Corellia je docela bohatá, neměl bych si zažádat o nadstandard? Chvilku jsem přemýšlel. Vyplnil jsem formulář o misi s náklady na cestu, stravu a bydlení podle standardu a odeslal ho na oddělení. Transport odlétal krátce po poledni, převlékl jsem se se proto rovnou do cestovního. Moje šedá tunika z neprodyšného vlákna pro udržení vlhkosti, Cestovní tunika v klasické barvě a dlouhý šedý přehoz, který na cestách používám jako deku, když je mi zima.
S mistryní jsem absolvoval již spoustu misí, některé čistě diplomatické, jiné jsme trávili hraně přežití. Proto jsem si zabalil Deku ze silného vlákna, stolní svítilnu, která slouží v případě nouze i jako zdroj tepla a Láhev s vodou a pár tabletami pro čištění. Společně s hygienickou taškou jsem pro jistotu zabalil i více společenskou tuniku. Plášť do deště a rukavice jsem si připravil na a vydal se pro zásobu energetických přídělů, těch malých na pásek pro jistotu a dvou větších do batohu. Naučil jsem se nosit na pásku příruční datapad, mistryně často pracovala s daty a přenesla na mě tento zvyk, samozřejmě nesmím zapomenout na komlink a holopad.
Už při výběru peněz na misi jsem se potka z potížemi. Droid tvrdil, že nemůže vydat finance padawanovi bez souhlasu mistra, který jsem nedostal. Po několika minutách hádek, jsem se rozhodl najít nějakého mistra který by se za mě a mistryni mohl zaručit. Arthum Bodar, mistr mého "spolužáka" Sir'thu se také pravé chystal na cestu a zaručil se vlastním jménem. Zná mě a já jeho, přesto jsem mu nepočítaně děkoval. Dostal jsem Jednorázovou kartu a několik mincí pro drobnější platby. S úlevou jsem se vydal nasnídat a pak rovnou s věcmi na transport.
Gus Talon, DnesJsem zde, na adrese, kterou mi Mistryně poslala v poslední zprávě. Je tu spoustu lidí, v rozrušení vnímam spoustu emocí od všech v okolí.
Buď v klidu... Za chvíli se snad dozvíš, co se děje. Trochu mě trápí, že nevím, kde je nebo co dělá, ale naučil jsem se, že mistryně má tuhý kořínek a nenechá se jen tak něčím zdolat. Proto se i já snažím zachovat klid. Sedím u malého stolku neklidně žmoulajíc jídelní lístek.
Co to bude? Zeptá se nutrálním skoro až mrtvolným tónem obsluha. Rychle koukám do lístku.
Zapečený... Krut... Je v tom hodně místní zeleniny, zkusím to. Jednou, prosím. A čaj, alderaanský. Platím mincí, sbírám drobné a rychlým krokem se přesouvám k prázdnému stolku. Čekám na pozdní snídaní a vyhlížím v davu uvnitř i za sklem na ulici povědomý obličej nebo alespoň roucho.
Notak... Říkám si už i trochu hladově,
Kde vás mám? Z nervozity hledám rukou svůj meč. Přesednu si, abych neodhaloval svou příslušnost vybavením. Přeci jen by lidé v bistru mohli mít rozdílné názory na moje postavení.
Na druhou stranu... Probouzí se v mě zvědavost, jak by na mě reagovalo okolí bez mistra po boku. Radši schovávám meč a soustředím se na hlad, který mě začíná zužovat víc a víc.
---
Trochu jsem se rozepsal se začátkem. Chtěl jsem ještě nastínit mentalitu postavy (i pro sebe
), pokud by něco nemělo fungovat, tak to ignoruj
Další příspěvky už tak dlouhé asi nebudou...